Hlavní brána Kirigakure

First topic message reminder :


Kirigakure je zahalená mlze, tudíž ani brána není vidět. Najít Kirigakure je celkem těžké a většina lidí, kteří zde zatím nebyli, bloudí. V blízkém okolí jsou však shinobi, kteří cestu do vesnice hlídají, takže Vám můžou pomoct.
U brány je několik ANBU, kteří hlídají všechny, kdo přichází i odchází. Po několika hodinách se stráž vystřídá. Dále se tu střídají dva Jounini, kteří zapíší každého, kdo z vesnice odchází a právě přichází dovnitř. Samotřejmě jsou tu i dva medici, kteří jsou připraveni na vše.
Ti, kteří přicházejí do vesnice potřebují nějaké povolení či prohlášení od svého Kage, proč do vesnice přicházejí. Nemají-li ho, pobýt ve vesnici můžou až na základě rozhodnutí Mizukage.
Ti, kteří z vesnice odcházejí, musí mít povolení od Mizukage, že můžou opustit vesnici. Povolení předloží u brány.
Brána vesnice se uzavírá přesně ve 21:00. Poté už nikdo neodejde z vesnice ani se nedostane dovnitř. Výjimky pouze v případě nouze (napadení, válka, na příkaz Kage/Kageho)

Jak jim podával ruce tak jsi vzpomněl, že má ještě složku Faita. A začal se potit. Aby ho neprohlédávali. Pak přišel Pán a řekl mu co se děje. Jakmile dořekl větu tak toho hned využil a stáhl se. "Opravdu? Tak stím se nic nedá dělat."  A pak v duchu si říkal. "Uf... to bylo o fous a furt se to drží na tenkým papíru. Já vůl.  Zapomněl jsem na ten spis, že ho mám." A pak ještě dodal.  "Hmm… důležitým?  Nic důležitýho nemám. V tom případě bych měl asi odejít nebo mě ještě chcete zatknout?" Kdyby zjistila, že má spis Faita jen by se tím situce zhoršila pro něj. Tak doufal v dobrý konec . Když ne tak má smůlu.  (XD) Byl by ochotný udělat cokoliv ale říct něco co je ve spojení s Reinou. To si radši veme do hrobu.

Sledoval jsem reakci toho cizince i stráží, ale neříkal jsem nic a z mých očí se velmi těžko četlo. "Jestli dovolíte, dohlédnu na to, aby se sem již nevracel..." řeknu, vezmu Reie kol ramen a naznačím mu, aby šel se mnou. Jestli tak učinil, odešel jsem s ním několik desítek metrů a pak jsem ho zastavil.
"Jsem takeshi Kenpachi, samuraj v barvách Sunagakure. Co Vás to napadlo? Trapné výmluvy, časté měnění výpovědí, velmi rozpačité chování a úleva, když jsem přišel s dekretem?" zeptal jsem se, ale nemínil jsem ho pustit.

S Takeshim odešel kousek dál.  "Já jsem …….  Rei z Amekagure teda byl jsem. Když mu řekl svoje tak řekl i svoje. Je to neslušný nepředstavit se. Dokonce i mezi nepřáteli.  A sundal si čelenku Amegakure podíval se na ní a zaspomínal. Při tom potichu řekl. "Tohle už asi nebudu potřebovat. Ale nechám si to na památku." A schoval čelenku. Kouknul se na Takeshiho. A začal mu na jeho otázky odpovídat. "No nejdřív by bylo zajímavé skončit ve vezení. Ale pak jsem si uvědomil, že si nemůžu hrát. A že jste přišel tak jste mi pomohl z toho vyklouznout.  Za to děkuji.  A teť bych docela uvítal, jestli byste mě mohl pustit? Nebo mě chcete zabít když víte co jsem?

"Pustím Vás, nemám sebemenší právo Vás držet. Jen chci vědět, proč se někdo jako Vy, genin, vydal do jámy lvové. Kirigakure není známa jako vesnice slušných mravů a odpuštění. Nebo jste si tam chtěl vysloužit možnost vrátit se zpět do rodné vesnice?"
Zatím jsem ho nepouštěl. Přeci jen hájil jsem zájmy všech shinobi, protože každá křivda, ať už proti "nepříteli" Sunagakure, mohla být brána jako zrada našeho řádu a mohl jsem za to nést následky. "Snažím se Vám pomoci. Možná by se něco u stráží dalo vyjednat..."

