Dračí země

pro **Killunia** Tue Aug 06, 2013 10:09 pm

Země draků, daleko od lidí. Jako by další planeta, kde žije velké množství zvířat, kde jsou různé ekosystémy, jen tu chybí lidé.
Dostanou se sem pouze ti, jimž je souzeno mít za spojence draky.

Jeskyně:

Les:

Ostrovy:

Poušť:

Hory:

Sopky a lávové oblasti:

Louky:

pro **Killunia** Wed Aug 14, 2013 10:16 pm

Kuchiyose no Jutsu - část II. - Dračí spojenci

Dopadla jsem na zem z poměrně velké výšky. Málem mi to vyrazilo dech. Naštěstí to byla jen měkká tráva, takže se mi to nakonec i zdálo příjemné. Vůbec jsem netušila, kde se nacházím, ale zároveň jsem o to v tento moment ani neměla zájem. Ta tráva byla totiž tak příjemná, že bych v ní byla schopna usnout. Zavřela jsem tedy oči a nechala jsem se unášet... Dokud mě nevyrušil nějaký hlas.

"Copak to tu máme?" Zněl mladě, skoro i dětsky, řekla bych. Nepřipadal mi ani zlý, takže jsem se přetočila na záda a zvedla jsem se do sedu. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nic jsem neviděla. Zkusila jsem to znovu, tentokrát pomaleji a pozorněji. Všimla jsem si pohybu. Zjevně to bylo něco, co se umí v zelené trávě moc dobře skrýt. Když jsem pak spatřila pár modrých očí dívajících se přímo na mě, málem jsem vyletěla leknutím z kůže. "Neboj se, já ti neublížím!" ozval se hned tvor. Až po chvíli jsem si všimla, že je celý chlupatý... Jeho srst měla zelenožlutý nádech, takže se snadno ztratil v okolním prostředí. Všimla jsem si jeho rohů, to znamená, že to asi nebude obyčejné zvíře.

"Co jsi zač?" zeptala jsem se nejistě. Chlupáč se usmál.

"Drak!" odpověděl ihned. Nadzdvihla jsem obočí. To snad nemyslí vážně? Vždyť draci jsou velcí, děsiví a nemají srst... tedy kromě Killuniho, který je tím proslavený. Vypadalo to, že si mého skeptického pohledu všiml, okamžitě na to zareagoval. "Já vím, že je to divné... Ale vážně jsem drak! I když nemám křídla a nechrlím oheň a jsem malý! Moji rodiče jsou ale mooooc velcí, jako ostatní draci! Chceš moje rodiče vidět?" Okamžitě jsem se vylekala a snažila jsem se nějak rozumně odmítnout.

"Ne, nerada bych je... Rozptylovala. Předpokládám, že sem lidi často nezavítají, že?"

"Ne, moc jich sem nechodí," přikývl malý. "Taky jsi teď hodně daleko od země lidí, teda aspoň tak mi to vyprávěli rodiče...." Zarazila jsem se. Cože? "Jsi teď v naší zemi, v zemi draků. Najdeš tady prý skoro všechno jako u vás.... jen tu nejste vy, ale my." Zdál se dost ochotný mi o zdejším světě trochu povyprávět. Nad jeho pravdomluvností jsem se pousmála. Alespoň někdo další, kdo nedokáže lhát. "Jak ses tu vlastně vzala?"

"Jak jsem se tu vzala?" zopakovala jsem jeho otázku nahlas. "Složila jsem pečetě na Kuchiyose no Jutsu a poslalo mě to sem. To asi znamená, že bych tady měla najít svoje spojence..."

"Jo," kývl dráček. "Rodiče mi o tom už taky něco říkali. Prý když se sem dostane člověk, vybere si draka nebo draky, se kterými by chtěl být kamarád." Nad užitím jeho slova jsem se pousmála. Kamarád. Jak nevinně toto slovo znělo. Pak to vypadalo, jako by jej něco napadlo, napřímil se totiž. "Ty už jsi nějaké kamarády našla?"

"Ne, ještě ne... Teprve [b style="font-family: 'Comic Sans MS';"]před chvílí[/b][b style="font-family: 'Comic Sans MS';"] jsem se tu objevila,"[/b] odpověděla jsem ihned. Chvíli jsem ho sledovala, připadal mi nehorázně roztomilý. Sice jsem netykavka, ale měla jsem slabost pro roztomilá chlupatá zvířátka. Chtěla jsem se s ním jednoduše pomazlit.

"Můžu být tvojím kamarádem já?" Ta otázka mě trošku zaskočila. Někdo by se se mnou chtěl kamarádit dobrovolně? To se jen tak nevidí. Zjevně jsem mu připadala sympatická. Přikývla jsem. "No jo, jenže já nevím, jak se to dělá!" Jejda, já to také nevím! Jak se sepisuje smlouva na Kuchiyose? Když jsem vytáhla z kapsy prázdný svitek určený původně pro kreslení, něco mě napadlo. Co kdybychom se podepsali... krví! Aby to mělo ten správný efekt. Třeba to bude fungovat.

"Hele, zkus se kousnout do tlapky a rozetři si co nejvíc krve po spodní části. Pak ji přitiskni na svitek, uvidíme, co to udělá..." Nejprve jsem se svými ostrými špičáky kousla já a udělala jsem svůj otisk. Tím jsem dala najevo, že s nimi mám smlouvu já. Když pak udělal to samé i on, začala jsem doufat, ať to vyjde. Dráček se na mě usmál. Až v ten moment jsem si uvědomila, že neznáme navzájem svá jména. "Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Killunia Nekotatsu."

"Já jsem Maki," představil se drak. Tak tedy Maki. Hezké jméno. Třeba mi bude dobrým kamarádem. Když náhle strnul, jako by něco slyšel, trošku jsem zazmatkovala. Vzápětí mě však uklidnil. "Rodiče mě už volají... Musím jít. Doufám, že se ještě uvidíme, vypadáš totiž jako moc hodný člověk!" Trošku mě to zarazilo. Já a hodný člověk? No, možná ano, v tom se nehodlám soudit. Je ale docela možné, že nějak viděl přítomnost Killuniho ve mně, díky čemuž usoudil, že nemůžu být zlá, protože neumím lhát a patřím na neutrální stranu - na stranu rovnováhy. Ale vážně nevím...

Nastal čas jít dál. Všimla jsem si velikosti tlapy a usoudila jsem, že zabírá až příliš mnoho místa, vlastně by zbylo místo už jen na část pařátu nějakého velkého draka. To znamená, že budu nejspíš schopna přivolat jen dva. No, alespoň něco. Začala jsem se toulat prázdným světem draků. Když jsem se lesem pohybovala tiše, mohla jsem krátce postřehnout nějaké srny.

Tak tím se asi ti masožraví živí... Mají tu normální zvířata jako my... Tedy skoro. Ta jejich zvířata byla poněkud... větší. To asi proto, aby naplnila jejich velké žaludky. Toulala jsem se sama lesy, připadala jsem si velice osamělá. Killuni mlčel, zřejmě neměl náladu se mnou mluvit. Možná i trochu na Makiho žárlil.

Další den (přespala jsem pod jedním stromem) jsem pokračovala v hledání. Bylo zvláštní, že jsem za celou dobu nepotkala jediného draka, jako by se mi všichni vyhýbali. Nelíbilo se mi to. Že by se mě bála i tak mocná stvoření, jakými draci zcela jistě jsou? No to snad ne! Další den strávený touláním. Tentokrát se mi k přespání podařilo najít nějakou jeskyni. Sice působila dosti temně, já se však tmy nebála, tudíž mi to bylo jedno. Směle jsem do přírodního úkrytu zamířila. Už jsem se chystala ke spánku, když vtom jsem uslyšela nepříjemné zavrčení. Zvedla jsem se a rozhlédla jsem se kolem. Zářivé rudé oči, stejné jako Killuniho, mě opravdu vyděsily. Zbělala jsem snad tak, jak to nešlo. Má kůže ztratila všechny zbytky barvy, jež v sobě měla. Bála jsem se o svůj holý život.

"Co tady pohledává takové otravné stvoření jako ty?" otázal se hlas. Mužský, takový... Poměrně normální, kromě toho, že jej zesilovala ozvěna v jeskyni. Začala jsem se třást.

