Cesty a stezky napříč světem

Sledoval jsem to nadělení a Amanda se zatím přikrčila podobně jako tehdy, když se chystala ke skoku. Sledovali jsme jak si Shindachi poradí s tím, co se na něj žene. Z pavouků si evidentně nedělal vůbec nic. Možná tušil, že nemají za úkol jej zabít, ale odlákat pozornost. V okamžiku kdy dostal můj klon zásah po něm nezbylo nic jiného, než hromádka dalších osminohých stvořeníček.

Musel jsem trochu předvídat ve kterém okamžiku bude náš nepřítel nejméně stabilní. Bylo to nutné, abych se stihl pořádně napřáhnout a získat správný švih. Za normálních okolností bych asi nepředvedl žádný zářný výkon. Ovšem Amanda posloužila jako mohutný katapult. Cukla sebou a povolila napětí svého těla. Bylo to jako prudké přibrždění. Ve stejný moment vystřelila hustou síť pavučiny, která letěla kam jinam než na našeho protivníka. Nutno dodat, že v okamžiku kdy vyprskla pavučinu jsem i já dokončil švihnutí svou paží a uvolnil kopí. Díky pohybu Amandy získalo potřebnou rychlost a průraznou sílu, aby mohlo ohrozit i někoho Shindachiho velikosti. Navíc letělo ihned v závěsu za pavučinou, přesně v jejím středu. Pochyboval jsem, že by si mohl této skryté pasti všimnout, obzvláště, když měl co do činění sám se sebou.

Tvé svaly jsou sice možná jako z ocele. Je pravda, že pavouci tě nemohli rozkousat. Je pravda, že dokážeš odklonit sečné zbraně a meče ti nezpůsobí ani škrábnutí. Ale pokud veškerou svou a Amandinu sílu koncentruji do jednoho jediného bodu, prorazí to i ten tvůj silný krunýř.

Napjatě jsem sledoval, co se odehraje. Musí to klapnout teď, nebo nikdy. Hlavně jsem doufal, že tentokrát jed zabere podstatně účinněji.

Je mezitím sebral co nejvíc síly abych dokázal porazit tak silného protivníka. Posledně mi totiž mou nejsilnější techniku vyrušil až příliš snadno. Tentokrát však dávám vše do jediného úderu. Tento úder už nebude tak snadné odklonit, obzvlášť když na něj útočíme oba naráz. Zároveň jsem sledoval Hineho pohyby abych věděl kdy vystřelit. Když nadešel vhodný okamžík začalo to mít teprve grády. Celá má síla se uvolnila při mém konečném švihu, přičemž se to celé řítilo na našeho společného nepřítele. Byl jsem zvědav jak si s tím poradí. ANBU se mezitím snažil odejít stranou aby ho technika náhodou nesmetla sebou. Bylo až k neuvěření, že z pěti ANBU se povedlo přežít jedinému. Avšak nebyl ještě konec. Stále tu ještě nepřítel stál když uslyšel má poslední slova. " Getsuga Tensho!!!! "

Nevyhl se mi pocit těžké frustrace. Vydali jsme ze sebe to nejlepší. Dokonce jsem spolupracoval s osobou, jejíž jednání mě uráželo, sotva otevřela hubu. To všechno naprosto k ničemu. Zdálo se, že jsme opět na začátku. Dokonce je to horší než na začátku. Podíval jsem se na tu spoušť. Podíval jsem se na Amandu, která nespokojeně syčela. Nelenil jsem. Pocity frustrace stále doznívaly, zatímco má mysl horečnatě vymýšlela plán.



Měl jsem poslední dávku jedu, do kterého jsem vkládal veškeré své naděje. Každopádně mě potěšil fakt, že je Shindachi zraněný.
"Amando, získej mi prosím čas." zašeptal jsem ke své věrné kolegyni. Ta se opravdu naštvala a začala plivat jednu síť za druhou. Jestliže před chvílí působila dojmem katapultu, tentokrát si hrála na samopal.

