Hokage monumenty

Seděla jsem tam a jen tak jsem se koukala do dálky. Jenže ke mě přišel nějaký mladík, který mě pozdravil jako nějakou kámošku. Na chvíli jsem se zarazila a neodpovídala. Nakonec jsem si radši stoupla a oprášila se. Ono je tu ten prach, který nikdo neuklízí, takže jsou sochy špinavé a já nechtěla chodit se špinavým zadkem. Otočila jsem se na něj. " Taky zdravím. " Pozdravila jsem jej ze začátku a trochu si napravila záda, abych nebyla shrbená. " To je v pořádku. Nejsi ani první, ani poslední co si to spletl. Já jsem Shiranui. A ty? " Řekla jsem poklidně a mile. Skoro jak z nějakého filmu. Jenže Shiranui nebylo 40, ale 20. Chtěla se trochu chovat jako dospělá, ale to nejspíš platilo jen kvůli prvnímu dojmu, pak totiž šla veškerá reputace do kopru.

Stála jsem tam a sledovala jej, jak se snaží vykoktat své jméno. Jak roztomilé. Někdo tvrdší by ho ale mohl skritizovat, že jako shinobi se neumí ani představit. Já jsem však taková nebyla, takže mohl být v klidu. " A kam chceš zajít? Tady je tak pěkně. " Pověděla jsem mu. Nebylo zde zrovna moc míst kam bychom mohli zajít, tak jsem se radši ozvala. Přišel dokonce blíž, jak nečekané na to, že byl nervózní. S nervózními lidmi nemám zrovna zkušenosti. Spíš s hrubiány a flirtovacími typy. Ale i těm se to jednou vymstí, když se kolem mě budou dlouho motat.

Nakonec jsme se někam pohli a rozhodnutí znělo zůstat zde a jen tak si povídat. On mi dokonce podal ruku. Nemohla jsem si pomoc a tak jsem musela něco říct. " ó, jaký gentleman " Přijala jsem od něj ruku a znovu se posadila na zem, od které jsem se před chvílí oprášila. No není to ironické? To nechme prozatím stranou a věnujme se této situaci, kde proti sobě Haki a Shiranui sedí. Haki si možná myslel, že udělá dojem svým tělem, ale nějak to na ni nezabíralo. Předtím se totiž v lázních koupala s Shinjim, takže byla v této situaci zcela v klidu. " Já? Spíš bys mi mohl říct ty něco o sobě. Přeci jen, oslovil si mne první. " Byl to docela fakt. Nejdřív říct něco o sobě než se ptát druhých.

Moc dobře jsem viděla ty jeho úšklebky a úchylnej výraz ve tvářích. Neru jsem o tom vyprávěla dost, aby pochopila co má v takových situacích dělat. V tu chvíli vykoukla výhružně z pod hrudníku na Hakiho. který na něj tak zíral. Mělo jej to tak odradit od dalšího očumování. Shiranui totiž nestála o jednu noc, jak o tom snad každej chlap v této vesnici myslí. Každopádně měla ráda příběhy a tak si chtěla vyslechnout ten jeho. Snad nebude zbytečně přikrášlen lži a přehnaností. " Tak povídej. Mám teď dost času, když mám volno "

" Takže válečný sirotek jo? To je snad celá vesnice jak tak poslouchám každého vyprávět. Určitě si to měl těžké. Je mi líto toho, co si musel prožít, ale jsi právě tady a teď. Máš před sebou celý život, tak musíš žít. " Možná to ode mě bylo trochu ostré, ale byla to pravda. Takových je mnoha, ale každý to překoná vlastním způsobem. " Možná až půjdu na misi, tak se kouknu na to místo kde jste žili, pokud mi ukážeš cestu. " Mile jsem se na něho usmála a vyčkávala. Zas tak moc mi utěšování nešlo. Já se musela totiž ze všeho nějak dostat a nebrečet i když jsem chtěla. Pamatuju poslední misi, kdy jsem málem přišla o život.