"Proč jsem se vydal do jámy lvové? Protože jsem neměl jinou možnost.  A já co se pohybuju na tenkým ledě, zrovna dneska něco ve mně se chtělo zabít. A do svý vesnice se nechci vrátit. A proč mi vůbec chcete pomoct, když jsem nepřitel.  Něměl byste mi na místě setnout hlavu?" A zamyslel. Nějakou zahádou mu připomínal jeho děství.

"Protože v první řadě jste člověk, až potom nepřítel. A život je něco, co se nebere a nedává jako jablka na trhu. Každý na něj má právo. A bezdůvodně zabít je to nejhorší, co může člověk udělat..." odpověděl jsem. "A nechtěl byste do Sunagakure? Je nás málo a možná by byl kage shovívavý..."

Na chvíli se zamyslel a přehodnocoval svůj život.  Neměl moc na výběr i v Sunagakure měl nějakou práci. To je druhy člověk, co mu pomohl.  A nějak mu bylo, proti srsti ho pak zradit. Tak stál na rozcestí.  A musel se rozhodnout. " To je naděje, která mě dávno opustila. Ale pokud to není vtip. Tak proč ne.  Neodmítnu pomoct, která se mi nabízí." A pořád neví jakou stranu si vybrat.  Potřebuje čas, aby si přehodnotil všechno. Ale na konec bude pykat za své skutky, co udělal. Jakkoliv se rozhodne.

Usmál jsem se. "To rád slyším, v tom případě bychom se měli vydat na cestu." řekl jsem pak a jestli už nic nepotřeboval, vyrazil jsem.

//přesun

"Jak si přeješ, vydáme se na cestu." Při cestě furt přemýšlel.  A ztratil se v myšlenkách. Pak přišel k sobě a rozhodl se, že se nad tím zatím nebude zabývat. Udělá to, co žádala Reina a i bude v Sunagakure zdali to dovolí. Nic víc ani míň.  Až příjde čas tak se rozhodne. Ne dřív.

/Přesun

Pomalým krokom som došiel až k vstupu do Kirigakure. Kedže moja misia smerovala až do Sunagakure museli sme ísť cez námornú dopravu. Chvíľku po mojom dorazení sa za mnou objavila moja staršia sestra. Práve kvôli nej sme museli ísť loďou. Nezvládla by prejsť tak dlhú vzdialenosť peši. No ja som mal tento problém vyriešený dopredu. Spravil som rýchle pečate, pravou rukou som sa letmo dotkol zeme a naokolo sa rozletel hustý biely dym. Po jeho rozplinutí bolo vidno obrovského krásneho červeného vtáka, dosť veľkého na unesenie dvoch ľudí. Čo bolo ale ešte viac prekvapivé bolo, že tento vták otvoril zobák a pozdravil sa. Rýchlym pohybom som sa vyhodil na jeho chrbát a povedal svojej sestre, aby sa ku mne pridala. Týmto spôsobom splníme svoju misiu bez najmenších problémov.

Vyšplhal jsem nenápadně na hradby a ukrýval se ve stínech. I když si zjednodušili dopravu, tak na ně budu mít neustálý dohled když budou neustále ve vzduchu. Já mezitím budu probíhat lesem kde mě neuvidí. Mezitím jsem čekal na hradbách až konečně vyrazí. Trvalo jim to podstatně dlouho, v mém případě už bych měl jednu cestu hotovou a stačilo by mi vyřídit podrobnosti.

V žilách mi ztuhla krv. Výkrik do noci ma prebudil a uvedomil som si, čo sa deje. Zacítil som pach krvi, ten nenávidený. Zrazu som sa úplne zmenil. Sestra, ktorá bola tak blízko pri mne to pravdepodobne tiež ucítila. Ovládol ma chlad, ktorý som pociťoval len ak išlo naozaj o niečo vážne. Zošuchol som sa z fénixa a ovládol ma nepredstaviteľný hnev. Hrubým, pre mňa cudzím hlasom som potichu zašepkal."Leť a nech sa deje čokoľvek nezostupuj nižšie ako sto metrov, inak ti nemôžem zaručiť že ťa náhodou nezasiahnem." Svojej sestre som nedal ani sekundu na odporovanie, fénix prudko mávol krídlami a obrovský vták na chrbte s dievčaťom sa prudko približoval k oblohe. Pravým okom som zazrel, ako sa jeden jediný strážca dokázal dostať z tejto situácie. Dúfal som, že cestou sa mu nič nestane. Ale teraz bolo narade zaplatiť a veru, že platiť bude. No už v tejto chvíli som premýšľal pár krokov dopredu. Na vežu v ktorej sa ztrhol masaker som hodil jeden kunai s výbušným lístkom. Nocou zasvišťal zvuk pretínajúceho vzduchu a následne dunenie dreva. Malý červený papierik rýchlo horel zatiaľčo som ja robil ručné pečate.

