Konoha archiv

Archiv se nachází v hoře, do které jsou vytesané monumenty. Bývá střežen týmem anbu. Obvykle zde chodí návštěvníci si prohlédnout originály svitku existujících technik v Konoze. Dnes jsem tu ale za jiným účelem. Potřebuji zjistit pár informací o Sabisu, podřízených Kentara. Vešel jsem dovnitř. S mým vstupem nebyly problémy. Anbu mě pustili hned po tom, co jsem jim prokázal svou totožnost. Vevnitř jsem hledal sekci, týkající se shinobi Konohy. Našel jsem jí, ale ukázalo se, že jich tu je hned několik. Informace o "normálních" shinobi mě nezajímaly. Složky chunínů a jounínů jsem proto vynechal. Když jsem tak učinil, počet sekcí se zredukoval na jednu, která měla dva regály. Nechal jsem si přinést i doplňující složky, které se v archivu nenacházely, ze sídla Sabisu, a pustil se do průzkumu. Hledal jsem složku Kurumi nebo Katsumi, a nebo jen číslo 010829. Chtěl jsem být nerušený, abych se mohl soustředit, takže jsem anbu požádal, aby mě uvnitř nechali samotného. Pečlivě jsem u hořící svíčky prohlížel jednu složku za druhou. Ze začátku mi to šlo dost rychle, ale časem jsem začal zpomalovat.

Pročítaje spisy anbu, jsem pocítil, že se v archivu zvedá teplota. Složku čísla 010829 jsem ještě nenašel, ale stihl jsem už prohlédnout jednu pětinu přítomných spisů. Byl jsem zaměřený jen na název obálek Kurumi, Katsumi nebo 010829, takže to šlo docela rychle, protože jsem nemusel bádat obsah všeho, co se mi dostalo do ruky. Zdálo se mi, že vidím zpoza dveří nějaké světlo. Že by anbu? Říkal jsem jim, že chci být nerušen. Opatrně jsem ke dveřím přistoupil, maje aktivovaný sharingan, a otevřel je. Kdybych sharinganem neviděl tu chakru, která lávu v sopce tvořila, nevěřil bych vlastním očím. I když se jedná o genjutsu, vše vypadá naprosto přesvědčivě.
Už bylo pozdě, abych se toto genjutsu snažil sharinganem obrátit proti sesílateli. Byl jsem už v něm lapen, takže to bylo nemožné. Zavřel jsem zpátky dveře a vrátil se opatrně pár kroků zpátky k regálům. Je tím, kdo je za to zodpovědný, Kurumi? V kanceláři jsem tu Kuruminu divnou vůni neprozkoumal sharinganem, protože bylo neadekvátní jej aktivovat vzhledem k tomu, jak napjatá atmosféra v kanceláři byla. Co bych teď měl udělat? V životě jsem se s podobným genjutsu nesetkal. Možná jsem o něčem podobném někdy slyšel, ale nevzpomínám si, co to bylo. Muselo to být totiž dávno. Napadlo mě genjtsu uvolnit pomocí Kai, ale podle toho, co jsem zatím viděl, si netroufám řadit toto genjutsu do toho kalibru, kde by mi mé Kai pomohlo. Rozhodl jsem se proto požádat Sanbiho o pomoc. "Isobu, omlouvám se za vyrušení, ale obávám se, že jsem se opět dostal do situace, kde si bez tvé pomoci neporadím." "Pomůžu ti, Itachi. Překvapuje mě ale, že někdo tvého kalibru v genjutsu si neporadí sám." Nastala chvíle soustředění, a pak jednoduchý tah, uvolnění. "Kai." Jednalo se o totéž, co se kdysi stalo Beemu, aby si poradil s bratrovým Tsukuyomi. Teoreticky by to zabrat mělo, když Naruto poté, co se z podobného genjutsu dostal, dokázal pomoct stejným způsobem Shinovi, Sakuře a ostatním, aby se z něj dostali také, ale... tenkrát bylo zmíněno, že je spíš z daného genjutsu vykopla Yakumo samotná. Navíc, teď se nemusí jednat o tentýž případ, a genjutsu může být o něco jiné.