"O-o-omlouvám s-se," vykoktala jsem ze sebe. Třásla jsem se jako ratlík, jako pejsek čivava. "J-já tu chtěla j-j-jenom přespat..." Ještě snad nikdy se můj hlas takhle netřásl. Tmavou jeskyní se ozval smích. Co ho tak pobavilo? Odvážila jsem si rozsvítil malou ohnivou kuličkou. Vypadalo to, že to draka zaskočilo. Mohla jsem pohlédnout do jeho tváře. Zdá se, že nejen tma jeskyně, i jeho šupiny jsou černé!

"Ále, uživatelka ohně...." Působil dost zaujatě. "A vyvolala jsi ho poměrně rychle... Řekni mi, co jsi zač?" Nemohla jsem mu lhát, kvůli Killunimu to nešlo. Takže jsem zůstala zticha. To draka zřejmě naštvalo. "Říkám ti, ať mi prozradíš, co jsi zač!" zařval a svým drápem se přiblížil k mé hrudi. V jeho očích byla zuřivost. Cukla jsem sebou a okamžitě jsem se mu uklonila.

"Killunia Nekotatsu," oddrmolila jsem své jméno. Drak jen zamručel.

"Killunia... Nemá to nic společného s Killunim, že?" Potají jsem se v úklonu ušklíbla. Ne, nemá, prolétlo mi hlavou okamžitě sarkasticky. Měla jsem takovou chuť mu to vpálit přímo do jeho tmavé tváře, nedovolila jsem si to však. Pořád jsem se dost třásla. Neměla bych proti němu sebemenší šanci, okamžitě by mě zabil.

"Mám v sobě Killuniho," řekla jsem už o něco sebevědoměji. Drak se zarazil. Zjevně nečekal, že tomu tak bude. Zdá se, že draci o těch pěti vědí dost. Najednou jsem se cítila jistější. "Lidé mě za to považují za stvůru, nebo za pouhou zbraň. Nejsem pro ně člověk. A tak jsem díky tomu zůstala sama..." Když jsem vzhlédla, všimla jsem si drakova soucitného výrazu. Trošku mě to překvapilo. Nejprve se zdál tak nebezpečný, náhle vypadá, že si se mnou rozumí.

"Sama... To jsem já taky..." přiznal drak. V jeho prázdných rudých očích jsem mohla vidět lehký náznak smutku. Celý život zřejmě strávil sám, tady v té temné jeskyni. Bez přátel, bez partnerky. "Všechny od sebe jen odháním..." Díky tomu, že nemůže lhát, začal odhalovat svou jemnější stránku. Tu kterou zjevně skrýval pod tvrdou slupkou. Jako já. Všimla jsem si obrovské slzy, která spadla na zem a roztříštila se na miliony kousíčků slané vody. Zalila mě vlna lítosti. Nikdy jsem neviděla draka plakat.

"Proč jsi tak smutný?" otázala jsem se skoro dětským hlasem. Toho jsem si všimla až poté, co jsem to uslyšela vyjít ze svých úst.

"Vždy jsem pro všechny jen krutý a zrádný tvor. Vždy jsem děsil i malá dráčata, s nimiž jsem si chtěl hrát. Celý život jsem strávil sám..."

"Ale víš ty co?" Zvedl hlavu a podíval se na mě. "Nikdy nikdo není sám..." řekla jsem. Vlastně jsem jen zopakovala větu, kterou mi Killuni v hlavě často opakoval, když jsem si myslela, že jsem na tomhle světě zůstala už opravdu sama. "Já mám Killuniho a svou mladší sestřičku... Ty... můžeš mít také někoho." Nechtěla jsem mu přímo navrhovat, aby se stal mým spojencem. To nepřicházelo v úvahu. Pořád mi z něj běhal mráz po zádech.

"Možná bych mohl mít tebe..." Strnula jsem překvapením. On sám mi navrhl své spojenectví? "Aby ses cítila ještě méně sama..." Tak takhle přemýšlejícího draka jsem snad v životě neviděla. Nečekala jsem to. Pohlédla jsem mu do očí. Všimla jsem si záblesku naděje. Nechtěla jsem mu říct ne.

"Dobrá," přikývla jsem. "Staneš se tedy mým spojencem?" Po hlavě mi stekla anime kapka. Znělo to jako nabídka k sňatku. Jak... trapné.

"Samozřejmě, Killunio Nekotatsu," kývl drak. Netušila jsem, že shánění spojenců bude tak snadné. Roztáhla jsem svůj svitek až na konec a nechala jsem jej, aby přidal svůj otisk. V ten moment jsem měla dva dračí přátele. Když byla práce hotová, chystal se mě poslat zpět do světa lidí, když vtom zřejmě ucítil nějakou jinou auru. Vyšel ven, já ho následovala. Nad námi létal nějaký rudý drak. Ten černý okamžitě vzlétl a pustil se s ním do boje. Tam jsem si uvědomila, jak krutým a nelítostným bojovníkem on je. Ke mně mohl být milý, laskavý, vlastně úplně jiný. Ale k ostatním je pořád stejně chladný.

Třeba jsem ho nějak oslnila. Třeba mám k drakům nějaké zvláštní pouto, které mi umožňuje spřátelit se s těmito stvořeními. Možná jsem se nějak přiblížila k jeho duši, prorazila jsem jeho silné hradby a zábrany kolem srdce. Stejné, jaké mám já kolem toho svého. Možná mi dokáže vidět do duše - třeba si všiml, že jsme si podobní. Nevím.

S úžasem jsem sledovala souboj dvou draků. Jak se točili ve vzduchu, jak na sebe chrlili plameny, jak se kousali a drápali. Na první pohled to působilo spíše jako tanec. Tak elegantní to bylo. Brzy to však skončilo. Ten rudý drak to zjevně vzdal, odletěl pryč. Ten černý teď sletěl ke mně dolů. Měl několik nehezkých ran od pařátů toho druhého. Podíval se na mě, pak složil nějaké pečetě a otevřel teleport.

"Kam to chceš, Killunio?" zněla jeho otázka.

"Na cvičiště do Otogakure no Sato," odpověděla jsem. Jako by mohl vybrat, kde se teleport na druhé straně ukáže. Přikývl a vskutku, za pár vteřin bylo možné vidět na druhé straně arénu cvičiště Oto. Poděkovala jsem a zamířila jsem zpět domů. Ještě mě však na chvíli svým silným pařátem zastavil.

"A mimochodem, jmenuji se Sarthas," představil se mi konečně.

"Krásné jméno," poznamenala jsem. Pak už mě nechal jít zase domů, tam, kam patřím.

(přesun)

pro Emilia Akatatsu Sun Sep 08, 2013 2:05 pm

Vynořili jsme se u Akiovy jeskyně, u něj doma. Tak trochu jsem to čekala, nevěřila jsem, že by si dokázal vybavit nějakou určitou lesní krajinu. Na chvíli se sedl na chladnou zem, nás nechal nahoře. Když se cítil dostatečně odpočatý, seskočil z útesu a mířil dolů. Roztáhl svá mohutná křídla a plachtil. Pak jimi zamával a zamířil na jih, tam, kde leží lesy. V nich žijí draci zelení a srstnatí, ti mírumilovnější. Povětšinou býložravci, srstnatí tedy všežravci (mláďata měla ráda lidské jídlo). Když jsme slétli do teplejší oblasti, Akio se ušklíbl. Jako správný ledový drak to tu neměl rád. Seskočila jsem z jeho hřbetu a s sebou jsem vzala i Kisekiho.
"Tak..." Položila jsem svého studenta na zem. "Teď si budeme muset poradit bez Akia. Je tu dost teplo, takže ho tady nebudeme trápit..." Jakmile to uslyšel, odletěl pryč. "Zkus jít hledat nějaké stopy, jež ukazují na přítomnost draků..." Chtěla jsem jej nechat hledat samotného, nebudu ho přeci vést za ručičku. Jestli chce spojence, musí si je najít sám. Já ho jen budu tiše sledovat.

pro **Kiseki Mirakuru** Wed Sep 11, 2013 11:22 pm

"Dobre tak teda ja idem na to." Povedal som a mohla na mojej tvári vidieť naozaj šťastný úsmev. Prečo? Mne sa tu popravde páčilo. Všetko tu bolo také no aj by som povedal iné ale bola to hlúposť cítil som sa tu voľne čo som sa vo svojej dedine necítil. Ako povedala moja senseii vybral som sa hľadať nejaké stopy čo ma na smerujú k nejakým drakom. Keďže sme boli blízko toho lesa ja som zamieril priamo doňho. Z diaľky vyzeral dosť strašidelne. Ja som mal jediné šťastie že keďže som bol popravde samotárom tak som si zvykol na strašideľné veci a preto som sa tu nebál.

