Zasedací místnost rady Ohně

Mírný otřes mě nevyrušil v mé akci. Zavile jsme s Murasakim mířili dál k Moruovi s jediným cílem. Vyřadit ho. Byli jsme si tak jistí, že ho vyřadíme, že nám nepřišlo ani podivné, že se pořád nehýbe. Tentokrát mu jde přeci jen o kejhák, a tak by něco dělat měl. Nebo snad ne? Pokud tento chlápek něco před Námi ukrývá, my už to odhalíme! Ať už to je cokoli. A že on něco tají. "Murasaki jdeme na to! Sundáme ho!" Nepochybně ze mě mluvila pýcha klanu Inuzuka. Dokázali jsme být velmi zatvrzelí. Naše útoky ale nebyly bezmyšlenkové. Jsme jeden z mocných klanů v Listové! Jak pak by jsme tedy mohli útočit bezmyšlenkově? Na Morua se řítili dva rychle rotující objekty. Čelit jim v taijutsu by bylo rozvážné. Jak pak se v tom případě Moruo bude bránit?

Záviděl jsem Fuu a Kenovi, že mají svoje doujutsu a můžou alespoň trochu vidět, co se děje. Nedalo se nic dělat.
Nyní jsem se řídil pokynem Fuu, ať zkoušíme útočit, útočit a útočit a tím zjistíme jeho slabinu. Momentálně útočila Shisen, já už si v hlavě tedy skládal záložný plán, kdyby jí to nevyšlo. Seskládal jsem pečetě na Doton: Retsudo Tenshō a čekal, až Shisen dokončí svůj útok a dostane se od něj do dostatečné vzdálenosti. Možná jeho ta jeho tajemná síla, která ho obklopuje, dokáže zničit katon nebo raiton, ale uvidíme, jak si poradí s dotonem.
Sykl jsem na jednoho ze svých klonů. Ten ke mně poslušně přiběhl a já mu pošeptal, co má dělat. Klon přikývl a vzápětí se rozběhl pár metrů dál. Vytvořil pár pečetí a pak zmizel. Konkrétně se podhrabal a mířil směrem k nepříteli. Usmyslel jsem si, že ta jeho divná síla, co ho obklopuje, nemusí fungovat podzemí. Klon měl podle mých pokynů použít na nepřítele zespodu Doton: Shinjū Zanshu no Jutsu, ale teprve poté, co uslyší ze shora náraz Shisen. Je to dobrý plán, jak se alespoň pokusit dostat k nepříteli dostatečně blízko. Původně jsem to chtěl udělat sám, ale nechtěl jsem riskovat. Kdyby se klon už nevynořil, je to znamení, že je nebezpečno i v podzemí, proto to beru spíše jako test.

Když jsem dokončila pár těch pečetí, vytáhla jsem Fuuma Shuriken a použila techniku. Přede mnou se objevily dva klony s Fuuma Shurikenem. Jeden se rozutekl na východní stranu. Druhý zas vyskočil do vzduchu a já setrvávala na zemi. Jakmile jsme byli všichni na svých pozicích, tak jsme hodili Fuuma Shurikeny na nepřítele. Jeden z východu, druhý ze zhora a třetí z jihu. Chtěla jsem otestovat jestli se i hmotné předměty jako Fuuma Shuriken rozloží, nebo zdali se tomu nějak vyhne. Naplnila jsem je však chakrou, nebylo to tak silné jako s větrnou podstatou, ale mělo by to stačit.