Já jsem ležel na zemi už neschopen boje, jelikož jsem spotřeboval všechno co jsem měl. Nyní to bylo na Hinem a poslednímu kolegovi ANBU. Byl zázrak, že jeden ještě přežil, ale nikdo neví jestli na konci vůbec někdo z nás bude živý. Zdaleka jsme ještě neskončili, jelikož naše útoky nezabraly tak jak měly a my museli této hrozbě stále čelit. ANBU se zatím opět zapojil do bitvy, ačkoliv ještě neútočil. Jen si připravil pečetě aby se mohl popřípadě bránit a nenechal se sejmout. Doufal, že nepůjde taktéž na druhý břeh.

Byl jsem ve velkém nebezpečí když se ke mě to monstrum co neumělo zhebnout přibližovalo. Naštěstí absolutně ignoroval ANBU kolem kterého prošel, takže měl jedinečnou šanci. Vytáhl svoje tanto a zezadu snažil se probodnout srdce svému nepříteli. Jelikož si ho vůbec nevšímal tak dostal takovou příležitost, která by se neopakovala, a proto se rozhodl to ukončit právě teď posledním zásahem do srdce. Dal toho probodnutí všechnu sílu v pažích co měl, dokonce do toho přidal raiton aby řez skutečně prošel skrz jeho kůži. Jeho kůže byla po Katarově útoku víc než dost oslabená.

Nerad jsem se díval na smrt mého posledního kolegy. Během jejich souboje jsem měl však čas se trochu vzpamatovat. Posunul jsem se o několik metrů dál od toho monstra, aby Hine mohl taky něco udělat. Viděl jsem, že se na něco chystá a tak jsem to nechal na něm. Doufám, že mi moji kolegové z ANBU odpustí, že jsem je nedokázal ochránit. Jsem slabý. Jestli tohle přežiju tak musím zesílit za každou cenu, abych byl schopný ochránit mé nejbližší i ty co jsou pod mou ochrannou.

Amanda příliš dlouho neokouněla a urychleně uskočila dozadu. Tento proces opakovala, dokud se necítila naprosto v bezpečí.

Rozhodl jsem se použít zbraň, která mi zajišťovala maximální přesnost a také jemnost práce. Jakýkoliv pokus o hození dalšího oštěpu, či nedej bože kunaiů a shurikenů jsem považoval za předem ztracený. Vyčkal jsem na okamžik, kdy mě Shindachi neměl ve svém zorném poli, což nebylo nic těžkého. Věděl, že naše útoky jsou v porovnání s těmi jeho slabota. S pavučinami se neobtěžoval, proč také? A právě lehká pavučinka byla oním klíčem k tomu, jak jej přelstít.

Napnul jsem tětivu luku. Pozorný pozorovatel by si mohl všimnout, že šíp byl celý ze zlatého kovu, až na drobný detail. Jeho špičku. Zde se nacházela běžná pavučina z mého těla. Ta, jíž jsem používal na výrobu dlahy pro Katara, stejně tak jako na uvěznění nepohodlných osob. Bílá barva by se možná zdála být jen dekorativním prvkem.

Kupodivu jsem nezamířil přímo na našeho nesmrtelného nepřítele, ale k nebi. Uvolnil jsem tětivu a šíp se vznesl blíže k žáru zapadajícího slunce. Stále jsem s ním udržoval spojení pomocí své pavučiny. Dráhu jeho letu jsem však zatím nemusel upravovat. Zdálo se, že Shindachi nepředpokládá útok shora.

Trvalo to pár vteřin, než šíp dosáhl vrcholu svého letu a zalomil svůj dosavadní směr kamsi do hlubin pod sebou. Mně to připadalo jako věčnost. Šíp neohroženě pokračoval ve své dráze, jako odhodlaný posel smrti a odpočítával poslední vteřiny života. Pro koho však?

Shindachi si nejspíš nevšiml ničeho zvláštního. Jen těsně nad hlavou zaslechl slaboučké lupnutí. V tom samém okamžiku pocítil jak jeho tělo osvěžila lehoučká sprška. Když jsem se dostal až do této fáze, šíp jsem uvolnil. Dopadl k zemi. Klacík ze zlatého kovu. Po smrtonosném šípu ani památky.

