Sídlo klanu Utsushi

First topic message reminder :







V sídle žije kromě členů klanu, mezi něž patří Daisuke Utsushi a Naoki Utsushi, také Mizukage Hitomi Yamada s dcerou Kairi Utsushi,
Jelikož byly na Hitomi podniknuty útoky před válkou, je sídlo hlídáno tříčlenným týmem ANBU, který se vždy vystřídá s jiným týmem.

Chodba s pokojemi, koupelnou a WC:

Obývák:

Ložnice:

Dětský pokoj:

Z běhu jsem zvonila až před barákem, respektive za barákem, jelikož jsem to vzala zkratkou. Vešla jsem do domu zadním vchodem, takže mě nikdo z přítomných doma neviděl. Došla jsem ke dveřím a vyzula si boty. Dárek jsem opřela na chodbě o zeď a došla do kuchyně. Jeden stál u kuchyňské linky, druhý seděl u okna. Pohled k nezaplacení. Zakroutila jsem hlavou.
,,Ahoj ve spolek. Jsem tu z výletu" houkla jsem na ně. Pak jsem si uvědomila, že jsem v henge a že by mohli být trochu v šoku. Proto jsem henge zrušila a objevila jsem se ve své milované podobě, akorát s lukem na zádech.
,,Nikdy dřív bych si nemyslela, jak ráda uvidím sama sebe." odfoukla jsem si kaštanové vlasy z obličeje. Luk jsem položila kamsi do obýváku.

Ulekl jsem se, že je to nějaká cizí osoba v baráku, ale byla to jen naše hime. Usmál jsem se a koukl na ni. ,,Himi, půjdeš s námi trénovat ?" optal jsem se a koukl na Daisukeho. ,,Můžete vy dva proti mně." pousmál jsem se tak trochu škodolibě a koukl na strop. Hmm, co jsem to sakra řekl? Oba dva proti mně, to jako really ? Mno co, bude zábava a aspoň by mi pomohl trénovat, pomyslel jsem si .

Než jsem se stačil otočit od linky, byla tu normální Himi, takže jsem neměl nač reagovat, až na to, že se sem připlížila jak zloděj. Navíc ten luk na zádech, začínal jsem mít podezření, že něco nehraje. Podíval jsem se na ní a začal jí pečlivě zkoumat. "Položím ti kontrolní otázku, jen pro jistotu." přiblížil jsem se k ní a do ouška jí zašeptal. "Jakápak je tvoje oblíbená poloha?" Věděl jsem, co má Himi odpovědět a nečekal jsem, že by se odpovědi chtěla nějak vyhnout vzhledem k situaci.

,,Trénovat? Třeba bychom mohli." usmála jsem se. Byla jsem ale nervozní z toho, jak si mě Daisuke prohlíží. A když mi potom položil tu divnou otázku, málem jsem se zakuckala. Nenechala jsem se ale vyvést z míry.
,,Meow." zamňaukala jsem. Tohle by mu mohlo napovědět.
,,No...Podnikla jsem výlet, jelikož můj původní plán byl zmařen. Navštívila jsem naše hlavní město a něco tam nakoupila." vytáhla jsem z kapsy dva hopíky, jeden duhový a jeden modrý. ,,Kairi snad bude mít radost. A veškerý nábytek v domě taky." uchechtla jsem se. Z batůžku jsem potom vytáhla takový popruh, krásný, nový, na který si Daisuke bude moci připevnit Kubikiri.
,,Schválně jsem ti vzala jeden z černé kůže. Je to vzácný, byl jen jeden na celém trhu." usmála jsem se a podala mu ho. Pak jsem odběhla z kuchyně. Zpátky jsem přišla s mečem v rukou.
,,Vím, žes byl z rozhodnutí Faita zklamaný. V tuto chvíli s tím nic nesvedu, jelikož tu není. Tak jsem ti nechala pořídit toto." podala jsem mu obouruční meč.
,,Je speciálně vyrobený. Z tvrdého materiálu, ale zároveň vyroben tak, aby se s ním dalo lehko manipulovat." vysvětlila jsem. Zároveň jsem mu k tomu podala i postroj, aby si ho měl kam upevnit. ,,A víš, co je na tom nejlepší? Je jen tvůj." usmála jsem se a ukázala na jeho jméno, které bylo vyryté na rukojeti.
,,Alespoň prozatím, než se, snad, vyřeší ten tvůj vysněný meč." naklonila jsem hlavu na stranu a čekala na reakce.