Popravde som sa tým lesom potuloval vyše hodinu a akosi som na žiadneho draka natrafiť nemohol. A to som ušiel poriadny kus cesty. Dokonca som sa snažil ísť podľa nejakých tých stôp čo vyzerali ako draci no ako keby sa skrývali či ako keby sa pod nimi dokonca zem prepadla. Predsa len mala to byť zem drakov a nie zem mŕtvych.Khairuni nevieš ako by som tu nejakého našiel? Opýtal som sa svojho spoločníka o pomoc keďže som už nevedel čo by bolo dobré spraviť. Tu ti veľmi neporadím najlepšie bude ak sa budeš poriadne pozerať lebo v lesoch sú draci majstri v skrývaní sa. Alebo skús vyhľadať nejakú jaskyňu ale to ti neradím vedia tam byť naozaj nebezpečný draci. Po jeho slovách som sa teda lepšie pozeral po okolí ale stále akosi nič. Mal som na pláne sa niekde usadiť a na chvíľku si odpočinúť keď tu som ucítil akúsi sladkú vôňu. Nevedel som presne odkiaľ ide preto som sa obzeral či nenájdem zdroj toho čo som cítil. A v tom som uvidel niečo čo som asi vidieť nechcel. Predo mnou som videl asi 10 metrového obrovského strašilo vyzerajúceho "lesného" draka.

"W.wau tak takýto veľký sú ozajstný draci?" Vypadlo zo mňa keď som to pred sebou videl. Nevedel som či sa mám teraz vážne báť alebo budem obdivovať toho úžasné stvorenie ktoré som hltal svojími očami. Ja som pre istotu začal ale pomaly cúvať no za mnou bola haluz o ktorú som sa potkol a spadol som na zem.

Po tom čo sa mi stalo som si myslel že je môj koniec lebo drak sa po mne načiahol tou jeho obrovskou "rukou." Ja som dal pred seba ruku bolo to z reflexu aj keď som vedel že mi to nepomôže. Ako som ucítil že sa ma dotkol mňa úplne myklo no v tom som počul smiech. Hlas toho smiechu vôbec nebol strašideľný skôr sa mi zdal ešte taký "detský." "Ale som ťa vystrašil! Mal si sa vidieť ja s teba nemôžem!" Ruku som dal preč zo svojej tváre a pozrel som sa opatrne pred seba. Videl som tam na chrbte váľajúceho sa o dosť menšieho draka no vyzeral podobne ako ten veľký. "K-kde je ten veľký drak?" Nie žeby tento bol tak malý žeby som k nemu nemal mať rešpekt ale predsa len taký veľký drak sa nemohol vytratiť aj keď som si myslel že tým drakom bol on a mohla za to tá vôňa teda aspoň som tak dedukoval predsa len aj keď to pravda možno nieje stať sa to tak mohlo!

"Ten drak stojí priamo pred tebou." Ozval sa. A pomaly jeho smiech utíchal. Prevalil sa na brucho a potom sa postavil na nohy. V tedy som si ho poriadne prezrel. "Musím uznať ešte aj teraz vyzeráš desivo." Poznamenal som v tom ten drak spustil. "Ty si človek však? Rodičia mi o vás hovorili a sedí to ! Mal si šťastie že si natrafil na mňa. Iný by si steba nerobili žarty ako ja a mohol si skončiť horšie." V tom sa drak zasa začal smiať. Asi kvôli tomu že si spomenul na môj výraz keď som ho videl. Tak ale kto by sa tváril normálne keby pred sebou videl to čo ja? "Čo si vlastne zač?" Spýtal som sa ho keďže sa mi nezdal žeby bol nejaký nepriateľský tak aspoň nech sa teda niečo dozviem. "Volám sa Ryuu a som zelený drak!" Táto veta od neho znela dosť hrdo, a tomu som sa popravde nemohol ani diviť. "Ako to že si sa sem dostal?" Povedal teraz docela udivene drak. Ako keby ho táto myšlienka skôr netrápila. "Ja sa učím techniku privolania a potrebujem uzavrieť zmluvu s drakom ktorý by pristúpil na to aby som ho mohol privolať a bol by vlastne mojím partnerom." Prezradil som mu a v ten moment som videl ako sa mu zablisklo v očiach. "A nemohol by som ním byť náhodou ja? Už som sa dlho takto dobre nenasmial a popravde by som sa rád pozrel do sveta ľudí." Poznamenal keďže tam nikdy predtým nebol a všetko čo vedel počul od svojich rodičov ktorý boli našťastie dosť ďaleko. Teda aspoň v to som dúfal lebo by nemuseli byť taký ako on. Jeho slová ma ale trocha prekvapili lebo som nečakal že to pôjde takto ľahko hneď s prvým drakom ktorého stretnem. Ja som ale súhlasne prikývol vytiahol som svitok do ktorého sa mala podpísať tá zmluva. Porezal som si preto svoj prst kunaiom a napísal som tam svoje meno potom som prehovoril. "Potreboval by som aby si sa tam ehm "podpísal" aj ty." Túto vetu som povedal docela zvláštne lebo som si nebol vôbec istý či sa vôbec drak vie podpísať. Aj keď som vedel že sú inteligentný. A preto som aj vlastne tušil že on niečo vymyslí. Po mojích slovách Ryuu nepovedal nič len sa na mňa pozrel a až po chvíli prehovoril. "Keď už to teda mám byť tvoj partner čo tak sa mi predstaviť?" "Oh prepáč! Ja som Kiseki Mirakuru teší ma Ryuu." Dodal som s úsmevom a potom som ešte dodal." Vieš čo čo tak byť radšej kamaráti a partneri naraz? " Predsa len mne sa zdal takto lepší vsťah s drakom takto. Ani som ešte nestihnul poriadne dohovoriť a potlačil ma trochu dozatu keď odtlačil časť svojej zakrvavenej "ruky." na ten svitok. Vlastne som ani nestihol postrehnúť kedy sa stihol poškriabať sám. "Tak niečo také sa nedá odmietnuť!"

Od toho momentu som mal na svojej strane druhého draka vo svojom živote. Aj keď ten jeden sídlil vo mne na toho som nedal dopustiť ani teraz. Keď som si ten svitok dobre uschoval pokračoval môj rozhovor s Ryuuom. Vypytoval som sa ho na všetko možné a on taktiež mňa. Ja som hlavne potreboval zistiť ako sa teraz dostať z lesa a preto som sa ho opýtal že či ma nezoberie na sebe lenže ako sme to skúšali zistili sme že ma neunesie preto mi ukázal cestu kadiaľ sa vydať. Ja som sa s ním preto rozlúčil a vydal som sa ďalej. Možno som mal na svojej strane už dvoch drakou ale chcel som skúsiť šťastie a skúsiť si nájsť ešte jedného teda ak to je vôbec možné. Problém bol ten že už sa zotmievalo a mne sa veľmi po tme ísť nechcelo lebo by som po ceste zablúdil. Pred sebou som ale uvidel obrovskú horu v ktorej bol obrovský otvor ako do nejakého komplexu jaskýň. Preto som tam zamieril že prečkanie noci bude najlepšie na tomto mieste a tak sa ja stalo.

Po prečkaní noci som sa zobudil skoro ráno. Teraz keď nebola tma som presne zistil na akom to mieste som. Tá jaskyňa nebola vôbec tmavá ako sa zdala presvitalo tam naozaj dosť slnečného svetla cez rôzne škviery v skale. Je to tu naozaj obrovské ! Prebehla my hlavou táto myšlienka pri tom ako som som mieril stále hlbšie a hlbšie do jaskyne. V tedy sa aj ozval hlas Khairuniho žeby som tam ani nemal ísť keďže kto vie čo ma môže v takej jaskyni vôbec čakať. Ja som ale na jeho varovanie tentoraz nedal a pokračoval som chcel som zistiť čo sa tu môže skrývať.

