Kancelář Mizukage

First topic message reminder :


Zde Mizukage tráví většinu svého času. Vchod do budovy je hlídán ANBU, kteří se po určitém čase vždy vymění. V přízemí je velký prostor s automatem na kávu, horkou čokoládu a další pochutiny xD. Jsou tam křesla, ve kterých můžete počkat, než na vás přijde řada. Dole také najdete pořadová čísla, se kterými budete postupovat do kanceláře. Na konci chodby je kancelář.
V posledním patře, než se vstoupí na střechu, je místnost, kde jsou všichni poštovní opeřenci. Pověření lidé je posílají ze střechy budovy.

Kancelář není nijak zabezpečená, ovšem veškeré dokumenty ano. Každý dokument je zapečetěný a pečeť může odstranit pouze Mizukage. V případě nepřítomnosti Mizukage pečeť odstraní její Kuchiyose no Jutsu - sněžná liška. (Vysvětlení: Zástup Mizukage vyndá potřebný dokument, na který liška položí packu a tím se pečeť zruší xD)

Otevírací doba xD :
Po-Pá      09:30-20:30
So-Ne      09:30-19:30
(Přihlásí-li se mi nějaká sekretářka, budu jen ráda xD)
BTW: Neberte to doslova, opravdu u toho nebudu v jednom kuse, ale budu se snažit to kontrolovat ^^

"Něčeho bych se napila, děkuji." vděčně jsem se usmála. Ne že by člověk po několikahodinovém výletu hustou mlhou byl právě vysušený, nicméně trochu žíznivá jsem byla. Mast jsem nechala položenou na stole jakožto nebezpečný předmět číslo jedna a znovu se usadila na svém místě. Velmi pomalu.
"Chcete mi říct, že by neodhalili pečeť?" nadzvedla jsem jedno obočí. Asi těžko bych jim vysvětlovala, že to je jen dětská malůvka.
"Ale naprosto vás chápu. Opatrnosti není nikdy nazbyt." dodala jsem, jelikož o tomhle se nedalo diskutovat.
"Povězte mi tedy, čistě v teoretické rovině. Kdybych teď řekla, že vás někdo z vašich lidí sleduje. Jak byste se zachoval?" nadhodila jsem otázku, která ač to tak nevypadalo, byla těžce aktuální.

Faito

Nemohl jsem jí říct, že stráže jsou taky jenom chlapi, i když slušně vychovaní, a nehodlaly by ji prověřovat "komplet".
Když ale přišla řeč na špeha, bylo vidět, že jsem i přes svůj klid kdesi vzadu v hlavě začal hledat takové "dobrovolníky".
"Víš něco, co já ne? Udělal jsem dostatečnou čistku a vytvořil několik exemplárních příkladů, ale existují blázni, kteří to zkouší pořád..."
Podíval jsem se jí přímo do očí. Ten pohled už jednou pocítila. Byl to pohled, který si naprosto nekompromisně žádal, aby mi řekla pravdu. Byl velice nepříjemný, vážný, šel z něj chlad.
"Kdybyste...kdybys mi řekla jméno, za pár minut bych byl zpět. A už by mě nikdo nesledoval. Na stranu druhou věřím lidem, kteří jsou v mé vesnici a doufám, že oni věří mně."
Došel jsem k baru.
"Vodu, víno, něco ostřejšího?" zeptal jsem se přívětivě, jako by předchozí část konverzace vůbec neexistovala.

"Vodu, děkuji." pravila jsem, aniž bych hnula brvou. Je vtipné jak rychle se dokázal vžít do situace a vztáhnout ji na svou osobu.
"Bylo by vtipné vědět víc než vy. Jsem tu poprvé po několika letech a vy jste si tuto vesnici doslova vypiplal." konstatovala jsem. Už jen ta představa byla celkem nesmyslná.
"Můžete být v klidu. O vás se nejedná. Tenhle problém se odehrává v naší vesnici. Tedy pokud mi můj zdroj informací nelhal. Že se však kolem našeho Hokage motá velice nestálá a těžko zachytitelná chakrová stopa, to je skutečně pravda. Dotyčný špeh je však velmi opatrný a nedokážu zaměřit jeho lokaci. Jako by stál Hokage-sama přímo za zády a přitom zůstával neviditelný."

