Sídlo klanu Utsushi

First topic message reminder :







V sídle žije kromě členů klanu, mezi něž patří Daisuke Utsushi a Naoki Utsushi, také Mizukage Hitomi Yamada s dcerou Kairi Utsushi,
Jelikož byly na Hitomi podniknuty útoky před válkou, je sídlo hlídáno tříčlenným týmem ANBU, který se vždy vystřídá s jiným týmem.

Chodba s pokojemi, koupelnou a WC:

Obývák:

Ložnice:

Dětský pokoj:

Přišel jsem blíže, sundal z ní bulan a cvrnknul ji do čela. Hned na to jsem ji řekl "To víš, že budeš hodná. Ty seš opravdu hodná, taky že to vím." pousmál jsem se a sáhl jsem do pytle pro balíček sladkostí a podal jí ho. "Tady máš a doufám, že hodná zůstaneš." a šel jsem za roh, abych to ze sebe mohl svléknou. Jak jsem to udělal, hodil jsem hadry do skříně a přišel jsem ke Kairi. "Co se stalo? A od koho máš ten balíček?" pousmál jsem se a pohladil ji po hlavě.. mno i ty slzy ji utřel.

Pousmál jsem se, když jsem viděl její reakci a ještě víc mně pobavilo, když počítala všechno, co má v balíčku. Pousmál jsem se a šel do kuchyně udělat čajík a hned řekl Kairi. ,,Mno, všechny ty sladkosti papat nebudeš.“ pousmál jsem se a přinesl čajík do obýváku na stolek i pro Kairi. ,,Tak šup šup, vybumbej ho a pak zoubky vyčistit, ano? A co dneska podnikneme?“ Optal jsem se a koukal se přitom na Kairi, uviděl jsem v televizi, jak mam na tváři šmouhu od uhlí. Abych neměl černou tvář rychle jsem si ji utřel a nevinně koukal na Kairi.

Ležela jsem na něčem měkkém. Bylo to opravdu příjemné. Víc jsem se schoulila a přitáhla deku pod bradou. Takhle jsem nespala už velmi dlouho, vůbec se mi nechtělo vstávat. A taky jsem nevstala. Silněji jsem stiskla víčka a nutila se usnout. Podařilo se. Sice nevím na jak dlouho, moc dlouho to nebylo, ale usnula jsem. Probudila jsem se trhnutím. Prudce jsem se posadila a srdce mi bylo jako splašené. Byla to noční můra, nepříjemná noční můra. Roztřásla jsem se. Přejela jsem si rukou po paži. Nahmátla jsem tu jizvu od popáleniny. Strašilo mě to už několikátou noc. Byla jsem už mockrát na pokraji života a smrti, ale..tohle bylo jiné.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. V první chvíli jsem pokoj nepoznávala. Podívala jsem se směrem k oknu. Oslepilo mě sluníčko. Musela jsem zavřít oči a přikrýt si je rukou. Když jsem si zvykla, mohla jsem se dívat z okna ven. Sluníčko tolik nesvítilo, jen to byl v první chvíli větší nával světla....Jsem doma, uvědomila jsem si a zmateně se dívala před sebe a na dveře, jako bych očekávala, že někdo vejde dovnitř.

Dříve
Dle jejího očekávání jsem vstoupil do dveří a v ruce jsem měl tác se jídlem. "Vítej doma, konečně si vychutnáš domácí kuchyni." pousmál jsem se na ni a zavřel za sebou dveře. Potom jsem donesl tác k ní na postel, aby se mohla najíst v klidu a bez námahy v posteli.

Nyní
Další večer po službě, do které jsem se po dlouhé době opět zapojil. Vrátil jsem se domů a hodil své tělo do měkkého gauče. Konečně jsem měl chvíli na odpočinek a tak jsem neváhal a rovnou se uložil k odpočinku. Bylo tu divné ticho, Kairi už asi spala, takže jsem svůj meč raději odložil jemně na zem, abych ji nevzbudil.

Zaslechla jsem zvuky. Ačkoliv se snažil být co nejtišší, stejně jsem ho slyšela. Pousmála jsem se. Vytáhla j sem talíř a nandala mu čerstvé brambory, vypěstované lidmi z Kirigakure. Brambory jsem udělala šťouchané s cibulkou. K bramborům jsem upekla přírodně řízek se sýrem. Věděla jsem, že maso na tento způsob mu chutná. Jelikož jsem věděla, že nemá rád teplé ovoce, broskev jsem mu k tomu dala jako přílohu. Připravené jídlo jsem položila na stůl. Utřela jsem si ruce a ještě v zástěře jsem šla za Daisukem.
,,Než usneš, tak se pojď alespoň najíst." šťouchla jsem do něj a usmála se.