Nevěděl jsem, kde se s Hideem ocitneme. Očekával jsem, že se objevíme u Itachiho někde na volném prostranství. Avšak to, kde jsme se objevili, byl i na mě příliš horký šálek kávy. Doslova...
V následujícím momentě jsem totiž i s Hideem padal přímo na lávu. Itachiho jsem nestihl ani zaregistrovat, protože všude okolo jsem viděl jenom lávu. Začalo tu být docela horko. ,,Co to kruc-..?" Instinkt mi velel jen jedinou věc. Dostat se zase do bezpečí a zkusit to jinou cestou. Hidea jsem naštěstí pořád držel, takže jsem rychle složil další pečeť a pomocí Hiraishinu nás zase poslal okamžitě pryč. Chyběl však kousek a málem jsme skončili přímo v lávě. To už bychom asi nikomu nepomohli.(přesun)

Nevyšlo to. Sanbiho snaha o přerušení tohoto genjutsu byla marná. "Teď už chápu, proč sis nedokázal pomoct sám." Promluvil Isobu po tom, co zjistil, že mi nedokáže pomoct. Jak jsem se vůbec do toho genjutsu dostal? Pohledem? Po této naší snaze se někdo začal smát. Ohlédl jsem se s pořád aktivovaným sharinganem. Spatřil jsem chakru nějaké osoby. Její vzhled jsem neviděl, protože tu byla tma, a u ní nebyla jediná svíce. Ucítil jsem však tutéž vůni, co v kanceláři. Osobou, která mě tu zaskočila nepřipraveného na její návštěvu, byla nepochybně Kurumi. Měla navíc stejný hlas. Řekl, že je Isobu taky lapen  genjutsu. Jak pak to je možné? Necítil jsem tu vůni, když jsem se ocitl v genjutsu, takže pomocí jí mě lapit nemohla. Nevěděl jsem, jak do genjutsu chytla mě a ani sanbiho. Byl jsem znepokojen. Takže tato osoba má schopnosti, které se jsou schopny měřit se samotnými Uchíhy? Kým k čertu je?
Když se Kurumi ukázala, neuviděl jsem její podobu, kterou jsem čekal, ale... Kohanu. Kurumi mi vysvětlila, co se tu děje. Nebylo to ale potřeba. Jsem si vědom toho, že nemůžu vidět mezi živými osobu, která zemřela desítky let zpátky, a to mou rukou, když jsem stejně jak u Kisukeho plnil svou povinnost vůči vesnici. Pohled na ní mě nevyvedl z rovnováhy, jak Kurumi čekala. Kdybych čelil i kdyby Edu Tensei Kohany, nejspíš bych to nezvládl. Už tehdy, když jsem s Obitovou pomocí vyvraždil klan, jsem měl problém zabít nejlepší kamarádku mé přítelkyně, Izumi Mikomi. Ta mi její smrt nikdy neodpustila. Sám jsem Kohanu moc dobře neznal. Občas jsem ji vídával ve vesnici, jak pomáhá starším lidem s nákupem. Nemohl jsem jí ale ušetřit stejně jak Sasukeho. Kdybych to udělal, Danzo by je zabil oba, Kohanu i Sasukeho. Takto, když jsem se díval jen na její skořápku, vědom si toho, že uvnitř je osoba, ohrožující vesnici, jsem neměl problém s ní bojovat. Kohana byla nevinná dívka, nebudu mít problém zabít Kurumi s její vzhledem, když jsem kdysi zabil skutečnou Kohanu. Pak mě svázala fazolová stonka. Na neštěstí pro Kurumi, teď jsem už měl aktivovaný sharingan. Byl jsem na něco podobného připraven. Krátce po tom, co mě omotala stonka a Kurumi se mi podívala do očí, se naše role v tomto genjutsu vyměnily. Ona byla svázaná, ajá stál svobodně. Jednalo se o tuto techniku. Nevím, o co se pokoušela. Chtěla udržovat tři, respektive dva, různá genjutsu současně? Nebyl jsem si jist, jestli vše vyjde podle toho, jak jsem plánoval, když už jsem v jednom genjutsu lapen byl. Ten stonek mohl být klidně součástí téhož genjutsu s tou lávou, pak by můj pokus o prohození rolí v genjutsu nejspíš selhal. V tom případě bych byl nucen na Kurumi použít Tsukuyomi. Chytat jí do genjutsu, když už v genjutsu jsem, by nemusel být dobrý nápad. Kdyby Tsukuyomi použít nešlo, musel bych se omezit na amaterasu. To by jí pravděpodobně neublížilo, když ona je nejspíš taky jen iluzí, ale mohlo by mi pomoct se dostat z těch výhonků.

