Cvičiště

Zpoza jednoho stromu vystrčilo nos stvoření, které nechtělo být spatřeno. Inu, přiznávám, byla jsem to já. Černé vlasy lehce splynuly s kůrou stromu ve stínu, ale zářící zlaté oči mi to nijak neulehčovaly. Když jsem se ujistila, že mohu konstatovat nepřítomnost kohokoli živého či mrtvého, vydala jsem se přes cvičiště do kryté haly. 
Tam jsem samozřejmě zopakovala předchozí postup. Neměla jsem zájem trénovat s kýmkoli za zády. Bylo ale brzy ráno a tak jsem se ani nedivila, že jsou všichni pryč a že to tu mám jen pro sebe. Uprostřed místnosti stále pouze jedna dřevěná figurína, kterou zřejmě někdo včera večer zapomněl uklidit. Rozhodla jsem se, že by se dala využít pro trénink a suverénně jsem k ní zamířila.
"Konbanwa!" zazubila jsem se na ni. "Já jsem Yoko. Yoko Uzumaki. A dneska si spolu budeme hrát."
Zřejmě ale nebyla moc slušně vychovaná, protože mi neodpověděla.
"Nevadí," reagovala jsem okamžitě. "Já to chápu, taky jsem dřív byla velmi nesmělá a skoro s nikým jsem nemluvila, ale není to tak těžké." 
Zamračila jsem se na ni.
"Jen to, prosím, ber vážně. Potřebuji si procvičit techniku, která mě má bránit proti Taijutsu, víš? A tvoje dřevěné ruce jsou k tomu naprosto ideální."
Zkusmo jsem do ní šťouchla. Skříplo to, jak se něco trochu otočilo a do boku mi vrazilo dřevo. Pf. Ještě jsme ani nebojovaly a ona už byla taková. Všimla jsem si, že otočení roztrhalo na kusy malou pavučinku, kterou na ní chudák pavouk stihl přes noc vytvořit. Šokovaně jsem se na figurínu podívala. 
"Já už vím, proč se mnou nemluvíš, potvoro!" rychleji jsem zamrkala. "Ty jsi nukenin! Rozbíjíš domovy obyvatelům své dřevěné země a oni jsou příliš malí na to, aby tě killnuli."
Hrdě jsem zvedla hlavu.
"Jako správná Uzumaki jim s tím pomůžu!" 
Pavouci koneckonců nosí štěstí, třeba mi to tedy na oplátku dopomůže po slávě, po které toužím a kterou musím získat. A takto tedy začal příběh o mém boji proti dřevěné kunoichi a trénování techniky Chakrové štítu, kterou by měl umět každý Uzumaki.

Nejprve jsem svou sokyni obešla a pořádně jsem si ji prohlédla. 
Tuctová. Jako každý druhý dřevěný panák, jak smutné. 
Když jsem si zkontrolovala, co od ní mohu čekat, požádala jsem ji ještě o chvíli strpení, abych se mohla podívat do svitku. Zaujala jsem pozici lotosového květu před ní a pustila jsem se do čtení. Viděla jsem tuto techniku několikrát používat rodiče, když trénovali. Ale nedalo se to vždy. Přesto je to rozhodně velmi šikovná technika. Vytvořím tenkou vrstvu chakry jako štít. Něco jako mají samurajové, když jdou do boje, aby nedostali od shinobi nakládačku ihned, ale až potom, co o ten štít přijdou. Jako výchozí body jsem tedy zvolila své tetování na zápěstí a místo kousek před loktem. Tam by měl mít štít okraje. Na chvíli jsem zavřela oči a soustředila jsem se na svou chakru. 
Ano, to určitě půjde.
"Jsem připravená!" ozvala jsem se odvážně a rozběhla jsem se proti kunoichi.
Ještě mi samozřejmě došlo, že bych jí měla dát nějaké jméno. A protože zločinci mají většinou sladká jména, začala jsem jí říkat Ai. Nechala jsem tedy Ai, aby se roztočila. Podezírala jsem ji z ovládání větrného elementu, jinak by se pořád neotáčela jako tornádo. Zatím ale ukázala, že umí vyvolat pouze průvan a to jí proti mě bude k ničemu. 
Skrčila jsem se a vyhnula jedné ráně, následoval výskok a zablokování další. Pak jsem musela odskočit. Potvora. Nedala mi ani chvíli k reakci, vůbec se mi trénink s ní nelíbil. Když bude zlobit, vyměním ji za boxovací pytel!

