Cvičiště v Zemi čaje

Cvičiště v Zemi Čaje vypadá skoro stejně jako všechny ostatní budovy - je staré, klidné a voní po rozmarýnu.
Nachází se zde několik tréninkových prostor, z nichž každý, kdo si zaplatí, může využít všech na jakoukoli dobu.

Takeshi

Dovedl jsem ty ři shinobi na cvičiště (obyvatelé, fascinovaní touhle neobvyklou sebrankou nám velice rádi poradili, kde jej máme hledat).
Díky krásnému počasí začínajícího podzimu jsme obsadili venkovní cvičiště a já pobídl mé hosty, aby si odložili. Když se Hirin zeptala na pravidla boje, usmál jsem se. Očividně byla netrpělivá, stejně jako ostatní. A já se jim nedivím - dostat se mi do rukou legendární zbraně, asi bych také neváhal.
Uklonil jsem se.
"Jmenuji se Takeshi Kenpachi, samuraj ze Země Železa ve službách Otogakure. Váš Mizukage vás za mnou poslal, protože jsem jedním z mála samurajů mimo Zemi Železa. Chtěl po mně, abych vás prověřil v učení kenjutsu.
Pravidla boje, Hirin-san, si ale určíme, až se dostaneme k boji..."
Podíval jsem se na ANBu. "Chápu, pane, že jste zde jako doprovod, ale pokud byste chtěl něco dodat nebo se připojit do konverzace, budete vítán."
Poté jsme se opět otočil na ty dva.
"Pro začátek bych chtěl, abyste mi řekli, co víte o svých mečích. Já už o nich slyšel skutečně dost, leč z žádným legendárním šermířem jsem neměl možnost utkat se v souboji."
Sedl jsem si na paty do trávy a těm třem jsem ukázal, že si mohou sednout také.

Opět jsem kráčel ve skupině jako poslední. Díval jsem se po okolí, mapoval jsem trenér, přejížděl jsem po vesničanech pohledem. Žádného z nich jsem nevynechal, zkoumal jsem jejich stavbu těla a potenciální místa, kde by mohli mít ukryté zbraně(třeba pod oblečením...).
Někomu by se možná mohlo zdát, že to moc hrotím, ale bral jsem svou práci VELICE vážně. Byla to moje první mise, coby ANBU a byl by strašnej průšvih, kdyby se něco semlelo.
Když nás samurai dovedl až na cvičiště, překvapilo mě, když ke mě promluvil. Zdvořile jsem na něj kývl, ale neříkal jsem nic.
"...pokud by jste chtěl něco dodat..." Přehrával jsem si jeho slova v hlavě. Jak ho asi napadlo, že bych k tomu měl co dodat? Podle mečů? Nebo možná kuli mému ANBU výcviku? Nebo prostě pozná šermíře na sto honů?...

Přešli jsme na malé venkovní cvičiště a já jsem se jen rozhlížel po okolí a tak nějak nasával atmosféru tohohle místa. Na chvíli jsem byl nejspíš trochu mimo a z mého hloubání mě probudil hlas samuraje jež nás bude provádět tímhle testem. Trochu jsem zamrkal a rozhlédl jsem se. I přesto že jsem se cítil poměrně bezpečně, pořád jsem byl velice opatrný a hlídal jsem si záda. Přece jen doma je na mojí straně mlha, tady jsem jako nahý. 
Sundal jsem si plášť a odkryl jsem svojí lehkou výzbroj. Cítil jsem se trochu nesvůj a tak jsem zůstal jen stát a čekal jestli se něco stane. Přece jen jsem očekával že Hirin je z nás ta komunikativnější a vůbec i ta zkušenější a s vyšší hodností. Ovšem žádná reakce nepřišla a tak jsem se slova ujal já. Posadil jsem se do trávy do takového tureckého sedu a spustil jsem.
"Ehm, Etoo, Etoo,...Těší mě Takeshi-san" začal jsem trochu nejistě a znovu jsem se lehce uklonil, snažil jsem se působit slušně. Ne že bych s tím někdy měl problémy, ale vždycky je lepší si dvakrát promyslet co řeknete než něco vypustíte. Zvlášť když jsou vaše slova tak vzácná jako moje.
"Takže legendární meče,..." trochu jsem se zamyslel a dumavě se podíval na oblohu. Hirin má samehadu a já se ucházím o Kiby. Leč jsem je naživo nikdy neviděl. Ovšem věděl jsem o nich snad víc než dost už od dob co jsem se o nich učil. "já se ucházím o pár mečů který se nazývá Kiba/y(Tesáky). Říká se jim také světelné čepele, nebo hromové čepele. Určitě už vám tedy došlo že půjde o meče ovládající blesky a jejich podstatu jako takovou. Nejen že vysílají elektrickou chakru, ale mohou pracovat i se surovými blesky jako takovými. Jejich schopnosti jsou snad i na vyšší úrovni než kterou se můžou chlubit shinobi z Kumogakure a nebo při nejmenším na srovnatelné. To k jejich speciálním schopnostem." snad jsem na nic nezapomněl. " Jinak jsou to dlouhé a úzké dvouhranné čepele. Jsou lehké a v přímém boji z blízka je manipulace s nimi jednoduchá." bylo by pro mě těžké si představit bojovat se samehadou, jejíž ovládání a pohyby s ní musí být těžké a pomalé. Jedním okem jsem zabloudil na Hirin vedle mě a pokračoval jsem. "Jinak se říká že jejich čepel je nejostřejší čepelí co existuje." zakončil jsem s přátelským úsměvem a čekal jsem co bude dál.