Zamyslela jsem se nad svým životem, co bych asi mohla povědět. " Můj příběh není nikterak zajímavý. Jsem z prosté průměrné shinobi rodiny bez kekkei genkai nebo hijutsu. Prošla jsem zkouškami stejně jako ostatní než jsem se dostala na post chunnina. Dále mě poslali s ostatníma do války v Amegakure kde jsme museli svrhnout vládu tamnějšího vůdce a pomoci Amegakure znovu se vzchopit.  Povýšili mě prej za zásluhy na Jounina. Pak pár dalších rutiních prací a zase další válka u nějakého mostu. Už si nevzpomenu na jeho jméno. Můj tým tam bojoval s Bakuton no Jinem a vyhráli jsme jen o vlásek. Tak tak jsem já a můj kolega unikli smrti. Hokage mě pak intenzivněji trénoval a pak kamsi zmizel. Dále nevím co bych prozatím pověděla. " Řekla jsem mu to tak nějak stručně.

Poslechla jsem si jeho návrh na večeři a neznělo to tak špatně. Vlastně se to docela hodilo. Kde jinde se poznat než na společné večeři, završenou koupelí v jezeře nebo rybníku. Naštěstí jsem měla vždy své plavky sebou. Tou koupelí si ale nejsem jistá z důvodu, že by to pro něj možná mohlo být trochu moc a on se navíc blíží úplněk. Jestli se něco stane tak za to nechci převzít odpovědnost. " To je skvělý nápad. O peníze nejde. Jen vyber místo a tam půjdeme. " Mile jsem se pro změnu usmála a návrh přijala.

Chytil mě za ruku, jak neobvyklé na první schůzku, ale budiž. Dovedl mě až před nějakou restauraci ve které jsem ještě nebyla, vlastně ani tuhle ulici jsem neznala což bylo velmi zvláštní. Chvíli jsem si říkala, zda jsme ještě vůbec v Konoze. Usadila jsem se sama do židle a vyčkávala na příchozího číšníka. Jmenoval se Takashi, blonďák, středně vysoké postavy, dobře vypracovaný a upravený. K nevíře na někoho takového narazit. Chudák Haki, obsluha mu dost konkurovala. Podívala jsem se na číšníka a pověděla jsem své přání. " Já si vemu rybu s bramborovým salátem a kolou. " Něco zdravého na večer a kolu na strávení. Správné jídlo do správné doby. Měla jsem pak i jiné plány pokud půjde večer tak jak má, ale však nechtěla jsem zajít až moc daleko. Sotva se známe pár minut.

/přesun

Objevil jsem se na monumentech, konkrétně na hlavě druhého a sledoval Konohu. Plán, který jsme před chvíli s Hideem vymysleli, byl nebezpečný. Zároveň však docela rychlý na provedení.
Proto jsem zde na monumentech. Nejsem tu kvůli tomu, abych se kochal Konohou, ale tady z vrchu byl docela dobrý rozhled, alespoň tedy na přilehlé okolí. Můj zrak byl ještě v pořádku, takže bych osobu, kterou potřebuji najít, mohl vidět i odsud.
Po celou dobu jsem však zůstával ostražitý, protože jsem si nebyl jistý s mojí pozicí v Konoze. Přeci jen, člověk, který toho ví více než dost, může být někdy pro vedení docela nepříjemnou záležitostí. A nepočítám to, kolik lidí už zmizelo. Musím si prostě dávat pozor.

Z mého pozorování mě vyrušil až nově příchozí. Byl to Rokuro. Skočil přímo ke mně na hlavu druhého. Jeho příchod bych mohl nějak využít. No, zatím však nevím, co bude chtít on po mně. A když už mě našel, což není nic jednoduchého, tak si zaslouží říct to, co má na srdci.
Otočil jsem se k němu a taky trochu mávl rukou. ,,Zdravím." Tak jako on, jsem i já měl nasazenou neutrální tvář. Byl jsem docela zvědavý na důvod jeho návštěvy. Musel jsem však počítat i s nějakým horším scénářem, protože v téhle situaci bych se ani nemohl divit.