Pousmál jsem se, když ukazovala různý věci. Mno jo, je to krásný, mít někoho, kdo se o vás takhle stará. Trochu jsem se houpal na židli a koukal z okna. Až když přišla Hime po druhé a měla meč v ruce, jsem se zasekl. ,,Je můj? Opravdu můj?" optal jsem se udiveně a spadl ze židle. Hned jsem vyskočil ze země a přišel jsem blíže k Himině a k Daisukemu. ,,Opravdu si ho můžu nechat?" zeptal jsem se ješte jednou a začal jsem brečet. Hned na to jsem je oba objal, dostatečně silně. ,,Mám vás rád, děkuju." pousmál jsem se a vzal si ho do ruky. ,,Páni, ani neni moc těžký, hmm." navlíkl jsem si postroj a dal meč na záda. Otočil jsem se na ně a hodně jsem se usmál a zeptal se šťastným hlasem: ,,Jdeme trénovat? Prosím." klekl jsem si na kolena před ně a prosil je, abychom šli trénovat. ,,Chtěl bych ten meč strašně rád vyzkoušet." a koukal, co mi na to odpoví, protože já byl strašně šťastný.

Byl jsem mile překvapen dárkem od Himi. Hned jsem jím nahradil starý ošoupaný a hlavně obyčejný popruh. Byl jsem rád, že mi konečně bude ladit k oblečení. No jo, potrpím si na dobře vypadající věci. "Děkuju moc, ale neměla bys tak utrácet." napomenul jsem ji, ale i tak jsem byl rád. Dárek pro Naokiho mě, jakožto milovníka velkých mečů, zaujal. Nemít Kubikiri, asi bych se vrhl po tomhle skvostném kousku vzácného kovu. Usmál jsem se. Byl jsem rád, že už má Naoki zase s čím bojovat. Nemohl jsem tedy jinak, než souhlasit. "No jistě že, přece nesmíme nechat usednout prach na tak krásnej meč."

,,Pff." odfoukla jsem vzduch. ,,Neutrácím. To jsou suvenýry. Jsou to maličkosti." usmála jsem se. O skutečných cenách za postroje a zvláště za meč jsem raději pomlčela. Byla jsem ráda, že se jim dárky líbí. Zvláště u Naokiho. Na šermíře už nějakou dobu trénoval a teď mu tato funkce byla odepřena. Chtěla jsem to alespoň trochu napravit. Prozatím. Třeba se nakonec ukáže, že je toho Naoki hoden. I to bude moje práce. No jo, vzala jsem si toho na svou hlavu hodně.
,,Můžeme si zatrénovat." souhlasila jsem. Já si alespoň vyzkouším, jestli jsem nezapomněla mířit lukem, napadlo mě a svůj luk jsem si opět nasadila. Snad mi odpustíš, Airisu, že jsem si vypůjčila tvou možnou podobu. Zajímalo by mě, jak bys vypadala, kdybys byla starší, tady se mnou. Zakroutila jsem hlavou, abych se zbavila dotěrných a smutných myšlenek.
,,Dobře, tak jdeme." popoháněla jsem ty dva z kuchyně.

Pousmál jsem se. Oba jdou se mnou trénovat. Prokřupl jsem si záda a koukl na ně. ,,A kudy se tam jde, hmm?" optal jsem se, protože jsem opravdu netušil, kudy tam mám jít. Doufám, že tam budu moct používat svoje techniky, pousmál jsem se, protože Himi asi bude po mně střílet lukem, když ho furt tak objímá. Koukl jsem se na Daisukeho. To asi bude tabáček, jestli na mě pujdou oba se svou silou, ale co, ukážu jim, že nejsem nějaká lama .

"Za mnou, dovedu nás tam." vydal jsem se klikatou cestou skrze sídlo. Nakonec jsme došli skoro na konec sídla, kam jen tak nikdo nechodí. Ne, že by zde nebylo co k vidění, ale z klanu už toho moc nezbylo, a tak tu neměl kdo být. Byli jsme v rodinném muzeu našeho klanu. Prošli jsme halou až na její konec. Tam byli v podlaze zabudované padací dveře. Otevřel jsem je a sešel po schodech dolu. Po slepu jsem nahmatal vypínač od generátoru. Zapl jsem ho a v místnosti se pomalu začali rozsvěcet světla. "Tak jsme tady." Byli jsme v podzemní hale, která byla určena pro trénování a souboje. A když říkám v podzemní, asi si dokážete představit, proč byla ta historka se zničenou střechou tak vážná.

