Kancelář Mizukage

First topic message reminder :


Zde Mizukage tráví většinu svého času. Vchod do budovy je hlídán ANBU, kteří se po určitém čase vždy vymění. V přízemí je velký prostor s automatem na kávu, horkou čokoládu a další pochutiny xD. Jsou tam křesla, ve kterých můžete počkat, než na vás přijde řada. Dole také najdete pořadová čísla, se kterými budete postupovat do kanceláře. Na konci chodby je kancelář.
V posledním patře, než se vstoupí na střechu, je místnost, kde jsou všichni poštovní opeřenci. Pověření lidé je posílají ze střechy budovy.

Kancelář není nijak zabezpečená, ovšem veškeré dokumenty ano. Každý dokument je zapečetěný a pečeť může odstranit pouze Mizukage. V případě nepřítomnosti Mizukage pečeť odstraní její Kuchiyose no Jutsu - sněžná liška. (Vysvětlení: Zástup Mizukage vyndá potřebný dokument, na který liška položí packu a tím se pečeť zruší xD)

Otevírací doba xD :
Po-Pá      09:30-20:30
So-Ne      09:30-19:30
(Přihlásí-li se mi nějaká sekretářka, budu jen ráda xD)
BTW: Neberte to doslova, opravdu u toho nebudu v jednom kuse, ale budu se snažit to kontrolovat ^^

Faito

"Ano, proč ne..." řekl jsem a vyndal váček s několika stovkami ryo. Položil jsem ho na stůl, ale ješt jsem jí ho nedával.
"Slyšeli jsme, že byly nepokoje v Amegakure. Nehodlal jsem tam nikoho posílat, ještě byste se pozabíjeli navzájem. Ale jsem si stoprocentně jist, že Konoha nabídla pomocnou ruku a s Amegakure přinejmenším vyjednávala. Můžete mi říct, co vše o tom víte?"
Jistě, že Konoha do toho zase strkala rypák. Horkokrevní "hrdinové", kteří musí všude být, aby náhodou nepromeškali možnost ukázat, jak moc pomáhají tomuto světu...

Vytáhl peníze na stůl takže pravděpodobně něco chtěl a než jsem stihla dokončit myšlenku tak to přišlo. Zeptá se na tajnou misi o které nesmíme mluvit. Já jsem však věděla kde je moje místo. " Hluboce se omlouvám, ale o takovýchto věcech někdo takový jako já neví. Nejspíš se budete muset zeptat samotného Hokageho zdali něco neví. " Mluvila jsem celkem přesvědčivě a Faito si mohl všimnout že jsem ani na vteřinu nezaváhala když jsem mluvila. Doufala jsem, že toto téma brzy přeskočí, jelikož jsem neměla v plánu nic říkat. Určitě byl dost chytrý, ale z tohoto nemůže vyvodit nic ohledně Amegakure. Jedině kdyby ji sám navštívil a Hana mu vše povykládala, ale nikdo z Kiri se v Ame v tuto dobu nevyskytuje. To jsem si ověřila když jsem tam byla jako špeh.

Faito

Zdvořilostně jsem se usmál a odvětil: "V tom případě to bude vše, děkuji...Posla se zprávou uskutečnění srazu pošlu později. Prosím, pokud se neštítíte ostrahy, projděte si naši vesnici a okuste naší pohostinnosti. I když je válka a zásobování je omezeno, snažíme se nesnižovat naše standardy. Pokud tedy koupíte něco z našich tržišť, určitě neprohloupíte..."
Tím jsem to tak nějak zakončil. Jasně jsem jí naznačil, že pokud se bude chtít procházet po městě, bude mít stále v patách onoho Oinina.

" Ah, děkuji. Ještě uvidím zdali si to tu prohlédnu. Jsem tu poprvé. Jinak moc děkuji za pohoštění, jste milý. " Usmála jsem se na něj, zvedla jsem se a uklonila podstivě. Následně jsem se vybrala k dveřím s Oininem a rozloučila jsem se. " Naschle, určitě se zase brzy shledáme " Usměv na tváři byl stále a já pak nakonec odešla prozkoumávat město, ale neměla jsem v plánu tu být zas moc dlouho. (přesun)

Faito

Moc velkou disciplínu v Konoze nemají. nejprve se hluboce ukloní a pak řekne naschle...
Počkal jsem, až odejde a vyrazil jsem pryč. Tentokrát jsem nenechal žádnou cedulku. Tentokrát jsem chtěl být sám...

