Sídlo klanu Utsushi

First topic message reminder :







V sídle žije kromě členů klanu, mezi něž patří Daisuke Utsushi a Naoki Utsushi, také Mizukage Hitomi Yamada s dcerou Kairi Utsushi,
Jelikož byly na Hitomi podniknuty útoky před válkou, je sídlo hlídáno tříčlenným týmem ANBU, který se vždy vystřídá s jiným týmem.

Chodba s pokojemi, koupelnou a WC:

Obývák:

Ložnice:

Dětský pokoj:

Uviděl jsem, jak Hitomi ke mně přiběhla a začala mě sekat. Měl jsem co dělat s katanou, abych jí stačil, tak jsem vzal do levé ruky kunaii a začal s ní bojovat. Potom jsem od ní asi dva kroky odskočil. Bolelo mě tělo. Co to sakra je? Uviděl jsem, jak mi teče z ruky krev. Co to?... A potom se to zablesklo. Jehla? Zavřel jsem oči nadechl se a hned na to jsem se rozeběhl proti ní a vytvořil Suiton Mizurappa. Z mé pusy vytryskl proud vody, ale co jsem neočekával, že mě něco zase bodne do ruky. Kvůli tomu jsem ten proud vody namířil přímo na zásuvku, čímž jsem dostal dost velkou ránu a odletěl jsem přesne až na zeď. Za mnou se objevily prasklinky. Sjel jsem po zdi na kolena. Sakra.. Klepal jsem se, jako kdybych měl zimnici. Co to je? Vyflusl jsem krev a z nosu mi začala taky kapat. Něco se se mnou dělo, ale co? Že by ta rána elektrickým proudem, nebo že jsem měl v sobě nějaké jehličky? Opravdu jsem nevěděl, co mám a nemám dělat. Chtěl jsem být v klidu, ale něco šlo ze mě ven. Mno tak se ukaž, kluku. ,,Aaaa!" začal jsem ječet a držel jsem se u srdce. Spadl jsem z kolen a začal válet sudy, jako kdybych hořel, ale neměl jsem na sobě žádný oheň. ,,Co to je sakra?" ,,Spratku, použij moji sílu, ať vidí, že jsi taky nějak silnej dělej, no tak, aspoň jednou." ,,Ne, nechci, sakra, jak můžeš přes tu pečet pronikat ven?" ,,Protože je slabá, jak jsi mě často pužíval. Čím víc chakry vyjde za pečet, tím víc se pečet oslabí, to nevíš? Hmm, to máš blbý a teď se tomu poddej, no tak!" začal se tvořit okolo mě plášt ocasého démona, ale já to opravdu nedělal, já to ani nechtěl. Koukl jsem se na Hitomi a Daisukeho a šepotem řekl: ,,Utečte prosím." zavřel jsem oči a hned na to je otevřel. Byly čistě bílé. Sakra, nemohu to nijak zastavit, proč ne?! Omlouvám se všem, nevím, co se mnou je. Nechci zničit sídlo, nechci nikomu ublížit z vesnice, tak zalez zpátky do klece, ty jeden přerostlej Slimáku!!! Byl jsem dost nas...naštvaný, že chce zkusit vylézt skrz mě jeho silou. Snažil jsem se ho zadržet, ale moc to nešlo, jen jsem se strachoval, ať nikomu neublížím.

Jelikož jeho útok zasáhl zásuvku, celá elektrická síť v sídle zkratovala a byla tma. "Úžásný, teď ještě budem muset shánět elektrikáře." Jelikož jsem ve tmě neviděl ani své ruce, schoval jsem Kubikiri do pouzdra a šel podél stěny, abych nahmatal schody vedoucí ven ze sklepa. Naštěstí se mi to podařilo a mohl jsem tak otevřít poklop nad schody, což vpustilo do místnosti trochu světla z oken na chodbě nad námi. "Myslím, že tuhle část budovy jsme nepoužívali přesně kvůli takovým případům." povzdechl jsem si.

Můj plán se senbony vyšel dokonale, ale nečekala jsem, že Naoki zkratuje elektriku v baráku.
,,Naoki!" vykřikla jsem, když to s ním švihlo. Můj klon se zastavil a zůstal stát. Daisuke vpustil do místnosti trochu světla a já tak mohla spatřit, jak se Naokiho oči změnily a jak se kolem něj tvoří chakrový plášť.
,,To ne." zašeptala jsem. Rozeběhla jsem se k němu a chytila ho za ramena a zatřásla s ním.
,,Uklidni se, Naoki. Hlavně se uklidni." mluvila jsem na něj. Když ale zašeptal, abychom utekli, udělala to první, co mě napadlo. Vzala jsem senbon a pod správným úhlem, abych mu neublížila, jsem mu ho zabodla do krku. Zastavila jsem mu tím tok chakry a on upadl do kómatu. To zastavilo i běsnění bijuu. Zhroutil se mi do náruče. Zachytila jsem ho, aby se mu nic nestalo.
,,Pomoz mi ho odnést do jeho pokoje." poprosila jsem Daisukeho. Tím náš trénink skončil.
Setřela jsem Naokimu krev a přikryla ho. Povzdychla jsem si a pak jeho pokoj opustila.
Sedla jsem si v ložnici na postel, přitáhla jsem si kolena k bradě a obličej mezi ně schovala.