Hlavní problém byl ten, že varovat samotného Hokage jsem nemohla. Pokud by mé varování onen vypráskaný špeh zaslechl, či by spatřil soukromě napsaný vzkaz, nemohla jsem si dělat marné naděje, že bych jej kdy ještě vypátrala, dokud by opět nezačal dělat problémy a tentokrát s fatálními následky. Čekala jsem tedy, co mi Faito odpoví. Možná mě k něčemu inspiruje.

Faito

Zatímco mluvila, pdoal jsem jí sklenici studené vody. Sám jsem chtěl sáhnout po saké, ale když mluvila, začlao mi to vrtat hlavou. A když mi něco vrtá hlavou, má ruka sahá pro víno. Pro to nejlepší víno ze Země Ohně. Jaký paradox...u nich je to jistě břečka, ale ve srovnání s naším vínem to je to nejlepší. Nalil jsem si číši a sedl si naproti ní.
Napil jsem se. Chutnalo stejně jako všechno ostatní. Nijak. Chvíli jsem se díval do sklenice a přemýšlel. Nakonec jsem ale neodolal a podíval se do jejích očí.
"Hádám, že varování je pasé, jinak bys nepotřebovala...konzultaci." Vybíral jsem slova. Pochybuji, že by Hyuuga někdy přiznal, že potřebuje pomoc.
"Chce to čin, při kterém udělá špeh chybu, případně zanechá větší chakrovou stopu... Ale jeden krok vedle a v tom lepším případě špeha už nikdy neuvidíte. V tom horším bude nový Hokage..."
Znovu jsem hledal pravdu na dně poháru, zírajíc do rudé tekutiny.

Napila jsem se vody a smutně se pousmála.
"Myslíte, že pokud mu ponouknu mimořádně zajímavou situaci, tak si zesilí signál, aby měl dobrý příjem?" zamyslela jsem se. Znělo to celkem logicky. Za zkoušku by to stálo. Rozhodně bych se měla po návratu jak ráda říkám - pořádně rozhlédnout kolem sebe.
"Těžko říct jak jeho technika funguje. Drzost se kterou to provádí však svědčí o tom, že si je až příliš jistý." zavrčela jsem. Tato skutečnost mě doslova vytáčela.
"Ani senzibilové nejsou schopní tuto chakru vycítit. Budu mít problém s důkazy. Ale radši budu obviněná z napadení svého kolegy, než žít s vědomím, že jsem viděla věc, která není v pořádku a nechala to tak." náhle jsem přestala bloudit očima po místnosti a upřela je na Faita.
"Pověz mi, kdo ublížil Hitomi?"

Faito

Stačí ho přesvědčit o tom, že potřebuje být na nějakém místě. A tam už bude jednodušší ho vystopovat." došel jsem k závěru.
Když přešla k dalšímu tématu, přivřel jsem oči v nespokojeném gestu.
"Říká si Sora no sen a váš Hokage o něm má už od nás veškeré informace. Pokud ti je nesdělil on, pak to nehodlám dělat ani já...Byla...to tvá přítelkyně?"

Opět jsem si mohla jen říct, že podobný vývoj situace jsem očekávala. Nakonec jsem byla i spokojená. Není z těch co se dají obalamutit přátelským vystupováním a hezkou tvářičkou.
"Kdysi jsem jí spolu s pár shinobi z Konohagakure pomáhala na jisté misi. Neznala jsem ji příliš. Ale působila sympaticky a navíc... Vrátila mi byakugan, který kdysi nejspíš patřil Sayuri. Ale to je dlouhý příběh." mávla jsem rukou. Snažila jsem na svém obličeji nedat najevo smutek. Snad mohl být můj výraz nostalgický. Dopila jsem a vstala.
"Myslím, že mě již volají povinnosti. Ráda jsem vás viděla. Děkuji za přijetí." vděčně jsem se usmála.

