Hasayaki

Ještě nikdy v životě jsem neviděla, aby se z ničeho, zformovala lidská bytost. Nebylo však mnoho času se nad tím pozastavovat. Měla jsem před sebou velice neobvyklý štít.
"Pusť mě skrz!" vykřikla jsem stále v plné rychlosti a doufala, že mé přání bude vyslyšeno.

Stalo se tak. Susanoo pro mě nebylo žádnou bariérou, dostala jsem se snadno až k Rokurovi a uštědřila mu slabou ránu do ramene. To, že juuken dokáže magnetické pole naprosto zneutralizovat, byla skutečně pravda. Není divu že Jishaku neviděl osoby z našeho klanu právě s nadšením. Stejně hladce, jako jsem prošla dovnitř, jsem se dostala pochopitelně i ven. Tak trochu to mohlo vypadat, že jsem jen proběhla kolem. Stále jsem se totiž hnala za tím jediným cílem. Doufala jsem, že nezůstanu dlouho sama.

Opět se cosi vynořilo od nikud. Aby toho nebylo málo, měla ta osoba onu drzost držet mě pod krkem. Aniž bych se vůbec namáhala vymanit z jejího sevření, použila jsem další z klanových technik. Nemohlo jít o nic jiného, než úder celým tělem.



Takřka kdykoliv jsem byla donucena použít toto jutsu, mohla jsem si být jistá, že originál je bezpečně schovaný a že daná osoba se mě snaží pouze otestovat, případně mě zdržet. Dotyčný rozhodně není tak hloupý aby udělal tak školáckou chybu a "chytal medojeda za krkem".

Pokoušela jsem se stále sledovat jakým směrem se vydal Jishaku. Chvíli se mi dařilo, ale poté jako kdyby se ztratil a vypařil. Mohl za to ten dým. V okolí se vznášela chakra v různé koncentraci. Ze začátku byl onen oblak natolik řídký, že byl naprosto neviditelný. Jakmile se zhustil, nebyla jsem schopná dohlédnout dále, než na několik metrů. Nebyl to kouř co blokovalo můj byakugan. Byla to ona chakrová stopa. Naštěstí jsem dokázala určit, na kterých místech je onen dým až příliš hustý a tedy hrozí riziko zhmotnění dalšího klonu, nebo dokonce samotného původce těchto nepříjemností. Rokurův sharingan by měl také vidět to co já. I když netuším jak dobře a zdali dokáže samotným dýmem prohlédnout alespoň na metr.
"Kolik toho vidíš?" špitla jsem a zaujala pozici za jeho zády, tak abych mu je mohla chránit. Zároveň jsem tak částečně ohlídala svůj slepý bod. Dotyčný shinobi o tom mohl také vědět. Ba co víc, byla jsem si jistá tím, že když počítal s možným bojem proti konožanům, jistě ho Jishaku dobře informoval.

V okamžiku kdy se kolem nás objevil dým z právě zničených klonů jsem začala pociťovat únavu. První co bych za normálních okolností udělala by bylo rozvíření vzduchu pomocí Kaitenu, alespoň dokud bych měla sílu stát na nohách. Vzhledem k tomu, že jsem měla za zády Rokura to však nebylo možné. Malátně jsem mávla rukou a chakra, která z ní vystřelila utvořila kolem nás dvou docela malou síť. V zápětí jsem si utrhla rukáv a vylila na něj většinu vody ze svých cestovních zásob.

Nelze říci, že bych dokázala pomocí sítě naprosto odizolovat plynné látky v okolí. Ale přinejmenším jsem nám na okamžik vytvořila střechu nad hlavou a ochránila nás před dalšími možnými útoky. Poskytla jsem nám dost času na to, alespoň trochu zapracovat na tom, abychom se vzpamatovali. Mokrý rukáv jsem si ovázala okolo obličeje. Vlhká tkanina omezila přísun škodlivých látek do mého dýchacího ústrojí, neboť zachytávala drobné částečky tohoto odporného oblaku. Naznačila jsem Rokurovi, ať udělá to samé. (pokud už nebyl v limbu lolz). Vlhký hadr na obličeji měl i ten účinek, že mě malinko vzpamatoval. Slyšela jsem tak všechno co nám neznámý útočník sdělil. Ale nevěřila jsem mu ani za mák.