Při zmínce o tom, že ho pověřil Itachi, aby na mě dohlédl, jsem se chtěl tak moc pousmát, ale nakonec jsem se ovládl. Tímto prohlášením mě Rokuro ještě více utvrdil v tom, že o Itachim můžu pochybovat ještě více, než tomu bylo dosud. Tohle by se mi teď mohlo hodit. Rokuro by mohl vědět, kde Itachi je, takže bych ho nemusel hledat. ,,Itachi říkáš, jo? Hmm, zajímavé. No, mohl bys mě k němu zavést? Taky pro něho mám jednu zprávu." Přikývl jsem hlavou a podíval se na Rokura.
Chtěl jsem taky reagovat na jeho další slova. Šlo vidět, že ho to trápí stejně jako mě. Přišel jsem tedy k němu blíže a položil mu přátelsky ruku na rameno. Ještě jsem se rozhlédl kolem a ujistil se, že nás teď nikdo neposlouchá. ,,Chápu tvoje obavy. Teď mi však musíš plně důvěřovat a všechno se včas dozvíš. Každopádně věř, že do žádné války vstupovat nebudeme!" Nevím, co má vedení v plánu, ale té válce jsem chtěl zabránit stůj co stůj. Rokurovi mohlo být jasné, že se teď v Konoze rozjela nebezpečná hra a každý člen vesnice je té hry součástí. Musel mi teď věřit, že my jsme ti dobří.
Nejprve mě však čeká návštěva u Itachiho, ke kterému mě snad Rokuro dovede.

,,Výborně. Můžeme vyrazit." Rokuro měl pravdu. Určitě bude v Anbu centrále. To mě taky mohlo hned napadnout. No, alespoň jsem potkal Rokura a mohl mu něco málo naznačit.
Na jeho další slova jsem jen přikývl hlavou. Bylo dobré slyšet i od ostatních, že válku nechtějí. Problém byl jen v tom, že kdyby nám to vedení nařídilo, tak bychom se jim sice mohli postavit, ale z toho by určitě zase vznikla občanská válka. Bude to ještě těžké.
Pak Rokuro seskočil z hlavy druhého a dal se do chůze. ,,Pěšky?" Řekl jsem si spíše pro sebe a zakroutil hlavou. Co se dalo ale dělat? Vydal jsem se tedy za ním a pokračoval k centrále.(přesun)

Už nějakou dobu zde stojím a sleduji vesnici z této výšky a přemýšlím nad budoucností svou, vesnice i mého klanu. Stále jsem ještě nedostal možnost se naučit více klanový technik. Pořád dokola opakuji Jyuken až mi to trochu začíná jít krkem. Nejspíš bych měl zajít do sídla nebo za hokagem, abych se naučil pokročilejší techniky. Prozatím si však hodím ještě jedno opáčko tréninku a pokusím se zrychlit své pohyby. Přejdu tak do bojového postavení hyuugů, přičemž můj vlastní trénink právě začíná. Jen škoda, že tu nikdo jiný není. Přeci jen se nadarmo neříká, kdo trénuje sám, jen utrvrzuje vlastní chyby. Měl bych se pořádně soustředit, abych neztratil rovnováhu a dělal své pohyby dobře, jinak bych mohl dostat od starších vynadáno, kdyby to zahlédli.

Kdyz jsem se dostal k Monumentum byl jsem opren o jeden balvan par metru od Katara. Bylo to tim ze jsme nechtel aby me zatim videl. Pokud nemel aktivovany Byakugan nemel sanci si me vsimnout ne na jeho urovni. Preci jen i kdyby. Ja pro nej stejne budu jenom odpad. No jednou jsem dostal cejch a asi se jej nezbavim. kazdy z klanu o me vedel a dalo se rici ze me vetsina mela jako zradce klanu jenom kvuli me misene krve. Dale jsem poslouchal pohyby prorazejiciho vzduchu.

Jak tak plynul čas, tak jsem pořád ještě cvičil a nevšímal si okolního světa v rozmezí pěti až deseti metrů. Jen na tento okruh jsem se zaměřoval a cvičil. V mém věku jsem měl být už dávno jounin. Měl bych proto tvrdě trénovat na povýšení, aby mě má rodina nebrala jako přítěž. Přeci jen jsem byl z hlavní větve klanu Hyuuga, ale nezdědil jsem jejich aroganci k vedlejší větvi. Na takové věci jsem ani neměl buňky. Nebyl jsem člověk arogantní a povýšenecký. Stačilo mi pár dobrých přátel, i když z nějakého důvodu všichni jsou bud někde na misi, a nebo se odstěhovali.