S Hideem jsme se opět dostali na místo činu. Tentokrát jsme to ale vzali pěšky, protože zážitek s lávou už jsme riskovat rozhodně nechtěli.
Dostali jsme se až před dveře, od kterých šlo jasné světlo. Bylo jasné, že za dveřmi se nachází láva, takže jsem je rozhodně otevírat nechtěl. Podíval jsem se opatrně na Hidea a zároveň pokrčil rameny. Doufal jsem, že má nějaký nápad. ,,Zaklepat asi nebude mít cenu, co?" Znovu jsem se podíval na dveře a snažil se něco vymyslet. Něco, co by nám v téhle situaci pomohlo. Zůstával jsem však ostražitý, protože nepřítel se může kdykoliv objevit.

K mému překvapení jsem úspěšně obrátil Kurumino genjutsu proti ní, a dále zůstával lapen v prvním genjutsu. I když byla ale lapena v jejím vlastním genjutsu, nedělalo ji problém na mě seslat další. Jenže... do doby než jí nebudu pozorně sledovat sharinganem, a nebudu mít o nově seslaných technikách alespoň základní přehled, všechny nízko úrovňové a některé i z těch vyšších ranků genjutsu seslané Kurumi budou zbytečná. Pochopil jsem, že její styl boje popírá některá základní známá pravidla v genjutsu, když se ukázalo, že ty výhonky předtím nebyly součástí toho prvního genjutsu, takže buď skutečně je schopna používat genjutsu v genjutsu, a nebo to první genjutsu je natolik silné, že je schopno můj mozek oklamat až do té míry, že o této iluzi začínám smýšlet jako by se vážně děla. Celé to je dost matoucí. Rozhodl jsem se bránit stejnou technikou jako předtím. Kurumi byla zvědava, jestli na ní zvládnu poslat až dvě genjutsu. Sám jsem to v této situaci, když jsem už lapen v genjutsu, nemohl určit. Svůj předchozí postup jsem opakoval ve snaze obrátit ty kořeny proti Kurumi, zvědav, jak dopadne. Jestli tu můžu používat normálně své techniky, tento svět se mohl zaměnit s tím reálným víc než je u genjutsu zdrávo. Smrt v něm by mohla znamenat i skutečnou smrt, což by platilo ale pro nás oba. Toho bych možná mohl využít, ale to záleží jen podle toho, jestli Kurumi hodlá dál udržovat oční kontakt.

Vyšlo to. Fakt, že se mi podařilo Magen: Kyō Tenchi-ten použít po druhé, nasvědčoval tomu, že v tomto genjutsu jsem schopen používat vlastní techniky. Podle Kurumin slov jsem usoudil, že tomu tak je jen díky ní. Ona mi umožnila používat své vlastní techniky. Je zvědavá, na co se všechno zmůžu. Mizukage prý nestál tak jako doposud já za nic. Toto genjutsu musí být nepochybně výjimečné, když si s ním nedokázal poradit někdo jeho kalibru. To mě opět přivádí k otázce, kým Kurumi ve skutečnosti je?
Naše pozice se vyměnily. Ji svazovaly kořeny, a mě zpátky stonky. Ty mě teď však začaly škrtit. Kurumi se mi pořád dívala do očí. Jestli se teď rozhodnu použít Tsukuyomi, bude to na ní fungovat jen, pokud "tu je" vědomím. Tělesně ji pravděpodobně nemůžu ublížit, ale, abych ji dostal do svého genjutsu nepotřebuji tu její tělo. To nechci zasáhnout. Stačí mi jen to, že skutečná Kurumi ovládá tuto iluzi, svou "falešnou" já před mýma očima. Měly by být tedy ve spojení, ne fyzickém ale psychickém, duševním. Je to jen teorie, ale stálo to za to ji zkusit, když se mi Kurumi ještě pořád dívá do očí. V očích se mi objevil mangekyou, a já aktivoval Tsukuyomi. Pokud má teorie sedí, bylo by možné podobný postup použít i v jiných genjutsu, ale... tam by vám sesílatel genjutsu nejspíš neumožnil skutečně používat vaše techniky, alespoň ne ty genjutsu.