Ten večer jsem ještě chvíli pobíhal po domě a ve sklepě se snažil spravit elektřinu, což se mi v té tmě moc nedařilo. Raději jsem se na to teda po nějaké době vybodl a šel si lehnout do postele k Himině, která už tou dobou ležela a spala. Objal jsem jí a přitulil se k ní, jelikož byla chladná noc a já nesnášim, když je mi zima pod peřinou.

..

Probral jsem se až pozdě odpoledne, když už slunce zase svítilo přes mlžnou peřinu z oblaků. V tom mi došlo, že jsme Naokimu večer nevytáhli senbon z krku a tak jsem se vydal za ním do pokoje. Vytáhl jsem mu senbon opatrně z krku, raději jsem to udělal rychle. "Dobrý ráno přeju." řekl jsem mu.

Probrala jsem se brzy ráno. V podstatě jsem celou noc nespala. Věděla jsem, kdy Daisuke přišel, já ale předstírala spánek. Usnula jsem nad ránem, ale jen na malou chviličku. Raději jsem vstala.
Šla jsem klukům připravit snídani a potom bosky a pouze v lehkých bílých šatičkách jsem vešla jsem do naší zahrady. Dneska jsem se schválně oblékla nalehko. Na hlavu jsem si k šatičkám vzala bílý klobouk. Bílé botky jsem si vzala jen do ruky. Takto oblečená jsem se před nikým nikdy neukázala. Pochybuji, že někdo věděl, že se umím takto obléknout. Přála jsem si být v bílém pouze jedinkrát...Až to bude pro mě slavnostní den. Až se stanu na chvíli princeznou ze svých dětských snů. Podívala jsem se na svůj snubní prstýnek a usmála jsem se. Myslím, že na takový den si ještě počkám...Anebo se ho již nikdy nedočkám.
Šla jsem co nejdál a posadila jsem se ke stromu tak, aby mě nikdo neviděl. Měla jsem kruhy pod očima, jak jsem dnešní noc nespala. Nebylo mi proto nejlépe. Motala se mi hlava a měla jsem závratě. V životě mi už ale bylo i hůř. Opřela jsem se zády o kmen stromu a zavřela jsem oči. Vítr si mi hrál s vlasy a houpal je sem a tam a tam a sem. Zavzpomínala jsem na někdejší těžké časy...A srovnávala je se současností. Žádná změna, kromě toho, že jsem získala svůj drahokam, svou Kairi. Měla jsem pocit, že nikdy už nebude lépe. Zkazila jsem ve svém životě, co se dalo i nedalo. Zapečetila jsem zrůdu do mladých těl. Nyní žijí ve strachu každý. Chtěla jsem mu udělat radost a omluvit se za to, že není šermíř...svou pečetí jsem ale zkazila den i jeho život. Kdoví, jak to bude s Yoko. Ztratila jsem úřad Mizukage jen díky své neopatrnosti. Správně bych měla být mrtvá. Nemusel by díky mě umírat někdo další. Začaly mi stékat slzy po tváři. Moc mě bolelo u srdce a já nevěděla, jestli někdo dokáže tuto bolest zastavit a zacelit. Nasadila j sem si boty a prostě tak, jak jsem byla, v bílých šatech, jsem utekla pryč. Někde na zahradě mi ulétl klobouk, ale nechala jsem ho tak. Musela jsem jít, jinak bych se udusila. (Přesun)

Zničeho nic ke mně přiběhla Hitomi a začala se mnou třást a nic. Potom si nic nepamatuju, jenom tma a osamělost.

Probudil jsem se když jsem cítil jemné píchnutí do krku. probral jsem se a slyšel 'dobrý ráno'. Rozkoukal jsem se a byl přede mnou Daisuke. Mno páni co tu dělá? Hmmm, skoro si nic nepamatuju z toho večera co jsme trénovali. Zívnul jsem "Dobré ráno Daisuke. Kolik je hodin?" stoupl jsem se a převlíknul. Nahodil meč na záda a koukl na něj. "Daisuke, co se včera stalo? Já si nic nepamatuju. Jenom to, že jsem udělal jednu techniku a dál už nic. Neožral si mě včéra?" Optal jsem se a pousmál se. Šli jsme spolu do kuchyně a tam jsme si dali něco k snídani. "Co dneska podniknem?" optal jsem se ho a koukl se na něj.

"Kolik je hodin.. mno.. asi tak něco málo přes pátou hodinu .. večerní." zasmál jsem se tomu, jak dlouho jsme vydrželi spát, ikdyž on dosti nedobrovolně se senbonem v krku. "Nedokážu ti říct, co přesně se včera stalo, ale rozhodně jsme do toho nezatáhli alkohol. Dokážu ti říct akorát tak to, že jsi schytal senbon do krku tak rychle, že jsem si ani nestačil zívnout. "Dneska? Nevím, kde je Himina, ale my by jsme každopádně měli splnit nějakou tu misi, abychom taky něco udělali pro dobro vesnice, takže bychom se spolu mohli vydat za Faitem, jestli tam pro nás něco nebude mít." Následně jsem se pustil do snídaně, která byla připravená na stole. Bylo mi jasné od koho je.

Pousmál jsem se "V krku jsem měl CO? ale neřešim, to je jedno. Mnoo dobře.. tak deme za Faitem mno, ale mluvíš ty." pousmál jsem se a šel se obout. "Čekám na tebe, tak pohni." když přišel tak jsme oba šli a zamkli sídlo.

Přesun