Budova vedení vesnice

First topic message reminder :

V centru vesnice se postavila nová budova, která měla pojmout úřední zaměstnance a archiv. Pracuje zde v jednom kolem personální tým, který zajišťuje posílání lékařské péče do okolních vesnic a na jejich výslovné žádosti a koho poslat kam. Každou žádost musí schválit osobně feudální pán vesnice to jest Crystal Takaishi. Do její kanceláře pouští jen velice důležité osoby, ostatních se ujímá buď její sestra a nebo asistentka.


po vstupu do budovy jím dominuje velké a široké schodiště na jejímž konci jsou dubové dveře. Za nimi se nachází zasedací místnost, zde se konají konference, porady, srazy důležitých osobností třeba kage a další. 

 
Kromě archivu, který se nachází pár metrů pod budovou, je celý objekt nestřežený. Je to riziko, ale tady je útok na budovu možný 1:1 000. Budova je přístupna všem, kdo potřebují nebo chtějí zdělit informace nebo si nechat poradit. O všem se dá mluvit, stačí jen se nebát.

Došla jsem do své kanceláře cedulku Nejsem tu dala pryč a rychle uklidila ze stolu nepotřebné papíry a jen čekala, chakry mě nedělali dobře, byli divné ošklivé.

Nagato nás navigoval. Přistáli jsme přímo u budovy vedení vesnice. Bylo to skoro směšně snadné. My jsme si přišli jen promluvit, nechceme vesnici zničit. Přistáli jsme před vchodem a Nagata i jeho summona odvolal. Nápis na budově byl hezký, Budova je přístupna všem, kdo potřebují nebo chtějí zdělit informace nebo si nechat poradit. O všem se dá mluvit, stačí jen se nebát. Ušklíbl jsem se a můj hadí ocas zasyčel. Vešel jsem dovnitř a vyhledal kancelář Feudální paní. Zaklepal jsem a čekal na vyzvání.

"Dále." promluvila jsem odhodlaně, potlačovala jsem nevoli. Bylo mi z té chakry opravdu špatně, bylo to divné. Napila jsem se ještě předtím skleničky vody než vešli dovnitř.

Hadí ocas stiskl kliku a vešli jsme dovnitř. Uklonil jsem se a narovnal brýle.
"Dobrý večer Daimyo-sama, přicházíme v míru, posílá nás Tsuchikage-sama s prosbou.." což taková pravda nebyla, zabili jsme dva ninji, ale smrt není nic, co by se nedalo napravit.

Zavreli sa za nimi dvere, o ktoré som sa opierala ja. Na prvý pohľad som vyzerala nenútene a len som si vyśkrabovala špinu za nechtam pomocou dýky, vytvorenej z mojej koutonovej podstaty. Proste čisté "akoby nič." Dávala som si pozor hlavne na maskovaného muža. Vedela som predsa čo spravil tam dole.. ja som bola tá ktorá to celé monitorovala.
"Celkom trúfalé po tom, čo ste takmer zabili strážnikov pri bráne." Prehovorila som potichu no nakoniec som rozprávanie nechala na sestre. Mne vždy išla skôr tá druhá časť riešenia problémov.

Trochu se mi ulevilo, když se mnou byla v místnosti i Nefrit. Nic méně jsem rozvedla její úvod.
"Měli jste nějaký důvod zabíjet mé lidi, pánové? Pokud přicházíte v míru, proč jste to udělali?" řekla jsem vážným hlasem k oběma.

"Chtěli jsme se dovnitř dostat, abychom pohovořili s vámi, ale neměli jsme jinou možnost. Nechtěli nás pustit dovnitř, ačkoliv jsme jim ukázali povolení. Místo toho z nich vyšli podivné železné tyče, nebo co to bylo. Je nám to líto, přijměte upřímnou omluvu," znovu jsem se uklonil a Nefrit si nevšímal. Byla mi krajně nesympatická. Crystal vypadala rozuměji a sympatičtěji.
"Přejdu k věci, potřebujeme pomoc, nás Tsuchikage-sama je starý a už víc nevydrží. Iwa nemá nikoho, koho by na jeho post dosadila. Proto od vás potřebujeme jedno Kinjutsu..Nikutai saisei no jutsu. Jako kompenzaci za vaše ANBU a techniku nabízím svou techniku Shikon no jutsu nebo vylepšenou lékařskou techniku," mluvil jsem klidně, bez úšklebku. Pokud to po dobrém nepůjde, půjde to po zlém.

"Lidský život nejde nahradit technikou, pane." zamračila jsem se.
"To oč mě tu žádáte, je ale vážné. Pokud je Váš Tsuchikage nemocen a nebo chce, aby ještě stále měl sílu a vitalitu, tak ať přijde osobně a my mu tu poskytneme lékařskou a lázeňskou pomoc. Tato technika přinesla už jednou zkázu. A promiňte, ale netajím se tím, že k Vám teď nechovám příliš velkou důvěru za to, jak jste se na poprvé ukázali." stále jsem mluvila příjemným tónem jak jsem měla naučené.

"Důvěra není nic než pocit, později všichni zradí, aby dosáhli svého. I Vaše sestra," ušklíbl jsem se a pak se znovu věnoval serióznímu tónu.
"Je to vážné, pro něj. Jste neutrální země a nabízíte každému pomoc, teď nadešla Vaše chvíle, abyste dosáhla svých slov...Tsuchikage-sama nemůže dorazit, proto poslal nás, jeho nejlepší Shinobi. Váš život závisí na Vás. Ta technika je jen a jen pro něj a jeho tělo. Co si Vaše jasnost žádá?" mluvil jsem uctivě, tak jak to moje patolízalská povaha dokáže.

