Hostinec Zlaté oko

Ležérně jsem se opírala o bar a přehlédla jeho sarkastický podtón. Když se nikdo nedíval, vystřelila jsem z prstu chakrovou jehličku. Jeden z hostů sebou pochopitelně škubl, neboť ho něco štíplo do nohy. Pochopitelně jsem nemohla vzbudit podezření, vše se odehrálo během chviličky a chakrová jehla se vypařila.
"Ty vole, chceš ji cáknout?!" obořil se zasažený host na toho, co seděl hned vedle a rýpal se v nose.
"Co jee? Hele, si mi drc do piva!"
"Držte huby, tady se nedá číst ku**a." začal se rozčilovat děda, který doposud četl noviny. Inu a to byl teprve začátek. Náhle však pan hostinský změnil písničku kterou zpíval.

"Aaach, vy jste zlatý, takže přece jen víte kde se nachází Tetsu-chan? To je skvělé, to si zaslouží oslavit, dala bych si kávu prosím, ale slavnostní, se šlehačkou." dodala jsem s úsměvem více než přátelským. Poznámku o 20 000 ryo jsem ignorovala, protože je to ohavnost a vyděračtví. Naoplátku jsem se však rozhodla zůstat a zvelebovat svou přítomností toto bezútěšné místo. Až doteď se s panem hostinským nedalo mluvit. No a teď pro změnu nebude žádná řeč se mnou.

S podezíravým pohledem jsem sledovala tu "lákavou" kávu před sebou. Inu byla jsem zvyklá na lepší, což se dá odpustit, stejně jako absence šlehačky, ale především jsem se bála, že chytnu žloutenku. Vzala jsem sklenici opatrně do ruky, nutno dodat, že konečky prstů.
"My si tak trošku nerozumíme pane." z mé tváře zmizel onen přiblblý úsměv a nebylo pochybností o tom, že začínám brát tuto situaci smrtelně vážně. Teď už byl konec komedie a projevilo se mé skutečné já.
"Vy zjevně nechápete, že dokud se ta štěnice neobjeví, tak se z tohoto místa nehnu. Přítomnost velitele policejní jednotky je značně demoralizující na místě, jako je toto. Není snad pravda?" těkala jsem očima po lokále a neměla pochybnosti, že pár jedinců se vzrušeně dohadovalo o tom, co má tahle šaškárna znamenat.
"Nehledě na to, že hygiena je tu naprosto otřesná, pokud se zmíním příslušnému úřadu, okamžitě vám to tu zavřou a vy půjdete sedět nejmíň na pět let. A to počítám jen to, že ohrožujete zdraví svých hostů." mrkla jsem na hostinského, čímž jsem mu dala najevo, že jsem dobře informovaná o tom, že těch vroubků by se našlo více.

Faito

O tomhle hostinci jsem už několikrát slyšel a jednou v něm dokonce i byl. Strašné a zároveň naprosto uchvacující místo. Lidé, kteří jsou na seznamu odepsaných, lidé, kteří zabíjí, sabotují a osnují nadvládu nad světem, stejně jako lidé z opačné strany barikády. Ti všichnij sou zde v bezpečí a mohou si beztrestně "poklábosit". Je to jako Údolí konce, jen spolehlivější...
Vešel jsem dovnitř a očima jsme přelétl místnost a zvedající se hlavy u stolů. No jistě, jsem tu jako pěst na oko, jako ruka zaražená do vosího hnízda. ANBu z Kirigakure v hospodě plné nukeninů a...
Mikomi?
Vypadá to, že si sem někdo přišel odfrknout. No bezva, teď musím počkat, než odejde, abych sundal masku. Ona by mě zaručeně poznala, přeci jen, tolik jsem do toho líčení nedal...
Odvážil sjem se udělat pár kroků k rohovému stolu (ano, jsem paranoidní...) a objednat si saké u hostinského. Masku jsem zatím nesundaval...

Ani jsem nemusela začít písničku o tom, že mám času dost a uvidíme kdo z nás dvou ztratí nervy dříve. Štítivě a s velkou opatrností jsem položila kávu zpět na bar. Fuj to bylo vodporný. Ale pro tuhle prohnilou společnost tak akorát.

Seskočila jsem ze židle a mrkla na svého společníka. Hikaru si naškudlil na pokeru celkem slušnou sumu. Není divu, že jsem neustále slyšela nějaké nadávky. Pak už jsem ale následovala hostinského do oné místnosti. Nevěřila jsem mu, proto jsem jej nechala jít prvního a navíc aktivovala byakugan pro případ, že se na mě pokusí nějaký vtipálek vybafnout a odklidit mou maličkost pár metrů pod zem.