Takeshi

S úsměvem jsem přikývl.
"Zkoušel jste už někdy bojovat se dvěma meči? Je to jedna z nejtěžších věcí, kor v případě Kib. Znám ty meče. Nikdy jsem je neviděl, ale sensei mi vyprávěl, co dovedou. Ovšem pouze za předpokladu, že s nimi dokážete zacházet, pohybovat se s nimi a uvědomujete si jejich silné i slabé stránky..."
Podíval jsem se na Hirin.
"A vy?" zeptal jsem se.

https://www.youtube.com/watch?v=G8t0KTOeMPw

Prohlédl jsem si Samehadu a pak se usmál.
"Předem musím říct, že je pro mne velikou ctí vidět byť jen dva z legendárních mečů. I když jsem trochu doufal, že uvidím Kabutowari, fascinuje mě jeho schopnost..." přiznal jsem se a ze Samehady jsem nespouštěl oči.
Nakonec jsem ale vstal a začal pomalu obcházet místnost. Mířil jsem ke stojanům s cvičnými zbraněmi.
Vzal jsem několik dřevěných a několik kovových katan. Mezitím jsem celou dobu mluvil.
"Jistě vás učili, že vaše zbraň je jen zlomkem úspěchu. Čím více toho o ní ale víte, tím větším zlomkem se stává. Při tréninku s mečem existuje výcvik, který je nebezpečný a proto často opomíjený, a tím je znalost limitů.
Pokud chcete bojovat efektivně, měli byste vědět, jaká síla vám stačí k dobrému seku, jak daleko je soupeř, jak malý kryt vám stačí..."
Hodil jsem před ty tři zbraně.
"Vyberte si..." řekl jsem. Výběr jsem nechal naprosto na nich. Bylo mi celkem jedno, zda si vyberou dřevěnou zbraň nebo kovovou. Oba výběry měly své výhody i nvýhody a oba výběry mohly být oprávněné. Já měl jasno již předem.
"Doporučuji vzít si katanu, která bude co nejpodobnější vašemu stylu boje, takže Kenji by si měl vzít dvě dlouhé katany a slečna Hirin nodachi..."
Počkal jsem si, až si vyberou.
"Budeme bojovat jeden na jednoho. Nejprve půjde o taijutsu a kenjutsu. Prověřím si vaši znalost s mečem jako takovým a s přizpůsobením se situaci. O mě si starost nedělejte, myslím, že ač jsem slabší než vy, tohle je má specialita... Kdo půjde první?"
Ano, zněl jsem možná trochu povýšeně, ale na cvičišti s meči jsem strávil tolik času, kolik jiní za celý život naspali.

Stál jsem tam a pozoroval jsem okolí, přičemž jsem "na půl ucha" poslouchal, jak naši legendární šermíři popisují své zbraně, jejich schopnosti a slabiny. To se mi upřímně moc nezamlouvalo, ale nevěděl jsem, jaký úkol jim Mizukage-sama udělil. A pokud ale tomuto muži věřil, neměl bych o něm pochybovat.
Poté před námi přistáli zbraně. Tak trochu mi přišlo, že vybízí i mě, abych si nějakou vybral. Pohled mi zamířil k Hirin. Sice mi nikdo neřekl, že je moje nadřízená, ale ona vedla tudle výpravu a já jsem byl jejich bodyguard, takže jsem ji prostě vnímal jako velitele.
Pokud mi pokyne, abych si vzal zbraň také a trénoval s nimi, udělám to. Pokud ne, budu dál dělat to, proč jsem byl na tuto misi poslán.

