Cesty a stezky napříč světem

Vcelku jsem se bála běhu lesem na severozápad od Nadeshiko no Sato. Nakonec se ale právě tato část cesty ukázala jako bezproblémová a podařilo se nám napojit se na správnou cestu vedoucí do Země Ohně, kousek na jih od naší vlastní vesnice. Pak to bude jen chvíle, než se dostaneme domů, pokud jim nepoběžíme oznámit, jak dopadla naše mise. Možná si to vezmu na starost sama, uvidíme.
Teď už zbývá jen doručit svitek.
Zastavila jsem se.
"Jsme na půli cesty," otočila jsem se k Tobiruovi. "Pokud nás čeká někdo, komu se nelíbí naše mise, měli bychom si v tomto místě dát pauzu."
Probíhali jsme zrovna polem, všude okolo nás byly lány vysoké kukuřice. Pousmála jsem se.
"V tomhle nás nikdo neuvidí a my uslyšíme příchod každého, skvělé místo na svačinku."
Aktivovala jsem Byakugan, abych se rozhlédla, jestli nás někdo nenásleduje a neuvidí vstupovat do pole. Opatrnosti není nikdy dost.

Zamračila jsem se. Cesta byla dostatečně vyšlapaná na to, aby nikdo nezjistil, kde jsme se odpojili, ale kukuřice nás mohla prozradit. Možná i stopy v poli, budeme si muset dát pozor.
"Tobiru-kun, naším směrem pochoduje tříčlenný tým. Mohou to být jen obchodníci, ale nebudeme to podceňovat," povzdechla jsem. "Schováme se a počkáme, až projdou okolo nás. Při troše štěstí si nás vůbec nevšimnou."
Pak už zbývalo jen prodrat se kukuřicí dostatečně daleko, aby nás nebylo vidět, přikrčit se a čekat. Mohli tu být za čtvrt hodiny, možná za deset minut.
Ve správnou chvíli jsem Tobiruovi naznačila, ať je tiše, že už jsou velice blízko. Nadále jsem Byakuganem sledovala jejich pohyb.

Se svěšenou hlavou a nevhodnými a ero myšlenkami jsem šel pořád za Shijin. Zavedla nás do jakéhosi kukuřičného pole, myslel jsem si také jako ona, že bude bezpečné. Když zmínila slovo svačinka, rozzářili se mi oči a chystal se otevřít baťůžek, a vtom se objevily komplikace. Udělal jsem, co chtěla a pak jen s přimhouřenýma očima čekal, až přijdou.
"Sensei, pokud to bude někdo nebezpečný, mohl bych vypálit pole ohněm a využít kouře. Vy byste mohla oheň posílit svou tlakovou technikou, kterou má i Hiruko, Hikari, nebo jak se jmenoval..Už vím! Hikaru!" následoval facepalm, ale pořád jsem mluvil tiše.

Svěsila jsem hlavu.
On bojoval s Hikaruem... Proboha.
Vzhledem k tomu, že se ten chlapec zřejmě neuměl ani řádně představit, bude potřebovat lekci, až se vrátíme domů. Raději jsem jeho jméno nechala bez jedovatých poznámek. Byla pravda, že míšence jsem vzhledem k tradicím neměla ráda. Ale jednou byl alespoň napůl Hyuuga a měl Byakugan, tak už se s tím nedalo nic dělat.
"Dobrá," přikývla jsem. "To je velmi dobrý nápad a měli bychom ho zrealizovat ihned. Zdá se, že tohle není náhoda. Vepředu jde vždy někdo, kdo je minimálně senzibil. Jestli je to tak, určitě už o nás vědí."
Hokage nám ale asi moc nepoděkuje, když zapálíme celé kukuřičné pole...
Odsunula jsem nepříjemnou myšlenku stranou. Neměli jsme jinou možnost.
"V kouři bychom se mohli vypařit, ale necháme to jako poslední možnost. Jako Hyuuga pečeti nedělám, víš? Jakmile začnu, bude to znamení, že se pustíme do tvého únikového plánu."
A pak už byli až u nás.
Ksó!
Připravila jsem si několik chakrových vran, které se rozlétly polem do různých stran od nás a způsobily tak menší hluk. Ale jen dvě. Tři letěly tiše, sotva jsem se na ně zvládala soustředit, aby v dostatečné vzdálenosti obletěly nepřátele a dostaly se jim do zad. Pořád jsem byla snad až příliš opatrná, doufala jsem, že se to obejde bez krveprolití na jejich i naší straně.

