Kancelář Mizukage

First topic message reminder :


Zde Mizukage tráví většinu svého času. Vchod do budovy je hlídán ANBU, kteří se po určitém čase vždy vymění. V přízemí je velký prostor s automatem na kávu, horkou čokoládu a další pochutiny xD. Jsou tam křesla, ve kterých můžete počkat, než na vás přijde řada. Dole také najdete pořadová čísla, se kterými budete postupovat do kanceláře. Na konci chodby je kancelář.
V posledním patře, než se vstoupí na střechu, je místnost, kde jsou všichni poštovní opeřenci. Pověření lidé je posílají ze střechy budovy.

Kancelář není nijak zabezpečená, ovšem veškeré dokumenty ano. Každý dokument je zapečetěný a pečeť může odstranit pouze Mizukage. V případě nepřítomnosti Mizukage pečeť odstraní její Kuchiyose no Jutsu - sněžná liška. (Vysvětlení: Zástup Mizukage vyndá potřebný dokument, na který liška položí packu a tím se pečeť zruší xD)

Otevírací doba xD :
Po-Pá      09:30-20:30
So-Ne      09:30-19:30
(Přihlásí-li se mi nějaká sekretářka, budu jen ráda xD)
BTW: Neberte to doslova, opravdu u toho nebudu v jednom kuse, ale budu se snažit to kontrolovat ^^

Faito

"Dobrá. Tvé kroky povedou do Konohy. Prvně se ohlásíš a předáš tenhle dopis Hokagemu nebo jeho zástupci. Pak začne tvá mise. Zjistíš co nejvíc informací o kunoichi jménem Hyuuga Mikomi. Vplížíš se k nim do sídla a položíš jí tenhle dopis na stůl."
Podal jsem jí dva dopisy, jedna obálka byla prázdná, na té druhé bylo napsáno "Hokage".
"Dotazy?"

Vzala jsem si dopisy "Jo jeden,nebylo by lehčí ten dopis někomu dát z jejich sídla?" zeptala jsem se,vrtalo mi hlavou proč asi Hyuuga Mikomi.

"Zapomněl dodat a ještě aby to bylo těžší tak mají všichni byakugan""No..ano" řekla jsem nejistě."Na shledanou" dodala jsem a odešla cestou jsem viděla samuraje,jindy by mě to nadchlo ale dnes ne.

//přesun

Faito

když odcházela, šibalsky jsem se pousmál. "Další!" řekl jsem a připadal si jak doktor.

Po delší procházce jsem konečně dorazil ke svému cíly. Cesta byla krátka, ale já jsem nikam nespěchal. Spíš jsem přemýšlel nad svými prioritami. Přece jen se mi za posledních pár dní podařilo udělat několik věcí, které jsou naprosto vůči mému kodexu. Možná jsem byl trochu naštvaný sám na sebe, ale na druhou stranu jsem měl o několik starostí méně. Stál jsem před tou budovou a přemýšlel jsem co mě tam nahoře čeká. Vyšel jsem pomalu schody a všiml jsem si že tam sedí nějáký cizinec. Neměl jsem náladu na nějáké zdvořilosti a jelikož jsem neslyšel žádné hlasy z kanceláře. Akorát jsem zaklepal a rovnou jsem rozrazil dveře.
Jedním okem, které bylo vidět jsem okamžitě zaostřil na Faita. Mohl všimnout že ho probodávám celkem nepříjemným pohledem až mě začala pálit pečeť na levém oku. Třemi většími kroky jsem přišel až k jeho stolu.
"Chtěl bych misi!" vynechal jsem veškeré zdvořilosti a přešel jsem rovnou k věci. Možná to mohlo vypadat že jsem trochu útočnější, ale pochybuju že by ho to něják vyvedlo z míry. Dál jsem ho propichoval pohledem. Potřeboval bych fakt z týhle vesnice vypadnout, začínám mít pocit že trénuju jen abych tady seděl. 