Seděl jsem a pozorně jsem sledoval Hirin jak popisuje schopnosti samehady. Opravdu mě zajímala samehada jako taková. Moc jsem o ní neslyšel tak jsem jen naslouchal a zvědavě si jí prohlížel. Poté Takeshi vstal a přešel ke stojanům se cvičnými meči, které následně hodil před naše nohy. Prohlédl jsem si katany a přemýšlel jsem jaké bych si měl vzít. Kovová nebo dřevěná. Ohnul jsem se pro jednu kovovou a jednu dřevěnou a zkusil jsem si je potěžkat. Věděl jsem že bojovat se dvěma dlouhými kovovými katanami mě značně zpomalí. Už jen proto, že normálně používám jednu katanu a wakizashi. Ale jestli chci bojovat s Kibami tak musím zvládnout dva dlouhé meče. Jak asi můžou být Kiby těžké? zamyslel jsem se a v jeho slovech jsem hledal nějaký skrytý význam. Moje zbraň je zlomek úspěchu, hmm. Možná jsem byl trochu nervózní a lapl jsem dvě dřevěné katany. Byly celkem pevné, takže jsem doufal že vydrží nápor i ostřejších zbraní a jen tak se nezlomí. Přece jen to ale bylo poprvé co jsem bojoval se dvěma meči a tak jsem potřeboval být dostatečně obratný i přes to že v tomhle nejsem tak zběhlý. 
Přistoupil jsem blíž k Takeshimu, zhruba na vzdálenost metru a půl.
"Tak já tedy půjdu první." na tváří se mi objevil prázdný výraz a sledoval jsem Takeshiho. Vypadalo to skoro jako kdybych se díval skrz něj, ale spíš jsem se snažil si úplně vyčistit hlavu a zamyslet se nad mými možnostmi. Sám sobě jsem věřil co se týče kenjutsu a taijutsu a nikdy jsem nepochyboval, ale tentokrát to bylo jiné.  
Postavil jsem se do pozice kdy jsem si slabší levou rukou kryl pravý bok jedním z mečů a silnější pravou ruku jsem dal pokrčenou před sebe tak, abych měl meč zhruba ve výšce obličeje lehce nahnutý nalevo. Záměr byla hlavně pozice ze které můžu vycházet z obrany do útoku a naopak. Levou nohu jsem lehce vysunul dopředu abych se mohl hýbat celým tělem.

Takeshi

Vzal jsem také dvě katany. Bylo celkem lhostejné, jakou zbrań si vezmu. Pokud se nejednalo o boj volné ruky, byly mé schopnosti kenjutsu prakticky stejné. Nechtěl jsem jej ale nervózňovat kopím, které by v tuto chvíli bylo ideálním soupeřem.
"Dobře..." řekl jsem.
"Nehodlám vás opravovat v technikách, postojích ani v taktice. Váš kage mne požádal, abych vás prověřil... Nebojte se jít naplno, má zbroj to vydrží a má hlava snad také."
Usmál jsem se a uklonil. Věděl jsem, že bude mít chvíli navrch, i přesto jsem ale začal klidnit dech, stahovat i povolovat prsty, přestával jsem těkat očima a zpomaloval srdeční tep.
Postavil jsem se do střehu. Můj nebyl tak útočný jako ten Kenjiho. Nohy jsem měl o něco blíž k sobě, levou katanu (ano, jsem levák, byť spoustu věcí zvládám na obě ruce) jsem měl před sebou hrotem dost dopředu, byla připravena na odklánění útoků, tu pravou jsem měl svisle podél nohy. Účel byl hlavně v úsporném souboji, ve zkreslení délky katany a v ohrožování spodních částí těla, které se špatně krejou.
"Tak prosím..." oznámil jsme začátek souboje, ale nehýbal jsem se. Nejprve jsem chtěl vědět, jak se pohybuje, co se dvěma katanami dokáže, jak myslí...