"Dobře, hned se najím, běž zatím do postele, přijdu za tebou" odpověděl jsem s úsměvem. Pouklízel jsem věci, které jsem nepotřeboval a pak se šel najíst do kuchyně. Když jsem byl výborného jídla najezen, odebral jsem se do ložnice za Himi. Ona už ležela a já se k ní přitulil. Poté jsem pomalu usnul.

Oběd byl skoro uvařen a celým domem se linula vůně yakisoba nudlí se zeleninou a hovězím masem. Pro Daisukeho jsem však dělala yakisoba zvlášť, se zeleninou si moc nerozumí.
Kairi běhala po venku a v domě bylo hrozně ticho. Stihla jsem během toho ticha uklidit snad všude, včetně Kairiina pokoje, což je práce pro sebevraha. Já jsem seděla v kuchyni u stolu, pravou rukou jsem si podpírala hlavu a levou jsem měla položenou na stole. Se zamyšleným výrazem jsem se dívala ven, do středu vesnice. Nemohla jsem v podstatě nikam, pouze sedět doma nebo vzadu na zahradě pod Sakurou. Povzdychla jsem si a zvedla se, abych vypla sporák. Oběd byl hotov. Abych si zase nešla sednout, potřebovala jsem se nějak zabavit. Umyla jsem proto nádobí a poté šla na zahradu se svitkem a perem v ruce. Uvelebila jsem se v houpací síti a zadívala se do svitku, načež jsem do něj začala něco psát.

Ještě s mokrými vlasy jsem se z koupelny přesouval do kuchyně, přičemž jsem si zapínal černou košili. Usadil jsem se ke stolu, kam mě za nos dotáhla ta krásná vůně. Jelikož jsem odflákl snídani, jako vždy, tak jsem měl co dělat, abych do jídla nezabořil celou hlavu. Tomu jsem naštěstí odolal a vzal si hůlky s kterými jsem si nabral první sousto, následovalo další a další, než jsem vše snědl a ještě vylízal misku. "Skvělé jako vždy, mám to doma šikovnou kuchařku." pousmál jsem se a šel se poohlédnout po Hitomi, která mi někam zmizela. Našel jsem ji na zahradě v houpací síti. Ani jsem nevěděl, že nějakou máme, ale nenechal jsem se zaskočit. Opřel jsem se o strom, na který byla uvázána a hlavu naklonil nad Himi, takže na ni stékali studené kapky z mých vlasů. "Dneska je opravdu hezký den, to už tu v Kiri dlouho nebylo." usmál jsem se a prohlédl si sluncem prosvícenou zahradu.

Otevřel jsem dveře a hned je za sebou zavřel. Vyzul jsem si boty srčil do skříně a batoh s kunaii položil vedle. Chtěl jsem jít do pokoje a udělal první krok na schod, ale uslyšel jsem Daisukeho. Oni jsou doma? pomyslel jsem si a sešel jsem potichu za nimi. Pousmál jsem se. Jsou na zahradě, hmm. Přišel jsem mezi dveře a zaklepal a hned na to pozdravil. ,,Ahoj, nerušim?" pousmál jsem se, ale nějak divně.Tekl ze mě pot. Že by mi nebylo dobře? Je to divné, nic takového jsem nezažil. Koukl jsem se na Daisukeho a Hitomi, jak si užívají. Taky bych chtěl takový život. Sedl jsem si kousek od nich do stínu a koukal na nebe. Jaké by to asi tak bylo, kdybych mohl letět až nad mraky?

