Brána Konohy

S Murim za mými zády jsme se procházeli po Konoze. Nějakou dobu jsme seděli na ramenu, ale já jsem nakonec byla nucená odejít, protože mi za prvé docházeli peníze a za druhé jsem nechtěla jen sedět na jídle(i když jsem toho teď litovala, dostávala jsem opět hlad). Rokura jsem si nevšimla, možná to bylo díky tomu, že jsem čučela do země a přemýšlela zda se přeci jen s Murasakim na to jídlo nevrátíme. Má nevšímavost se mi, ale vůbec nevyplatila, protože jsem do Rokura narazila pěknou silou a aby toho nebylo málo, narazil do mě ještě Murasaki. Kdybych do něj vrazila jen já, oba by jsme to podle všeho ustáli, ale díky síle mého psiska jsem spadla na Uchihu přesně jako on na mě předtím v ulicích akorát. "Uhm, promiň.." zamumlala jsem k němu omluvu dívajíc se mu do očí, ve kterých se mi v tuto chvíli zračilo pobavení. Následně jsem se vyškrábala na nohy(pomáhajíc si ležícím Uchihou, protože jsem se při vstávání opřela rukama o jeho hruď) a jedním mávnutím ruky jsem naznačila Murasakimu, aby nevrčel, protože ten to bral jako útok na mojí postavu(opět) i když jsem za naše střetnutí mohla já. "Musíme se takhle přestat scházet," prohodím k němu následně a šibalsky se usměju. Jaká to náhoda, že jsme na sebe opět narazili.

Zářivě jsem se usmála když jsem zjistila, že je Roku v pořádku a rychle si poupravila vlasy do culíku, protože jsem je měla v tuto chvíli trochu rozcuchané díky naší srážce. "Jo tak to máš pravdu," pokývala jsem zuřivě hlavou až se mi culík rozhýbal ze strany na stranu. "Tak jak to dopadlo?" Zeptala jsem se následně rychle a ignorovala vrčícího Murasakiho. Byla jsem zvědavá, protože jsem se těšila na naší společnou misi.. Jenže jsem teď po Rokurovi nemohla chtít, aby šel hned na další když se teď z jedné vrátil. Alespoň z něho můžu vypáčit nějaké informace, ne?
"Vlastně nevím, jdeme zrovna z ramenu," prohodím s pokrčením ramen když mi zakručí v břiše. Teď to vypadá jako kdybych lhala. Murasaki vycení zuby, a i když to vypadá útočně já vím, že se mi v tuto chvíli směje, a proto ho plácnu přes čumák a zamračím se na něj. "Kam míříš?" Zeptám se poté rychle s obrovským úsměvem. Pokud to bude cestou kolem nějaké restaurace, rozhodla jsem, že Uchihu doprovodím.

"Tak to chápu," opět jsem pohodila hlavou a vesele se na Rokura zazubila. Díky tomuto počinu jsem byla obdarována dalšími vyceněnými zuby a Muri tak opět dostal přes čumák. Následně jsem se tiše zasmála a mrkla na svého psíka, který se v tuto chvíli se mnou nebavil. Byl už sice dospělí, ale někdy mi připomínal malé štěně.
"Tak mi jsme před chvíli vstali.. Ale abych pravdu řekla, klidně bych si šla zas lehnout," s tímhle se mnou souhlasil i Muri, který kývl hlavou a následně si mě dál nevšímal. Jen občas zavrčel na Uchihu a já mu to neměla ani za zlé. I kdybych mu v tuto chvíli vynadala, neposlechl by mě, protože byl na mě stále naštvaný, ale co.. Alespoň jsem nemusela každé dvě minuty poslouchat: "Půjdeme na jídlo?" nebo "Půjdeme domů, jsem unavený!" nebo třeba "Nechceš mě nést?" Takže to mělo i svou výhodu..
"Jestli chceš můžeme zas společně na něco zajít, tentokrát zvu já tebe," mrkla jsem na Černovlasého a naklonila hlavu na stranu. Pořád jsem mu chtěla splatit, že mě zval minule.

"Tak skvěle," zahučela jsem se zazubením a pozvedla palec na souhlas. Byla jsem ráda, že jde s námi. Když mi Roku věnoval pochvalu, že mi to sluší Murasaki se vzpamatoval a zapomněl(pro tento moment), že je na mě naštvaný a hned na to začal na Rokura vrčet. "Ale noták přestaň chlupáči!" zahučela jsem na své psisko, který se na mě naštval(opět) a dělal jakože mě nezná. "To nevím, ale děkuji," mé tváře následně zrudli a já jsem se nezmohla na nic více než úsměv. "Kam chceš tedy zajít? Tentokrát to nechám na tobě," prohodím se stále rudými tvářemi, i když červeň se začala pomalu vytrácet.

"Klidně," odvětila jsem s pokrčením ramen. Bylo mi úplně jedno kam se zajde, hlavně že tam bude jídlo. I Muri s tím nějak tak souhlasil. "Ten nemá rád skoro nikoho," špitla jsem přátelsky k Rokurovi a mrkla na něho. Byla to pravda, málokoho si tenhle psík oblíbil.
Pomalu jsme se tedy rozešli do ulic když se před námi objevil další obr pes, který byl ještě o pár centimetrů větší než můj Murasaki. "Potřebujeme tě doma" ozval se hnědovlasý klučina, který se loudavým krokem šinul za oním psiskem. Zamračila jsem se a vložila ruce do kapes. "Omluv mě Rokuro.. Vynahradím ti to jindy a nezapomeň na mou slíbenou misi," vyplázla jsem na Uchihu jazyk a kývla na bratra, se kterým jsem i následně odešla někam do ulic. Murasaki ještě rychle zavrčel na Roku a rozběhl se za mnou stejně jako bratrův psík.