//přesun

Nakonec jsem došel až ke kanceláři kde bylo hrobové ticho, chvíli jsem přemýšlel zdali tu někdo vůbec je. Ale ze slušnosti jsem raději zaklepal na dveře kanceláři a nějakou chvíli počkal zdali se někdo ozve. Misi nějakou jsem už potřeboval, nic se ani v poslední době nedělo a poflakování akorát zhoršuje fyzičku.

Poslední dobou se v Kirigakure hodně pracovalo, proto bylo skoro neustále město zahaleno prachem (pokud nebylo zahalenou mlhou). Podle lehkého nánosu bez jakýchkoli stop bylo jasné, že tu už pár dní nikdo nebyl.

" Tak kage tu asi není. No tak to je skvělý, už mě to volno leze krkem. Tak snad brzy přijde " Postěžoval jsem si sám sobě před kanceláří a byl nucen zase odejít někam jinam. Rád bych se podíval do světa a něco nového poznal, popřípadě v Konoze pozdravil pár přátel, ale na to nemám povolení. Zklamaně jsem odešel. (přesun)

Když Kataro odcházel, doběhl k němu strážný.
"Promiňte, pane, nemohl jsem Vás poznat. Mám zde rozkaz pro prvního jounina, který sem přijde..."

Na vzkazu pro Katara byl rozkaz:

"Ten, kdo tento vzkaz dostane jako první, je velitelem týmu, přibírá k sobě další dva jouniny.

Typ mise: Výzvědná/likvidační
Úkol: Jít do Iwagakure, zjistit co nejvíce informací o skupině Shuuketsu, zjistit, kde se nachází Tsuchikage a pokud se naskytne dobrá příležitost, odstranit jeho nebo kohokoli jiného z organizace Shuuketsu. Tato mise je velice nebezpečná, není tedy povolen sebemenší risk.

Hachidaime Mizukage
Faito Dansaku"

Podíval jsem se na vzkaz a zjistil co se v něm píše. " Kde mám sakra vzít další dva jouniny? Rozhodně nebudu brát žádnýho jinchuurikiho jestli se to podělá " Trochu jsem zmatkoval a musel jsem začít shromažďovat nějaké lidi. Mé kroky mě vedly pryč z této budovy, abych našel vhodné kandidáty na tuto misi. Musel jsem však rozhodnout dobře abych náhodou neudělal chybu. (přesun)

Dorazil som do budovy, kde sa mal nachádzať náš Mizukage. Videl som ho pred dávnejšou dobou, no teraz bol čas na nejakú misiu, po ktorú som si prišiel. Asi to vyzeralo tak, že tu nikto nieje ale mal som na pláne tu nejakú chvíľu počkať, možno sa tu Mizukage objaví a ja budem môcť nejakú tú misiu dostať.

Faito

Když Kiseki zaklepal, byl jsem už vevnitř, ale myl jsem se a bral si čisté oblečení, abych po rozjímání u velké sakury opět nastolil řád ve vesnici.
Vyšel jsem, tentokráte už upraven, ze dveří a podíval se na Kisekiho.
"CO bys potřeboval?" zeptal jsem se a poslouchal několik párů nohou na schodech. Zvedl jsem oči a vida, koho mi to sem stráže vedou, jsem se pousmál.
Jak jen jsem na ni mohl zapomenout?
Gestem jsem poslal stráže pryč a čekal, co vypadne z Kisekiho.

"Ja by som šiel rád na nejakú misiu, ak by to bolo možné." Odpovedal som na otázku Mizukageho. Nevedel som, či budem môcť ísť na misiu sám, keďže som genin ale potreboval som tak či tak 8 splnených misií, kvôli chuuninským, ktoré nebudú skoro ale je lepšie začať teraz, ako nikdy.

Faito

Na chvíli jsem se zamyslel a zašel do kanceláře. Během okamžiku jsem byl zase venku.
"Tahle mise je pro lidi s pořádnou odvahou a klidnou rukou. Vydáš se do lesa na jihu. Včera v noci tam bylo zaznamenáno několik výbuchů. Podle stráží to bya zvířata. zajdeš tam, zjistíš, co se stalo, zahrabeš zbytky a potom obnovíš lanka a výbušné lístky. U brány si řekni o doprovod a materiál. A dávej si pozor, jeden krok vedle a utrhne ti to nohy...Dotazy?"