Jestli to zabralo, objevili jsme se tentokrát v mém světě, kde Kurumi byla přibita hřebíky do skály ve tvaru písmena T. Celý svět genjutsu se skládal jen ze tří barev, červené, černé a bílé. Vypadalo to tu strašidelně, ale někdo jako Kurumi se jistě nebál, alespoň ne do doby než jsem se před ní objevil s katanou v ruce. Tu jsem do ní hned zapíchnul s otázkou. "Tvé genjutsu schopnosti jsou ohromující. Co jsi zač?" Na klan Kurama jsem zapomněl. Naposledy jsem o nich slyšel ještě, když jsem sloužil jako anbu v Konoze před vyvražděním svého klanu, takže jsem si pochopitelně nevzpomněl, že něčeho takového by byli schopni jedině oni.

Úspěšně jsem ji chytil do Tsukuyomi a zabodl do ní katanu. Naše role se prozatím vyměnily. Teď jsem byl já tím, kdo určoval podobu našeho souboje. Místo soubojem bych to raději nazval mučením. Sedí to víc. Je jen ale otázka času než se role opět vymění. Nevím, o co se Kurumi pokusí, ale nehodlám ji podcenit po tom, jak jsem od Hidea a Satsuki slyšel tu chválu o ní o tom, jak je v genjutsu dobrá, a po tom, co jsem se dozvěděl, že je z klanu Kurama.
Kurumi si mohla před chvíli oddychnout, když jsem na ní v světě Tsukuyomi promluvil. Doposud jsem totiž mlčel a mluvila jen ona. Muselo ji už štvát poslouchat jen sebe. "Máš platné registrační číslo, a jsi respektována anbu Satsuki-sama." To, jestli to číslo je platné, jsem nezjistil, ale nemyslel jsem si, že mi v kanceláři lhala. "Takže... spolupracuješ se Satsuki?" Po této otázce se před Kurumi objevilo dalších pět mého druhu. Všichni s katanou, kterou do ní vzápětí zapíchli. Snad bude spolupracovat stejně, jak u předchozí otázky. Její odpovědi jsem věřil, protože dávala smysl. Klan Kurama byl kdysi mocný klan, který se v genjutsu rovnal samotným Uchíhům, ale jejich počet se časem zmenšoval, a to společně s jejich nadáním. Divím se, že jsem na někoho z klanu Kurama s takovými schopnostmi narazil teď, po více než sto letech od jejich pádu.

Kurumi vskutku byla až podezřele ochotna spolupracovat. Že by se mě snažila zdržet tím, že ji tady budu poslouchat? Jestli jo, tak copak plánuje? Schopnosti Kurama klanu mi nejsou příliš známe. Ví se jen, čeho jsou schopni, a to skutečně zabíjet v genjutsu. Možná proto na ní tak tlačím těmi katanami. Doufám, že, když bude v bezvědomí, nebude schopna udržet ta předešlá genjutsu. Že bych se tedy bál? Jo, ale ne o své zdraví, a však o to, že nebudu schopen včas předat získané informace dál. "Ničemu nerozumím? Dobrá, vysvětli mi to." Kurumi mi poradila, abych u výslechu zpomalil, protože to už nezvládá. Do bezvědomí ji chci dostat, to ano, ale ne, když mi teď může říct ještě něco pěkného. Chvíli počkám, a když mi dojdou otázky, zkusím to tu nějak ukončit. Všech pět mých dvojníků a i já jsme vytáhli katany z Kuruminého těla a čekali, co řekne. Může to brát jako jistý projev milosti za to, že tak ochotně spolupracuje. "Taky bych se rád dozvěděl o vedení organizaci Hakuei, Haně, k čemu toto všechno, mohli jste si vybrat přeci jen jinou vesnici, dále kolik vás v Konoze je, a taky, cos dneska měla na oběd." Poslední bod měl být lehčím, kde by se moc nemusela trápit s tím, co mi může, a co nesmí říct.