Sledoval jsem Takeshiho jak si bere katany a počkal jsem až mi dá pokyn začít. Prohlédl jsem si jeho postoj a znovu se pokusil rychle si promyslet svojí taktiku. Moje rychlost je v téhle chvíli moje největší výhoda, zkušenosti stojí na straně protivníka. Určitě bude očekávat jakýkoliv možný scénář, který si můžu předvést takže jsem ho rozhodně nechtěl nějak podcenit. Už z jeho slov jde poznat že ví co dělá.
Chvíli jsem si prohlížel jeho slabá místa. Pravda je že bych ho nejspíš neporazil ve frontálním boji hlavně kvůli tomu že by šlo převážně o silový souboj nebo aspoň ze začátku. Mlha mi tu opravdu chybí. Jde vidět každý detail. Potřeboval bych ho donutit hrát mojí hru. Takže by bylo ideální si změnit úhel pohledu boje. Po chvíli přemýšlení jsem se tedy dal k prvnímu nepatrnému kroku. Jak Takeshi sám říkal, nehodlá nás opravovat v technikách ani postojích a taktice. Máme jít naplno. Sice jsem neměl v plánu používat techniky při boji se samurajem, ale jednu techniku jsem používal velmi rád a nejčastěji. Shunshin no Jutsu. Dalo by se říct že jsem jí ovládal na mistrovské úrovni aniž bych musel používat nějaké pečetě. 
Při prvním rychlém kroku v před s mírným s naznačením seknutí pravou rukou jsem mu zmizel před očima a objevil jsem se na pravé straně, respektive jeho levé straně kde se nemohl tak rychle krýt druhým mečem jež měl svisle podél pravé nohy. Tak nějak jsem počítal s tím že bude to očekávat tak jsem se rozkročmo přikrčil a levou nohou jsem se pokusil mu podrazit nohy takovým dlouhým táhlým kopem po zemi a těžiště jsem přesunul spíš k pravé noze tak, abych se zároveň mohl bránit a jít rovnou do dalšího útoku. Soustředil jsem chakru spíš do nohou aby to mělo určitou razanci a neskončilo úplným neúpěchem. Byl jsem mu skoro u těla  a jelikož jsem byl skrčený tak jsem byl vlastně téměř pod ním a mečem v pravé ruce jsem se kryl před jeho protiútoky levé ruky. Mečem v levé ruce jsem se bránil jiným nečekaným výpadům a čekal jsem na příležitost. Byl jsem opravdu rychlý a taky jsem hlavně na to sázel. Věděl jsem že kdybych se pokusil ho seknout levou rukou že by mě jednoduše dostal z rovnováhy jedním pohybem nohou a tak to musím udělat já.

Takeshi

Začal skutečně zostra. Shunshin k mé levačce s klamným sekem a pokusem o podražení nohou. Nebylo to špatné, ale předvedl přesně tu věc, kterou shinobi používali - boj na krátkou vzdálenost. Až moc krátkou. Když má člověk před sebou přes metr dlouhou katanu, proč se snaží dostat se na dotek k soupeři?
Zareagoval jsem rychle. Levá ruka, která mířila dopředu, se stáhla, já udělal krok pravou nohou, abych se natočil směrem k Uesugimu a celkem bez obtíží jsem vykryl sek, který by mi stejně nic moc neudělal, neboť byl vedený moc zblízka. Princip boje se dvěma zbraněmi je ten, že se zbraně střídají. Na řadu teď přišla má pravačka, která šla okamžitě do bodu. Měla za úkol vklínit se mezi protivníkova stehna, když jsme ale viděl, že jde do skluzu, aby mi podrazil nohy, trochu jsem zvedl špičku a bodl Kenjiho na solar. S tím jsem nechal kenjiho, aby mi "podrazil" nohu, neboť jsem už stejně měl váhu na pravačce a nechal jsem ho tedy "probruslit" kolem mě. Znovu jsem se postavil do střehu a vyčkával.

//Nejdřív bych se chtěl omluvit za neaktivitu. Volby a další starosti, no zkrátka nemám teď moc čas.

