Hostinec Zlaté oko

Faito

Shinobi, který nás vyrušil z našeho přátelského povídání, se mi vůbec nelíbil. Trochu mi připomínal Tsuchikageho. Všichni mají plnou hubu keců...tenhle ale vypadal, že ovládá i něco víc.
Podíval jsem se na ty dva Hyuugy a vida, že budou mít codočinění se sebou samými, vstal jsem a rozhodl se mluvit jako první.
"Chci mluvit s tím, kdo má pod palcem největší skupinu nukeninů..."
Někomu jako je Tetsuya mohlo být jasné, že nejsem obyčejný ANBu, jinak bych si takhle nevyskakoval.

Chvili jsem  prehraboval v zadni kapsicce nez jsem vytahl jakousi  injekci se zelenou latkou. Prisel jsem k Mikomi a injekci jsim ji vrazil do ramena a jeji obsah vstrikl do jeji krve. Byl to jen zakladni protijed ale mohlo to pomoct zakonite ji to nemohlo ublizit. Spise sem doufal ze naopak. Kdyz se objevil Tetsuja. o kterem sem nemel ani tuseni a zdrejmne ani ostatni me klony automaticky zaujaly bojove postaveni a obklicily Tetsuyu.  Slova ktere vyhodil se zve huby ne celkem vytocila. ]"Kdo racite byt pane???" No mel jsme hodne veci na mysly ale ty sem si nechal pro sebe.

Faito

Měl jsem rád aroganci, ale urážky za každou cenu, to byla pro mě známka slabosti. Tohle bude složité jendání...
Odešel jsem tedy do hostince dát si ještě jedno saké, přeci jen, nikdo prozatím nevěděl, co se dělo venku...

Ta jeho arogance me zrala ale nemohl jsem ztratit hlavu ne ted.
"Mikomi-sama je zde semnou ne naopak. Rinjiro a Hikari Hyuuga. Kam jsi je zasil." Poznamky o svych klonech jsem moc neresil. Mel jsem sve duvody tak proc ztracet hlavu. Spise sem se snazil ji neztratit ale i to bylo tezke.

Sesunula jsem se na zem a pokračovala v kašlání. V tom jsem ucítila štípanec na rameni.
"Dě... děkuji." bylo jediné nač jsem se aktuálně zmohla. Shinobi z Kirigakure se mi moc nezdál a už vůbec se mi nelíbila jeho nedůvěřivost vůči mému klanu, natož k mému provizornímu týmu, který jsme Hikaru a já utvořili. Blamáž. Asi mu předvedu kdo je tu nechápavý! Jen co přestane působit ten jed.

Když se objevil Tetsuya, musela jsem se usmát. Dokázali jsme to! Obrátili jsme hostinec vzhůru nohama, což byla přijatelná vendeta za to, kolikrát už mě Tetsuya vytočil. Jako bonus si s ním Hikaru může promluvit. Byla jsem ráda, že i když jsem vyvedla další kopici hloupostí a několikrát překročila zákon, bude to k něčemu.

Pochopitelně mi však v žilách tuhla krev a nebylo to způsobeno otravou. Naopak. Protijed mi značně pomohl a já konečně dokázala zase uvažovat jako dospělá osoba. Docházela mi závažnost situace. Vzpomínala jsem na naše poslední setkání. Doteď jsem nad tím odmítala uvažovat. Zapudila jsem ty nepříjemné myšlenky kamsi do kouta své mysli. Hikaru se ujal slova a já za to byla vděčná.

"Pred 17 lety jsi pomohl Rinjirovy zmizet respektive tva takzvana organizace.Yakintaro Gyōkai (業界, "spoločnosť Yakintaro"). O tri roky pozdeji te zdrejmne kontaktovala Hikari." Strach byl pouze pro ty co mely co ztratit ja byl vyvrhel a rebel tudis bylo pouze par jedincum kterym bych mohl eventualne chybet. Nakonec jsem se nadechl a me klony se zrusily. abych si pripravil cakru pokud to bude nutne. "No rozdil je v tom ze tim by jste niceho nedosahl. A navic ani jeden znas by neodesel na onen svet jen tak v klidu." Vse co zaznelo bylo pravda ja vedel ze to muze byt jednosmerna cesta.