Já jsem prozatím zůstával jako záloha, však kdyby hrozilo smrteln nebezpečí někomu z mé rodiny by ten neznámej člověk dostal takovej zásah, že by se pár metrů proletěl a ani by nestačil zareagovat. Nejsem tak pomalej aby mě jen tak někdo zarazil. Avšak držel jsem si odstup a neviděn, to se tak čekalo od ANBU. Pochybuju, že ten tajemnej chlápek věděl, že tu jsem. Přeci musel vyvodit, že tu prakticky žádné stráže nebudou když všechny zabil. Já jsem navíc nebyl zrovna v pozici kde byli ostatní stráže předtím, takže to místo mohl rovnou vyloučit, ačkoliv já na něj měl dobrej výhled.

Napol som uši a snažil sa zachytiť každučký poryv vetru. Keď oči zlyhajú, na sluch je stále spoľah. Hoci na to nevyzerám, dlho som trénoval sám v súznení s prírodou. Naučil som sa zbystriť svoje zmysli na maximum, preto som jednoducho prehliadol letiaci kunai. No zatiaľ šlo všetko podľa môjho plánu. Zvuk výbuchu počula minimálne polovica Kirigakure. Ak ho nedokážem poraziť, o čom pochybujem dokážem ho aspoň zdržať. Dokončil som svoje pečate, no v tom ma zasiahol kunai presne do chrbta. Ale čo to, na zem padá iba kus dreva a skutočný Gats sa skrýva nebadane v krovinách neďalekých. V krátkosti sa zamyslím nad pocitom ktorý som pociťoval, keď sme odchádzali. Stále nezmizol, to mi dodávalo trochu kľudu, i keď som nevedel vysvetliť prečo. No moja vyčistená myseľ mi pomáhala premýšľať dopredu. Pár jednoduchých pečatí a po okolí sa začala rozširovať hustá biela hmla.

Stále jsem stál opodál vyčkávajíc na správnou chvíli. Do vesnice jsem ho však odmítal pustit. Sledoval jsem po celou dobu jejich boj a prohlédl jsem i Gatsovi pečetě na kawarimi no jutsu. Ten se pak trochu vzdálil na bezpečnější místo. Tajemná postava tam zatím jen tak stála, nevědělo se co od ní očekávat, ačkoliv vypadá na někoho nebezpečného, přichází bez ohlášení, zabije strážce vesnice. Tudíž je považován za nepřítele Kirigakure no Sato. Buď ho donutíme stáhnout se, nebo ho klidně vemu do pekla sebou.

K bráně doběhlo dalších 5 ANBU. Postavili se na 5 metrů od útočníka. Všichni společně složili stejné pečetě.
,,Hijutsu: Kirisame." z oblohy se spustil déšť. Obyčejný déšť to rozhodně nebyl. Tento déšť nepříteli postupně vysával chakru. A jelikož ho vyslalo 5 ANBU najednou, vysávání bylo o něco rychlejší, než kdyby jutsu seslal jen jeden člověk. Doufali, že ho to trochu oslabí.

Všetko sa to zvrtlo tak rýchlo. Niekto na nás zaútočil. Samozrejme, som sa chcela zapojiť aj ja, hoc som bola len genin, ale zastavilo ma prudké vzlietnutie fénixa. Mala som čo robiť, aby som sa na ňom udržala, keby som spadla, zjavne by to bolo na hlavu. A s tým by som akurát spôsobila tak akurát problémy, nehovoriac o tom, aký dopad by to na mňa malo. Pravdepodobne by mi začalo ešte viac hrabať, ako doteraz, ale to riešiť netreba. Je fakt nutné, aby si letel tak vysoko, hééé? Prižmúrila som oči na Fénixa, hneď na to som zvrtla pohľad na zem a premýšľala, či by som si náhodou nohy nepolámala, keby som z takejto výšky zoskočila na zem. Robila som si starosti o Gatsa, a ako správna staršia sestra, som ho chcela chrániť, ale nemala som ako. Kvôli Fénixovi a zároveň kvôli svojim zatiaľ mizerným bojovým schopnostiam. Neostávalo mi teda nič iné, než len zhora pozorovať priebeh boja.