Při mém pokusu o podražení jsem si rychle všiml že to na něj vlastně příliš nepůsobí a tak jsem zastavil a udržel si rovnováhu abych se bránil. Byl to problém, ale nejspíš jsem toho získal víc než on. Hlavní důvod proč jsem šel tak blízko bylo hlavně to, že jsem měl pro to měl lepší pozici hlavně v držení katan pro můj záměr. Můj záměr nebylo ani tak seknout ho, ale spíš vykrýt jeho protiútoky a zjistit co udělá. Chtěl jsem tím z části vyřadit jeho možnost manipulovat s katanou, protože tělo na tělo nemůže využít její potenciál na 100% a můj záměr nebylo seknout ho. (Vůbec nikde jsem nepsal o tom že jsem tě seknul) Když se pokusil mě bodnout na solar tak jsem měl levou ruku připravenou na obranu a jeho bodnutí jsem levým zápěstím zvedl nad rameno. Měl jsem chrániče na rukách, takže i kdyby to nebyla jen dřevěná katana tak by mi chrániče snad jen poškrábala. Bylo to celkem těsné a trochu jsem si i oddychl.
Znovu jsem rychle odskočil o ten metr zpět. No když už nic tak aspoň vím co nedělat. Tentokrát jsem zkusil jinou taktiku. Meče jsem držel pořád stejně, ale postoj byl jiný. Tichými kroky jsem překračoval do strany a přibližoval jsem se. Když jsem se dostal do vzdálenosti katan tak jsem udeřil. Pravou rukou jsem rukou jsem udeřil z vrchu zleva na hlavu a levou rukou jsem s úkrokem doprava zaútočil zprava na pravý bok. Sice už nešlo o žádné překvapivé údery, ale pořád šli v rychlém sledu za sebou.

Takeshi

Na mou obranu zareagoval velice slušně, to se musí nechat. Nechal jsem ho, ať se postaví zpět na střeh a zaútočí. Podle toho, jak okatě útočil, bych čekal, že v další fázi použije kop do břicha, který by v případě, že mám ruce v krytu dost od sebe, byl velice nepříjemný. Já ale zvolil pohyb vpřed. Konkrétně vpřed doleva.
Pravou rukou jsem vykryl katanu, která mi šla na hlavu, a udělal jsem rychlý krok šikmo doleva, takže tou pravou už neměl moc šancí mě zasáhnout, a kdyby, neprošlo by to ani normální uniformou, natož brněním, co mám na sobě. Zato má levá katana byla ve výhodné pozici ztrestat jeho záda. Plnou silou jsem uděřil na jeho kříž a jakoby jsem proběhl okolo do bezpečné vzdálenosti.

I když jsem se opravdu snažil hlídat okolí, nemohl jsem se ubránit i občasnému sledování souboje.
Kenji byl očividně zkušený šermíř, ale přišlo mi, že má trochu problém. Ani né tolik v boji se dvěma zbraněmi, jako v boji PROTI dvěma zbraním.
"Když bojuješ proti jedné zbrani, s tvojí rychlostí si nejspíš můžeš dovolit útočit dvěma zbraněmi najednou, protože nepřítel se musí krýt a nemá jak ti útok vrátit... když ale bojuješ proti dvěma zbraním a oběma svýma zaútočíš, tak se odkryješ a protivníkovi stačí se jen jedné z nich vyhnout a má zbraň volnou pro útok. I s tvojí rychlostí, je to velký risk...
Útoč zbraněmi střídavě, jednu měj vždy připravenou krýt. Vyčkej na vhodnou příležitost, až se odkryje a zaútoč na slabiny v brnění, když se na něj tak spoléhá... Sleduj jak bojuje a zkus odhadnout, jak bude bude dál reagovat."
Mluvil jsem k němu během jejich poslední výměny. Možná Kenji o moje kecy nestál, ale chtěl jsem ho trochu navést, protože se dvěma zbraněmi bojuji už od mládí a spoustu jsem toho pochytil. Vím co na nás platí a byl sem si jistej, že s Kenjiho talentem si najede způsob, jak samuraiovi pořádně zatopit.
Dál jsem sledoval souboj a u toho jsem si tak trochu zkoušel techniky, které jsem se zrovna učil...

Tréning:

Můj útok by svým způsobem dost nápadný a to mělo i svůj důvod. Slyšel jsem devítku a tak nějak jsem si byl vědom toho o čem mluví. Byla to pravda a já jsem byl svým způsobem zbrklý. Ale celá hra je o tom kdo dřív ukáže slabé místo a dostane zásah. Já jsem si byl moc dobře vědom toho že když jasně naznačím krok vpravo tak že si protivník všimne mého špatně krytého boku a vlastně úplně nekrytých zad. Samozřejmě že jeden z mých úderů musí vykrýt a s tím jsem tak trochu počítal. Můj styl boje byl odlišný od ostatních a možná byl také trochu víc zákeřný. To se mohlo zdát kdejakému banditovi v zemi vody. Dnes stojím proti samuraji, který je mistrem ve svém oboru a je to úplně jiné. Užívám si to?!
Ve chvíli kdy vykryl můj první úder na hlavu s pohybem doleva to vypadalo že moje levá katana nemůže v tomhle úhlu zasáhnout. Byla to vlastně pravda. Byl z úhlu ve kterém jsem nemohl zasáhnout, teda aspoň ne tak jak jsem držel katanu. Ovšem já jsem to čekal. Levá ruka se na moment zastavila a loktem pravé ruky, která byla vyřazena jsem pomohl protočit katanu v levé ruce tak, aby šla špičkou přímo na samurajovi záda a plnou silou jsem ho bodnul do zad. Kdy už to opravdu nečekal. Tohle jsem dělal s mým wakizashi normálně, ale s kovovou katanou bych to asi nezvládl. Ovšem tohle byly dřevěné zbraně a manipulace s nimi byla o to jednodušší. Můj úder šel celým tělem takže jsem se v protipohybu vytočil do boku a jeho rána mířená na moje záda šla přímo na můj bok. Instinktivně jsem se pokusil zkřížit jeho úder již volnou pravou rukou, ale marně. Lehce jsem se přikrčil při nárazu jeho katany, ale nedal jsem nijak zvlášť najevo bolest.