Moje odhodlanie zistiť čo sa tu vlastne skrýva prešlo asi po hodine blúdení v kamennom komplexe. Ako keby tá hora bola nekonečná a ja som skôr išiel viac do zeme než niekam ďalej. Tma sa stupňovala a ja som rozmýšľal že pôjdem naspäť. Najprv som si vyskočil na akýsi obrovský balvan ktorý bol zarastený mechom. "No asi to bude lepšie už zabaliť." Povedal som si skôr pre seba keď tu ten balvan sa začal hýbať a ako sa hýbal ja som z neho spadol. Ako som naňho pozeral ako sa stavia zistil som že to nebol obrovský balvan ale obrovský medveď ktorého som asi zobudil zo spania čo som trocha nechápal. Nebolo čas dumať nad tým čo sa deje lebo sa po mne ohnal. "Wááááá!!!!" Doslova s krikom som sa rozutekal preč. Kričal som hlavne preto aby som čo najviac zo seba vytiahol aby ma ten medveď nechytil. Bol odosť väčší ako tý čo žijú v ľudskom svete a akosi bol aj rýchlejší lebo na to aký som bol rýchli sa mi držal za pätami. Horšie bolo to že pred sebou som videl skalu. Čo teraz ?! Čo teraz?? Neostávalo mi nič iné len vyskočiť smerom na tú skalu a odraziť sa od nej. Zo začiatku som sa na tej skale držal a po tom ako ten medveď do nej udrel až v ten moment som odskočil... ani som vlastne nevedel kam som skočil ale po tom ako som skočil niečo sa podomnou prepadlo. Niečo ako dákýsi mechanizmus. Nevedel som či som niečo spustil ale začali sa rúcať kamene, horšie tá stena na ktorej som predtým bol začala celá padať.

Obrovský rachod, dym a nejaký obrovský obrys na tom mieste kde predtým bola stena. Zvláštne bolo že som nepočul toho medveďa čo po mne išiel ako keby sa vyparil. Žeby sa zľakol tých kameňou? Prebehlo mi hlavou keď tu niečo obrovské spravilo krok a v tej jaskyni sa to celé otriaslo. Môže to byť?! To fakt je tu ešte niečo väčšie než ten medveď? Ako keby mi to Khairuni nehovoril aby som sem nelozil ale ono to už nemalo cenu mi hovoriť. V tom sa ozval naozaj hrubý veľmi hlasný hlas ktorý zosílila ešte aj ozvena z jaskyne. "Koho že to tu vidím, žeby ten kto ma pustil z mojej hrobky?" Ozval sa mocný červený drak ktorý stál teraz na mieste ako bola tá stena. Nevedel som či som to bol ja alebo nie ale ten drak čo teraz predomnou bol bol tak veľký že som do hora poriadne ani nedovidel. "H-hej asi s-som to bol ja!" Zakričal som smerom k nemu aby ma počul predsa len kto vie či ma počul dobre. V tom sa jeho obrovská ruka pohla smerom ku mne a jeho pazúr naznačil niečo ako "poď sem". Problém bol ten že aj keby som chcel utekať on bol tak obrovský žeby ma asi na tom mieste dokázal chytiť a asi aj zožrať v sekunde. Lenže šťastie pre mňa asi som nejako "omylom." zneškodnil akúsi hrobku či čo som spravil. "Povedz človeče ako sa ti odvďačím?" Ten obrovský drak na mňa pozeral jeho očami a mne to pripadalo ako keby to boli nejaké obrovské reflektory.

Po jeho slovách čo povedal som sa usmial lebo ma napadla naozaj veľmi dobrá myšlienka ktorá by mi teraz mohla prejsť. "M-možno by som aj o niečom vedel." Popravde to mohla byť veľmi držá požiadavka od takého červíčka ako som bol ja ale od toho som do zeme drakou prišiel. "Do tejto zemi som sem prišiel z dôvodu toho že potrebujem nájsť draka ktorý by somnou spísal zmluvu aby som ho niekedy mohol privolať do sveta ľudí ak by som potreboval pomoc." Povedal som docela takým váhavým hlasom a bolo to dosť poznať. "Ak by to bolo za iných okolností asi by som na to nikdy nepristúpil ale keďže som ti zaviazaný tak súhlasím." Prehovoril drak a bolo spečatené... súhlasil! Od tohoto okamžiku som mal na svojej strane už vlastne 3 drakou a tento bol naozaj určite strašne silný teda aspoň ja som si to myslel. Nevedel som čo od radosti zo sebou. Drak už z mojej požiadavky vedel že nič zlé som za tým nehľadal, k tomu sa mi zdalo ešte aj to že ako keby vedel zo mňa čítať aký som. Mal som taký pocit už od vtedy keď som mu sadol na jeho prst.

Po dvoch hodinách čo som tam strávil s tým obrovským drakom som stihol s ním nakoniec spísať tú zmluvu čo bolo veľmi dobré. Potom som sa vlastne s ním rozprával že prečo tam bol a ako to že sa odtiaľ nevedel dostať a on mi vyrozprával taký jeho menší príbeh o tom ako si strážil svoj príbytok pred všetkým čo sa doňho chcelo dostať až sa mu to vymstilo a niektoré stvorenia sa naňho spikli tak že ho tam uväznili. Prišlo mi k neuvereniu že niekoho tak mocného a veľkého sa im podarilo takto uväzniť. Asi je možné že v tomto svete sú asi ešte mocnejšie a silnejšie draky ako je tento ale ja som bol nad mieru rád že svolil na to aby som ho v budúcnosti niekedy mohol privolať. Vedel som že než sa to stane ubehne dlhá doba ale po tom na ceste prež z jaskyne som vedel že na jeho meno určite nezabudnem. Volal sa Rio. Po tej ceste ma ešte doprevádzal ako sme sa hrnuli von bolo počuť jeho mohutné kroky. Nakoniec ako sme sa obaja dostali von s toho obrovského labyrintu roztiahol svoje obrovské krídla zamával nimi a niekam odletel. Pri tom ako odlietal ma popravde skoro odfúklo predsa len oproti nemu som bol len malé zrniečko prachu teda tak som si pripadal.

Teraz som mieril na miesto kde bol ten les a silou mocou som chcel nech si ma moja senseii nájde. Po toľkých zážitkoch za tieto dva dni teda ten dlhý sa už končil som toho mal až až. Pripravoval som sa hlavne na to ako jej o tom všetko porozprávam teda kto vie či niečo s toho čo sa mi presne stalo ona nevidela. To som mal na pláne teraz zistiť. Aj keď som nerozmýšľal nad tým čo by sa asi stalo ak by som ju nenašiel. Musel by som asi vyhľadať jedného s tých drakou čo som spoznal ale to by bolo asi teraz tak trocha nemožné keďže by som sa najprv musel doučiť tú techniku privolania.

pro Emilia Akatatsu Fri Sep 13, 2013 5:11 pm

Vypadalo to, že se mu tady líbí. Dračí země patřila mezi nejkrásnější místa tady. Ani jsem přesně netušila, zda se toto místo vůbec ještě nachází na naší planetě, či zda se nejedná už o jinou. Nechala jsem své myšlenky stranou a následovala jsem svého studenta. Ani ten obrovský drak mě nevyděsil. Sedla jsem si pod strom a sledovala jsem, jak se z obra skoro nereálné velikosti stalo dráče, malý drak. Kiseki se s ním, zdá se, rychle spřátelil. S malými draky to šlo lehce.
Pak se mi podařilo nějak usnout, takže když jsem otevřela oči, nikde nikdo. Povzdechla jsem si a zvedla jsem se. Nechtělo se mi tady moc motat, nějaký černý drak by si mohl zajít třeba na lov... Otřásla jsem se. Ne, zrovna na tohle jsm myslet nechtěla. Takže jsem se rozhodla přivolat Akia a nechat ho trochu proletět.
Snad bude Kiseki v pořádku... Nechtěla jsem, aby se mu něco stalo, bylo by to nezodpovědné. Trochu mě to trápilo, napdalo mě tedy se porozhlédnout dole, zda jej neuvidím. Nikde nic. Přišly obavy a strach. Kde jen může být? Snad jej nedostal ádný černý drak...
Už jsem se chystala to vzdát, když vtom jsem v lese zahlédla pohyb. A lidské tělo. Kiseki! Řekla jsem Akiovi, aby slétl dolů. Proletěl korunami stromů přímo na místo, kde stál tmavovlasý chlapec. Vypadal živý a dzravý, takže jej beze slov Akio zvedl ke mně a společně jsme se vydali k místu, kde mohl Akio otevřít teleport.
"Všechno mi řekneš, až se dostaneme zase do lidského světa, ano?" řekla jsem a brzy jsme zmizeli portálem, který nám na druhé straně otevíral cestu k jezeru v Krigakure no Sato.

