Cesty a stezky napříč světem

Tuhle techniku měl Tobiru na mysli na začátku.
Tak a kukuřičné pole je definitivně v háji, s tímhle množstvím Katonu...
"Hakke Kushou!"
Používat tuhle techniku dvakrát po sobě se mi moc nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. Jen touhle jsem mohla dobře posílit jeho Katon. Fungovala by i vlna chakry, ale ta měla nižší rank i dosah a nebyl by to tak takový okouzlující účinek. Můj Juuken/Fuuton a jeho Katon mohly rozpoutat dokonalé peklo a narozdíl od jeho malých ran to tu celé zapálit. Celé a všechny kromě naší strany bojiště.

Konečně přišla na řadu skvělá technika! Páni já jsem byl tak boží! Kdyby to viděly ženy z Nadeshiko! Téměř jsem se dmul pýchou, pomalu jsem vykročil k nukeninovi a skládal pečetě. "Sensei, mohu jej zkrystalizovat?"

"Ano," přikývla jsem. "Oba. Jejich těla mohou přinést Konoze informace, i když je to kruté. Jeden z nich uměl techniku, kterou jsem ještě neviděla, nejspíš byla tajná. Možná mají i ostatní tajemství, která by stála za to."
Zadívala jsem se na připečeného sokola v poli.
"Spadla nám sem svačinka, Tobiru-kun," rozesmála jsem se. "Alespoň něčím nám posloužili, opekli nám jídlo."
V tu chvíli jsem zmlkla.
"Tobiru."
Zvedla jsem mrtvolku v dlaních.
"Má červený kroužek. Byl to sokol z Konohy."
Zamračila jsem se. Červený kroužek znamenal, že doma mají potíže. A nás čekalo těžké rozhodnutí. Buď se vrátíme ihned nebo dokončíme misi. Buď bude mít víc problémů Konoha nebo Nadeshiko.
"Pokud Konoha nebude schopná splnit své závazky, nebudou za ní ostatní stát. Jsme jen dva vojáci, ačkoli je to pro nás důležité," trochu jsem zbledla. "Ale válku nezachráníme. Nejprve dokončíme misi, doručíme svitek, co nejrychleji a dostojíme tak závazkům své vesnice. Pak se vrátíme domů."
Můj smysl pro povinnost mě nejspíš jednou zabije.

//Děkuji NPC hráři za dobrý, zajímavý filler, rychlé odepisování a pěkné popisy útoků. Ačkoli to ještě není k dokonalé, je to již velice, velice dobré. Jen tak dál.

Zbledl jsem. Konoha byla v průšvihu. Co se sakra mohlo přihodit. Já to věděl, to ta schůze jouninů. Nechal jsem jejich těla být, přikývl jsem Shijin.
"Sensei, máte pravdu. Musíme dokončit misi a okamžitě vyrazit! Pokud to nedokončíme do konce dne, tak sním oběd u Fukusaku-sama a to fakt není nic dobrého." při pomyšlení na červy se mi zvedal žaludek. Vydal jsem se tedy na cestu do Kisaragi.

"Dokončíme, neboj," pokusila jsem se o úsměv. "Ještě jsem tě ale chtěla pochválit. Bojoval jsi skvěle. Málokdy se stane, aby shinobi vyšli z boje nezraněni a my navíc bojovali proti přesile, byl to náš první týmový boj - a přesto se nám podařilo se určitým způsobem naladit na stejnou vlnu a dokonce zkombinovat útok. Tvůj otec na tebe může být právem hrdý."
Já jako sensei hrdá byla, i když jsem vlastně neměla za co, nebylo nic, co bych ho mohla jako Hyuuga naučit.
"Poběžme," potvrdila jsem svá slova krátkou pobídkou a vyběhla jsem směrem k určené vesnici.
Ještě, že to už není daleko.

//Přesun

Takovýto face jsem měl, když mě Sensei pochválila. Uklonil jsem se. "Děkuji Vám Sensei, byl to snad první boj, kdy to skončilo takto. V tom minulém jsme se zabili málem navzájem," ušklíbl jsem se a v srdci se objevil strach, vzpomněl jsem si na Sakuru.
přesun