(přesun)

Stráž Shinobi

Překontrolovali čakru nově příchozího a všimli si Kumo čelenky.
"Můžete jít,"

Dorazil som k bráne kde som ostal stáť. Čakal som na Tobiruho, ktorý by tu mal byť určite čoskoro, keďže sme mali rovnakú misiu. Ešte zo pár misií, skončí stav vojny a možno by som mohol ísť konečne na chuuninské. Prebehlo mi hlavou medzi tým ako som tam postával.

Dohnal jsem ho. Uf, ten byl rychlý!
"Hej hej..Jsem Žabák z Hory Myoboku, Senju Tobiru," představil jsem se mu. "Ještě jsme se asi ani neviděli, je mi ctí," podal jsem mu ruku. Jako syn Hokageho a jounin, jsem musel prokázat trochu zodpovědnosti. Všiml jsem si, že mi táta moc nevěřil, co se týče toho, že bych měl mít studenta!

"Ja som Ken Uchiha a mám na pláne prekonať všetkých Uchihov!" Sebavedomo som sa predstavil a tiež som mu podal ruku. Tento Jounin bol naozaj sympatický človek. "Vyrazíme?" Opýtal som sa zaujato.

Ten se mi líbil. Moc jsem Uchihy neznal, ale byly stejně slavní jako my.
Možná by to mohl být můj student!
Měl jsem v očích hvězdičky a vyrazil. Napříč velkému dobrodružství!

(Napíšem sem, ok? )
https://nsgo.forumczech.com/t381-cesty-a-stezky-napric-svetem

Ako Tobiru vyrazil ja som vôbec nelenil a vybral som sa za ním. Popravde som cestu úplne nepoznal, keďže mimo dediny som príliš nechodil ale vyzeralo to tak, že on cestu pozná.
(presun)

Došel jsem k bráně společně s pěti členy Anbu jednotek. Byla to jednoduchá mise, takže tenhle počet bohatě stačil. Po cestě jsem taky poslal zprávu Orochimarovi, aby se dostavil do kanceláře. Teď už mi nic nebránilo a společně s Anbu jsme se vydali směrem do Tsuki.(přesun)

Pomali som došiel k bráne rozhliadol som sa rozbehol som sa smerom k Iwe. (presun)

Bránu ožiarilo ružové svetlo. Ktoré sa šírilo z z krídel tvorených ružovou chakrou, tak hustou, že som s ňou mohla aj lietať. Pristála som na zemi a Nataa, ktorý mi doteraz ležal na chrbte s rukami obmotanymi okolo môjho krku a tvárou vedľa tej mojej, som pustila na zem. "Dúfam, že si si pospal." Musela som sa poriadne vydýchať, niesť toto ťažké čudo bolo fakt namáhavé. "Mal by si schudnûť." Uškrnula som sa, mávla som krídlami a potom ich nechala rozpadnúť. Vyškriabala som sa na nohy. "Dobrý večer, obaja tu sme len za účelom návštevy." Oboznámila som stráže s príčinou príchodu, a odovzdala im zbrane. Bolí sme navyše z kumo, takže nemal by byť s tým žiadny problém. Potom sme spoločne vstúpili do dediny a zamierili sme tam, dokiaľ som cítila Kisukeho chakru. (presun)

Počas cesty mi odišli lítka a ja som bol odkázaný na pomoc Yuny. Čo som ale nečakal bolo že ma fakt zobrala na chrbát a "odletela" so mnou. Keďže výšky moc nemusím tak som sa jej držal ako kliešť a mal zavreté oči aby som nemusel sledovať tu priepasť. Nakoniec som zaspal a vychutnal som si krásny nerušený spánok, čo bolo však viacej zaujímavé bolo že som nemal žiadne nočné mory. Akoto? Sám sa seba pýtam ako je to možné. Zoskočil som na svoje nohy a trocha sa popreťahoval. Ty by si mala pribrať. Odpovedal som jej s úsmevom a popukal si kostičky na chrbáte. Ako som videl tak strážnici asi budú chcieť moje zbrane. Pff, načo im vôbec sú? Človek vie omnoho zákernejšie a silnejšie techniky než nejaký priblblý meč. Ľavou rukou som vytiahol Wakizashi a hodil ho smerom k nim. Nezaujímal som sa či ho chytia alebo nie, boli to Jounini tak by mali aspoň toto vedieť. Potom som následoval Yunu do mesta. (presun)

Konečne sme dorazili. Nebola to síce veľmi namáhavá cesta, ale mnohí shinobi si potrebovali oddýchnuť a načerpať nové sily, nehovoriac o tom, že niektorí shinobi potrebovali súrne operačný zákrok. Len čo si nás stráže všimli, otvorili bránu a nechali nas prejsť. S neutralnym výrazom som vstúpila na pôdu dediny, pozorujuc ostatných, či robia to čo majú - ich úlohou bolo hlavne pomôcť medikom s prenosom zranených do nemocnice. Po chvíli som sa otočila a zamierila do kancelárie. (presun)

Dorazil jsem k bráně s plukem shinobi, kteří však už vyrazili napřed. Cestou jsem kontaktoval Hikaru a očekával na další opozdilce. Měl jsem na sobě cestovní plášť a byl zahalen. Nebylo dobré, ukazovt, že HOkage není ve vesnici. Po mém odchodu však měli zavřít bránu a posílit ochranku. "Hmm.." pořád jsem měl podivný pocit, že mě někdo sleduje, ale už jsem tomu nevěnoval pozornost.