Faito

Bylo mi řečeno, že před dveřmi stál nějaký samuraj. Místo něj ale vtrhnul do místnosti Akio. Jen jsem se na něj letmo podíval- na jeho vpád, na jeho nasupený, povýšený pohled, na jeho vzpurný postoj...šel by k zemi, ani by nevěděl jak- a sklopil jsem zrak ke svitkům. Když ale prohlásil...ne, on to neprohlásil, on mi poručil...že chce misi, zareagoval jsem tak, jak by zareagoval každý.
"Vypadni!"
Řekl jsem stejně panovačným tónem jako on a dál mu nevěnoval pozornost.

Seděl jsem před kanceláří. Když odešla ta slečna na misi, už už jsem se zvedal a upravoval, abych mohl zažádat o slyšení, když tam přiběhl nějaký nasupený shinobi a nacpal se dovnitř. Nevěděl jsem, jaký je rank nebo zda nemá nějakou důležitou zprávu, tak jsem raději zůstal před dveřmi a neříkal nic.

Nestalo se nic co bych nečekal. Prostě mě naprosto odpálkoval. Byl jsem docela naštvaný a tohle mi přililo do ohně. Ale nic rozumného teď  udělat nemůžu. Věděl jsem že tady už nic nevyřeším. Akorát jsem se otočil na podpatku a zase jsem přešel ke dveřím a vyšel jsem na chodbu a zavřel za sebou dveře. Pak jsem se o ně letmo opřel se zavřenýma očima a hluboce jsem vydechl. Klidně jsem oči otevřel a úplně jsem zapomněl že tady někdo vlastně čeká.

"Eh, Gomene." snažil jsem se udělat přátelský úsměv, ale na očích mi stále byla vidět zlost. Vypadá to že se z vesnice nějákou chvilku nedostanu. Pffú~ co budu dělat. hlavou mi prošlo pár myšlenek a ani jsem si neuvědomil že pořád stojím a v podstatě bráním vchodu do kanceláře.
"Máte to u mě,..." bylo nepravděpodobné že by jsme se znovu potkali. Ale to už jsem s nepřítomným výrazem šel směrem z kanceláře.

/přesun

Seděl jsem před kanceláří a čekal na vyzvání. To ale nepřišlo. Místo toho si do kanceláře a z kanceláře chodili ninjové skoro bez zaklepání. Když přišel nějaký bělovlasý shinobi, jen jsem se usmál a podíval se do prázdna. Neříkal jsem nic, počkám ještě chvíli. Myslel jsem si své o nevychovanosti lidí, kteří nikdy nepoznali disciplínu a přemýšlel jsem o šermířích z mlžné, se kterými se mám utkat.

Faito

V kanceláři klid rozhodně nebyl. jen odešel jeden, už tam byl další. Nemůžu říct, že by se mi to zrovna dvakrát líbilo. Před kanceláří je stráž, která uvádí další. Už dlouho tam sedí nějaký samuraj, ale nejspíš se mu nechce dovnitř. Místo něj vešel bělovlasý chlapec s...se sytě modrýma očima. Chvíli jsem zapřemýšlel, kolik žen jsem za posledních několik let měl a když jsem došel k tomu neuspokojivému číslu, spokojeně jsme si oddechl. "Jméno, pozice a co potřebuješ..." řekl jsem mrazivým hlasem.

Faito

Bavily mě výrazy geninů, kteří si mysleli, že mi naženou hrůzu pohledem z očí do očí. Jako by najednou všichni zapomněli základní pravidlo při boji s uživatelem genjutsu...
"Ve městě je vetešnictví, jeho majitel si zlomil nohu a dnes mu má přijít vykládka. Řekni mu, že jsem tě poslal a pomoz mu s vyndáním zboží..."

Faito

Když "prosákl" skrz dveře, zůstala po něm v kanclu pěkná kaluž. "A nedělej mi tu bordel!" křikl jsem za ním...Pak jsem si povzdechl a vyšel z kanceláře. Usmál jsem se...opravdový samuraj, tolik hrdosti v jednom člověku...
"Dobrý den, omlouvám se, že jste musel čekat. Máme tu pár nevychovanců, kteří očividně neví, co je autorita. Pojďte dál a řekněte mi, co potřebujete..."