Zarazil mě. Cože to řekl? Nefrit, že by mě...mírně jsem měla otevřenou pusu, že něco řeknu, ale můj pohled směřoval na Nefrit.
"Vyhrožování není na místě. Já ráda každému pomůžu, ale i já mám své hranice a vím co se smí a nesmí. Vaše chování vůči mě, je zarážející. Nejen, že mi zničíte, senzibila a jounina, ale ještě po mě chcete nepřirozeně silnou techniku. Jestli tuto techniku Tsuchikage dostane, dám mu ji já sama osobně a jako odškodnění budu chtít mírovou smlouvu o neútočení jako mají ostatní vesnice a dva shinobi, kteří nahradí mé lidi. Techniky totiž poskytuju vesnicím potom, co souhlasí písemně s dohodou." To už jsem ze svého křesla vstala.

"Když dojdete na konec ulice vedoucí z náměstí máme tam menší plac mí jounini vás dostanou dolů. A řekněte Vašemu Tsuchikagemu, pokud mu dám tu techniku, bude ho čekat pečeť.Pojistka. a pokud mi naděláte další škody, budu chtít další vaše lidi." promluvila jsem varovně, ale uvnitř jsem skrývala vztek a nechuť z jejich chování

"Hai, Vaše veličenstvo," uklonil jsem se před její nesmírnou krásou, sílou a důvtipem.
Můj hadí ocas na ni pohlédl a zasyčel. Otevřel jsem dveře a vyšel ven.

"Sbohem." těšila jsem se až odejdou, budu si muset jít zpravit náladu do laboratoře jak tak koukám. CHvíli jsem se jen dívala na Nefrit
"Jdu vymyslet tu pečeť vem to tu prosím za mě." tentokrát špatná nálada chytla mě. (přesun)

Nestihla som nijak zareagovať slovami vstúpte či podobne. Vlastne som len odtrhla pohľad od okna a namierila som ho ku Yoshimiimu, ktorý tak nejak vstúpil do miestnosti.
"Hmm.. a ty si?" Spýtala som sa ho s trocha blbou náladou. Mala som na sebe podobné oblečenie ako on. taktická vesta, chrániče no k tomu aj menśí batoh v ktorom boli isté veci.

"Suna.." Na chvíľku som sa zamyslela a trocha som sa zamračila. Samozrejme moje tvrdenie ktoré som ségre povedala pred nedávnom sa očividne zakladalo na pravde.. stále iba tieňom.
"Kto vie.." Šepla som na jeho otázku a následne som si len sadla na miesto za stolom.
"Pri vchode v sektore "Q" pod dedinou, sa nachádzajú dve bezvládne telá strážnikov. Dones ich sem spolu s kovovými tyčkami ktoré sa budú nachádzať pri ich tele." (pokojne to napíš do jedného postu sem, nemusíš sa zbytočne presúvať.) Na chvíľku som sa zamyslela a prstom som prešla po kvalitne vypracovanom stole. Rozhodne si potrpela na týchto veciach..

Keď odiśiel, postavila som sa a pomaly som si dala dole taktickú vestu, rovnako ako aj rukavice a tričko, hruď som samozrejme mala zakritú bandážami. Po tele sa mi vśak začínali objavovať podvné pečate. Keď prišiel aj s dvoma jouninmi, len som si od neho zobrala kovové tyčky a oboch som položila na zem. Kľakla som si vedľa nich, tyčky som rozdrtila a z nich vyšli dva hadi tvorený z podivnej, temnej chakry. Tý mi vkĺzli do znamení a ja som sa na chvíľku sústredila.
"Hneď ti odpoviem, len chvíľku počkaj." Zamumlala som, na čo mi z ďalśích znamení z chrbta vyliezli ďalší dvaja hadi, ktorý na mňaboli napojený.
"Temné medik-umenie." Šepla som, po čom sa hadi zakusli do krkov dvoch tieľ a začali do nich prenášať  rovnako nepríjemne vyzerajúcu chakru, z akej boli tvorený. Obe bezvládne telá zrazu zalapali po dychu a rozkašľali sa. Vyzeralo to tak, ako keby som ich práve priviedla medzi živých. S vyčerpaným povzdychom som v rýchlosti privolala niekoľko medikov, ktorý ich zobrali na ošetrovňu a ja som si znova začala naťahovať trićko.
"Mali sme tu nie príliś ohľaduplných hostí." Povedala som, po čom som sa u navene posadila do kresla. Táto technika ma vedela vždy položiť na kolená.
"A nehovor mi madam.. prosím.. volám sa Nefrit, nenávidím keď mi niekto vyká." Dodala som.

Chvíľu som ho sledovala. Popravde som netušila, ako mám na jeho slová reagovať. S trocha pootvorenými ústami som mu teda len stále zírala do očí a momentálne som si naozaj priala, aby tu bola ségra a nejak to vyriešila. Popravde som sa presne do takejto situácie ešte nedostala. Teda lichôtok som sa už napočula ale.. takýmto štýlom ešte rozhodne nie. Na chvíľku mi do tváre vstúpla červeň no tú som rýchlo zahnala pošúchaním si čela a mierným odkašľaním.
"M..myslíš?" Zamumlala som no následne som sa na neho pozrela dosť zostra. 
"Čo ťa to napadlo.. hovoriť heh.. takéto hlúposti." Trocha nasilu som sa zasmiala.