Takeshi

I přes svůj pohyb dopředu jsem ucítil špičku katany na svých zádech. Můj zásah ale prošel. Postavil jsem se proti němu a díval se na jeho ofenzivní držení. Neodpustil jsem si hodnocení souboje.
"Bojuješ opravdu dobře, na ninju..." řekl jsem s uznáním.
"Ale když zhodnostíš tuhle akci, já mám nad ledvinami bodnutí. Mám zbroj a katany jsou dlouhé a křehké - špatně mířená rána a katana se ti zlomí, zatímco já vyjdu prakticky bez újmy. Samozřejmě při užití Kib je mnohem podstatnější zásah..."
Podíval jsem se na jeho bok.
"Ty máš, přes veškerou snahu sek minimálně do čtvrtiny těla - naseklá střeva a dutinu břišní. Pár pohybů a vnitřnosti se ti vysypou jako hrách z ošatky. Pamatuj, že důležitější je ochrana svého života - dávat v šanc svůj život pro šanci nesmrtícího zásahu je hloupost, ale to jistě víš."
Počkal jsem na jeho odpověď. Po jeho vzoru jsem přehodil též jednu z katan do ofenzivního postavení, ovšem tu mou držela pravá ruka (to znamená, že na "backhand" mám "zadní" katanu).
Odrazil jsem se a rozeběhl jsem se proti Kenjimu. Levou rukou jsem se jej pokusil "seknout" přímo do krytu, který měl pasivně před sebou, natlačit se na něj, udělat úkrok doprava a pravačkou ho "říznout" do jeho levé ruky.Pokud bude krýt, nebude moci použít svou levou ruku, neboť ta by měla zápolit s vahou dobře živeného těla, a pokud bude chtít zasahovat levačkou, nemá dostatečný prostor na pořádný nápřah, měl by to tedy být celekm bezpečný útok. Pokud vykryje...

Znovu jsem se postavil do střehu a vyslechl jsem si samurajovi slova. Jeho slova uznání zněla spíš jako výsměch někomu jako jsme my, ninjové. Pro člověka jako jsem já ale hrdost byla nepodstatným faktorem a stále jsem se držel jen rozkazů a tak to ve mě nevzbudilo žádné emoce. 
Když začal s rekapitulací předešlého tahu tak jsem jen nepřítomně poslouchal. Můj tah nebyl tak úplně špatný, ale prostě jsem přecenil svojí rychlost a nakonec jsem nebyl schopný vykrýt tah nepřítele. Dává mi to minimálně podnět k zamyšlení o tom v čem se musím zlepšit a příště to zvládnu. Motivace zlepšit svoje schopnosti je větší než když jindy.
"Rozumím" řekl jsem odevzdaně aniž bych se snažil nějak diskutovat. Ani jsem nebyl v pozici kdy jsem mohl.
Ve chvíli kdy jsem domluvil tak se dal samuraj do pohybu. Byl jsem připravený a tak jsem rychle s menším úkrokem dozadu pošoupl levou nohu dozadu abych měl větší úhel. Ve chvíli kdy se už přibližoval jsem protočil katanu v levé ruce zpět tak, aby si na ní naběhl (do klasického držení). To že by si naběhl na katanu je vlastně hloupost, ale minimálně musí rychle přibrzdit. Jeho seknutí po krytu pravačkou jsem odrazil na stranu a využil jsem příležitosti kdy jsem mohl levačkou vyjít vpřed a bodnout ho do boku. Jeho pravačka na "backhand" byla v takové situaci prakticky nepoužitelná, ale pro jistotu jsem mu levým loktem lehce omezil pohyb pravačky z vnější strany.
Kdyby tohle nebyl cvičný souboj, nejspíš bych ho nechal mi jít na tělo a v nejbližším momentě ho propíchl vysouvacím nožem na zápěstí. Ovšem i to by bylo riskantní vzhledem k jeho zbroji.