Tušila jsem zradu a byla ráda za svůj byakugan. Má podezíravost mi nejspíš právě zachránila život. Kunai? S výbušným lístkem? Nebylo pochybností, letěl mi do zad. To znamenalo velké problémy obzvláště v tak uzavřeném prostoru. Během zlomku vteřiny jsem tak vykonala manévr, který byl po letech tréninku jakousi automatickou obranou v takovéto situaci.



Hostinský měl tu smůlu, že stál u mě velmi blízko, takže se mi povedlo výbušný lístek umístit do jeho bezprostřední blízkosti. Kunai se zapíchl do dveří spolu s jeho šviháckou vestičkou. Mohl být rád, že jsem netrefila přímo jeho tělo. Pochopitelně jsem se okamžitě pakovala pryč a po chvíli i padla na zem. Exploze to vskutku nebyla tak veliká jak bych čekala. Byla jsem šťastná, že na nás tato chodba nespadne, ovšem plyn, který chodbu začal vyplňovat nebylo radno podceňovat. Okamžitě jsem si na obličej přitiskla kapesník a spěchala za světlem. Jenže mi jedna věc byla jasná. Tam venku se chystá uvítací mejdan. Do prčic práce.

Faito

Tlumený výbuch bylo těžké slyšet v rozesmáté hospodě. Když ale sedíte v nepřátelském sídle, všímáte si i sebemenších záchvěvů ve vesmíru. Jelikož Mikomi odešla s hostinským dozadu, bylo mi jasné, kdo za tím stojí. Lehounký kouř stoupající zpod dveří mě v tom jen ujistil. Kopnul jsem do sebe zbytek saké (které mimochodem chutnalo zase stejně, na tohle si nikdy nezvyknu), vstal jsem a vyšel ven.
Hostinec jsem obešel, zhruba určil směr a zkusil trochu naslepo lovit. Měsíc byl naštěstí ve třech čvrtinách, takže mi svítil na cestu a nebylo tak těžké určit druhý konec "tajného" východu z hostince. Opět jej prozradil kouř stoupající zpod dveří. Dovnitř jsem ale ještě nešel, čekal jsem, co se vyvine a připravil jsem wakizashi na rychlé tasení.

Pri pokru sem si dost videlal. Ale kdyz Mikomi odesla dozadu za nim zbalil jsme hru a vykaslal se na vsechno co jsem vyhral zbalenou jsem mel pouze pulku. Kdyz se je chtel nasledovat gorila me nepustila. Vysel jsem ven kde jsem aktivoval Byakugan. Pak jsem hledal Mikomi nasel jsem ji ale dostat se tam bylo na dlouho. Ale vydal jsem se smerem k uvitacimu vyboru ale zustal prozatim skryty. Nakonec jsem vytvoril tri Kage bushin jen pro jistotu.
Kagebushin no jutsu a vyckaval.

Faito

Když jsem se blížil k místu činu, všiml jsem si šesti dalších postav - dvě stály přímo u východu, čtyři další mířily pomalým krokem k nim. Nebyl jsem si jistý, zda se plíží nebo ne, přeci jen, i v nočních stínech je dostatečná tma. Technika tichého zabíjení by ale fungovat mohla. Přidal jsem do kroku, udělal poněkud větší oblouk a v momentě, kdy jsem se dostal těm dvěma do zad, jsem se, asi už jen rituálně, zhluboka nadechl. Vyrazil jsem tichým krokem vpřed a vytáhl kunai ze stehenní kapsy. Do karet mi hrálo to, že jsem nedýchal a měl jsem mnohem lehčí boty než nosívám, proti mně naopak stál měsíc skoro v úplňku. Nemusleo to být ale moc těžké, přeci jen, techniku tichého zabití jsem ovládal dokonale.
Než se ale přiblížím úplně, uplyne spousta času a může se leccos změnit.

Následovala jsem světlo. Jakmile dozněl výbuch, pospíchala jsem dál, sotva jsem se vyškrabala na nohy. Jenže mi došlo, že by to nebyl tak docela dobrý nápad. Takže napřed mě dostane výbušný lístek s plynem a teď další taková podobná past venku? Bůhví co to dělá. Ne, tam nepůjdu ani za zlaté prase.

Koncentrovala jsem v pravé ruce chakru a otočila se směrem k hostinskému, který stále rozdýchával následky po výbuchu. Bohužel plyn mě dohnal, musela jsem tak bojovat se zadrženým dechem. Naštěstí jsem však měla techniku, která mi mohla částečně pomoci.