Pravdou bylo, že vytvořit tak důmyslné zařízení nebylo vůbec jednoduché. Tělo šípu jsem dokázal vyrobit během vteřiny, ale jeho hrot byl skutečně speciální. Musel jsem jej vyrobit dutý a nechat přiměřeně ztvrdnout. Poté můj nejcennější pavouk zahryzl svá kusadla a naplnil jej jedem. V této fázi bylo nutné pavučinu pořádně vytvrdit, stejně jako u dlahy, která držela Katarovu ruku pohromadě. Následně jsem hrotu šípu změnil tvar, a do jeho vnitřího prostoru silou vtlačil větší množtví pavučiny. Vlivem této úpravy se uvnitř zvýšil tlak. Pokud máte v nádobě kapalinu pod velkým tlakem, co se stane v okamžiku, kdy ji rozbijete?

Možná se ptáte, jak je to možné. Jak jsem mohl nechat prasknout špičku šípu v tom správném okamžiku? Odpovědí je vlákno, které mě s šípem do poslední chvíle spojovalo. Pro mé okolí a možná i pro Shindachiho vypadal tento útok neskutečně amatérsky. Nejen že jsem se ho šípem vůbec nedotkl, ale dokonce během svého letu praskl.

Pokl jsem. Bylo mi jasné, že toto jsem opravdu podělal. Možná, že kdybych do něj praštil nějakou opravdu silnou technikou, kdybych se mu pokusil prorazit kůži klasickým šípem... možná že by ho to tak nevytočilo jako ta ponižující sprška. Věděl jsem, že pokoušet se o útěk je už v tuto chvíli zbytečné. Z celého těla jsem začal urychleně vypouštět zlatý kov, aby alespoň částečně zmírnil náraz. Byl jsem přesvědčený o tom, že již nebude patřit mezi ty nejsilnější útoky, které nám Shindachi předvedl. Důvod byl prostý. Byl otráven nejsilnějším jedem s jakým jsem se doposud setkal.

Kataro mi velmi pomohl svou ničivou technikou Getsuga Tensho. Byl to přesně ten typ útoku který jsem potřeboval. Sám bych těžko dokázal způsobit na Shindachiho kůži tolik odřenin a otevřených ran. Jeho kůže byla něco neuvěřitelného, což jsem pochopil v okamžiku, kdy na něj použila Amanda svůj uspávací jed. Běžným smrtelníkům z něj okamžitě naskákala ošklivá vyrážka, a on měl sem tam puchýřek. Z toho důvodu jsem volil bodné zbraně, a vyhýbal se sečným. Tady mi Kataro také velmi pomohl, když se proti Shindachimu vrhnul naprosto sám jenom se svým mečem. Nikdy předtím jsem neviděl osobu, po které by ostří jen tak sklouzlo.

Jediné co na tohoto obra zapůsobilo byla ztráta rovnováhy a skryté, pokradmé útoky. Pochyboval jsem o tom, že bych dokázal s obyčejnou bodnou zbraní uspět a prolomit Shindachiho obranu. Nenápadný padáček se zdál být to pravé. Byl by však k ničemu nebýt jeho otevřených ran.

Sotva jsem si vytvořil dostatečně silný krunýř, začal jsem s technikou In'yu Shōmetsu.

Rád bych vám vysvětlil, co se právě odehrávalo v Shindachiho těle. Jed začal okamžitě působit na jeho nervovou soustavu. Jen díky své nadpřirozené síle a vytrvalosti nepadl okamžitě k zemi jak podťatý. Přesto v okamžiku, kdy nabral rychlost mohl cítit, že něco není v pořádku. Ovládat své tělo bylo pro něj mimořádně těžké. Jako by se jeho svaly staly vězením, ze kterého nedokáže uniknout. Bolestivé křeče, které doprovázejí tento stav už možná ani nevnímal, neboť jimi trpěl v průběhu celého souboje, nutno dodat že vlastní vinou.

