Sídlo klanu Dansaku

First topic message reminder :


Ač je to s podivem, sídlo rodu Danaku přežívá už od svého postavení všechny války, převraty i rebélie. Je to celkem vlký dům, který momentálně zeje prázdnotou kvůli jedinému členu rodu a dvěma sluhům. Vypadá velmi zchátrale a působí strašidelným a opuštěným dojmem, ale uvnitř je velmi dobře vybaven. Pod domem je mimo jiné sklep s nejlepšími víny ze všech zemí. V přízemí je pak sál, ve kterém se mohou pořádat menší plesy, pokud se odtamtud odklidí nábytek. V prvním patře je ložnice, dva pokoje pro hosty a společenská místnost, kde Faito velmi často sedí a popíjí přemýšlí.

Momentálně má přístup do domu (sluhové ho pustí:

- Faito Dansaku
- Kashike Kaguya

Faito

Dorazil jsem do sídla a vida Kashikeho, jak vychází ve spodkách z ložnice pro hosty, zatvářil jsem se vítězoslavně. "Mám to...našel jsem klíč ke genjutsu hlasem..." pronesl jsem potichu, ale radostně. Pak jsem prošel okolo dveří ložnice pro hosty a uviděl někoho válejícího se v posteli. No...noclehárnu bych tu mít nemusel, ale snad si užil...
Došel jsem do ložnice, umyl se a padl do postele jak podťatý.

Kashike

Vzhlédnu od svitku a zamumlám si cosi o gratulaci a o špuntech do uší... pak se dál věnuji výpočtu souřadnic.

"Hmmm" unikne mi z úst ještě ve spánku, když potichu zavrže postel. Pak pomalu otevřu oči. Vidím Kashikeho vedle sebe. Na chvíli se vyděsím. Bar, sake...cizí pokoj, on a já pod přikrývkou téměř neoblečená. Asi toho na mě včerejší večer bylo moc. Když se vzpamatuji, posadím se na posteli, tak, abych byla zamotaná do přikrývky. "Dobré ráno" pronesu stydlivě a začervenám se.

Kashike

Znovu vzhlédnu od svitku. Dobré ráno krásko... odpovím jí. Jak ses vyspala? Doufám že dobře a že nemáš po tom včerejšku výpadky tak jako já... zasměju se.

Zamotaná do deky a rudá až za ušima se na něj provinile podívám. "Mám dojem, že mi vůbec nedochází, co se tady stalo." řeknu s lehkým úsměvem.

Kashike

Jen doufám že toho nelituješ... řeknu napůl šeptem a skloním se nad svitek. Mám dnes v plánu menší výlet, přidáš se ke mě?

"Myslím, že na to bych se nejdříve měla obléct." zahihňám se. "Ale půjdu s Tebou ráda..." Pak se zabalená do deky vydám hledat po pokoji svoje oblečení. Zakrývám se tak, aby mě neviděl. I když, na to už je asi stejně pozdě...

Kashike

Nepochybně je na to pozdě, neboť každý kousíček a každá křivka už se mi dávno vpálila do paměti. Taktéž vstanu a ustrojím se do uniformy. Půjdeme najít bývalé sídlo mého klanu. Rád bych se tam pak přestěhoval. Budu potřebovat víc soukromí a nerad otravuji v kapitánově domě víc než je nezbytně nutné...

Zatímco on si už oblékl uniformu, já teprve posbírala po pokoji kousky mého spodního prádla. Pak se před ním ostýchavě začnu oblékat. Otočím se k němu zády. "Tomu rozumím, ráda ti pomůžu."

Kashike

To jsem rád. Prý to bývalo honosné sídlo. Doufám že mi vesnice pomůže ho zrenovovat aby se tam dalo bydlet... třeba s někým, koho mám rád. Připnu si meč a svitek rozložím na stole. Mělo by to být tady, asi kilometr a půl za vesnicí.