Natěšení byli oba. No, já celkem taky. Dlouho jsem si nezatrénovala ani nezabojovala. Upevnila jsem si na záda luk a doběhla si do sklepa pro šípy. Potom jsem následovala Daisukeho a Naokiho. Procházeli jsme opravdu divnými chodbami. V téhle části sídla jsem nikdy nebyla. Měla jsem z toho šera divný pocit. Nalepila jsem se na Daisukeho i Naokiho a držela se co nejvíc u nich. Najednou tu byla tma. Ztěžka jsem polkla. Neměla jsem tmu moc v lásce, abych pravdu řekla. Všechny zvuky se tu rozléhaly. Zničeho nic se Daisuke zastavil a já do jednoho z nich narazila. Neměla jsem ponětí ale, do koho vlastně.
,,Au." sáhla jsem si na nos. V tu chvíli se ozvalo cvak a místnost se zalila světlem. Hlasitě jsem si oddechla.
,,Promiň, Naoki." omluvila jsem se člověku, do něhož jsem narazila. Byl přede mnou, takže to musel být on. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Hala byla opravdu velká a strop naštěstí vysoký, ale...Suiton zde použít nemůžeme, utopili bychom se. V tom případě jsme já i Daisuke oproti Naokimu ve výhodě, usmála jsem se.
,,Sem jsi mě nikdy nevzal." došla jsem blíž k Daisukemu a začala se protahovat.

Jak nás Daisuke vzal do té obří haly, tak sem byl úplně šťastný, teda aspoň víc, jak Hitomi, která do mě nabourala, mno spíše do meče za mnou. Otočil jsem se a řekl: ,,To nic Himi." pousmál jsem se a uskočil jsem asi třikrát od nich, abych byl dál od nich. ,,Mno tak co? Začneme ?" optal jsem se a sáhl si na bok. Sakra, zapomněl jsem batůžek s kunaii nahoře u bot. Mno nic. Hned jsem složil pečetě a pousmál jsem se. V tu chvíli jsem se ale zarazil a zakřičel na ty dva: ,,Hele, dá se tu používat Suiton? Asi né, co?" sklesl mi úsměv a já nevěděl, co budu dělat, když nebudu moci používat techniky. Mno nic, tak to přeberu jinak. Trochu jsem se protáhl a dal jsem se do takového menšího dřepu. ,,Tak co? Začnete někdo z vás už?" pobídl jsem je a čekal, co se bude dít. Hlavně budu muset zachovat chladnou hlavu, přeci jenom nechci, aby sídlo vybouchlo .

Když Himi promluvila o tom, že jsem ji sem nikdy nevzal, podíval jsem se na ni a řekl "A ty se ještě divíš?" optal jsem se posmutnilým tónem. "Ono už tu toho není moc k vidění od té doby, co tu žiju téměř sám." Porozhlédl jsem se po prachem zanesené hale. V hlavě mi proběhlo pár vzpomínek. Také jsem si vzpomněl na svého bratra, kterého jsem v téhle hale nejednou vyzval k tréninku. "Doufám, že nám to nespadne na hlavu." povzdechl jsem si.

Narovnala jsem se a podívala se mu do očí. Tak nějak jsem tušila, na co myslí. Věděla jsem proto, jak se cítí. Vždyť jsem zůstala z celého klanu sama. Mám jen Kairi, která zdědila naše Kekkei Genkai. Proto jsem musela zůstat naživu, abych mohla Kairi pomáhat, dokud to bude třeba. To byl můj cíl a ten jsem hodlala splnit.
Chytila jsem Daisukeho za ruku a usmála se na něj.
,,Nejsi sám. Nás je plný barák." mrkla jsem na něj.
,,A ty!" ukázala jsem na Naokiho. ,,Jeslti nás nechceš utopit, zkratovat to tu nebo zničit sídlo, tak bych element typu voda nebo vítr vůbec nepoužívala." zasmála jsem se. Nic jiného jsme naštěstí neuměli. Vzala jsem si do ruky luk a šíp. Šíp jsem přiložila k tětivě a tu jsem natáhla. Vyslala jsem do šípu trochu mé mrazivé chakry a vystřelila. Šíp letěl poměrně rychle na to, aby ho celou dobu mohl Naoki pozorovat. Proletěl mu kolem ucha, mohl slyšet jeho zasvištění. Nakonec šíp narazil do čehosi na zdi a to zamrzlo. Usmála jsem se. Ještě jsem to nezapomněla.
,,Myslím, že by sis měl dávat pozor, Naoki." ušklíbla jsem se. Byla jsem ve svém živlu.
,,Snad to tu budu moci trochu rozbít." prohodila jsem k Daisukemu, aniž bych se na něj podívala. No, bez újmy na něčem se to nejspíš neobejde.

