Hasayaki

Stálé jsem sledoval dění na ulici. Lidé chodili sem a tam, vypadali tak vesele, jako by stále někde tam venku stale umírají lidé aby ochránili tuhle jejich představu míru. Mír tady nebude nikdy, nikdy nebude bezpečno dokud budou na planetě lidé. Přišlo mi vtipné to jak lidé bojovali pro mír přitom příčinou války jsou právě lidé. Byli to myšlenky které by se měli honit hlavou snad každému shinobimu. Pak však její proslov zkončil a to mě vytrhlo z myšlenek."A co teď ? Dokud nevidím tvé schopnosti, jsi pro mě zbytečná. " Možná to bylo netaktní ale tahle situace byla flustruicí.

Přikývl jsem. "Teď k tomu co od tebe potřebuji. Sbíráš informace, krásně mizíš v davu, jsi opravdu neviditelná. Dobrá.. Hledám jistého člověka, nevím jak vypadá, nevím kolik mu je ani zda je to muž či žena.. Nevím nic kromě malého detailu. Má sharingan, není to však člen Uchiha klanu. Tvá práce je najít toho člověka. Samozřejmě dostaneš za jeho nalezení odměnu. Je jedno který z tech nespočtu lidí to bude, stačí jeden jediný " Zasvětil jsem jí do toho co po ní vlastne chci.

Podíval jsem se na ní a sundal si kápi. Snažil jsem se nedat na vědomí žádné city ale mohla si povšimnout náznaku úsměvu, jen krátký ale byl tam. "Běž se prospat, zítra se vydáme na cestu, vypadá že bude dlouhá. " Poté jsem se opět vydal k oknu kde jsem pokračoval ve sledování dění.

Ještě chvíli jsem tam tak stál a potom si k tomu oknu do esl židli a sedl si. Bylo to tak pohodlnější. Nevím jak dlouho jsem tam ještě koukal z okna ale zdálo se to jako chvilka a já otevíral oči. Bylo ráno a to znamenalo že by sme se měli pomalu spakovat. Vzbudil sem děti a udelal vše své rodičovské povinnosti. Chvilku jsem si oddechl a vydal se do pokoje Miky abych ji vzbudil. "Vyrážíme" Šeptnul jsem zatim co jsem položil ruku na její rameno abych s ní mphl trochu zatřást.

Udělal jsem jí prostor ať může vstát a vydal se zpět do svého pokoje kde jsem přivolal orla. Orel se usadil na parapet okna a já zatím vytáhl pero a svitek. Byl čas. Naškrábal jsem pár vět a připevnil svitek na nohu orla kterého jsem poslal pryč. "Honem, spěcháme !" Křikl jsem a ona chvilinku na to dorazila. Schylovalo se k souboji a já, abych měl výhodu, musel vyrazit hned. Náš cíl ? Itachi, konečně zaplatí za to co udělal klanu, podruhé a doufám ze naposled. Kam že sme měli namířeno ? Údolí Konce. Jak nostalgické místo. Právě tam bojovali Uchihové s pokolením Senju poprvé. Madara proti Hirashimovi, pak následoval souboj Naruta a Sasukeho, mého děda. Kdybych měl počítat každý významný souboj u sochy největšího z Uchihů, nedopočítal bych se. "Můžeme vyrazit ?" Zeptal jsem se, ale na odpověď jsem nečekal a vyrazil.

Ještě jednou jsem ss na ní podíval a pak následovalo nasazení kápě. Měl jsem strach ? Ne, spíše trému. Byl jsem si jistý že Itachi dorazí, doufal jsem však že sám. (Přesun)

Nasadil si kápi a já se začala tvářit seriózně. Tohle bude zajímavé.
(Přesun)