Faito

Někomu by se to zdálo jako krátký odpočinek, ale šest hodin prakticky mrtvolného dřímotu mě dokonale odměnilo. Najedl jsem se, umyl, převlékl do slušného, čistého oblečení a vyrazil zpět do kanceláře.

Doobléknu se a podívám se mu přes rameno do svitku. "Tak dobře, myslím, že můžeme vyrazit... jen.. mám hrozný hlad. Totiž po včerejšku, víš." omluvně se na něj zaculím.

Kashike

Tak vyrazíme... ehm... po včerejším čem? zatvářím se nechápavě a podrbu se na hlavě, jako bych přemýšlel.

"Po tom pití pochopitelně." zasměji se, abych zakryla nejistotu o tom, že nevím, co se ve skutečnosti dělo. Jen matně tuším.

Kashike


Aha, pití, jasně... přísahal bych že myslíš něco jiného... šeptnu si spíš pro sebe, sbalím svitek a přesunu se ke dveřím. Tak půjdeme?

Jeho poznámku nechám viset ve vzduchu. "Jasně, půjdeme." cupitám za ním a vyjdu ze dveří.

Kashike

Tak jdeme... prohodím a vyrazím z vily podle mapy. Za chvilku necháme vesnici za sebou a míříme pryč. //přesun

Kashike


Vstoupím do vily a pozdravím se s komorným. Řeknu mi, že mě Kapitán poslal pro jakousi knihu o pečetích. Komorný mě odvede do Kapitánovi pracovny, kde se na chvilku zarazím. Musím obdivovat dekorace, které jsou tu všude kolem. Pracovna je zařízena vskutku útulně a krásně. Vezmu dokument pro který jsem přišel, rozloučím se a vyrazím zpátky do kanceláře.

https://www.youtube.com/watch?v=tbrIJHhJnoI

Faito

Přišel jsem k sídlu. Slova postavy před branou se mi míhala hlavou. Není sám a zničí svět shinobi, počínaje představenými všech vesnic. Došel jsem do rohu zahrady, kam jsem moc často nechodil. U zdi tam ležel mramorový, zdobený, ale zašlý náhrobek.
Klekl jsem k němu a spíše ze zvyku přečetl jména svých rodičů.
"Budu kage. Konečně na mě můžete být pyšní...omlouvám se za všechno...za všechno..." řekl jsem třesoucím se hlasem a zavřel oči.

Po chvíli jsem ale oči otevřel. Byl jsem rozhodnutý. Vešel jsem do pracovny a začal balit důležité věci, abych si pro ně pak jen přišel. Vycídil jsem všechny zbraně, umyl jsem se a nechal si ostříhat dlouhé vlasy. Když jsem s epodíval do zrcadla, byl v něm úplně jiný člověk. Člověk, který hodlal ztrestat každého, kdo se jen opováží sáhnout na jeho vesnici a položí pro to i život...

//přesun

https://www.youtube.com/watch?v=kR2Fo3B5r2c

Faito

Přišel jsem domů. Mí sluhové mě překvapili. Bylo uklizeno, navařeno. Dovolili si používat mou jídelnu, ale to bylo jediné. Pracovna netknutá. Dokonce i zaprášená sklenice, kterou jsem tam při poslední návštěvě nechal, stála pořád na tom samém místě. Platil jsem jim dost, ale asi stejně neměli kam jít. Poděkoval jsem jim za vše, za to, že zde pro mě jsou, i když mám věcí nad hlavu.
"Nechám vám dům, ale budu zde vždy čestným hostem. Buďte tu jako ve vašem..." řekl jsem jejich udiveným obličejům, a odešel do své pracovny.
Zavřel jsem za sebou dveře a otevřel lahev vína. Bylo trochu kyselé, ale to mi nevadilo.
Hromada knih hozená na stůl zvedla vrstvu prachu. Mé oči běhaly několik hodin po řádcích, než jsem konečně našel tu větu, kterou jsem hledal.
Podíval jsem se z okna. Mlha. Kdo by to čekal. Přemýšlel jsem. Dlouho jsem přemýšlel.
Bylo málo lidí, kteří by mi mohli pomoci. Ale někde začít musím.
Otočil jsem se na patách, nasadil klobouk kage a vyrazil do nemocnice.