Zavřel jsem oči a řekl: ,,Mno jo, to je pravda. Nejsi sám, máš taky mě, bratranče." pousmál jsem se a zívnul. Když okolo mě zasvištěl Himiny šíp, otevřel jsem oči. ,,Strašná nevýhoda, že nemůžu použít svoji vlnu. Mno ale menší trysky budu dávat, tak neboj, netrefim se do pojistek." pousmál jsem se a sáhl si na záda, přímo na rukojeť meče. ,,Hitomi, nemusíš se bát, jen tak mě nezasáhneš." přihmouřil jsem oči a rozeběhl se proti nim. Jak jsem byl u nich, tak jsem se roztočil jak káča s mečem, který byl dostatečně velký, aby je zasáhl. Uvidíme, jak si poradíte, když jste vedle sebe.

Podíval jsem se na Himi a raději jí hned odpověděl. "Byl bych radši, kdyby jsme tu nic nezničili, mohlo by to celé spadnout.." ušklíbl jsem se. Když na nás Naoki zaútočil, vytáhl jsem Kubikiri a zabodl ho do země. následně jsem se do něj zapřel a když se ho dotkl jeho meč při otáčivém pohybu, zasekl se o něj. "Nic lepšího tam nemáš?" zeptal jsem se ho. Poohlédl jsem se po rozpraskaných stěnách. Sídlo bylo v neudržovaných místech opravdu ve špatném stavu. "Myslím, že to potřebuje rekonstrukci." povzdechl jsem si.

,,Škoda." pousmála jsem se. To už ale Naoki zaútočil. Začal hezky. Byli jsme s Daisukem u sebe, navíc k vyhnutí bylo málo místa, uvažoval dobře. Točil se dokolečka podle hodinových ručiček, takže jsem se prostě odrazila a vyskočila do vzduchu, kde jsem udělala salto a skočila jsem za Naokiho. V tu chvíli se Naokiho meč zasekl o ten Daisukeho a já Naokimu na zátylek namířila šíp, který byl opět nabitý mým KG.
,,Vždy si chraň záda, Naoki." zašeptala jsem spokojeně.

Pousmál jsem se, když jsme se dotkli s meči. Konečně meč, s kterým stačím, ale než jsem se nadál, byla za mnou Hitomi. Hmm, má pravdu, chránit záda, mno jak myslíš. Sice jsem byl před Hitomi, takže jsem byl zády k ní, ale co. Odpéroval jsem se přímo na ni zády, tím jsem do ní vrazil a oba jsme spadli na zem. Hned jsem se zvedl a dal před sebe meč. ,,Tak co tam máme dále?" přihmouřil jsem oči a koukal, co se bude dít dál.

No výborně, teď se mi tu bude ještě válet po přítelkyni. To je drzost. Vytáhl jsem Kubikiri ze země a pomocí jednoruční pečetě se kolem nás začla tvořit mlha. Jelikož jsme byli v uzavřené místnosti, byla mlha hustá a rychle zaplnila celý prostor. V mlze byla matně vidět světla, která původně umožňovala viditelnost v místnosti.

Očekávala jsem různé možnosti, ve kterých se Naoki dostane z té pasti. Odskočení, vymrštění nebo nebo že mi jednu vrazí. Avšak to, že se jednoduše odrazí a narazí do mě celým tělem, to jsem nečekala. Sletěla jsem na zem jako hruška. Naoki je vyšší a jeho hmotnost přeci jen těžší než moje dívčí. Přimáčkl mě na zem pořádně a já měla pocit, že jsem si vyrazila dech, ale to byl jen pocit. Kousla jsem se ale do rtu, sice slabě, ale kousla. Jakmile se ze mě zvedl, prudce jsem se nadechla a rozkašlala se. Nakonec jsem si klekla na jedno koleno a setřela si kapičku krve, která se mi drala ze rtu.
,,Dobré." uznala jsem. Místnost zalila mlhou. Celkem těžký na pohyb, ale to já nepotřebovala. U Oininů nás učili, jak se pohybovat a bojovat v takových situacích . Stačí se spoléhat na své smysly.
Poskládala jsem se pečetě a vytvořila v té mlze jednoho klona. Ne ledajakého, ale svého ledového klona. Nedal se tak snadno rozbít, byl to tvrdší oříšek. Já i klon jsme si vzali do ruky senbony. Luk jsem prozatím nechala ležet na zemi. Odskočila jsem kousek dozadu a potichu, co nejtišeji, vyčkávala.