(přesun)

pro **Kiseki Mirakuru** Fri Sep 13, 2013 5:22 pm

"Mám toho veľa čo povedať." Povedal som jej a nechal som sa previesť do našého sveta.
(presun)

pro **Killunia** Sun Apr 27, 2014 10:26 am

Vynořili jsme se v místě, které silně připomínalo to, kde jsem se s Makim poprvé setkala. V lukách byl domov většiny srstnatých draků, kteří se dokázali skrývat mezi vysokými stébly trávy. Malý dráček se okamžitě nechal zabavit okolím a začal poskakovat kolem mě. Pak se rozeběhl za nějakým motýlem, nebo co to bylo, a málem nás tu nechal.
"Hej!" zavolala jsem směrem k němu. Trhl sebou a otočil na mě svou hlavu. "Ještě nás musíš dostat zpátky do světa lidí!"
"No jo furt..." V jeho hlase i očích se zračila jasná otrávenost - nejraději by si hrál už teď, i když měl před sebou ještě nějaké povinnosti. A to zrovna nemálo důležité. V jistém směru jsem jej přesto chápala - každé dítě si chce jen hrát, užívat si života. Povzdechla jsem si, rukou jsem přejela po jednom z mnoha fialově zbarvených květů a pozornost jsem obrátila ke Katarovi.
"Odkud pocházíš?" zeptala jsem se. "Abychom věděli, kam ti máme otevřít portál."

pro **Kataro Terumi** Sun Apr 27, 2014 10:47 am

Pouvažoval jsem nad tím kam by mě měli poslat, ale došel jsem k závěru, že nebude špatné se objevit přímo ve vesnici. " Kirigakure no Sato což jsi určitě už od pohledu zjistila " Usmál jsem se i když jsem momentálně nevěděl jak můj úsměv vypadá s těmi bílími vlasy. Rozhlížel jsem se pak kolem sebe jak vypadá dračí země. Očekával jsem trochu jiné místo, pln sopek a lávy a ne rozkvetlou louku. Bylo to pozoruhodné místo a informace nebyly zcela přesné. " Ehm.. Děkuju za všechno "

pro **Killunia** Sun Apr 27, 2014 11:16 am

"Maki!" Oslovený okamžitě přicupital ke mně. "Otevři prosím portál do Kiri," požádala jsem jej. On pouze přikývl a rozeběhl se směrem, kde viděl vyšší koncentraci přírodní chakry. Sedla jsem si do měkké trávy a pokynula jsem Katarovi, aby šel za Makim. "Dlouho na tebe čekat nebude. Udržování teleportu ho dost unavuje." Pak jsem počkala, až zmizí, lehla jsem si a zavřela jsem oči. Trochu si odpočinu. Ty boje a putování mě poměrně dost vyčerpaly.
A než jsem se nadála, odebrala jsem se do říše snů.
Maki mezitím našel místo u jednoho dubu, kde mohl otevřít teleport. Jelikož jsme v Kirigakure no Sato navštívili snad jen místní jezero, druhá strana portálu tedy ležela tam.
"Tak můžeš," pousmál se dráček. "A měj se." Počkal, až Kataro projde, následně portál zavřel a vydal se za mnou. Když mě našel, jak spím, schoulil se vedle mě do klubíčka. Nakonec jsme tam přespali oba.

Probudili jsme se druhý den. Stále jsem se ještě cítila dost vyčerpaná a rozlámaná, avšak zároveň byla má duše skoro jako nabitá spoustou energie. Byla jsem připravená na návrat domů (pokud jsem Oto mohla nazvat domovem) a novou dávku tréninku. Nechala jsem tedy Makiho otevřít teleport a sama jsem pak zamířila do Otogakure no Sato.
Zpátky do normálního života.
(přesun)

pro **Kataro Terumi** Sun Apr 27, 2014 11:28 am

Usmál jsem se na Naomi, která se se mnou jaksi loučila, pokud se tomu tedy dalo říkat loučení. " Tak tedy zase někdy Naomi. Třeba se ještě potkáme. Měj se " Poté jsem se rozběhl za tím dráčkem Makim, který zatím stihl portál do Kiri otevřít. " Díky ještě jednou za všechno, dávej na Naomi pozor. Kdyby se něco dělo najdeš mě v Kiri. Měj se " Řekl jsem a skočil do portálu, na jehož druhé straně u jezera jsem vystoupil. (přesun)

pro **Hana Ichiro** Mon May 05, 2014 5:50 pm

Po použití obráteného Kuchyiose, ktoré som potrebovala na to, aby som zistila, ktoré zviera mi je tak povediac súdené, som sa objavila niekde v nejakej doline. Okolo sa týčili len pomerne vysoké hory, mnohých vrchol som ani nevidela. Musela som priznať, že tu bolo krásne. Lúky, rieky, sem tam nejaké malé jazierko. Dokonca i veľké množstvo hmyzu. V diaľke som zbadala i svišťa, ktorý si veselo pobehoval po skale, ale len čo ma zacítil, začal vydávať podivný zvuk. Chvíľu na to záhadne zmizol a odvtedy som ho už nezahliadla. Zrejme tu žili plaché zvieratá.
Nevedela som, čo od tohto miesta mám čakať. Nepoznala som to tu. Nikdy som tu nebola. Ale to kúzelné ticho, ktoré občas prerušil spev nejakého vtáka, a krásna príroda, sa mi nesmierne páčili. Chcela som si len tak ľahnúť do trávy a relaxovať. Ale na to som tu neprišla. Potrebovala som nájsť svoju spriaznenú dušu, živočícha, ktorý by mal záujem o podpísanie zmluvy so mnou.
„Zaujímalo by ma, čo je to za miesto.“ Nebol tu totiž ani náznak po nejakom menej plachom a inteligentnejšom tvorovi. Vedela som ale, že tu nie som nadarmo. Niečo tu byť musí. A čo presne? To zistím v nadchádzajúcich chvíľach. Nebolo už cesty späť. Možno, keby som vedela, kde sa nachádzam, vedela by som aj cestu do Konohy nájsť. Ale bohužiaľ. Predpokladala som, že som od tej dediny dosť ďaleko.
S povzdychom som sa teda vybrala do hôr. Nič iné mi neostávalo. Dôvod, prečo som sa radšej nevybrala do údolia, bolo ten, že nebolo vôbec veľké. Hory ho obklopovali v tesnej blízkosti. Problémom tiež bolo, že i napriek tomu, že tu svietilo Slnko, bolo tu celkom chladne. A ja som bola oblečená na ľahko. Teda, ak sa to pretiahne až na noc, budem si musieť nájsť trebárs nejakú jaskynku. Alebo nejaké miesto, ktoré by bolo vhodné na prespatie. Urobila som ešte jednu chybu. Nevzala som si jedlo, takže si to tu taktiež budem musieť nájsť.