Slyšela jsem kroky za sebou, ale nenechala jsem se rušit. Připravená jsem byla vždycky. Nyní nebylo potřeba, věděla jsem, kdo se za mnou plížil. Během pár sekund se nade mnou zatáhlo a já tak neviděla na svitek, který jsem před sebou měla. Pak jsem to ucítila. Zatřásla jsem se, zastudělo to, až mi naběhla husí kůže. Zaklonila jsem hlavu a usmála se. Přikývla jsem.
,,Hai, to je. Myslím, že to ale na dlouho nebude." zahleděla jsem se kamsi na oblohu. Myslím, že by se mi tu líbil sníh, usmála jsem se v duchu. Zarulovala jsem svitek a pero uklidila do něj. Svitek jsem si založila za pas. Zase jsem zaklonila hlavu a natáhla ruce k Daisukemu. Chytila jsem se ho za paži a stáhla ho tak k sobě pro náruživý polibek. Dlouho jsem takový nedostala, chtěla jsem ho. Navíc tu byl jen v kraťasích! Tomu se odolat nedalo.
V tu chvíli jsem ale zaslechla další kroky. Tak jsme se tomu uzpůsobili. Tušila jsem správně, byl to Naoki.
,,Ahoj." pozdravila jsem a následně zavrtěla hlavou. ,,Nerušíš." usmála jsem se. Trochu jsem ale lhala, mohl to i poznat, když jsem měla červené tváře. Podívala jsem se na Daisuke a pak raději uhnula pohledem. V houpací síti jsem se posadila, takže jsem seděla profilově k Daisukemu a zároveň čelem k Naokimu.
,,Vypadáš trochu...rozrušeně." prohlížela jsem si ho. ,,Stalo se něco?" zeptala jsem se. Špičkou palce jsem se odrazila, čímž jsem se v síti rozhoupala. Vlasy se houpaly se mnou a já si uvědomila, jak jsem na ně pyšná. Taky jsem si je pěstovala tolik let.

Po polibku, který si tak urputně vyžádala, jsem odvětil na její poznámku. "Jednou by to snad mohlo vydržet déle než jeden den, je léto a mi tu na něj v Kiri máme taky právo!" povzdechl jsem si. "Ale co, stejně bych byl radši, kdyby z nebe pršelo obří dango." zasmál jsem se a pak už přišel Naoki. "Zdravím tě, udělej si pohodlí, dneska je hezky, tak toho musíme využít." řekl jsem k mladíkovi stejné krve.

Pousmál jsem se. "Ale nic neni. Jenom jsem málem u mizukageho vybouchl." pousmál jsem se nevině a dal jsem ruce na břicho. Koukl jsem se na něj a usměv mi poklesl. "Hitomi, Daisuke jsem opravdu tak slabý?" optal jsem se a podíval se na ně a řekl. "Prosím chci to slyšet upřímě od vás." koukal jsem se zaseklým pohledem na ně. Teď bych nevnímal, kdyby do mě někdo strčil, protože jsem se jenom sousředil na jejich odpověd. Byl jsem taky zvědavý, jak mi odpovědí, protože jestli jsem opravdu slabý, tak nevím, co bych dělal.

Obří dango, chmmm. Byla to opravdu lákavá představa a kdyby mi Naoki neoznámil, že u Mizukageho téměř vybuchl, snila bych dál.
,,Počkej...Cos udělal?" vykulila jsem na něj oči. Nedokázala jsem si představit naštvaného Faita společně s naštvaným Naokim. Hněv klanu Utsushi byl horší, než ten v klanu Yamada. K řešení jsme použili led. Buď se dotyčný zchladil, nebo byl od něj na chvíli v ledu pokoj. Navíc - Naoki má v sobě poměrně nebezpečné zvířátko.
Pak jsem se zamyslela nad jeho otázkou. Pečlivě jsem si promýšlela odpověď.
,,Nejsi slabý, jen ještě nejsi na určité věci či osoby dostatečně silný. Pozor! Neznamená to ale, že jsi slabý. Prostě musíš trénovat, jako každý z nás. Nikdo z nás není dokonalý a nikdo na světě nepřemůže kohokoliv." pousmála jsem se. ,,Jsi učenlivý, Naoki. Snadno se něco naučíš. Jsi chápavý a rozumný. Jsou to při tréninku důležité vlastnosti. Něco ti ale chybí a já ti povím, co to je. Musíš se naučit trpělivosti a sebeovládání." zvedla jsem ukazováček.
,,Zachovat chladnou hlavu při boji je možná důležitější, než kolik umíš technik. Zachováš-li chladnou hlavu, dokážeš toho mnohem víc, než se při slově trpělivost a sebeovládání může zdát." zakončila jsem svou odpověď a vydechla. Pak jsem čekala, co mu odpoví Daisuke. Je to jeho bratranec, tak kdo ví, jaký na to má názor. Jeho schopnosti zná nejspíš lépe než já.

Já se k jeho otázce ani nevyjadřoval. Ostatně, Himi mu toho řekla dost. "Zachovat chladnou hlavu.. že to říkáš zrovna ty." zasmál jsem se. "To bys na sebe snad musela použít svůj led, abys pro jednou zachovala chladnou hlavu." opět jsem se provokativně zasmál. Bylo mi jasné, že její výbušnost z její 'chladné hlavy' vyleze na povrch, ale nemohl jsem si odpustit svůj osobitý humor, když jsem měl příležitost.