Mlha, mno páni, tohle jsem fakt nečekal. Usmál jsem se. Když přeci v mlze vidím taky nebo ne? Rozkoukával jsem se a zničeho nic jsem skoro neviděl. Dobře, plán B. Klekl jsem si na zem a zavřel oči. Jak jen jsem to dělal? Jo takhle... Začal jsem trochu hromadit chakru do prstu a luskl jsem. Objevily se v místnosti bublinky, které byly tiché a taky létaly po hale. Tak uvidíme, kdo se nachytá. Tam, kde bublinka praskne, tak je jisté, že tam někdo je. Zničeho nic bublinka někde praskla, tak jsem tam skočil s mečem v před. Netušil jsem, jestli to je Himi nebo Daisuke, ale prostě jsem na to místo skočil, jako kdybych byl dravec, co číhá na kořist .

Byl jsem to já u koho bublina praskla, ale byl jsem připraven. Včas jsem si všiml bubliny, která mi nabourala do hlavy. Jakmile se mě dotkla, odskočil jsem od ní a narazil do druhé. U té jsem se přikrčil a vyčkával s mečem připravený k rozmáchnutí proti případnému útoku. Tak dobře, uvidíme, jestli jsem ještě neztratil formu. Doufám, že ne.. Vyčkával jsem přikrčený k zemi a pozorně jsem sledoval okolí.

Bublin jsem si všimla a rozhodně nebylo jednoduché se jim vyhnout, to platilo i o mém klonu. Normálně bubliny praskám ráda, teď jsem ale věděla, že by to bylo špatně. Vyhýbaly jsme se tomu, jak jen to šlo. Pak jsem si ale všimla obrysu. Záblesk červené a černé mi prozradil, že se jedná o Daisukeho. Kso, on určitě nějakou praskl. Co přesně se tam dělo, to jsem ale nevěděla. Kývla jsem proto na svého klona a obě jsme postupně začaly různě házet senbony. Praskaly jsme bubliny jednu za druhou. Dělaly jsme to za účelem, abychom Naokiho trochu zmátly a odlákaly od Daisukeho a já opravdu doufala, že to zabere.

Zazubil jsem se, když jsem zjistil, že jsem skočil na prázdné místo a jestě ke všemu něco okolo mě lítalo a praskalo mi to bubliny. Naštval jsem se a zakřičel: ,,Tak dost s mlhou!" dal jsem dost chakry do pravé ruky, kde jsem měl meč, a rozmáchnul jsem se. Mlha se rozvířila a já uviděl Daisukeho s Hitomi, bohužel byly tam dvě, tak to bylo taky překvápko. Mno nic, dal jsem meč před sebe a čekal, kdo zaútočí jako první. Sledoval jsem je pečlivě, tak jsem doufal, že neudělám žádnou chybu.

Když se nic nedělo a mlha se rozvířila, stál jsem tam přikrčen vyčkávaje na další útok. Ten však nepřišel, takže jsem se mohl zase uklidnit a připravit se na další případné manévry. Jelikož nejsem ten, kdo útočí, ale spíše ten, kdo vyčkává, stál jsem na místě a jen čekal, co se bude dít dál. Jelikož jsem v tomhle prostředí nemohl používat žádné techniky, neměl jsem ani nějak moc možností k útoku. Vyčkával jsem tedy na další kroky Hitomi, případně našeho soupeře.

Mlha byla během chvilky pryč, bylo to lepší. Vadil mi ale tenhle omezený prostor. Vyhovoval mi vždy dostatek místa. Musela jsem si poradit jinak. Svého klona jsem s kunaii a senbony poslala proti Naokimu. Potřebovala jsem, aby klonová Hitomi odlákala jeho pozornost. Já mezitím mohla potají poskládat pečetě. Jestli mi technika vyjde, souboj tím ukončím.
Nechala jsem klona útočit na Naokiho. Pomocí kunaie, ačkoliv to vypadalo legračně, odrážela jeho údery, nebo to alespoň měla v plánu a jen tak mimochodem po něm ještě házela uzounké jehlice, které když se zaryjí do těla, tak to bolí opravdu hodně. Daisuke tak měl možnost zaútočit, já ale doufala, že to neudělá a že si všimne, že se chystám vytvořit techniku.