Hostinský zažíval zvláštní pocit. Jako kdyby se ho něco snažilo procpat dveřmi, o které se opíral. Sotva tlak na chvíli ustal, pocítil jej znovu a znovu a znovu. Jeho tělo bušilo do dveří jak potrefené klepadlo a bylo jen otázkou času jak dlouho to jeho tělo vydrží. Pokud pod náporem Hakke Kusho dveře prasknou, také to nebude nic příjemného.

Můj cíl byl jasný. Probít si cestu na svobodu. A bylo mi v tu chvíli jedno kterým směrem to bude.

Vsiml jsem si listku a take jedne postavy. Nakonec jsem se rozhodl sundat listky ktere tam byly. Me tri klony se rozbehly ke stromum a taktez i ja jsme listky ztrhly zaroven. A cekaly nejakou zradu.

Hostinský měl skutečně nic moc den. S každým úderem Prázdné dlaně jsem se o několik kroků přibližovala, aniž bych mu dala možnost něco kloudného podniknout. Jako živý štít byl skutečně nezdolný. Ovšem čím blíže jsem byla, tím silnější se i jednotlivé rány zdály. Jak dlouho to ještě vydrží?



Když už měl pocit, že bude dveřmi doslova prorván až na Aljašku, stalo se něco nečekaného. Na okamžik zavládl zdánlivý klid. To však jen proto, abych změnila postoj a využila toho, že se nachází v dosahu mého juukenu.

Co je to venku za bugr? Ale... Zachránci?

Jednu nevýhodu to však mělo. Ke konci jsem ztrácela dech. Abych mohla dokončit poslední údery, musela jsem si loknout otráveného vzduchu. Ovšem stálo mi to za to, pokud se mi povedlo hostinského vyřadit z boje a zablokovat mu tenketsu.

Faito

Dva rychlé kroky k jednomu z nukeninů, podržet za čelist, aby moc neřval, jeden bod zespoda do brady a kunai dostatečně dlouhý k tomu, aby udělal lobotomii. Když dopadlo tělo na zem, neváhal jsem a rovno hodil zkrvavený kunai mezi lopatky druhému. Na ty další 4 jsem rozhodně nezapomínal.

Kdyz jsem videl ze nekdo sejmul nukeniny sem akorat dodal smerem k te dotycne osobe.
"Pokud nepatrite k te sebrance tak nevidim duvod proc bojovat." Me zajmy byly trochu jinde nez zrovna zbytecne bojovat.

Faito

už jsem sahal po wakizashi a senbonech, když na mě promluvil onen další člověk ve stínu.
"Z jaké jsi vesnice a jsi tu s ní?" zeptal jsem se, nepouštějíc rukojeť waki.

"Me oci jsou odpoved sama o sobe." Odpovedel jsem a stahl si kapuci. Co dodat Faito mohl poznat ze jsem z konohy a s nejvetsi pravdepodobnosti i s Mikomi zde.
"ANo jsem zde s Mikomi-sama." Odpovedel jsem jeste jednou.

Faito

"Tvoje oči jen dokazují, že jsi Hyuuga... a nehodlám zjišťovat, jestli vůbec pokrevní linie..."
Podíval jsem se na barmana před dveřmi a pousmál se. Ta slečna se mi začínala líbit čím dál víc.
Došel jsem až k barmanovi a vida, že Mikomi ještě těžce oddechuje, sykl jsem na Hyuugu.
"Možná bys měl jít své nadřízené trochu pomoct, Hyuugo...já se mezitím pobavím tady s kamarádem..." řekl jsem a klekl jsem si.
"Kdo má kontakty s podsvětím a kdy se tu objeví? Mám pro něj nabídku, kterou neodmítne..."

Hostinskému, který o sobě nevěděl jsem věnovala poslední pohled a konečně se rozhodla vyjít ven. Útržky z rozhovoru, který jsem zaslechla mě dokazály otrávit. Otrávit. Hm.
"Co myslíte tím... jenom Hyuuga?" zavrčela jsem. Lidem ze svého klanu jsem mohla důvěřovat a jakákoliv taková poznámka mě dokázala popudit. Tím spíš, když jsem bojovala s lehčí otravou. Rozkašlala jsem se a pokračovala v mluvení.
"Kdo vůbec jste? Shinobi z Kiri? Jak si... dovolujete..." dodala jsem, když jsem se vypotácela na denní světlo a málem sebou švihla o zem. Bylo vidět, že jsem tak trochu mimo.

Faito

"Řekl jsem, že jeho oči JEN dokazují, že je Hyuuga, ne, že je spojenec, toť vše. OMlouvám se, pokud jste to špatně pochopila... A ano, jsem shinobi z Kiri..."
Její zápal se mi líbil. I kdybych měl dostat přes tlamu, alespoň bych viděl, co v ní je...