Pousmál jsem se, protože Daisuke taky ví, jak Hitomi vybuchuje. ,,Mno přišel jsem do kanceláře, že bych se chtěl stát šermířem a že bych se chěl stát uživatelem jedním z mečů. Mno a on na to, že mi je nedá, že se mám soustředit hlavně na ovládání Rokubiho, že kdybych se soustředil na meče, tak bych se nesoustředil na rokubiho, ale on to asi nepochopil, protože já chěl bojovat s meči abych moc nepoužíval rokubiho. Nevím, jak on si to rozlouskl v hlavě, ale jestli on je Mizukage, tak ať se probudí z té diskotéky. Jestli on bude takovýhle, tak mu poděkuju brzy." Měl jsem tak trochu vražedný pohled, byl jsem docela dost vytočenej. A taky proč ne, když mi řekne, že jsem říkal dojemné historky. ,,To mě vytáčí, prostě jestli nechce, aby z Kiri zůstal kráter, tak ať pokračuje. A co má být na tom, že chci být šermířem, že chci meč, jako máš ty, Daisuke. Jo kdybych mohl, tak bych se stal šermířem, samozřejmě bych byl po tvém boku, ale nepochopil jsem, proč bych, sakra, nemohl mít ten meč!"

Zamračila jsem se. ,,Hele, ty provokatére jeden." prskla jsem na Daisukeho. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem právě vyletěla. Uraženě jsem pohodila hlavou do strany, až mi vlasy spadly do obličeje. Odfoukla jsem si prameny vlasů z obličeje a poslouchala Naokiho. Chtěla jsem si povzdychnout, ale raději jsem to neudělala. Tak toto se stalo..Skousla jsem si jemně spodní ret. Chápu proč je Naoki rozčílen, ale zároveň chápu Faita, proč mu to nechce dovolit. Ovládat Bijuu je těžký, zvlášť když Naoki s ním není sjednocen. Já s Nanabim byla. Jakmile by se soustředil na meče, může se stát cokoliv a...mohla by se stát katastrofa.
,,Uklidni se, Naoki." usmála jsem se na něj smířlivě. Podívala jsem se na Daisukeho, zda k tomu něco řekne. U toho jsem navíc přemýšlela. Přemýšlela jsem, zda by to přeci nějak nešlo...A jak jsem promítala ve své mysli, jaké meče tu máme, napadlo mě možné řešení.
,,Nech to na mně." Vyskočila jsem sítě. ,,Právě jsem dostala nápad." uvolnila jsem veškerou rovnováhu, moje tělo bylo najednou lehké a já padala směrem dozadu. Dopadla jsem tak na Daisukeho hruď a opřela. Alespoň na chviličku, než odtud vyrazím.

Ďobnul jsem ji prstem do hlavy. "Jako bych to zrovna neřekl, že?" zasmál jsem se. "Jestliže toužíš po meči jednoho z legendárních šermířů, nic by ti nemělo stát v cestě. Nevzdávej to a bojuj o něj." řekl jsem směrem k Naokimu. "Alespoň bych si snad mohl konečně v klidu zatrénovat v pohodlí naší zahrady." Objal jsem Hitomi a potichu jí zašeptal do ouška "A ty bys to mohla zařídit, abys byla v blízkosti svého milého." usmál jsem se a jemně jí hryzl. Byla krásná noc plná hvězd. Vítr byl chladný a vál jemně. Z dálky bylo slyšet, jak moře naráží na přístavní zdi. Taková klidná noc se v Kirikagure jen tak nenaskytla. O to víc mě pak těšilo, že takovou chvíli netrávím sám na hlídce.

Vykulil jsem tak trochu oči. Čekal jsem, že dostanu nějaké kázání, že jsem málem vybouchl, ale oni mi nic neřekli. ,,To jako vážně? Opravdu to zařídíš, Hitomi?" pousmál jsem se. A hlavně jsem nemohl přeslechnout, že by mi nic nemělo bránit v cestě, na jsem ale jenom přikývl. Jak řekla Hitomi, měl bych to nechat na ní. Zahleděl jsem se na nebe. Že bych opravdu měl nějaký legedární meč a stal bych se opravdovým šermířem? Toť otázka, jestli Hitomi to zvládne u Faita. ,,Ale raději se chci Faitovi vyhýbat. Není mi moc sympatický a nechtěl bych ublížit nikomu v Kiri, tak se budu snažit, abych se už jen tak nevytočil, Hitomi-sama, Daisuke-san. Slibuju vám, že se budu snažit jen tak nevybouchnout a budu trénovat do té doby až budu opravdu silný sinobi." pousmál jsem se na ně a sklonil pohled do země. Trochu semtam kápla slza a nechtěl jsem, aby to viděli, aby s nemysleli, že jsem měkkota .