Faito

Uchechtl jsem se. "Ach, přátelské vracení očí..." řekl jsem, jako by se nechumelilo, ale oba jsme museli uznat, že to znělo opravdu fantazmagoricky.
Když ale vstala, posmutněl jsem. "Myslel jsem, že sem jdete na přátelskou návštěvu."
Vstal jsem též. Je neslušné sedět. Nehodlal jsem ji ale přemlouvat, tím bych ji jen odradil.
"Pokud ale trváš na svém, dofuám, že se ještě někdy uvidíme...Mikomi..."
Podíval jsem se jí opět do očí. Všechna doujutsu byla fascinující, ale žádné nevypadalo tak...přátelsky, mírumilovně, jako Byakugan.
Snad jen díky němu si mohla všimnout, jak se mi koutky zvedly v lehkém úsměvu. Na krátkou chvíli, jen na okamžik mohla vidět, že sem přinesla odlehčení od všech povinností a od špatné nálady a jak moc jsme ji za to všechno pod maskou nečitelné, vážné tváře vděčný.

Loupla jsem po něm pohledem ohledně poznámky přátelského vracení očí. Ale jakýkoliv jízlivý rýpanec jsem raději spolkla. Na okamžik mohl postřehnout, že bílé oči mohou doopravdy působit mírumilovně, právě tak jako pohled plaché srny. Zároveň je však otázkou vteřiny, kdy jejich prázdnota ohraničená ostrými rysy vytvoří dojem neskutečně pichlavého pohledu, který jako kdyby pronikal budoucí oběti přímo do hlubin duše.
"Nebyla má návštěva přátelská Mizukage-sama?" opáčila jsem. Mrtvé tělo má důvod se usmívat? Na dnešek na mě zapůsobilo příliš mnoho dojmů... Mám toho dost.
"I já vás ráda zase uvidím. Snad si najdeme i v této době někdy čas na krátký oddech a příjemné povídaní. Nashledanou a hezký den." pravila jsem a otočila se ke dveřím.
"Musím položit kytici na hrob své sestry." hlesla jsem, než se za mnou konečně zavřely dveře. Netušila jsem proč to říkám. Možná proto, že jsem získala dostatečné množství informací během této krátké návštěvy a chtěla jsem být alespoň trochu fér a revanšovat se.

Přesun

Faito

Sledoval jsem ji až ke dveřím, ale neříkal jsem nic. Její odstup na konci byl...trochu nečekaný, ale tak nějak jsem nechtěl věřit tomu, že to bylo nejapnou poznámkou o očích. Něco bylo řečeno špatně. Počkal jsem až zavře dveře.
"Byla to jediná přátelská návštěva za cel můj život..." řekl jsem potichu poháru s vínem a vyklopil do sebe zbytek.
Ještě notnou chvíli jsem stál, než jsem si sedl do křesla a přemýšlel.
Sraz kage. Tam nebude nikdo. Tam se dá Assasinovi říct mezi čtyřma očima, co se mu děje za zády...pokud už nebude pozdě.

Šel jsem chodbou k Mizukagemu. Myslel jsem, že jdu věčně, že se ode mě dveře stále vzdalují, ale potom jsem byl u nich. Zaklepal jsem a počkal na vyzvání, abych mohl dovnitř. Tak nějak mi u těch dveří zase došlo, proč tu vlasně jsem. Pousmál jsem se.

Faito

Pořád jsem nemohl uvěřit, že tu byla. Proč přišla? Snažila se mi jenom zamotat hlavu, byla to snad promyšlená taktika Hokageho nebo se někdo vrátil do minulosti a zašlápl brouka?
Z přemýšlení mě vyrušilo klepání.
"Dále..." řekl jsem a odkašlal si.

Otevřel jsem dveře a přišel před Mizukageho. Pouklonil jsem se a řekl. "Dobrý den Mizukage-sama omlouvám se jestli nějak vyrušuji, ale chtěl bych se na něco optat. Chtěl bych se stát šermířem a ne tak ledajakým. Stál jsem před nim v pozoru a čekal na nějakou odpověď.

Faito

"To je celkem vážná věc..." řekl jsem. "Jak je na tom tvůj vztah s Rokubim?" zeptal jsem se a jasně poukazoval na to, že věci se dodělávají předtím, než se začne další.