Takeshi

Konečně! Srdce skoro přestalo tlouct, dech se ztišil, ruce pevněji sevřely katanu, výraz v tváři se zklidnil a oči dostaly nepřítomný pohled. A já začal bojovat plným potenciálem. Trvalo to trochu déle, neboť jsem poslední dobou zanedbával trénink, ale i tak jsem byl rád, že se kýžený stav dostavil.
Když jsem viděl, jak protáčí katanu, sekl jsem mu do ní vší silou a buď mu ji vyrazil z ruky (neboť nemohla být zrovna pevně držena) nebo jsem ho alespoň vykolejil natolik, že se musel plně soustředit na kryt. Když jsem tedy odsekl jeho "přední" katanu pryč, nedal jsem mu prostor ohánět se i tou druhou. Dostal jsem se až k němu a s "pravou" katanou, kterou jsem mu přirazil ke krku jsem ho svou plnou vahou srazil k zemi a zalehl jej. Naznačil jsem pohyb říznutí a on by měl přiznat, že je konec.

V jednu chvíli jako kdyby se zastavil čas. Odrazil se a působil jako někdo jiný na jiném levelu. Rychlejší, přesnější, silnější. Svým způsobem mě to zaskočilo, protože jsem měl pocit že už jsem věděl co mám zhruba od protivníka jeho kalibru čekat. Nejspíš to nebyla tak úplně pravda. Jedním sekem mi moji levou katanu téměř vyrazil z ruky přesně v moment kdy byla nejmíň stabilní. Odhalil tím sekem přes ruku vlastně velkou část těla včetně krku a moje pravačka si mohla píchnout jak chtěla. Nejspíš jsem byl na chvilku trochu bezbranný a tak jsem to neudělal. Ve chvíli kdy jsem už cítil že se blíží a je mi skoro u těla jsem mu mohl píchnout pravou katanu do krku. Jeho útok měl vlastně několik děr. Ale prostě jsem nemohl nic. Jediné na co jsem se zmohl bylo ve chvíli kdy jsme padali k zemi instinktivně levou rukou jsem pustil katanu a bránil krk aby mi přes chrániče na rukách neprošel jedním sekem a pravou ruku jsem ze strany přiložil ostřím k jeho krku a mohl pocítit na ohryzku takové šimrání. Nejspíš jsem prostě nechtěl jen tak prohrát, ale katanou jsem už ani nehnul. 
Cítil jsem se takový pocit úzkosti jako kdybych byl hrozně malinkatý. Nejspíš to bylo tím že celé moje tělo zavalil statný muž v těžké zbroji. Podíval jsem se mu do očí a prostě jsem jen sledoval co se stane. Podobně jako on, i já jsem měl v očích prázdný výraz. U mě to bylo normální. Chladný, jako kdybych nic necítil. Tohle je konec? dál jsem mu hleděl do očí a čekal na jeho reakci. Ovšem já sám jsem už nemohl nic víc udělat. Ale vzdát se jen tak, to nesmím a ani neumím. 

Jiu Jitsu... Pomyslel jsem si ohromeně, když jsem viděl, co samurai právě provedl a zanechal jsem veškerého svého počínání.
Svojí mnohem větší vahou zatlačil na téměř nejvzdálenější rameno páky od Kenjiho těžiště, které je u člověka zhruba v oblasti pánve. To muselo být nepříjemné...
Chvíli jsem měl obavy, aby se Kenjimu při pádu nezaklonila hlava a nezlomil si vaz, nebo aby mu samurai nerozdrtil tou katanou hrdlo, ale jejich zkouška je nařízená Mizukagem, nesměl jsem do toho zasáhnout.
Kenji zareagoval jako pravý bojovník. Snažil se klást odpor do posledního dechu. Úctyhodné, ale nebyl jsem si jistý, jestli by toho byl schopen, kdyby se jednalo o pravé zbraně. Byl jsem rád, že se to ani nedozvím.