Daisuke mě objal a já se tak uvelebila na jeho hrudi. Pak mě kousnul do ucha, které mám skryté po vlasy. Kyaaa! Proč to děláš teď? Před Naokim?! Pouze jsem se ale usmála. Nejen nad tím, co mi řekl Daisuke, ale taky nad tím, co nám pověděl Naoki.
,,Předsudky nejsou dobrá věc, každopádně tě chápu. Ne každý je sympatický všem. Myslím, že tě ale zklamu. S Faitem se budeš setkávat, ať chceš, nebo ne. Je to Mizukage." zazubila jsem se. Ač nerada, ale musela jsem, odlepila jsem se od Daisukeho. ,,Pojď se raději vyspat, ráno moudřejší večera." rozcuchala jsem Naokimu vlasy.
,,Uvidíme se v ložnici." zašeptala jsem, když procházela kolem Daisukeho.
Nejedla jsem už, pouze jsem se převlékla do nočního úboru a zalehla do postele. Doufala jsem, že tato noc bude zase tak fajn, jako bývaly noci kdysi.

---------

Ráno jsem všem připravila lehkou snídani v podobě míchaných vajíček a napsala jim vzkaz, který jsem přilepila na ledničku.

Vzkaz:

Zašla jsem do malého sklepa, kde jsem si chvíli hrála na schovávanou.
,,Mám to." zaradovala jsem se. Potom jsem poskládala pečete.
,,Henge no Jutsu." změnila jsem vzhled. Celkový vzhled. Moje vlasy byly červené jako čerstvě vytékající krev a oči zelené jako smaragdy. A můj hrudník...No, docela změnil velikost. Připevnila jsem si na záda luk, který jsem právě našla. Mám dostatek chakry, abych si henge udržela za každou cenu, tak můžu vyrazit. Ještě jsem poskládala pečetě a vyvolala jsem malou lištičku Kitsu.
,,Doveď mě za Faitem." poprosila jsem ji. Ona zavrtěla ocáskem a ťapkala přede mnou.

(Přesun)

Ráno, když jsem se probudil do dalšího uplakaného dne, který nejspíš nehodlal jen tak přestat s tou průtrží slz, mě čekalo milé překvapení v podobě snídaně. Stihl jsem vstát, když byla snídaně ještě teplá a tak jsem se mohl s radostí pustit do jídla. V novinách jsem se dočetl samé nezajímavé věci, což bylo docela zvykem, a tak jsem je po chvíli čtení odložil. Když jsem šel odnést talíř, všiml jsem si vzkazu na lednici. Sotva jsem dočetl vzkaz, ozval se zvonek a ve dveřích stála Naomiina mamka. Ani jsem netušil, že moje dítě může tak rychle vstát z postele, jako tomu bylo dnes. Nachystaná odejít se vyřítila za dveří rovnou do náruče Naomi, její spolužačky ze školky. V rychlosti jsme se rozloučili, a já se zde ocitl sám. Vrhl jsem se tedy na poslední úkol z lístečku, mytí nádobí.

Ráno jsem vstal z postele a šel se opláchnout, vyčistit zuby a sešel schody dolů. Málem mě srazila malá Kairi. Mno co naděláš, uš byla nadšená jít ven. Achjoo, že bych dneska začal trénovat? Přišel jsem do kuchyně a pozdravil Daisukeho, ale začal jsem se smát, když jsem uviděl Daisukeho, jak myje nádobí. Nedalo mi to, vzal jsem utěrku a utíral ho po něm. ,,Tak jak to jde, Daisuke?" pousmá jsem se a uklidil nádobí. Poté jsem si sedl na židli a koukl se z okna. Otočil jsem pohled na Daisukeho a opal se: ,,Bratranče, řekni, šel bys dneska trénovat ?" čekal jsem na odpoved a koukal se stále z okna.

Uvítal jsem jeho pomoc při sklizení nádobí, ušetřil jsem si tak námahu a hlavně otravnou činnost. "Není na to zrovna hezké počasí, ale v naší cvičné hale tady v sídle by se to dalo. Jen ji nesmíme rozmlátit, znova už jí stavět nechci, jako posledně." zavzpomínal jsem na incident, při kterém, ani nevím jak se to stalo, odlétla střecha. Jestliže to mělo něco společného s tím větrným tornádem, které ji následovalo, byla to určitě věc čistě náhodná.