"S rokubim, po tom co jsem zranil Hitomi, tak nechci moc používat jeho chakru, ale také jsem s nim měl už hádku kdo za co může. A prý jsem moc slabej abych ho ovládal." Koukl jsem se do země se zkamenělým výrazem. Potom jsem nadzvedl hlavu a řekl. Mizukage-sama, chtěl bych vás o něco požádat. Já vim, je to vážná věc, abych se stal legendárnim šermířem, protože mě to fascinuje u Daisukeho, mého bratrance a abych řekl pravdu pořád přemejšlim nad jednou věcí. Upřel jsem přímej pohled na Mizukageho a řekl. "Chci se stát držitelem legendárních mečů Kibi"

Faito

"Ach, ty dojemné historky..." řekl jsem neutrálním tónem. "Máš v sobě věc, která dokáže zničit celou vesnici, pokud jedinkrát polevíš v obraně. A ty na ni chceš zapomenout a vzít si místo toho meče, o kterých se tvrdí, že jejich uživetelé jsou legendární...Máš vůbec ponětí, jak moc bude Rokubi zuřit?  Bude na sebe upozorňovat čím dál víc, bude tě přivádět k šílenství, bude se snažit přimět tě, abys udělal chybu. A to vše jen proto, že se ho budeš snažit ignorovat. Ne, nedovolím ti přijmout Kibi. Zatím se budeš muset soustředit na to, abys neudělal hloupost..."

Čím déle mluvil, tím větší vztek ve mně kypěl. Prý dojemné historky! Málem jsem zabil osobu, která mi je blízká a navíc důležitá pro celou vesnici. Nechtěl jsem se ale hádat, to nejsem já. Zaťal jsem ruku v pěst, až jsem si zaryl nehty do kůže.
,,V tom případě Vám děkuji za odpověď a za Váš čas." procedil jsem skrze zuby. Nepočkal jsem na odpověď, potřeboval jsem uvolnit veškerý vztek, tak jsem hned odešel. Otevřel jsem dveře, na Ruka jsem se ani nepodíval a opustil jsem budovu. (Přesun)

Faito

Ještě dvě věty a udělal by z vesnice třísky na podpal... pomyslel jsem si a zavolal dalšího.

Faito

"Máš nějakou představu, o jakou techniku bys stál?" zeptal jsem se klidně. Budu se muset jít podívat na cvičiště a trochu to tam porychtovat.

Došel jsem ke kanceláři Mizukageho-sama a zaklapal jsem.
Děda říkal, že Mizukage je nejvyšší ve vesnici a taky nejmocnější. Proto bych ho měl oslovovat -sama a vyjadřovat mu náležitou úctu.
Počkal jsem na vyzvání a potom jsem vešel dovnitř. Předstoupil jsem před Mizukageho a uklonil jsem se a počkal jsem až dostanu slovo.
"Mizukage-sama, jsem genin Keigo Nakagami a přišel jsem vás požádat o zařazení do týmu."

Faito

Zatímco se Ruko rozhodoval, do kanceláře přišel nějaký dospělý muž a tvrdil o sobě, že je genin.
"Specializace?" zeptal jsem se s klidem.

"Zatím pouze boj se dvěma meči, pane. To že mám v sobě chakru jsem sice věděl, ale začal jsem ji používat teprve před pár týdny v akademii, takže po pravdě nevím, co mi půjde a co ne... Ale dokážu se o sebe postarat. Chtěl bych se přihlásit na nejbližší Chuuninské zkoušky, abych mohl postoupit o hodnost výš."
Řekl jsem a dal sem si záležet na tom, aby to neznělo příliš sebevědomě, nebo arogantně.

Faito

"No jistě, postoupit by chtěl každý. Chce to ale schopnosti. Dokázat, že na to máš..." Narozdíl od něj já arogantně zněl. Není moc lidí, se kterými bych nemluvil povýšeně.
"Se zařazením do týmu budeš muset počkat a zatím se můžeš osvědčit. Na nástěnce před kanceláří visí několik misí. Nebo doběhni do lesů v okolí Kirigakure a najdi tam dalšího genina. bude opravovat minová pole. Dej si pozor, ať z tebe hned zezačátku není krypl."