Tetsuya porad mlel svou. Co cekal ze mi nazene strach nebo zmeni mou vuli ve zbabelost.
"Kazdy slib m asve mezery a garantujuti ze pokud se pokusis o neco tak Poruseni slibu bude to posledni co bude problem." Byla to zoufalost nebo jenom blbost ci troufalost v mem ppripade to bylo proste tak.
"Rikej si tomu odvaha hloupost ci jak jen chces. Nemam strach z toho ze zemru nebo bych snad nekomu chybel. No odpoved na posledni otazku bude celkem jednoducha tvuj zivot a ten bordel co je nahore. nebylo by to tezke srovnat ze zemi." Tetsuja jasne mohl videt v mem pohledu neustupnost a ani naznak strchu. Mikomi si mohla vsimnout ze pomalu koncentruju cakru jako bych se na neco chystal ale to byl jen klidovy mod zatim. Cakry sem mel dost na to abych dokazal aktivovat svou dosavad nejsilnejsi techniku. "A Navic nenecham te aby jsi vztahl ruku na Mikomi-sama. A jestly mate v planu rict kravinu typu vwedlejsi vetev chrani hlavi a takovy ty kraviny tak to stim nema nic spolecneho. Je jedno kdo je semnou je jedno koho bych ochranil ale ne proto ze mi to prikazuje nejaka tradice ci nejake pravidlo ale proto ze sem si tuto cestu vybral ja sam. V mem srdci neni misto pro jednotlivce nebo jen klan. Ale cela vesnice je to co chci a budu chranit. I kdyby to byl jednotlivec i kdyby to byla osoba z klanu ktera me nenavidi nic se nezmeni na tom ze budu stat jako stit! " Mozna kecy ne to byla pravda a take poprve co jsem neco takoveho rekl pred nejakym clenem klanu. Mozna jsem se choval jako rebel ale proste nebylo misto pouze pro klan. Mozna Ted mikomi pochopi proc jsem se drzel dal a delal vse proto aby si me nikdo moc neoblibil proste by me to omezilo v me touze.

Těžko popsat veškeré pocity, které se ve mě za ten krátký okamžik stihly vystřídat. Zmatek však asi převládal nejvíc. Ano, od samého začátku jsem věděla, že setkáním s Tetsuyou si koleduju o víc než jenom pořádný výprask. Bylo mi však jasné, že pokud by se s ním sešel Hikaru sám, jeho šance na přežití by byla ještě menší. Poslat ho na smrt by byl hřích, jaký bych si nemohla nikdy odpustit. A jak bych se pak podívala svému otci do očí?

Složila jsem dlaně na zem a sledovala stébla trávy mezi svými prsty. Jen chviličku, než jsem se zapřela a začala se zvedat na nohy. Hikaru nevykazoval známky strachu, nemůžu tady jen tak poraženecky klečet. Nakonec jsem dosáhla svého a postavila se na nohy, do své plné a vskutku impozantní výšky 160 cm.

"To ne..." pravila jsem. Dva zbylí diskutéři se mohli jen dohadovat, co tím myslím. Nebylo to však třeba, vysvětlení jsem dodala vzápětí.
"Šla jsem... na vlastní riziko. Věděla jsem, co mi hrozí. Nedovolím aby za mne člen rodiny položil život."

Zažila jsem tento pocit jednou. Bylo to natolik strašné, že jsem si musela slíbit jednu věc. Už nikdy nic podobného nedopustit.
"Tetsuya. Jeho z toho vynech." upřela jsem pohled do očí, které se honosily odlišnými zornicemi.