//přesun

https://www.youtube.com/watch?v=MilR3Z1sASY



Faito


Už dlouho jsem tu nebyl. Už zatraceně dlouho tu nebyl nikdo. Sluhy měsíční úklid přestal bavit a já našel na stole pod hutnou vrstvou prachu jen dvě výpovědi. Škoda. Byli to dobří lidé. Nikde nebylo nic ukradeného. A i kdyby, teď mě zajímá jen jediná místnost.
Vyšel jsem po schodech nahoru a otevřel dveře do pracovny.
Přišel jsem k baru a vyndal z něj jednu speciální lahev skořicového vína starou skoro sto let.
Přejel jsem po ní prstem a ze dna vyndal malý klíček.
Odsunul jsem bar a za ním se objevil nevelký trezor.
Odemkl jsem ho a vyndal několik lejster. Byly na něm všechny poznámky o mém genjutsu, o rinneganu, veškeré výsledky špionáže okolo a v Otogakure, spisy o Madarovi.
Znal jsem je nazpaměť. V trezoru ale bylo ještě něco. Malá truhlička posázená stovkou pečetí potlačujících chakru.
Zadíval jsem se na ni.
Co když nebude stačit? problesklo mi hlavou.
Musí, jinak je veškerá příprava v háji...
Vytáhl jsem katanu a přejel si po zápěstí. Dokonale ostrá, i po té vřavě v Iwě.
Perfektní...
Nakonec jsem v prachu našel i pár věcí, které se mi mohly hodit. Došel jsem před zrcadlo a otřel ho od prachu. Zadíval jsem se do staré, popraskané Oininské masky, která se mi věčně houpala u pasu a nadechl jsem se.
Nesmím ani vteřinu pochybovat. Ani na okamžik zaváhat...
Probíhalo mi hlavou stále dokola.
Až po několika vteřinách jsem se odhodlal zadívat se sám sobě do očí.
"Ještě nikdy jsem nechybil. Ani teď nesmím. Nehledě na to, co se stane, já musím zabít Madaru!"
Nasadil jsem si masku a za svitu úplňku jsem vyšel do nočního ticha...

//přesun

S malinkou skupinou lidí jsem dorazil před sídlo. Lidé, kteří se mnou byli, byli lidmi kteří přišli o střechu nad hlavou, o vlastní děti, o důvod k životu. Zkrátka ti, kteří měli tu správnou motivaci. Kterým válka něco sebrala.
S sebou jsme měli ohromné balíky plné trvanlivého jídla, vitamínů, přikrývek, oblečení a základních zdravotnických potřeb. Nebyl jsem až takový blázen, abych dal cizím lidem do rukou peníze. Už takhle jsem dost riskoval.
Otevřeli jsme dveře a vstoupili dovnitř. Pokud by bylo zapotřebí násilí a sluhové nebyli přítomni, použiju klidně i násilí, abych se dostal dovnitř. Klíč jsem neměl a musel jsem se tam dostat.
Pokud zde sluhové budou, nejprve jim zkusím vysvětlit že pouze plním rozkazy pana Danshaku (opět se záměrně vyhnu křestnímu jménu), který vilu již nemá v zájmu dál využívat. Když budou mít problém... no tak je prostě budem ignorovat.
Rychle pomůžu dobrovolnickému týmu rozmístit nábytek tak, aby se vytvořilo místo na věci, které jsme přinesli a také aby měli děti kde spát.
"Dobrá. Mám ještě nějaké věci k zařizování, takže vám to tu přenechám. Jděte do ulic, hledejte sirotky a zvěte je do sirotčince Faita Danshaku. Dejte dětem oblečení, jídlo a střechu nad hlavou. Vrátím se tak brzy, jak jen to bude možné. Zatím nashledanou."
Kývnu směrem k nim a vyrazím nejdřív domů a potom k bráně.

//přesun