Hodiny ubiehali. To škriabanie sa po horách, navyše keď tu bolo čoraz chladnejšie a chladnejšie, ma nesmierne vyčerpalo. Možno sa pýtate, prečo som si nepomohla s papierom. Mohla som pokojne vyletieť. Ľahko sa to povie, ale ťažko koná. Fúkal tu silný vietor, čo mi prišlo aj trochu divné (vysvetlenie neskôr). A schopnosť lietať s pomocou papiera mám len vďaka tomu, že sa dokážem „spapiernením“ rôznych častí tela nadľahčiť. Z toho vyplýva, že by ma ten vietor najskôr odfúkol, a ak nie, tak by ma to vyčerpalo ešte viac. A to som nechcela. Nechcela som riskovať. Bola mi ukrutná zima.
Odrazu som sa prudko otočila a obzerala sa. Na výšky som bola zvyknutá, takže mi to nerobilo problém. Mala som pocit, že ma niečo sleduje. Nič som ale nikde nevidela. Žiadny náznak života.
„Asi sa mi to len zdá. Z tej zimy mi asi totálne preskakuje.“ Pokračovala som teda v ceste. Sem tam som sa pošmykla, ale vďaka papieru som nespadla. V duchu som ďakovala Konan, že niečo takéto vytvorila a prenechala nám potrebné zvitky.
Všimla som si, že sa začína stmievať. Nepríjemné. Najhoršie na tom bolo, že som nikde nevidela žiadnu jaskyňu alebo niečo, kde by som mohla prespať. V tej chvíli som ľutovala, že som sem vôbec šla. Na tieto hory. Čo ma to napadlo? A prečo som vôbec použila obrátené Kuchyiose? Mala som zostať v Konohe! V teple svojho prenajatého bytu. Teraz som si mohla vyvaľovať šunky na gauči a čítať nejakú zaujímavú knihu o histórii Konohy, ktorá ma mimoriadne zaujímala.
„Prečo som sa ja hlúpa trepala sem?“ Zasyčala som nahnevane. Aby toho ešte nebolo dosť, zaškvŕkalo mi v bruchu. Dnes som nezjedla skoro nič. Mala som k tomu vyprahnuté hrdlo. Bola mi zima. Necítila som si prsty na rukách ani na nohách.
Začala som panikáriť. Svetla tu bolo čoraz menej. Nestávalo sa často, aby som panikárila, vždy som všetko riešila s chladnou hlavou, ale toto bolo iné. Ako keby mi ktosi zmrazil mozog. Pripadala som si ako malé dieťa, cítila som, že sa vo mne prebudilo moje detské ja. Naplnil ma strach. Strach z toho, že zahyniem na týchto horách a už nikdy neuvidím svojho mladšieho brata.
Z nepochopiteľného dôvodu som sa zrazu rozpadla na papier, teda iba moja dolná polovica tela a na chrbte mi narástli obrovské krídla. Číre zúfalstvo. Zamierila som hore. Späť dole som sa neodvážila. Nie som slaboch. Vietor so mnou zmietal z boka na bok, ale ja som sa nehodlala vzdať. Strach a zúfalstvo odrazu vystriedala odvaha a odhodlanie. Ja to zvládnem, viem.
V diaľke som čosi zazrela. Svetielko. Usmiala som sa, možno tam niekto je. Niekto, kto mi pomôže. Ale to svetielko bolo aj to posledné, čo som v tej chvíli videla. Zdvihol sa tak silný vietor, ktorému som nedokázala odolávať a zmietol ma na stranu. Tak, že som tvrdo narazila do skál. Ako je možné, že som nejako adekvátne nezareagovala? Bola som zmrznutá na kosť, ako keby mimo zmyslov, vyčerpaná, hladná a smädná.
Po tvrdom náraze som dopadla na úzku skalu. Čosi mi ruplo v hrudi, na čo sa mi v tejto časti tela rozliala kŕčovitá bolesť. Potichu som zastonala. Darmo som sa z posledných síl snažila udržať na onej skale. Zletela som z nej. Viem, že som padala voľným pádom smerom dolu. Ďalej si už nepamätám, pretože som hneď na to upadla do bezvedomia. Tesne predtým mi ale prebehla mysľou myšlienka. Tak toto je môj koniec...