(Tak třeba pořadí-> Já, Tobiru, Shijin?)Jakmile miřila jedna chakrova vrána na shinobiho ve předu, vyhl se skrčením, skládajíc při tom pečetě. Jeho rychlost skládáni pečetí byla ohromujíci. Nejen, že vlastnil senzibilské schopnosti, ale byl taky velice rychlý v skládáni pečetí, vlastnil dotonové techniky... co dál? Byly to všechny jeho schopnosti? Jakmile shinobi doskládal pečetě vzadu za těmi dvěma se objevila obří zemní stěna.Do které narazily tři chakrové vrány, vyslané nenápadně Shijin.  
"Nepodcenujte nás." Promluvil, a pak kývl na ty dva za ním. Ti se následně rozběželi proti Shijin a Tobiruovi. Jejich rychlost byla taky impozantní. Vzhledem k těmto jejich schopnostem šlo usoudit, že se nejedná o nějaké amatéry.

 "Hai Sensei!" připravil jsem si pečetě a soustředil čakru do svých plic. V tom se ale ukázali ti tři a začali na nás běžet, já jsem čekal stále na pokyn. V minulé misi jsem neposlouchal a dopadlo to špatně, teď radši poslechnu, stejně mám Shijin radši.

Nepřítel předpokládal, že se zdí před vránami ochrání. To ovšem nebyla tak úplně pravda. Jedna sice do zdi narazila, protože jsem nedokázala pevně ovládat tolik vran, koneckonců pět bylo moje maximum, ale zbyly mi čtyři. Dvě skryté v poli u nás a dvě za zdí. Ty okamžitě vylétly nahoru, aby ji překonaly jako nepodstatnou překážku a zaútočily nečekaně na ty dva, kteří běželi k nám kousek od senzibila. Měly je praštit do zad. Juuken vyslaný takhle na dálku by je měl minimálně na nějakou dobu znehybnit a oba dva senzibil určitě nezachrání, ačkoli si vran může všimnout lehce - jsou přece tvořeny z chakry.
Rychlost vran se sotva rovnala rychlosti shinobi, díky bohu za jejich lehkost a aerodynamický tvar těla. Nelíbilo se mi, jak se to vyvíjelo a zaujala jsem pro Hyuugy typický postoj pro boj na blízko. Byla jsem zvědavá, co nám neznámí předvedou.

Nukenini se rozprchli, stačíme na ně? Proběhlo mi hlavou, ale nebyl čas přemýšlet nad takovou věcí. Vyskočil jsem nad Shijin a vydechl pořádnou dávku ohně.Útočil jsem na nukenina, který použil klonovací techniku. "Katon: Endan!"

Jeden z nukeninů mě nazval ne zrovna vybíravě. Povzdechla jsem.
Vůbec nemá vychování! Zabít!
Bylo jasné, že  bude útočit na mě. Když vytvořil čtyři klony, pozvedla jsem obočí. Počet nepřátel se nám ze tří zvýšil na dva plus pětkrát jeden a ten samý sprosťák. Jeden z těch dvou zmizel pod zem, to byl nejspíš ten senzibil, který myslel na mé chakrové vrány. A posledního jsem zaregistrovala za sebou.

Tobiru vyslal techniku proti tomu s nepěkným slovníkem, tudíž já se mohla věnovat tomu za sebou.

Byl rychlý. Jenže za mými zády byly v poli dvě ze čtyř chakrových vran, které ve chvíli, kdy se za mnou objevil, měly vrazit do jeho těla a naprosto mu znehybnit obě ruce. V rychlosti Shunshinu se tomu vyhnout zrovna lehce nedá, pokud nejste Čtvrtý Hokage nebo neovládáte Jinton. Jakmile by měl obě ruce znehybněné, lehce bych ho dorazila i obyčejným Juukenem mířeným na správné místo.

Ve skutečnosti dva útočíci nukeníni byli tak trochu kamikaze. Měli v plánu Shijin a Tobirua zastavit i za cenu svého života. Přece jen jejich zaměstnavatel se nechoval příliš hezky k těm, kteří nesplnili rozkazy, a tak si byli vědomi toho, že lepší zemřít jako správý shinobi na bojišti, než jako nějaká ovce za nesplnění rozkazu. "Ted nebo nikdy." Pomyslel si ten, který se chystal dát pěstí Shijin. Chakrových vran si však všiml příliš pozdě, a tak se jim nevyhnul. Reflexivně však uskočil. Chakrové vrány mu při tom usekli levou ruku a kousek jeho vrchního oblečení niboli tryčka. Byl si vědom toho, že jeho rozhodnutí, útočit takhle přímo na Shijin, nebylo moudré. Ve snaze pomoci jeho dvěma spolubojovníkum stihl složit jednou rukou ještě jednu pečet. "Ura Shishō Fūinjutsu." Vyslovil. Tuhle techniku neovládal každý, a tak otázka zněla-> Jak se k ní mohl dostat? Pravda byla taková, že kdysi pracoval jako zvěd pro Konohagakure no sato a ti si nepřáli, aby když bude prozrazen něco prozradil. Na těle nukenína se objevilo pět pečetí a následně se stalo to co na gifu XD.