Po tomto souboji ve mě samurai vzbuzoval čím dál tím více obdivu. Jeho styl boje byl znamenitý. Litoval jsem, že jeho plný potenciál vypukl až ke konci souboje a že jsem z něj viděl jen tak málo. Třeba ale ještě dostanu příležitost, podívat se, jak tento muž bojuje svou plnou silou. Byla tu totiž ještě Hirin a to bude také velice zajímavá podívaná.

Takeshi

Pousmál jsem se, když se i v posledních silách soustředil na mou eliminaci. Opřel jsem se o katanu a vstal jsem, celkem s námahou. Přeci jen pád na zem není zrovna příjemný ani pro jednoho. Až pak sjem si uvědomil, že jsem ho tímhle mohl zabít, stačil jeden špatný kamínek, jeden hrbol.
"Gomenasai..." řekl jsem a pomohl mu vstát.
"Jsi na dobré cestě a jsem pevně přesvědčen o tom, že s legendárními zbraněmi ti to skutečně půjde..."
Došel jsem se napít a odhodil jsem dva tréninkové meče.
Uklonil jsem se.
"Děkuji za souboj. Hirin-sama?" Podíval jsem se tázavě na Hirin. Byla vyšší rank, než on, ale podle stavby těla byla spíše zaměřená na ninjutsu, ale kdo ví.

Při jeho úsměvu se v mých očích objevila lehce podrážděná jiskra. To, že mě bolelo celé tělo bylo na chvíli vedlejší a trochu poníženě jsem přijal jeho ruku a kostrbatě se vyškrábal na nohy i za pomoci katany. Sebral jsem katany a uctivě jsem samurajovi oplatil uklonění. Člověk prohrává celý život a s každou prohrou je silnější. Tím jsem se řídil vždycky a taky to tak vždycky fungovalo. Prošel jsem kolem Hirin.
"Hodně štěstí,..." řekl jsem Hirin a prošel jsem kolem s mírným úsměvem. Přešel jsem o něco dál za mužem v masce. Sám jsem netušil co je zač a neměl jsem nějak v plánu se s ním paktovat. Ale snažil se mi poradit a to sám od sebe, takže asi nebude vychovaný jako ANBU. Jako já,... ale jak jsem to dopadl. Prohlédl jsem si sám sebe a cítil jsem podivnou bolest na žebrech. Začal jsem ze sebe sundávat uniformu aby se mi o něco lépe dýchalo a namazal jsem si žebra zázračnou mastičkou, která vyléčila všechno. Speciální tajný recept našeho klanu na tenhle všelék. Fungovalo to skvěle a utlumilo to většinu bolesti a taky příjemně chladila. Ještě jsem to obvázal tak trochu amatérsky, protože obvazovat vlastní tělo je o něco složitější pro člověka co nemá s takovými věci zkušenosti.
Přešel jsem blíž k našemu doprovodu a ze země jsem sebral dvě kovové katany. Musím hodně trénovat abych zvládl dobře bojovat se dvěma meči.
"Děkuji za radu, devítko" celkem nesměle jsem oslovil maskovaného muže. "Jinak mi můžeš říkat třeba Shiro" představil jsem se s přátelským úsměvem. Lehce jsem narazil na jeho představení a použil jsem svoje krycí jméno. Pravda že už dlouho mi tak nikdo neříkal, ale aspoň mi to připomíná kdo jsem. Jsou věci před kterýma není útěku.
Pozvedl jsem kovové katany a začal jsem zběsile rozsekávat dřevěné panáky. Nemělo to žádný systém, sekal jsem ze všech stran. Sám jsem si to neuvědomoval, ale potlačoval jsem určitý vztek a snažil jsem se to trochu ventilovat tím, že udělám z dřevěného panáka jenom hromadu třísek.

Když na mě Kenji promluvil a "představil se" mi, zdvořile jsem kývnul hlavou a dál jsem držel stráž.
Pak ale Hirin jen tak položila Samehadu a nechala ji tam svému osudu.
No... na to, že je to "poklad" vesnice... Musel jsem se hodně, držet, abych nepokrčil rameny. Prostě jsem se sebral a přesunul jsem se kousek blíž k Samehadě(snažil jsem se vybrat si takovou vzdálenost, aby mi ta potvůrka nesála chakru a taky takovou, aby z toho Hirin nemusela být nervózní).
Můj záměr nebyl nijak špatný, jen jsem byl prostě trochu paranoidní a nechtěl jsem, aby se tu objevila banda super-rychlejch veverek, nadopovanejch kofeinem, který si ten meč odnesou. To by mě Mizukage-sama asi setnul...