Pomaly som nadobúdala vedomie. Naklonila som hlavu na stranu. To bol strašný sen. Otvorila som oči. Neuvedomovala som si, že som úplne inde, než v mojom byte. Pokúsila som sa posadiť, ale pichľavá bolesť hrudi, ktorá zároveň bola takou mojou „ľadovou sprchou“, mi to nedovolila.
V tej chvíli sa môj rozospatý mozog, ako by prebudil a ja som si začala plne uvedomovať, čo sa stalo. Ako to, že nie som mŕtva? Spadla som zo skaly, pokiaľ si dobre pamätám. Zmätene som zaklipkala očami. Rozhliadla som sa okolo seba, opatrne, aby ma zase nerozbolel hrudník. Na moje prekvapenie som zistila, že som v nejakej prenádhernej miestnosti. S nesmierne vysokým stropom. Mramorová podlaha, kamenné stropy, na ktorých sa črtali majstrovské obrazy, stĺpy, všetko to bolo tak prenádherné. Ten, kto to tvoril, si na tom musel dať záležať. Ani jedna chyba, všetko to bolo dokonale vytesané a upravené. Teplo tu bolo vďaka horiacim pochodniam, ktoré tu boli všade rozsmiestnené. Opäť som sa pokúsila sadnúť si, ale márne.
„Nenamáhaj sa, ublížiš si. Máš narazené rebrá.“ Prudko som sebou trhla, tak, že ma rozbolela hruď. Kto to so mnou rozprával? Nemohla som ani zdvihnúť hlavu.
„K-kto si?“ Zakoktala som sa. Bola som úplne roztrasená. Nevedela som, čo to je za miesto, ani kto tu žije. Nikoho som tu vlastne ani nevidela, keď som sa rozhliadala.
„Volám sa Fírnen.“ Z tieňa vystúpil akýsi hadovitý tvor, s malými labami, zakončenými ostrými pazúrmi. Svetlomodrá srsť sa mu leskla ako tisíce diamantov. Od prekvapenia som otvorila ústa. Bol to nádherný tvor, len som akosi nevedela zistiť, čo to je.
„Čo si zač?“ Opýtala som sa napokon.
„Drak. Východný. Možno si o nás už počula. Nemáme krídla, nechrlíme oheň. Ale za to sme omnoho dlhší a ohybnejší.“ Fírnen sa ku mne pomaly približoval. Nemohla som uveriť vlastným ušiam. Drak?! Východný?! V tej chvíli som vedela, že som sa rozhodla správne, keď som zamierila sem.
„Kto si? A ako sa vlastne voláš?“ Opýtal sa ma zvedavo. Stál asi meter odo mňa, zrejme sa ma trochu bál, aspoň tak mi to prišlo, ale videl, že som úplne neškodná, tak sa ku mne priblížil a prezeral si moju tvár.
„Volám sa Hana. Hana Ichiro. Pochádzam z Amegakure, ale momentálne žijem v Konohe.“ Posledné slovo som akosi podivne zachrapčala. Strašne ma smädilo, čo zaregistroval aj onen Fírnen. Neďaleko bol krčah plný vody. Štuchaním ju ku mne posunul, aby som na ňu dočiahla a mohla sa jej napiť. S poďakovaním som si krčah vzala a napila sa. Bol to blažený pocit.
„Môžem sa opýtať, kde sa vlastne nachádzam?“ Bolo mi trápne sa to pýtať. Ale čo mi už ostávalo, keď som poriadne ani nevedela, kde je sever.
„Vo svete drakov. Ako si sa tu vlastne dostala? A čo tu pohľadávaš?“ Tentoraz už stál blízko pri mne. Stretla som sa s jeho prenikavo modrými, bystrými očami, v ktorých veselo horeli ohníčky. Jeho odpoveď ma prekvapila. Vedela som, že draci existujú, jedného som videla pri bráne počas boja s Iwou, ale že by mali aj tieto nádherné tvory vlastnú zem, do ktorej sa obyčajný človek len tak nedostane, som absolútne netušila.
„Hm. Použila som obrátené Kuchyiose, ktoré ma premiestnilo rovno sem. Prišla som si tu len nájsť svoje spriaznené duše, s ktorými podpíšem zmluvu a staneme sa tak spojencami. Doživotnými.“ Oboznámila som ho so svojim úmyslom. Pričom som si ho so záujmom prezerala. „Chcela som sa ešte opýtať, čo sa vlastne stalo? Ako je možné, že ešte žijem?“ To bola otázka, ktorá mi vŕtala v hlave po celý čas, čo som hore. Niekto ma musel zachrániť. Alebo som prežila nejakou náhodou. To by som asi ale mala horšie zranenie, než len narazené rebrá.
„Mala si šťastie. Môj brat sa práve vracal z dlhej cesty domov. Zachránil ti život s pomocou veterného elementu. Povedal mi, aby som sa o teba postaral. Že sa vráti domov, len čo bude môcť. Rád by sa s tebou porozprával.“
Prikývla som hlavou. Takže tak to bolo. Život mi zachránil drak. Presnejšie jeho brat. Mala som to brať ako osud? Čo ak by som spojenectvo navrhla práve jemu? Predtým som ale ho ale chcela spoznať. A tak som strávila takmer celý deň v spoločnosti Fírnena, ktorý sa ukázal ako veľmi hravý a priateľský dráčik. Mal „len“ 64 rokov. Z ľudského pohľadu to je veľa, ale z dračieho nie. Bolo to ešte mláďa.
Aby som sa nenudila, navrhol mi aj obhliadku celého tohto komplexu. S jeho pomocou som sa dostavila na „terasu“, odkiaľ som mala na celú túto krásu parádny výhľad. Vyrazilo mi to dych, keď som to prvý krát zbadala. Bolo to tak krásne a vľúdne miesto. Nazvala som to kamenným mestom. Všetko tu bolo totiž vytesané do skál. Vodopády, dúhy, dokonca tadiaľ preletelo niekoľko východných drakov menších rozmerov. Srsť sa im leskla ako tisíce diamantov, priam človeka vábila k tomu, aby sa jej dotkol. Po fujavici a otrasnom chladnom počasí tu nebola ani stopa. Slnko tu príjemné hrialo. Bolo to nezvyčajné, ale mne to neprekážalo. Komu aj hej, nie? Krásne miesto to bolo. Plné magickej atmosféry.
„Krása, čo? Kedysi to vytvorili naši predkovia. Svojimi vlastnými pazúrmi. Samozrejme si dopomáhali vetrom.“ Prihovoril sa mi Fírnen, ktorý to celé pozoroval s rovnakým obdivom ako ja.
„Niečo tak krásne by nevytvoril žiadny človek. Klobúk dolu. My bohužiaľ v ľudskom svete niečo také nemáme, a ak áno, tak to nebolo vytvorené rukou človeka. Nemáme takú jemnosť a zmysel pre dokonalosť ako vy, a už vôbec nie takú predstavivosť a fantáziu.“ Ledva som niečo také zo seba vytiahla, tak som bola očarená krásou tohto mesta. Na chvíľku som pohľadom spočinula na Fírnenovi a poškrabkala ho za malými zakrútenými rohami. Ten spokojne zavrčal.
„Ouch, to je príjemné.“ Privrel oči a nechal sa unášať tým božským pocitom, ktoré mu prinášalo moje škrabkanie. Zrazu tú magickú atmosféru prerušil hlasný rev.
Fírnen sa strhol. „Brat sa vracia.“ Poznamenal. Cítila som, ako sa okolo neho sústreďuje vzduch. S jeho pomocou sa po krátkej chvíli vzniesol do vzduchu. Vznášal sa asi meter nad zemou. S obdivom som pozorovala, ako sa mu ladne popritom vlní telo.
V tej chvíli som zamrzla. Spoza kraja skaly, na ktorom sme stáli, tesne pred mojim nosom vyletel drak. Tak som sa zľakla, že som sebou trhla, na čo sa mi v hrudi rozliala pichľavá bolesť. Tvár sa mi skrivila do bolestnej grimasy, trošku som sa zhrbila a stisla si to miesto rukou, aby ma to čo najskôr prešlo. Keď som sa opäť narovnala, dívali sa na mňa obrovské modré oči. Prenikavo. Zbledla som ako stena. Pohľadom som skĺzla až k polootvorenom pysku. Obrovské a ostro vyzerajúce tesáky ma nepotešili. V tej chvíli ma napadlo, že či sa ma nepokúsi zožrať. To, že bol Fírnen priateľský, neznamenalo, že takí budú aj ostatní. Tenké fúzy, štyri krát dlhšie ako som ja samotná, sa len tak vlnili. Jeho srsť bola svetlo modrej farby, často prechádzajúca až do takej bielej. Na hlave mal nasadenú čelenku, korunu, chránič, nazvite si to ako chcete. Jeho dych bol tak hlasný, občas to až prechádzalo do mierneho vrčania. Zrejme to nebolo cielené, len spôsobené jeho veľkosťou. Veď som bola ešte menšia ako jeho hlava preboha a to som ho ešte nevidela v jeho plnej dĺžke!
„D-dobrý večer!“ Zakoktala som sa. Hneď, ako som to vyslovila, trošku som sa začervenala. Ale inak som nedala najavo žiadny cit, ani už len tú trápnosť, ktorú som v tej chvíli cítila.
„Takže, Hana, predstavujem ti svojho veľkého brata, Kirina.“ Ozval sa Fírnen. Aspoň tak prerušil to trápne ticho, ktoré sa rozhostilo po mojom pozdrave. Stále som bola tak trošku v šoku, Kirinov prenikavý pohľad mi naháňal strach a zároveň ma zvláštnym spôsobom upokojoval. Aký paradox.
„Podobáš sa na Konan, Hana.“ Prehovoril ku mne Kirin svojim mohutným, ale i melodickým hlasom. Vyletel trochu vyššie, aby mohol pristáť na terase, ktorá na to bola dostatočne široká i dlhá. Ukázal mi tak svoju celú dĺžku i výšku, čo ma tak prekvapilo, že som otvorila ústa a doslova som naň čumela. Jeho krása nemala hraníc. Svetlo modrá srsť sa smerom hore síce zosvetľovala, ale smerom dole tmavla. Vytváralo to úžasný dojem. Pazúry na krátkych labách vyzerali až nebezpečne ostro, tak isto aj tesáky, ktorú som už ale spomínala. Sem tam sa na niektorých miestach objavilo pár šupín. „Nevedel som o tom, že mala deti. Inak si tú tvoju podobnosť neviem vysvetliť. Alebo že by mala utajené dvojča?“ Nahlas sa Kirin zamyslel, pričom šľahal chvostom zo strany na stranu. Vietor sa okolo neho všelijako skrúcal a mne rozfukoval vlasy do strany.
„Vraví sa, že sme jej potomkovia. Pravdepodobne to je moja babka. Kto je mojim dedkom, netušíme.“ Odhodlala som sa ozvať, hlas sa mi našťastie triasol len trochu. Stále som bola v šoku. Bolo toho na mňa priveľa. „Poznali ste ju, Kirin-sama?“
„Áno, mal som tú česť spoznať ju. V tom čase som často navštevoval svet ľudí, ukazoval som sa len niektorým z vás a Konan bola jedna z nich. Bola to silná žena plná odhodlania. Očarila ma jej schopnosť tvoriť papier. Bohužiaľ, zomrela rukou Obita Uchihu pri ochrane Rinneganu. Keď som sa to dopočul, bolo mi jej ľúto.“ Kirin sklonil hlavu až ku mne a díval sa na mňa z tesnej blízkosti. „Príde mi to, ako keby sa jej duša prevtelila do tvojho tela. Máte podobný charakter, predpokladám, a možno aj spoločné ideály.“
„Myslím, že áno. Konan podporovala Naruta, nazvala ho mostom k mieru a ona sama chcela byť jeho pilierom. Ja sama som sa pridala na stranu Konohy a napomáham, teda sa o to aspoň snažím, v tejto nebezpečnej dobe.“ Nahodila som svoj neutrálny výraz.
„Vedel som to. Som rád, že som spoznal potomka Konaninho.“ Kirin sa na chvíľu odmlčal. Fírnen striedavo pozoroval mňa a Kirina podľa toho, kto práve rozprával. „Prečo si sem prišla?“ Opýtal sa ma ešte Kirin. Odtiahol hlavu odo mňa a vystrel hruď.
„Braček, ona s nami chce podpísať zmluvu!“ Trepol okamžite Fírnen, skôr než som stihla odpovedať ja sama.
Začervenala som sa a prudko začala mávať rukami. „Nie, to nie je tak! Prišla som si sem nájsť svoju spriaznenú dušu, ale nežiadam o to priamo vás! Ja...Ja...“ Nevedela som, čo povedať ďalej. Bolo to také trápne, až som si myslela, že sa asi prepadnem pod zem, kde budem dúfať, že na toho jedného dňa zabudnú. Obaja.
Kirin ku mne sklonil hlavu a opäť ma pozoroval tým svojim prenikavým pohľadom, pod ktorým som sa cítila nanajvýš nepríjemné. Bolo to, ako keby mi čítal myšlienky. „Tvoj návrh prijímam.“ Ozval sa, ako keby ani nepočul to moje predchádzajúce ospravedlnenie. „Rád by som stal po boku človeka, ktorý je tak podobný Konan. Navždy.“ Vyceril tesáky do širokého úsmevu. Možno si to neuvedomoval, ale pri ňom to vyzeralo skôr strašidelne.
„Č-čože?“ Jeho prijatie toho návrhu ma prekvapil. Až natoľko, že som sa zakoktala.
„Nikdy som nemal s nikým podpísaným zmluvu. Žiadny z ľudí, ktorí sa dostali až sem, mi nepadli do oka. Čakal som na to, až mi dá osud znamenie. Znamenie, ktoré mi ukáže, s ktorým človekom sa mám spojiť. Čakal som ako ty na svoju spriaznenú dušu.“ Na chvíľu sa odmlčal. „Keď som ťa videl padať, bez váhania som ti s pomocou veterného elementu zachránil život. To ale nebolo to, čo som bral za znamenie. Znamením pre mňa bola tvoja podoba na Konan, ktorú som si všimol, keď som ťa vyniesol hore.“ Svojou hlavou sa ku mne priblížil na toľko, že som natiahla ruku a dotkla sa srsti, nad jeho ňufákom. Bola tak príjemná na dotyk, hebká ako zamat.
„Vážne sa chceš stať mojim summonom?“ Opýtala som sa ešte pre istotu.
„Áno. Iní by si na to mohli dať čas, ale ja sám čakanie rád nemám a už len keď sa tak na teba dívam, viem, že si dobrý človek a budeme dobrí parťáci. A myslím, že pokiaľ budeš súhlasiť, Fírnen by sa mohol tvojim summonom stať tiež, čo ty na to, Fírnen?“ Kirin mrkol očkom na Fírnena, ktorý od samej radosti vyletel vysoko do vzduchu a začal robiť rôzne otočky, saltá a podobne.
„Samozrejme, že chcem! Mám Hanu rád!“ Zvolal nadšeným tónom a zamieril späť k nám, lebo nastala presne tá situácia, kedy som vybrala zmluvu, hryzla sa do prsta a podpísala sa krvou. Potom som ukázala Kirinovi, kde sa má podpísať. Ten si rovnako ako ja, hryzol do prsta, avšak na papier pritlačil len svoj pazúr, pretože keby pritlačil celý prst, tak by zmaľoval celú zmluvu na červeno. Fírnen urobil to isté a naše puto bolo spečatené. Spojenci navždy.
„Jéééj, budem s tebou tráviť veľa voľného času!“ Fírnen na mňa skočil a omotal sa mi okolo krku a trupu. Neprekážalo mi to. Bol pomerne ľahký.
„Chceš sa previesť, Hana-chan? Rád by som ti to tu poukazoval. Viem, že vieš lietať, ale s narazenými rebrami to asi ťažko zvládneš.“ Nečakal na moju odpoveď, zohol hlavu a s pomocou vetru mi pomohol vyškriabať sa na jeho krk.
„Kirin-kun? Rada by som sa ti ešte poďakovala za záchranu vlastného života.“ Bola som vážne rada, že som natrafila práve naňho.
„To je v poriadku, Hana-chan. Som rád, že som tak učinil a získal tak skvelého priateľa.“ Jeho odpoveď ma potešila. Bude z neho skvelý spojenec, to som vedela. Rukou som začala škrabkať Fírnena za rohom, ako to mal rád, a s očarením pozorovala toto krásne miesto. Kirin mi medzitým vysvetľoval, ako to tu funguje, z výšky mi ukázal aj palác ich vodcu, vysvetlil mi ich hierarchiu a podobne. Vysvetlil mi, prečo dole je tak chladno a fúka tak silno vietor, aj keď tu je teplo a sem tam sa tadiaľ občas prehná nejaký slabý vánok. Je to ochrana pred nevítanými bytosťami. A zároveň skúška pre tých, ktorí sem prídu s úmyslom podpísania zmluvy. Fantázia. Bola som presvedčená, že toto je jeden z najlepších dní v mojom živote.
Začalo sa stmievať. Bolo na čase vrátiť sa späť. Problém bol ten, že som nevedela ako. „Mala by som už ísť domov, problém je ten, že neviem ako. Bola by som rada, keby si mi aspoň smer ukázal alebo...“
„Neboj sa, máme presne na to určenú techniku a dokonca miesto, odkiaľ sa teleportom dostaneme...Prakticky na ktorékoľvek miesto.“ Vysvetlil mi Kirin. Zaujímavé bolo, čo všetko draci ovládali. Z toho som usúdila, že odtiaľ by som sa asi na vlastných nohách nedostala.
„Takže, kam to bude?“ Opýtal sa Fírnen, celý nadšený.
„Ame.“ To bola jednoznačná odpoveď. Potrebovala som vedieť, ako sa tej dedine darí. Dlho som tam nebola. Možno sa tam niečo zmenilo. Alebo sa dokonca niečo stalo. Nedivila by som sa, páč Ame bola ekonomickou veľmocou. Kto by nechcel obsadiť takéto územie, že?
„Ako si praješ.“ Kirin sa prudko otočil a zamieril na istú plošinu. Plno stromov, vtákov, neďaleko zurčal vodopád. Bolo to niečo ako prírodný park. Fírnen nadšene zoskočil, Kirin mi pomohol zliezť, páč s narazenými rebrami by som asi mala trošku problém.
„Len čo sa vrátiš, nechaj sa ošetriť, dobre?“ Tešilo ma, že sa o mňa Kirin tak stará. Kývla som hlavou a čakala, až otvorí portál. Netrvalo to dlho.
„Prídeme, kedykoľvek nás budeš potrebovať. Fírnen sa určite poteší, ak ho privoláš hoc len tak, zjavne si ťa obľúbil, že?“ Kirin obrátil svoju veľkú hlavu k malému dráčikovi. Keby mi nepovedali, že sú súrodenci, nikdy by som si asi ani netrúfla povedať, že pochádzajú z rovnakej krvi. Odlišovali sa. Fírnen nadšene prikývol na Kirinovu otázku a priateľsky sa na mňa pozrel, so širokým úsmevom. Na ňom to aspoň nevyzeralo tak hrôzostrašne ako na Kirinovi, ten keď sa usmial, pripomínalo to skôr cerenie zubov.
„S radosťou. Tak teda, už vážne idem a teším sa na naše ďalšie stretnutie!“ Bolo mi ľúto, že som musela opustiť ich a toto mierumilovné, magické miestečko. Ale musela som. Vykročila som ku portálu. Ešte som sa naposledy otočila, obom im kývla rukou, usmiala sa a zmizla v portáli. (presun)