Uskočil jsem stranou, ale ta pečeť se dostávala blíž a blíž. Přišel čas na mou novou techniku. Poskládal jsem pečeť a objevila se předemnou malá žába.
"Kekkai: Gama Hyoro!!"žába otevřela ústa a vtáhla nukenina dovnitř včetně jeho pečetě. Tato žába, by asi neměla být použitelná. Byl jsem zaneprázdněný a nevšiml si útoku na mě.

Tak vrána mu ruku neuřízla, pokud v tu chvíli nevynalezl Juuken, který funguje jako Chakra skalpel. Jen mu vrána tu ruku znehybnila a když ji necítil, mohl podlehnout iluzi, že je ztracená.
"Chakura no Tatsumaki!"
Skočila jsem před Tobira, který vkusně vyblokoval tu ošklivou techniku a z mé dlaně se doslova vynořilo tornádo. Tahle technika už uměla způsobit řezné rány a zároveň zastavit proudění chakry. Juuken + Fuuton. Doslova jsem hodila tornádo na zem směrem ke klonům. Nedoufala jsem, že by srazilo všechny, ale nějaké škody A-ranková technika způsobí vždy.
Nejvíc starostí mi stále dělal ten schovaný nukenin.

Sokol se posadil na jeden Rozcestnik aBy si trochu odpocinul.

Teď tedy nastal čas se bránit. Poskládal jsem několik pečetí a soustředil čakru. "Ninpou: Hari jizou!" mé vlasy se zvětšily a obklopily mé tělo, měly mě chránit před ohněm i když mi bylo strašné horko. Doufal jsem, že sensei něco provede.

Tobiru to šikovně vyřešil, ale já měla malinko problém s katonem.
Ksó! ...ani tahle nadávka už na to nestačí! 
Příliš možností se bránit jsem neměla. Odskočila jsem dostatečně daleko od Tobirua, čímž jsem se nevyhnula ohni, ale vyhnula jsem se možnosti svého studenta zranit. Tahle vlna žáru byla rozsáhlá, takže to šlo. Dřív, než mě to stihlo zasáhnout, jsem se pak roztočila v Kaitenu. Fuuton byl sice slabší, ale takhle se oheň de facto mohl jen točit po plášti. Sice se jen víc rozpoutal, ale stačilo udržet jej dostatečně dlouho, než pomine. Tím mi samozřejmě můj Nebeský vír vzal mnohem více chakry.
Budeme to muset rychle ukončit...

Uááá.. zaječel jsem a skončil pod zemí. Nečekal jsem na pomoc a snažil se vyskočit ven. Moc to nešlo. Cítil jsem vůni upečeného kuřete..že by KFC?

Tobiru skončil vším kromě hlavy v zemi a já se musela rozhodnout, co dál. Buď zaútočit na toho, co zaútočil na mě nebo pomoct svému žáku. Ale jak, když se tamta věc schovávala v zemi? Stiskla jsem ruce v pěst.
Nedá se nic dělat...
Musela jsem se alespoň pokusit. Zaktivovala jsem Byakugan a rozběhla jsem se k místu, kde jsem ho pod zemí viděla. Jelikož Byakugan viděl skrze věci, nebyl to problém, ani když měl krytou chakru. Ale vidět skrze hlínu bylo nepříjemné.
"Hakke Kushou!"
Poslala jsem zemí vzdušnou vlnu přímo k místu, kde stál, což sotva mohl očekávat, protože narozdíl ode mě pouze cítil chakru, neviděl, co dělám. Vzdušná tlaková vlna klanu Hyuuga měla vytvořit takový menší kráter v zemi a v lepším případě ho pod ní dokonale pohřbít a udusit.

Konečně se mi podařilo vyskočit ze země a už v tom na nás letěly ohnivé koule. "Konečně něco pořádného," sám jsem poskládal několik pečetí a vypustil katon endan proti jeho katonu.
Doufal jsem, že Sensei napadne katon posílit svou technikou.