Chvíli jsem se horko těžko držela na čtyřech. Navlhčená textilie však skutečně dělala zázraky. Pokud se dá za zázrak považovat to, že se cítíte jako dva dny bez spánku. Konečně jsem vstala. Za celou dobu se náš nepřítel nepokoušel prorazit sítí. Vyčkává a nebo nemá jak to udělat?
"Nesmíme se rozdělit. Dokud mé oči vidí, není se čeho bát. Připrav se. Zruším chakrovou síť. Postarám se o to, aby tu byl lepší vzduch a ty toho grázla zkus nějak rozptýlit prosím." pravila jsem potichu a ukázala směr, odkud přicházel další a další dým.

V okamžiku dokončení mých pečetí síť skutečně zmizela. Objevilo se něco, co svými rozměry dávalo více než výmluvný důvod, proč ji odstranit.



Orel se vznesl do vzduchu a začal mávat křídly. Vytvořil poměrně silný průvan na to, aby v našem blízkém okolí bylo velmi dobře viditelno. Poté se usadil na jedné z budov a zaujatě pozoroval dění.
"Někdy mám pocit, že mě máš akorát místo obrovského větráku." zaskřehotal na oko dotčeně.
"Omlouvám se Kizoku-san. Nemám ve zvyku zneužívat vaši dobrotu." pousmála jsem se a stále po očku hlídala činy našeho nepřítele.

Mávla jsem směrem na svého orla, který se vznesl do výšky. Párkrát zavířil křídly, aby nám ještě alespoň částečně pročistil vzduch a vznesl se do výšky. Kroužil na nebi a zastával roli, kterou uměl nejlépe. Kdo ví, zda si to Iburi uvědomoval.

Takže máme tři páry bystrých očí.

Zaměřila jsem se na tu část okolí, kde se drahý nukenin pohyboval. Bylo téměř nemožné jej spolehlivě zasáhnout. Alespoň jsem se pokusila mu znepříjemnit jeho manévrování a nenechat jej chvíli vydechnout.

Nebyl čas na hrdinství. Posbírala jsem zbytky svých sil a ignorovala bolest hlavy a pocit, jaký zažívají nepoučitelní opilci. V mých rukách se objevila namodralá záře. Nebylo pochyb, že se chystám použít jednu z obranných technik Shugohakke.



Byli jsme chráněni oba. Došlo mi, že však pokud se budeme neustále bránit, nebude to pro nás právě výhodné. Náraz do techniky 32 úderů jistě není ničím příjemným, nedoufala jsem ani, že by se Iburi mohl v té rychlosti vyhnout. Přesto jsem se pojistila a rozšířila toto justu na 128 úderů. Shugohakke Hyaku Nijūhachi Shō. Tak zní ona technika celým názvem.



Iburi si tedy mohl všimnout světla, které mu jde naproti. Na okamžik ho mohlo i oslepit. Vzledem k jeho rychlosti a rozpínání mé obranno-útočné sítě jsem nepochybovala o tom, že nějaký zásah jistě utrží. Můj orel jakmile spatřil co se chystá, vzlétl ještě o něco o výš. Znal toto jutsu a nechtěl nic riskovat.

Náhle bylo po všem. Alespoň z mého úhlu pohledu. Hlavní problém byl ten, že jsem vážila něco okolo padesáti kilo. Koncentrace jedovatého dýmu byla na mne příliš vysoká. Díky tomu, že jsem naráz uvolnila tak velké množství chakry jsem proces otravy značně urychlila.
"Ki... Kizoku ti pomůže. Dokonči to prosím..." byla má poslední slova, než jsem naprosto ztratila vědomí.