Hluboce jsem se uklonil, když vyšel zástupce kage, a vyslechl si jeho slova. Vešli jsme dovnitř, kde jsem mol s nejvyšší úctou kleknout a poklonit se až k zemi, což bylo s mou zbrojí skoro nemožné.
"Pane, jsem Kenpachi Takeshi a patřím k posledním ze samurajů. Naše politika nám sice velí podřídit se plně vašim zákonům, avšak naše tradice nás nutí stále se zdokonalovat. Proto hledám někoho, koho bych mohl vyzvat na souboj. Vaše vesnice je proslulá jednotkou sedmi šermířů a já se chtěl zeptat, zda ještě někdo takový je a pokud byste mi s ním dovolil promluvit, vyměnit názory, taktiky, případně ho vyzvat na souboj."
Řekl jsem celkem dost slov, sám jsem nečekal, že budu takhle sdílný. Pak jsem vstal a položil před sebe vzkaz od Kazekageho.
"Pane, odpusťte mou troufalost..." dodal jsem ještě.

Faito

Došel jsem ke stolu a když jsem uslyšel jeho jméno, pousmál jsem se. Tak přeci jen měl dědeček nějaké tajemství...Možná proto mu říkali Kenpachi, jeho styl boje se podobal samurajským...možná...
"Prosím, vstaňte, samurajové sice slouží pod zástavou ninjů, ale to ještě neznamená, že se před námi musíte plazit v prachu...vlastně mi vždy bylo líto toho, co se stalo se zemí železa a samurajským rodem..."
Pak jsem si poslechl jeho prosbu. Líbila se mi, byl jako já- chtěl objevovat, chtěl se stále zdokonalovat. Neměl by být problém mu zajistit trochu pomoci.
"Máme tu čtyři z legendárních šermířů, někteří si užívají volna, možná byste je nalezl na cvičišti, u jezera nebo u sebe doma, to by bylo horší. Pokud ale nespěcháte, můžete zde pobýt, jak dlouho chcete, třeba dokud nebude někdo k mání..."

Narovnal jsem se, když mě o to požádal, poslechl jsem jeho vysvětlení a musím říct, že mě to potěšilo. Konečně někdo, kdo znal naši slávu a možná si byl i vědom našich schopností. Nevypadalo to, že by měl strach, ale věděl, že bych mohl mít určitou šanci proti legendárním šermířům. Opět jsem se uklonil a řekl: "Arigatou! Je mi velkou ctí, že mohu pobýt ve vaqší vesnici a přiučit se něco z vaší kultury."
Pokud už nic nepotřeboval, odešel jsem z kanceláře hledat budoucí soupeře.

Faito

Jen odešel samuraj, vrátil se Ryo z mise. Sedl jsem za stůl a sledoval jeho pohled. Koukám, že Hoozukiovic chlapci jsou všichni na jedno brdo...Absolutní neúcta, absolutní nevědomost.
"Dobře...tady je odměna. Nějaké komplikace?" zeptal jsem se, ale čekal jsem negativní odpověď. I kdyby nějaké byly, neřekne mi o nich, protože si myslí, že bych mu srazil odměnu.

Faito

"Uvidíme..." řekl jsem mu na tým. Přeci jen zrovna týmy jsem chtěl projednat s Hitomi.
"Možná bychom mohli vytvořit nějakou kombinaci s tvým...příbuzným..."
Nevěděl jsem, jestli to jsou bratři nebo jen souklanovci, tak jsem raději použil neutrální výraz.
"A odhalovat zbytečně své schopnosti, jako třeba proměna těla na vodu, je první krok ke smrti..."

Faito

"Ah, jistě, ten samuraj nebyl hrozba...zato tvé všeználkovství je hrozbou pro celou vesnici. Na světě existuje mnohem víc věcí, než kolik jich vidíš očima. Jak jsi mohl vědět, že za dveřmi není někdo další? Kolik jsi viděl samurajů, že tě ani neudivila přítomnost člena téhle kasty lidí? A víš vůbec, co samuraj umí?"
Mluvil jsem s ním jako s každým geninem, který si myslí, že když dostane čelenku, musí jít zachránit vesnici, jinak do roka uschne. Všichni byli naprosto stejní, velká huba, žádné činy, potřeba se předvádět.