Hokage monumenty

,,Promiň." nasadil jsem smutný výraz, ale pak jsem se zase musel usmát. ,,Jo, měl by to být Katon. Protože každý obyvatel Konohy má v sobě Ohnivou vůli. Takže tak." otočil jsem se zpátky na záda a chvíli se díval na nebe, než jsem se postavil. Bolely mě skoro celé záda, protože zem je tu celkem tvrdá. Podíval jsem se na ni, ale ona vypadala, že ji tohle moc netrápí.

,,O ní slyšel snad každý." pousmál jsem se a svůj pohled otočil na Konohu. Byl jsem hrdý na to, že jsem členem a nositelem ohnivé vůle. Po chvíli jsem pohled věnoval opět jí. ,,Tak co teď? Máš ještě něco, co by jsi chtěla vidět? Protože celý den tu asi nechceš trávit, ne?"

,,Máš pravdu. Prosedět by se tu dal celý den." pousmál jsem se a když zmínila hrad, tak jsem přihmouřil oči a podíval se na Konohu. ,,No, je to trochu dále." natáhl jsem ruku a ukázal na budovu, která se tyčila skoro na opačném konci, než jsme stáli teď. ,,Jde celkem dobře vidět. Je to na tobě." usmál jsem se a otočil se k ní.

,,Dobrá. Můžeme jít." pousmál jsem se a vydal se hned za ní. Šel jsem za ní celou dobu po schodech a chvíli si myslel, že trefí i na hrad. Dole na mě však čekala, takže jsem se vydal na cestu spolu s ní.(přesun)

Doběhl jsem k monumentům. Chvíli jsem se rozhlížel po jakékoli srsti. Najednou jsem ono slavné kotě zahlédl. Vyběhl jsem za ním, nicméně ono se dalo na útěk též. A tak, po asi pěti minutové honičce, jsem konečně kotě chytil. S povzdechem jsem ho zvedl a vyrazil zpět na cvičiště.
//Přesun

Nebudu říkat, že jsme se ztratili. Takovej monument je docela veliká záležitost... takže jsme po chvíli dorazily... Ke schodišti. Upřela jsem na něj zrak a zamrkala. Pak jsem se zhluboka nadechla.
Dáme závod?  zeptala jsem se a zamrkala na Taikiho

Podíval jsem se na Michiyo. Záleží na tom kam. Prokřupal jsem si krk a podíval se na schody. A proč. Dodal jsem ještě.

Kam kam? Co je to za otázku? Nahoru k monumentům samozřejmě... a proč... vážně to chceš vylézt celé jen tak pomalu a nudně? Zabije tě to. Takhle budeš mít maximálně tak infarkt. zabručela jsem z úsměvem na rtu a protáhla si nohy.

Pomocou ich chakry som ich dokázala vystopovať. Za malú chvílkj som za nimi stála s neprítomným výrazom v tvári, muselo im dopnúť, že čosi nie je v poriadku. "Zaniesli ste už správu Hokagemu?" Opýtala som sa ich, dúfala som, že áno, tu som už nechcela ostať ani minútu.
Snažila som sa vyzerať pokojne, čo sa mi aj nakoniec podarilo, slzy a city potlačila, čo to som sa v službách ANBU naučila a teraz som za to bola vďačná. Som silná, nič ma len tak lahko nezloží!

Non... je tam Rin-sama a Hokage je jak se zdá unavený... řeknu a se zájmem ji sleduji. Byla trochu mimo... asi to tu nemá ráda jako u brány. Asi na tohle místo nemá hezké vzpomínky... nebo na někoho tady. Chvilka nás nezabije. Pojďte taky Yuna-san, aspoň si vyprázdníte hlavu. Nic není lepšího než soutěživost. V tomhle jsem doktor.

Všiml jsem si příchodu Yuny. Zdála se mi nějaká zvláštní, ale neřešil jsem to. Do cizích záležitostí jsem se nepletl a pokud by mi to chtěla říct, tak to řekne.
Povzdechl jsem si a připravil jsem se k běhu. Eleuni, ještě jednou mi vysvětli, jak se Drak živlů dostal k tomu, že závodí s geninem a ANBU? Zeptal jsem se svého dračího společníka a ten pro jednou ze sebezáchovy mlčel. Kdo to odstartuje?

Ok. Bude zááááábava... a startuju já. řekla jsem a s hlubokým nádechem se přikrčila a připravila se ke startu. Tááákže: třiiii... dváááá... jednáááá dramaticky jsem se odmlčela TEĎ! vyběhla jsem kupředu. Ne moc rychle, abych se zbytečně nevyčerpala, ale taky ne pomalu. Bude to dlooooouhá cesta až tam nahoru. Měla bych šetřit dech.

Povzdechl jsem si a na Michiyin povel vyrazil. Nebudu lhát, i když mám v sobě Eleuniho, moje rychlost pořád nedosahovala nějak vysokých hodnot. Nicméně i tak jsem si přinejmenším zatrénoval. Klid Taiki, nemusíš běžet tak rychle. Bude to dlouhá cesta a nechceme, aby jsi v polovině cesty zkolaboval. Napomenul mě Eleuni a já na jeho povel trochu zpomalil. Povšiml jsem si Yunina úsměvu a usmál se. Alespoň k něčemu to je dobré.

Netušila jsem kolik schodů ještě zbývá, ale byli jsme docela vysoko. Držela jsem se kousek za Taikim a šetřila síly na cílovou rovinku. Yuna nám dala náskok... a vypadalo to, že se jí trochu zlepšila nálada. 
Usmála jsem se a sledovala Taikiho, jestli nemá v plánu podvádět.

Udržoval jsem si stálé tempo. Zrychlovat nemělo smysl, šahat do rezerv se mi nechtělo. Navíc jsem měl v rukávu jisté... eso. Jenže to muselo ještě chvíli počkat.
Závod s členkou ANBU a s geninem. Existuje něco šílenějšího? Zeptal jsem se v duchu a po očku se podíval na Michiyo.
O technikách se nic neříkalo, že? Na tváři se mi mihl lehký úsměv a já se znova očima zafixoval na cíl.
Když byl 10 metrů ode mě, oběma rukama jsem chytil Kotowari.
Shunsin no Jutsu. Řekl jsem tiše a pomocí zmíněné techniky doběhl až do cíle.

Vyšplhal jsem na monumenty hokage. Bylo to krásné místo, na přemýšlení a na sledování noční konohy. Po chvilce mi to nedalo a dal sem se cvičení.

Posadil jsem se a podíval se na osobu v červeném kabátu, byla to Lucy.. zase. "Zase ? ..ah.. ano pořád jsem tady.. a ještě nějakou dobu budu, vyčkávám na správnou příležitost. Podíval jsem se jí přímo do obličeje, koukal jsem se na její tvář jako na svatý obrázek.. byla nádherná.