Bylo jen otázkou minut, možná i vteřin, než nebude schopen pohnout hlavou... prstem... očním víčkem... Než jed naprosto ochromí i jeho dýchací svaly a v neposlední řadě i srdce. Slovy laika bych tuto otravu přirovnal k extrémně rychlému rozpadu nervové soustavy. Naděje na přežití byla nulová. Proč to vím? Protože jsem jediná osoba, která vlastní protijed. Ten je však na bezpečném místě. Koluje v mých žilách. Ano, nepřeháním. Jsem jediná osoba, která kousnutí tohoto unikátního pavouka přežila. Nikdy jsem nechápal proč právě já to dokázal. Možná jen pro tyto okamžiky. Ale stal jsem se vyvoleným proto, abych tohoto pavoučího démona držel na uzdě? Nebo proto abych rozséval strach a zkázu?
"Arigato, Kataro-san." usmál jsem se trošku zákeřně. Pak nezbývalo nic jiného, než čekat. Čelit svému osudu, stát si za svou celoživotní prací, vložit svou existenci do ruk snad vyšší moci, snad samotné Jorōgumo.

Mezitím co bojoval s Hinem jsem se postavil a trochu rozpohyboval svaly. Svou levou ruku jsem však nemohl používat.  Měl jsem na ni dlahu a tak jsem ji radši už moc nevyužíval. Musel jsem se Hineho zeptat ak dlouho asi potrvá konečná léčba a zda nejde urychlit. Naštěstí se mu podařilo našeho nepřítele zabít. Teď tu byla však ještě jedna část. Přišel jsem k němu blíže abych si s ním mohl promluvit. " Zdá se, že už je konečně po něm. Sundal všechny mé kolegy " Můj pohled směřoval na jejich bezduchá těla a pak se zase vrátil zpět k Hinemu. " Jinak díky za tu ruku, nebýt vás tak už nic nezmůžu "

Sotva náš nepřítel vydechl naposledy, rozhodl jsem se, že je vhodný čas na to, vydechnout si též. Musel jsem si zapálit. Sledoval jsem ten bordel naokolo a zjistil věc, která mě vůbec nepřekvapovala. V dosahu mých pavučin už se nenecházela žádná jiná osoba s chakrou, kromě nás dvou. Ta holka utekla setsakra daleko. A nejspíš nás považuje za mrtvé. Katarova slova byla skoro až dojemná. Mně však humor opět přišel evidentně k duhu.
"Poděkujete mi, až účinek léku tlumícího bolest odezní. Máte ještě nějakých šest hodin k dobru. Co se léčby týče, rozhodně doporučuju navštívit nemocnici, tam mají přece jen k dispozici vyspělejší techniku. O pavučinu se nebojte. Tu dlahu vám asi sundají a dají vám svou, a ta co je uvnitř se po čase vstřebá až ji nebude třeba. Každopádně alespoň týden bude trvat, než se s tou rukou bude dát normálně pohnout, s tím počítejte." odvětil jsem. Bylo zvláštní jak jsme opět přešli k vykání. Jako bychom jeden druhému chtěli naznačit, že stejně nebudeme přátelé a ona spolupráce byla pouze z nouze ctnost.
"Já děkuju za to, že jste to nevzdal a vytvořil podmínky pro jeho poražení." podíval jsem se na Amandu, která okamžitě zmizela. Pro dnešek to stačilo, už dlouho jsem ji nepřivolal na tak dlouhou dobu. Zaslouží si odpočinek.

Trochu jsem se podíval bolestně když jsem to uslyšel. " Ou, tak to mě na čas zase sproští povinností, a to mi zrovna skončila dovolená " Po skončení věty jsem se však usmál, že bude klídek, ačkoliv ještě jsem se ho musel zeptat zda se mnou odejde. Bylo by celkem fajn jestli jo, proto jsem byl také formální jak se slušili a patřilo. Avšak pokud by si chtěl v budoucnu tykat tak by mi to nevadilo. " Zdá se, že jsme to tu celé zničili. Půjdete tedy se mnou zpátky? " Zeptal jsem se Hineho na tu hlavní věc, kvůli které jsem zde také byl. Docela bych se rád taky už vrátil. " Můžem kdyžtak pak zajít na jedno až se vrátíme. " Usmál jsem se a měl jsem trochu lepší náladu. Bylo na čase abychom znovu začli když se nám začátek moc nepovedl. To však záviselo na jeho odpovědi.