Vybíhala jsem proti ní stále dokola a dokola. Už jsem měla vcelku dost modřin. Mohla bych ji roztříštit jediným úderem, ale potřebovala jsem dosáhnout dokonalé obrany, ne jí useknout hlavu. Navíc potom vždy bývá nepořádek, který bych musela uklízet.
"Chakura no Tate!" 
Jenže z dlaně mi nevyšlo nic. Jen se ozval tupý náraz dřeva do mého těla a hned potom, co mi málem zlomila ruku, mi ještě podkopla nohy. 
"Musím uznat," prohodila jsem, když jsem vstávala, "že jsi silnější, než jsem předpokládala. Ale teď už tě nepodcením, přišla jsi o okamžik překvapení." 
Uzumaki jen tak někdo nezdolá. A už vůbec ne pár modřin. Nastavila jsem paži proti jejímu dalšímu útoku. Představa bolesti vyvolala nutnost využít cokoli, abych to zastavila. A tak se mi od zápěstí k loktu roztáhla tenká vrstva chakry, chakrový štít. Dřevo do něj narazilo, odrazilo se a praštilo mě z druhé strany do zad. Po téhle ráně jsem zůstala chvíli ležet.
"Věř mi, příště tě porazím," upozornila jsem Ai a po čtyřech jsem se odporoučela kus od ní. "Jsi hrozná tréninková partnerka, nevíš, kdy přestat. Nemám tě ráda!"
Jakmile jsem ji obvinila ze všeho zla světa, cítila jsem se mnohem lépe. Techniku, kterou jsem umět chtěla, jsem tak nějak zvládla. Ještě bude pár dní trvat, než ji budu moct použít v boji, ale to se zvládne. A když to nepůjde, tak mi Ai určitě mileráda pomůže s dalším tréninkem. Byla jsem si tím jistá, protože i když moc nemluvila, v mlácení mladých kunoichi se doslova vyžívala, zřejmě to byla nějaká její úchylka. 

Rozhodla jsem se, že teď už by bylo lepší opravdu si zajít za Kage. Zahnala jsem chuť na medovinu, která po dobrém tréninku příjemně zahřeje. Ani jsem se s Ai nerozloučila, za to, jakou prokázala při tréninku zákeřnost a s broukáním podivně falešné melodie jsem se odtud vytratila. 

//Přesun

Došla jsem až na venkovní cvičiště a sekla sebou do trávy.
Mlčky jsem se koukala na oblohu a pak zavřela oči.
Nechtěla jsem na nic myslet, hlavně na na to co mi ON připomněl, jenže to jaksi nešlo.
Hlasitě jsem si povzdechla a začala okolo sebe šířit depresivní auru.
Po sakra dlouhé době jsem si přála abych byla neviditelná a mohla tu ležet a depkařit roky.

Prooooč se to tehdy po kašlalo, je to už dááávno. Jsem neschopnáááá, uplná budiž k ničemu.
Ve své depresi jsem se převalila na břicho a schovala obličej do trávy.
Měla bych se propadnouuuut.
Potichu jsem si povzdechla, dokonce i ve své depresi jsem dokázala vyčenichat jahody asi tak na 10 metrů ale teď mě to vůbec nezajímalo. Ani to proč je tu sakra cítím.
Potichu jsem popotáhla a zase se převalila na záda abych si promnula oči, to byl zaručený trik jak zahnat slzy.
Jenže když jsem se otočila na záda byl nade mnou on.
Když z pusy vypustil tu lež že jsem přitažlivá, že mám roztomilé kecy a moje oči jsou překrásné sevřelo se mi srdce dalším návalem lítosti. Prošpikovala jsem ho vyčítavým pohledem jakoby se mě chystal zabít,
Kéž by to tak bylo, mohlo by tehdy všechno dopadnout jináááák.
Mohl se teď chovat jak chtěl, já jsem to moc nevnímala. Byla jsem dokonale ponořená ve své depresi.
Díky jednomu pitomému klukovi do kterého jsem byla jako menší zblázněná jsem žila s představou, že jsem ošklivá. Což o to, mě to zas tak nevadilo, každý nemůže být mega čupr hezký ale když se někdo ptal proč nikoho nemám vždycky jsem si na to vzpomněla.
"Promiň já s ošklivkama nechodím."
Ta pitomá věta kterou mi řekl napáchala víc škod než kdyby mě jen odmítl.
Nevšímala jsem si Reie a schoulila se na zemi do klubíčka, znova popotáhla a tentokrát nepomohlo ani promnutí očí. První slzička si našla cestu ven a za ní druhá.
"Jdi pryč."
Popotáhla jsem znova.