Tetsuyovu narazku sem ignoroval. Pricemz jsemn uvazoval na protinavrhu. ALe to se do toho zapojila i Mikomi. A to se zacalo komplikovat. Navic se snazil Mikomi pokorit a to se mi nelibylo uz vubec. Co se to delo ze bych ji zacinal mit rad. Radeji jsem ted byl ja ten ktery mlcel nechtel jsem to zhorsit ale doufal jsem ze Mikomi nic takoveho neudela.

Na okamžik se mi udělaly mžitky před očima. Co prosím? Slyším dobře, nebo mi jed ostavil i sluch?
"To bylo velice vtipné, a teď bych si poslechla ten reálný požadavek. O co jde? Peníze? Nebo mne opět zmanipuluješ, abych odstranila tobě nepohodlného shinobi?" neodpustila jsem si poznámku na to, co jsem prováděla minule. Ano, nešlo o nic menšího než o to napadnutí člena klanu Nara přímo ve vesnici.

Nemel jsem moc na vyber. Vytahl jsem vacek stim co jsem vyhral. a hodil mu jej. "Je to zhruba polovina zbytek by mel byt jeste na pokrovem stole." Odpovedel jsem strucne. coz byla pravda.

Situace byla zlá. Myslel to vážně. Nebylo však na výběr, Hikaru si s rodiči tolik přál sejít. Zašli jsme daleko a byla by škoda na tomto místě couvnout. Viděla jsem, že Hikaru bez mrknutí oka vysypal všechny své vyhrané peníze. I kdybych měla o jeho motivech sebemenší pochybnosti, tato situace je definitivně rozptýlila.
"Tak tedy dobrá." nasadila jsem falešný úsměv, který i přes veškerou snahu vypadal, jako bych se chystala Tetsuyovi prohnat žaludkem zrezlou katanu.
"Ó všemocný Tetsuya-sama, udělej to pro mě, prosím. Nyan?" tu a tam z mých slov odkapával sarkasmus, nicméně sladký tón se mi snad podařil. Nevím, nikdy jsem takové věci nedělala. Úsměv mi na tváři zůstával o to déle, že mi přišlo jeho přání neskutečně hloupé. Pokud se obtěžoval číst mi myšlenky, mohl vidět mnoho scénářů, ve kterých umíral v krutých bolestech.

Kdyz Tetsuya odesel podival jsem se na mikomi a rekl.
"Omlouvam se vam za to Mikomi-sama. Takhle to nemelo dopadnout nemela jste se ponizovat ne kvuli me." To co jsem citil kdyz mikomi delala co delala se nedalo slovy popsat tohle se nemelo p[roste stat.

"Neomlouvej se Hikaru. Kdybych si přála zaútočit, udělám to. Strach mi ovšem ruce nesvazuje. Zkrátka jsem zvolila tu nejjednodušší možnost. Tetsuya je hlupák, že si přál takovou pitomost. To už je však úděl zhýralých fracků. Nechme ho v té iluzi, že vládne světu." pokrčila jsem rameny, jako kdyby se mě celá ta věc vůbec netýkala.

Proc sem mel ten pocit jako by se vsechno spiklo proti me. Sice sem nachazel odpovedi ale oto vice a vice otazek.
"To by davalo smysl z casti....." Rekl jsem polohlasne. Proc ne  byla by hloupost si nechat sve jmeno. "Takze je toho vice nebo je to vse co mate?

To co Tetsuya rekl me mirne sokovalo. Nebo spise mi to zacinalo dochazet no mozna me chtel zmanipulovat ale mozna byla moznost ze tim mel na mysli to ze muj otec ma neco spolecneho s tim co se tam delo. a to me moc nenechavalo klidnym. Podival jsem se na mikomi a pote se spolecne sni vydal tam kam nas Tetsuya navedl.
(presun ja+Mikomi.)