Zamyšleně jsem pozoroval obláčky dýmu, které jsem vyfukoval. Čekal jsem kdy začne s tou svojí oblíbenou písničkou a on začal.
"Zajímalo by mě, kolik kirigakurských shinobi holduje alkoholu." neodpustil jsem si rýpanec. Je pravda, že já piju téměř neustále, nicméně mi to nepřekáží.
"Popravdě, pro mě neexistuje žádné zpátky. Na rozdíl od vás nemám kam se vrátit. Ale nejsem ten typ, co by se z toho psychicky hroutil. Přesto mě překvapuje s jakou obsesí se mě snažíte do té Kiri odvléct. Jste ochotný pro to stále bojovat a položit život?" položil jsem mu zásadní otázku a doslova ho provrtával pohledem, aby mi neunikl sebemenší detail z jeho nonverbální komunikace. Dal jsem mu tím jasně najevo, že jsme sice pomáhali jeden druhému ale přesto nejsme dlužníky a já nemám problém s ním kdykoliv začít nový boj.

Trochu mě překvapil co mi tu vykládal. I když jsem měl už předem připravenou odpověď tak jsem chvíli váhal co říct. Avšak nakonec jsem se rozhodl být zcela upřímný. " Abych byl k tobě upřímný. Nevím co po tobě skutečně náš kage chce, ale naše vesnice šla vždy tím dobrým směrem. Nechci s tebou bojovat. V mém stavu by si zaručeně vyhrál, ale doufám, že se mnou nakonec půjdeš. " Ani jsem si nevšim, že jsem mu začal tykat, ale to bylo jedno. Byl jsem upřímný tak jsem automaticky tykal. Řekl jsem mu co jsem chtěl a na tom mi záleželo, teď však záleželo na jeho odpovědi. Kdyby řekl ne tak bych nevěděl co dělat

"Hmpf..." bylo první slovo mé odpovědi. Kdo ví či to bylo myšleno opovržlivě, či to byl jen projev mého hlubokého zamyšlení. Nakonec jsem však propadl záchvatu smíchu právě tak jako na začátku našeho rozkošného rozhovoru.
"Jop! Každý správný shinobi by měl věřit tomu, že právě jeho vesnice jde dobrým směrem! To mně teda podrž za kšandy a nalakuj! To je fór na nástěnku! Tohle už jsem slyšel tolikrát! Upřímně? Je to vobyčejná vymejvárna mozků, ale dá se to léčit!" znovu jsem se začal neskutečně chlámat. Udivovalo mě, že tak civilizovaná osoba, kterou se Kataro navzdory mizernému úvodu zdál, stále věří na pohádky.
"Ten váš Mizukage musí být vážně třída. Dobrá, souhlasím s touhle taškařicí. Vážně ho chci vidět na vlastní oči. Ale pozor na drobné úlomky kostí." položil jsem Katarovi ruku na zraněné rameno. Znovu se na něm mohl usadit můj pavouk a kontrolovat stav jeho zranění. Jediné co nás spojovalo bylo opět vlákno pavučiny. Pravdou bylo, že princezna Tsunade měla výhodu co se týče mobility. Její slimáčkové dokázali léčit sami o sobě, nemusela s nimi být nijak propojena. Já musel pavouka ovládat přes vlákno, ale zase jsem dokázal rychleji ošetřit zranění ohrožující život a v mnoha případech odvrátit smrt svých týmových kolegů. Následně jsme se vydali směrem ke Kirigakure.

Přesun

" Věř si čemu chceš. Já věřím tomuto a jestli vesnice sejde z cesty tak ji na ni vrátím. To je má cesta shinobi. " Řekl jsem mu na jeho výsměch a pak vyčkal na to co právě prováděl s mou rukou. Netrvalo však dlouho a my se konečně odebrali směrem k vesnici. Doufám, že tam dorazíme v pořádku a rychle. Rád bych to měl konečně za sebou a poslal někoho pro těla těchto shinobi co byli se mnou. (přesun)