"Ale dneska jsem odešla, dala jsem ti pokoj tak si ho užívej a nech mě."
Zamumlala jsem a otřela si další slzu.
Nechtěla jsem fňukat před někým jiným a už vůbec ne před ním.
"Jako by tě to zajímalo."
Sedla jsem si a objala si nohy aby se mi lépe depkařilo. Zem byla přece jen už studená.
"A na holky nejsem!"
Vyprskla jsem najednou zlostně a pak můj výraz opět zjemnil a vrátila jsem se k lítosti.

"Asi"
Zamumlala jsem a povzdechla si, utrhla jsem si stéblo trávy a pak sáhla i po menším šutru.
Za všechno může on, a co jsem si vlastně tehdy myslela.
Kdo potřebuje k životu chlapa?! Pff stejně to jsou všechno úchylové. Vzpomněla jsem si na "bratra" a pak mrskla pohledem i po Reiovi.
Kdybych toho zmetka dneska potkala..
Stiskla jsem ruku v pěst a hodila šutr pryč.
Jenže najednou ta zlost byla zase fuč.
..tak bych se před ním schovalááááá
Opět jsem popotáhla.
"To není féér."
Se slzami v očích jsem se koukla zase na Reie.
"Proč jste tak povrchní a vybíráte si holky podle vzhledu?!"

Poslouchala jsem ho a nejdřív se zatvářila nechápavě.
Kdo jsi a co jsi udělal s tím maníkem kterého znám?!
To přesně jsem chtěla říct ale nakonec jsem si to nechala pro sebe.
Skoro až fascinovaně jsem ho sledovala a po tom co mi utřel slzu jsem se najednou usmála a naklonila hlavu na stranu.
"Děkuju."
A opět se okolo mě začala šířit dobrá nálada, kdyby to šlo hned by začaly okolo růst kytky.

"Pff já nic neudělala, měl jsi zůstat v restauraci."
Nafoukla jsem tváře a pak se zase jen usmála.
"Takže cože jsi to říkal?"
Zatvářila jsem se prohnaně a promnula si bradu.
"Že tvým koníčkem je pozorování lidííí?"
Zazubila jsem se.
"Jinak řečeno jsi něco jako stalker."
Poznamenala jsem spokojeně, samozřejmě že jsem si z něj dělala jen legraci.

Ještě víc jsem se uculila a když se zeptal na toho blba nahodila jsem opět ultra znechucený face.
"Asi budoucí nevlastní bratr a pěknej úchyl. Jestli si táta jeho mámu vezme tak se stěhuju pod strom."
Zamrmlala jsem a povzdechla si.
"Asi mu zlámu ruce jestli na mě zase chmátne."
Oklepala jsem se a pak se zase usmála abych na to nemyslela.
"Jo vlastně..máš tým?"
Zamrkala jsem zvědavě a pak si uvědomila jak moc je tahle otázka zbytečná. Jasně že neměl.

"Bylo by fajn mít ty prcky ale zatím bych radši byla bez týmu. Vyhovuje mi to takhle."
Pousmála jsem se a zamyslela se.
"Jo, jednou jsem se už odstěhovala ale pořád si vymýšlel, že potřebuje pomoct tak jsem se vrátila. Nechce mě prostě nechat jít."
Povzdechla jsem si a koukla se na hvězdy.

"Hmm to by se mi líbilo, mít klid jen pro sebe."
Zasněně jsem si povzdechla.
"Ale jestli si otec tu ženskou vezme tentokrát se odstěhuji na dobro. S tím úchylem tam nebudu."
Založila jsem si ruce na prsou a odhodlaně se zakřenila.
"Je...divná."
Pokrčila jsem rameny a víc mu k ní neřekla.
"Z jakého klanu jsi?"

"Antra..co? Děláš si ze mě legraci!"
Obvinila jsem ho a nafoukla tváře. Mě bylo teplo, mě bylo skoro vždycky teplo. Pro některé jsem sloužila v zimě jako topení.
"Chci vidět sídlo!"
Okamžitě jsem odpověděla a rozjařeně se postavila.
Doufala, jsem že to tam opravdu bude aspoň trochu prázdný abych si vyzkoušela jaký bych měla klid kdybych se vážně odstěhovala.

Už nějakou tu dobu jsem se válela pod stromem na zemi a ulejvala se.
Misi jsem nechtěla a kdo ví, třeba bych dostala ještě na krk tým. Kdepak!
Je lepší se válet a jíst.
V duchu jsem se souhlasně zasmála.
A Reie jsem už taky nějakou dobu neviděla. Vlastně jsem poslední dobou neviděla skoro nikoho známého...to bude ale tím, že se tu válím a nebo jsem doma.
Chjoo