Všiml jsem si přicházející Satsuki spolu s Anbu. To vyvolávalo mnoho otázek. Náhoda to asi nebude, že si to namířila přímo zde, kde bojuje Itachi s Kurumi.
Snažil jsem se něco vymyslet, ale v tom se mi Hideo vytrhl z rukou a složil se na zem. Pochopil jsem, o co mu jde. ,,Rozumím." Kývl jsem hlavou a díval se na něho, jak leží bezvládně na zemi. Neměl zrovna moc síly, takže vypadal docela přesvědčivě.
Teď stačilo jen počkat na to, až se Satsuki pořádně přiblíží a uvidíme, co se bude dít. Každopádně pokud to s ní půjde špatně, tak Itachi bude muset svůj boj za dveřmi zvládnout sám.

Nepřerušoval jsem jí. Mluvení ji očividně jde. Byla by škoda ji přerušovat. Po vyschlenutí toho, jak dobře Hana posloužila k odpoutání pozornosti, jak v Konoze někdo tahá za nitky i bez přičinění Hakuei, jak náročný měla Kurumi život, a jak se postavila na vlastní nohy díky někomu blízkému Sora no Senovi, jsem si uvědomil jednu věc, a to tu, že jsem tak jak ona neměl oběd. To nemůže znamenat nic dobrého. Oba to ale zatím zvládáme docela slušně. 
Hakuei nikdy neútočí samotní. Při každém jejich útoku jich bylo hned několik. Jediná výjimka, kdy tomu tak nebylo, byl první útok Sora no Sena na Kiri, kde zemřela Nanadaime Mizukage, Hitomi Yamada. V Konoze jich proto bude taky hned několik. Ačkoli má Kurumi pozoruhodné schopnosti, samotná by nedokázala Konohu zmanipulovat k útoku na Ame a Kiri. Informace o počtu členů Hakuei v Konoze mě zajímala snad nejvíce, takže jsem si všiml, že jí vynechala. Nemyslím si, že to udělala, protože na to zapomněla. Lepší ale, když neřekne nic, než aby lhala. Možná po tom, co to tu skončí, se na ní při nejlepším podívá nějaký Yamanaka.
Vedle těch pěti mých dvojníků se objevilo dalších pět. Už mě nenapadaly žádné další otázky. Je na čase se to tu pokusit ukončit. Všech deset dvojníků společně se mnou jsme pak do Kurumi nejspíš naposledy zapíchli jedenáct katan. Bude to stačit na to, aby ztratila vědomí? A jestli jo, zruší se tím to její první genjutsu? Možná. Nutil mě o tom pochybovat právě Ido. Kurumi říkala, že se s ním vypořádala... co tím měla ale na mysli?

Stalo se to, čeho jsem se tak trochu obával. Objevil se tu Ido, který hned začal ničit mou jednu repliku za druhou. Přesto jsem zatím zůstával pořád klidný. Čekal jsem to, ale přesto mě způsob, jakým Kurumi uvedla na scénu Ida, překvapil. Nikdy v životě jsem ho neviděl, takže mě trochu překvapil i jeho vzhled. Nevypadal ale příliš strašidelně. Je to takový kříženec žáby s člověkem a něčím, co má špičaté uši. Odporné to je, ale strašidelné příliš ne. Možná změním názor potom, co se situace ještě zhorší, a Ida lépe poznám.
Po každé jedné zničené replice se v Tsukuyomi objevilo pět dalších, takže Ido měl prostor k tomu, aby se vyřádil. Tsukuyomi naštěstí pořád zůstávalo pod mou kontrolou, takže jsem se ho mohl pokusit zbavit. Pokusil jsem se o to následovně. Po tom, co se mu podařilo zničit pár mých replik, se repliky začaly rozpadávat na havrany a zpátky formovat nad jeho hlavou, vedle něj, a nebo dokonce pod ním s katanou v ruce, kterou do něj byli připraveni při první lepší příležitosti zapíchnout.