Cvičisko 3

" Kam na ty nápady chodíš? Časy se opravdu změnily. Místo víry raději útěk. Myslíš, že pár neorganizovaných barbarů udělají něco vesnici? Prosím tě. Ti se nedostanou ani přes Anbu u brány a na misích budeš vždy s někým kdo ti pomůže. Časem zesílíš i na tolik, že se oni spíš budou bát toho, že si pro ně dojdeš ty. Měla by ses přestat bát a řešit jiné věci. " Možná to znělo trochu krutě, ale byla to pravda. Útěk nikdy nic neřešil a Konoha není takovej shit aby se nepostarala o pár socek co rabují a vraždí venkovnské farmy.

„Možná akorát ty vážně nevis, o čem mluvíš. Nejde o viru nebo něco jiného. Nejde o nějaké bandity ale o lidi jenž zasvětili své životy lovu mého klanu a mě. Je to složitější než si myslíš. Já A můj bratr jsme poslední. Pokud je ještě naživu. Vis snad co to je, když se tě někdo snaží zabit jenom proto ze existuješ? Promiň, ale pochybuji o tom.“ Nemohl mít tušení, čím procházím. Jediná věc o kterou jsem se bála byla ta ze někdo kvůli mě zemře proto jsem uvazovala o odchodu.

" Myslíš, že já nevím co to je mít na sobě terč? Už od nepaměti je náš klan terčem útoků a únosů právě kvůli naším očím. Nové děti se v klanu rodí s prokletou pečetí aby nikdo nemohl zneužít náš dar. Celý život s tím musíme žít a nic na tom nezměníme. Spousta Hyuugů kvůli sobeckosti ostatních padla jen kvůli tomu, že se tak narodili. Takže moc dobře víme co to obnáší. Pokud si ty však jediná s bratrem tak máš tu výhodu, že se ochrana může zaměřit jen na vás dva a ne jak u nás na nespočet. Ty máš pořád naději, jen to nesmíš vzdávat a vydávat taková prohlášení. " Pověděl jsem ji něco o naší historii a jak na tom jsme. Ona nebyla jediná kdo má historii psanou krví.

Nedával mi jinou moznost. „Pojď za mnou. Potom pochopíš.“ Řekla jsem mu a zvedla jsem se a vyrazila do nedalekého lesíku. Když jsme tam dorazila ještě jsem řekla jednu věc. „Slib mi ze to co uvidíš, neprozradíš. Jinak se můžeš dostat do nebezpečí.“ Řekla jsem mu a cekala na jeho odpověď, tohle byla asi jediná moznost aby pochopil celou zamotanou věc.

Šel jsem společně s ní do nedalekého lesa kde mi údajně měla něco ukázat. Netušil jsem co, ale nejspíš to bude něco fakt tajné. Přemýšlel jsem co by to asi mohlo být, ale nechám se raději překvapit a počkám si na konečný výsledek. V lese jsem zkrátka vyčkal. " Tak do toho. Ohrom mě " Možná to bylo troufalé, ale chtěl jsem už vědět co za tím vším vězí a jestli to opravdu bude za to stát. Zdali je to co má opravdu tak cenné, aby to někdo měl a nebo právě naopak.

Kataro mě následoval. Na jedné straně jsem byla rada a na druhé se trochu bála. Tohle by trosku masakr.  Jelikož to už bylo dlouho. „Zavři na chvíli oči.“ Poprosil jsem jej o maličkost. Když je zavřel tak jsem se chvíli soustředila a pote mu řekla když už mel. „Už můžeš otevřít.“ Během chvíle jsem se před ním zacala měnit. Mohl jsi myslet ze je to jenom nějaké Genjutsu nebo tak něco Ale byla to skutečnost něco, co mě odlisovalo od jiných lidi.
Pokud se pokoušel o Kai tak to mel marně jelikož toto byla má druha podoba. „Nemají, co získat krom toho ze nás vyhubí. Já a můj bratr jsme toto dokázali  odmalička proto jsme  žily daleko od ostatních.“ Řekla jsem mu a pak se zacala zase vracet zpět do mé normální podoby.

Byl jsem s ní v lese a zavřel své oči přesně jak řekla. Byl jsem dostatečně schopný něco vycítit, ale nebylo třeba. Věřil jsem jí, a proto jsem své oči nechal zavřené dokud neřekla ať je otevřu, což se po chvilce stalo. To co jsem však viděl mě ale tolik nepřekvapilo. " Páni. Vlkodlak. " Čekal bych tento zjev spíš u klanu Inuzuka, který své techniky pořád vyvíjí na nové úrovně. Zdá se však, že dar dostali i jiní. Trochu jsem se jí prohlížel a trochu ji i záviděl. Být vlkodlakem má určitě výhody. Maskování v cizí zemi je to jedno z nejlepších. Kdo by podezříval obyčejného vlka. Nejspíš proto ji někdo chtěl. " Máš celkem zajímavý dar. " Dál jsem však nic neříkal a jen se usmál.

„Nejsem ani tak vlkodlak jako spise vlk. Je to trosku jiné, jelikož všechny změny jsou totální. Můj bratr si zvolil cestu žít v divočině a já zde jako člověk. A v jedné věci se mýlíš. Mou schopnost nejde nějak získat. Možná kdyby někdo jiny žil a musel se tu techniku učit bylo by to jiné. Ale já a můj bráška jsme to uměli už jako děti. Nevím jak ani proč. „ Myslel jsi ze nás loví pro tuto schopnost no spise se mě a bratra snažili zničit. „Proste nás chtějí zničit a vyhubit nic jiného. A Má mama nemela s námi nic společného krom toho ze milovala našeho otce. Tebe a tvůj klan ohrožuje to ze mají co získat ale mě a bratra má existence samotná. Nevím proč, ale proste nás chtějí úplně zničit.“ Z jeho pohledu to mohlo vypadat stejné ale z toho mého ne. Ode mne neměly co získat.

" To pořád nic nemění. Dokud si s námi nic se ti nestane. Pokud utečeš nic tím nezlepšíš, jen zhoršíš. Takže si s tím přestaň lámat hlavu a žij svůj život normálně jako ostatní. Tu tě nikdo neodcuzuje, nesnaží se tě zabít. " Pověděl jsem ji bez obav a upřímně. Vše co jsem řekl byla pravda a měla by se smířit s tím, že je pod ochranou vesnice a každý kdo se s ní spřátelí se zároveň stane jejím ochráncem a přítelem. Přátelé si pomáhají a kryjou si záda, to ví přece každý.