"Nie, ďakujem. Idem na to." Prehovoril som na Mizukageho a s miernym úklonom som sa vydal preč. Aj keď sa to zdalo, ako zdánlivo nebezpečná misia, pre mňa bola určite ako stvorená.
(presun)
(Prosím si ešte link kam presne to mám potom zájsť xD)

Nechala jsem se vést a celý ten rozkošný průvod mi byl trochu na smích a trochu na pláč. Připadala jsem si jako zločinec a špatnou náladu si zlepšovala představami, co by s lidmi okolo mne udělal jeden pořádný Kaiten. Navenek jsem se však chovala mírně jako beránek. Ono co by taky člověk riskoval uprostřed tak nepřátelsky působící vesnice.

Konečně jsme stáli před Mizukageho kanceláří. Stále se mi nechtělo věřit, že uvidím známý obličej. Trpělivě jsem čekala co se bude dít.

Faito

Stráže odešly, smířeny s tím, že jejich cesta nebude zbytečně prodlužována čekáním před kanclem.
"Mikomi Hyuuga..." řekl jsem s úsměvem. Bylo otázkou několika měsíců, než přestal být můj úsměv arogantním úsklebkem a skutečně vyjadřoval, co si myslím.
"Prosím, pojďte se posadit." řekl jsem a vešel do kanceláře.
"Co Vás k nám přivádí?" zeptal jsem se a ukázal nakřeslo naproti mému.

On to vážně není vtip. Stal se Mizukage. Dokonce si ještě pamatuje moje jméno. I já jsem se musela pousmát a poté jsem se posadila a prohlížela si ten pěkný interiér. Řekla bych, že tu má větší pořádek jak náš Hokage.
"Ráda vás opět vidím. Myslím si, že můžu být upřímná. Přivádí mě čistá zvědavost. Dejme tomu, že jistý přítel mi dal poskytnul informaci a já si ověřuji její pravdivost." těkala jsem pohledem po místnosti a hledala pavučiny na stropě.
"A vida. Měl pravdu. Hodně věcí se změnilo." upřela jsem pohled na Faita a nechala mu prostor k vyjádření. Mohla jsem narážet skutečně na cokoliv.

Faito

Na kanceláři bylo jasně vidět, které její části používám. Zatímco věci na stole byly perfektně setříděné, podlaha směrem ke dveřím, k baru a ke skříni s nějakými svitky čistá, konferenční stolek, čajový servis a věci, které zde zbyly po Mizukage jako její "rozptýlení", to vše už poznalo zub času a postrádalo jakoukoli známku péče. Bylo jasně vidět, že jsem sem chodil pracovat. A sem tam jsem se posílil.
"A nechcete si jít raději popovídat do vězení? Tam je vždy útulno..." narážel jsem na naše první setkání.
Mé oči, ač vypadaly hrůzně a unaveně, jevily i známky nadšení z toho, že přišla.
"Posílal jsem Vám dopis...Stačilo odepsat." řekl jsem s lehkým úsměvem. Usmívat se bylo opravdu náročné. Fyzicky.

Pohodlněji jsem se uvelebila a můj úsměv byl naokamžik o něco širší.
"Jestli se příliš vyptávám, nemusel jste mě vůbec přijmout. Pokud mi chcete dopřát zábavný program zahrnující mučení vzpurných vězňů, pak s díky odmítám." rozváděla jsem dále naše první setkání.
"Co se týče toho dopisu, nechala jsem jej dlouho bez odezvy. Raději jsem se přišla omluvit osobně. Bylo toho poslední dobou tolik..." ma tváři se objevil omluvný výraz, který zároveň mohl vypadat lehce ustaraně.

Faito

"Neomlouvejte se. Opravdu bylo dost lidí...zaneprázdněno." hodil jsem rukou okolo sebe a naznačil tak úpravu vesnice.
"Zajímalo by mě, jak je to s tykáním... Protože přeci jen, když jsme se poznali, byli jsme na stejné úrovni a teď mezi námi stojí nějaké zatracené předpisy. A pokud jste tu opravdu jen kvůli omluvě a nenesete žádné smlouvy nebo jiné věci..."
Nechtěl jsem jí navrhnout tykání. protože to má udělat žena. Ale celkově mě tahle konverzace zajímala. První člověk po několika letech, který přišel, aniž by něco ptořeboval. Bylo to až k neuvěření.

No postavili jste tu skoro sedmý div světa...


Rozpažila jsem ruce, jako kdybych snad shazovala neviditelná závaží.
"Žádné smlouvy, žádné žádosti, a dokonce ani žádné zbraně. Vaši Anbu jsou skuteční gentlemani, už se mi s tím kunaiem nechtělo tahat." neodpustila jsem si sarkastickou poznámku.

"Skutečně jsem přišla z vlastní iniciativy, nejsem ničí poslíček." pokývala jsem hlavou. A bylo to ještě horší, dalo by se říct. Nedělala jsem si naději, že mi tohle bohémské chování vydrží na dlouho. Tedy beztrestně abychom si rozumněli.