Byl jsem stále v úkrytu a hodnotil. Dost mi nesedělo jak mohl zabít tak snadno speciálně vycvičeného ANBU. Kdyby to byla hra tak bych ho označil za cheatera. Každopádně mě nedostane ať se bude snažit sebevíc. Nejsem slabej jak ten kterého nějakým způsobem sundal. Jak jsem je tak pozoroval víc a víc napadlo mě, že by mohl mít nějaké spojence v samotném lese, a proto jsem vytvořil asi pět klonů, kteří se objevili za hradbami kde nebyly slyšeny ani viděny. Jelikož to byly mé klony tak se vplížily do lesa naprosto tiše jiným směrem, který neměl ten tajemnej chlápek pod dohledem. Když byly v lese tak byli extrémně ostražití. Ani překvapivý útok by je nevyřadil z boje ať už by byl jakkoliv rychlý.

Po okolí sa rozšírila veľmi hustá hmla. Takmer cez ňu nebolo vidieť, no všetci skúsený ninjovia z Kirigakure sa dokázali orientovať aj napriek tomu. Jedna zo základných vlastností, ktoré ma shinobi z Kirigakure. K tomu sa pridal dážď od anbu, ktorých útok mi odhalil jednu veľmi dôležitú vlastnosť nepriateľa. Bol to vskutku záhadný kekkei genkai. Jediné čo som o ňom vedel bolo, že ho používalo len veľmi málo ľudí. Teraz tu bol ale úplne iný problém. Rýchlo sa šíriaca technika Katonu. Alebo skôr drobný problémik. Vďaka rýchlemu nasadeniu jednotky ANBU mala táto technika výrazne znížený účinok kvôli efektu tohto Hijutsu. Vyhnúť sa jej bolo preto pomerne jednoduché, jeden svižný krok, ktorý prešiel do Shunshinu a užíval som si príjemne teplé pohladenie od okolného rozpáleného vzduchu. Každopádne teraz som musel napínať svoj sluch pretože viditeľnosť bola takmer nulová. Okolie vesnice som poznal veľmi dobre, takmer do každého stromu, preto som presne vedel kadiaľ vedie cesta. Narozdiel od nepriateľa, ktorý tu bol teraz ako v bludisku. Začal čas na taktizovanie. Rýchlo som sa premiestnil smerom k bráne kde som potichučky vhodil do trávy červený výbušný lístok. Kedže sa stmievalo až zvláštne rýchlo tento inak prehnane viditeľný lístok sa pod trávou načisto schoval. Bola to dokonalá nášľapná mína. Ale pri tom nezostalo. Do zeme asi meter za týmto lístkom som vedľa seba zapichol 2 kunaie, pretiahol cez nich oceľový špagát, napol ho smerom dozadu a zaistil jednou niepríliš, ani niemálo zapichnutou ihlicou do kamenistej zeme. Vyzeralo to ako malý prak, ktorý potreboval samozrejme ešte muníciu. Na to mi poslúžili 2 shurikeny, ktoré som rafinovane pripevnil tak, aby sa po vystrelení rozleteli priamo dopredu. Dobre som si do pamäte vryl miesto tejto malej pastičky a vyhupol sa na vežu s mŕtvymi strážami. Celý tento proces bol dokonale krytí mojím Kirigakure jutsu. Jedine čo by ma mohlo prezradiť boli zvuky pohybu, ktoré som sa snažil čo najviac obmedziť.

Netsu [Fénix]

"Ano je to nutné." Odpovedal fénix v krátkosti na otázku dámy. "A teraz sa dobre drž, idem ťa vysadiť." Na zemi sa práve ozvala obrovská katonová technika, ktorá podnietila Netsua na túto situáciu. Nikdy by nenechal parťáka v boji samého. To bol proste on. Obrovskou rýchlosťou sa preto rútil do stredu Kirigakure, priamo do kancelárie Mizukage, aby si bol istý, že sestre jeho priateľa sa nič nestane. Veľmi často spolu trénovali a bojovali. Netsu a Gats boli ako dvaja kamaráti do konca života. Poznali sa navzájom veľmi dobre.