pro **Nizashi Shiroi** Thu Aug 21, 2014 8:05 pm

Byl jsem zde sám, ani draky jsem zde neviděl. Byla tu docela velká zima. Nevěděl jsem kam mám jít když se zavřel portál. Měl jsem strach o Killuniu, která vypadala, že už dlouho nevydrží a také Reinu, která nás chránila. Procházel jsem se po sněhové peřině. Připadalo mi, že chodím po střeše světa. Po nějaké době jsem se začal cítit osaměle když nikdo nepřicházel. V takových chvílích obvykle něc zaspívám ať už se písnička hodila nebo ne. Pokud v okolí byli draci tak slyšeli mou píseň, kterou jsem zrovna začal zpívat.

pro **Killunia** Thu Aug 21, 2014 8:36 pm

Maki

"Hej!" zakřičel malý srstnatý drak. "Nezpívej si tu jako v nějakém muzikálu, muzikante, a koukej mazat domů!" Okamžitě k němu přiběhl a zatahal mu za kalhoty. "Probudíš ledové draky, což se nám nehodí, protože když se vzbudí, jsou nepříjemní a nebezpeční. A jsem si jistý, že je vzbudit zcela určitě nechceš," poznamenal chlupáč, přičemž se vydal kamsi sněhem. Zřejmě hledal místo vhodné k portálu. "Máš štěstí, že do Oto chodím často, takže tě tam můžu dostat rovnou," mumlal si pod své nazelenalé chlupy. Chvíli se brouzdal bílými krystalky, než nakonec našel místo, kde se nakonec objevil otvor, který mohl Nizashiho poslat před vchod. "Raději tě nechám zkontrolovat strážemi, to aby neměli podezření. Vsadím se, že by se jim moc nelíbilo, kdyby ses jim objevil za zadnicemi." Pak už jen čekal, dokud se Nizashi nerozhodne projít nebo neprojít.

pro **Nizashi Shiroi** Thu Aug 21, 2014 9:06 pm

Přerušil jsem svou píseň když se tu objevil dráček. Potřeboval jsem se odtud dostat tak jsem šel raději za ním, abych tu náhodou nezkejsnul a neumrzl tu taky. Možná se sem jednou vrátím, každopádně doufám, že se tu za tu dobu oteplí." Tak dobře, hlavně ať už jsem pryč z té zimy . Díky " Následoval jsem dráčka až k portálu kde jsem se s ním rozloučil a prošel portálem. Nevěděl jsem co s ním bude, ale on tu nejspíš žil, takže to už nebyl můj problém co se s ním stane když nejsem s ním nijak spojen.
/přesun

pro Sponsored content

Dračí země

Dračí země

Re: Dračí země

Re: Dračí země

Re: Dračí země

Re: Dračí země

Re: Dračí země

Re: Dračí země

Re: Dračí země

Re: Dračí země

Re: Dračí země

Re: Dračí země

Re: Dračí země

Re: Dračí země

Re: Dračí země

Re: Dračí země