"Doopravdy jsem přišla pozdravit starého známého." pokračovala jsem a postavila se na nohy. Udělala jsem několik kroků vpřed k Faitovi. Rukama jsem začala lovit v kapsách.
"A vida. I když mě očesali jako zralou třešeň, toto nepovažovali za hrozbu a nechali mi to." můj spokojený výraz na tváři byl téměř až nebezpečný. Každopádně stále bylo dost času na to nějak zareagovat.

Faito

Též jsem vstal a udělal pár kroků k ní. byl jsem možná namyšlený, ale také poněkud paranoidní. Každý mi mohl chtít vrazit kudlu do zad. Kor ta, o níž jsem několik měsíců neslyšel a teď přišla na přátelskou návštěvu.
Můj poslední krok byl o něco rychlejší a má ruka ji chytila za zápěstí tak, aby nemohla vytáhnout ruku z kapsy.
"Tak co kdyby Vám starý známý navrhl tykání a přátelské obětí?" zeptal jsem se s úsměvem a podíval se jí z blízka do očí. Byakugan...z doujutsu nejméně podobný mému, leč o to víc fascinující. Ty světlé oči vypadaly tak mírumilovně, až by člověk nevěřil, že to je jeden z nejmocnějších nástrojů na boj.
V těch prázdných očích jsem se snažil vyčíst odpověď, ale ruku jsem nepouštěl. Navenek to ale vypadalo jako přátelské gesto.

Dočkala jsem se reakce, kterou jsem očekávala. Usmívala jsem se. Z mnoha důvodů mi přišla vtipná. Za prvé proto, že kdybych byla skutečně tak hloupá a rozhodla se zlikvidovat Mizukageho v jeho kanceláři, přesto nebudu používat zbraň. Za druhé proto, že více nápadný pokus o útok by nevymyslel ani průměrný genin. K dalším důvodům jsem se musela vyjádřit.
"Na to jak zodpovědně vypadal můj průvod, který mě sem dovedl musím uznat, že k nim máte přesto velmi nízkou důvěru. Máte obavy ze zrádců?" zvídavě jsem naklonila hlavu na stranu.

Rukou jsem nemohla příliš hýbat. Nešlo ji zcela vytáhnout, přesto jsem jí mohla lehce pootočit, aby viděl, co jsem skrývala. Byl to jakýsi kelímek. Což mě přivádělo na další důvod, proč byla tato situace k smíchu. Právě se sám dostal na dosah mých nejnebezpečnějších technik. To jej ovšem nemusí trápit. Víme proč.
"Mám pro vás malou pozornost. Jedná se o léčivou mast, která se v mém klanu předává mnoho generací. I když ve vašem současném stavu ji potřebovat nebudete, nemám pravdu? Každopádně ji může jednou ocenit někdo, na kom vám záleží." dodala jsem a prohlížela si jizvy na jeho tváři, které byly více než typické pro edo tensei. Ano, proč by se edo tensei bálo nějaké kudly vražené do... kamkoliv?
"Co se tykání týče, nevidím problém v tom, když mi budete tykat. Budu se tu cítit alespoň více doma." opět jsem se neubránila rýpnutí.
"Stejně jako u Hokage-sama jsem však zvyklá autoritám vykat. Nevyčítejte mi, že mi bude nějakou dobu trvat, než si zvyknu říkat "ty"." dodala jsem. Bylo by neslušné tykání odmítnout od výše postavené osoby, na druhou stranu jsem ho příliš neznala a nesedělo by mi to. Toto byl společensky přijatelný kompromis. Uvidíme či bude přijatelný i pro našeho "nového" Mizukage.

Faito

Je chytrá. Takových poslední dobou ubylo. Jiný by se možná styděl za své předchozí chování, ale já měl dosot důvodů a dost nepřátel.
Stráže zabavují jen zbraně. A to je opravdu něco, co mě netrápí..." řekl jsem a ruku pustil.
"Ale pečetící technika na Edo Tensei je daleko nenápadnější a pro mě daleko nebezpečnější. Lepší se o sebe bát, než pak litovat..."
Podíval jsem se na mast. V životě jsem takovou neviděl, ale pokud jsem to dobře pochopil, bere lékařským shinobi práci.
"S tykáním to bude podobné. Já netykám skoro nikomu...Mohu ti nabídnout něco k jídlu, k pití?"
Mezitím jsem udělal pár kroků zpět, ta situace tělo na tělo byla všechno, jen ne společensky přijatelná.