Ukázalo se, že jsem pro tentokrát byl hloupá, očekávají úspěch. Kdyby se do toho nevložil záhadný zahradník, který ve chvíli tu vysadil řadu stromů, které mě navíc chtěly spoutat a rozmáčknout, nepochybně bych je porazila. Jenže na kdyby se nehraje. "Měla jsem to čekat. Kso... jsem už jounin." Zkritizovala jsem v duchu sama sebe, a pak rychle přemýšlela nad způsobem, jak to s Murasakim přežijeme. Napadla mě jedna možnost. Složila jsem, jak nejrychleji a nejodhodlaněji pečetě. Šlo nám s Murasakim o krk! Musela jsem se snažit! Spojení netrvalo dlouho, a už jsme tomuto s Murasakim čelili jako jeden. Jinjuu Konbi Henge: Soutourou uživateli poskytne dost síly na to, aby jej něco takového nepřimáčklo, a však čím větší cíl, tím lehce jej jde spoutat, a proto jsme se museli s Murasakim potýkat s problémy spojenými s trháním kořenů. Kořeny se však záhy měnily v obří mohutné stromy, čím nám 85% znemožnily pohyb. Byla jsem přinucena tuto techniku odolat, ale ještě jsem ji z osobních důvodu nedeaktivovala.

Kvůli tomu květináči, co se tady jen tak zjevil a celé nám to ještě ztížil, je teď situace ještě horší, než se zprvu zdála. Trochu mě překvapilo, že se moje technika dostala přes ty kořeny, i když v menším množství. Jestli došla až k cíli, nebo se vypařila, jsem už neviděl, neboť jsem měl dost práce s uhýbáním před kořeny. Všelijak jsem před nimi uskakoval, předváděl jsem elegantní salta a pořád se nevědomky oddaloval od ostatních.
Později už ani uskakování nestačilo a já musel použít svůj Hiraishin shuriken, abych se alespoň pokusil nějaké kořeny přeříznout. Když byly ještě nevyvinuté, šlo to, ale ihned zase dorostly, pak už to šlo jenom stěží a nakonec vůbec. Uvnitř mého těla začala panika. Ještě horší bylo, že jsem nevěděl, kde jsou ostatní. Na Kuchyiose nějakého psa nebylo čas a nechtěl jsem plýtvat chakrou. Chtěl jsem začít volat na ostatní, takže bez sebemenšího promyšlení jsem otevřel pusu a zvolal: "He-!" Nedořekl jsem to, protože jsem se ihned zarazil a rukama si zacpal pusu. Baka, takhle tě akorát nepřátelé najdou.
Udělal jsem proto jinou primitivní věc, která mě momentálně napadla: Do větví jsem zběsile vyřezával písmenko R. Možná mě potom najdou...,anebo taky ne. Na to jsem teď nemohl myslet, protože jsem se snažil utíkat před kořeny všemi směry, přestože pořád nenacházely konce.

Mezitím se všichni moji klonové rozplynuli a skončili v kloním nebi, až na jednoho který se pořád držel v blízkosti Kena a Fuu.

Nestihla jsem svůj plán včas provést. Mé klony se nestihly dostat na určené místo, avšak zničeny nebyly. Stejně jako já originál i oni se snažili uhýbat větvím. Nebyla to však procházka růžovou zahradou. Kdybych nebyla už v horších situacích, asi by mě dostali i s klony. Byla jsem však od svých klonů odříznuta a nemohla jsem se k nim nijak dostat když jsem se vzdalovala. Mohla jsem je jednoduše najít, ale na to prozatím nemám čas ani klid. Nemohla jsem zůstávat na jednom místě kvůli roztoucím kořenům. Svou největší zbraň jsem si zatím nechala pro sebe. Chika kolem mého krku mi pomáhala s navigováním a kryla mi záda. Díky tomu do mě nečekaně nevrazil žádnej kořen.

Naivně jsem si myslela, že mi velikost v něčem pomůže. Svou techniku jsem nedeaktivovala, protože jsem si myslela, že stromy hrubou sílou prorazím a s Murasakim jako tým skácíme celý tento les. Kdybych měla dost času, nepochybně bych to zvládla, jenže se mě nepřítel vyhlídl jako jednu ze svých prvních obětí. Nevěděla jsem o nim nic, kromě toho, že ovládá mokuton, který byl na pár desítek let zapomenutý. Změnilo to až narození Assasina Senju. Očividně nebyl sám obdařený tímto mocným darem. Opět kvůli mé nepozornosti jsem dostala další ránu. Co hůř? Neodnesla jsem to pouze já, ale také Murasaki. Nepřítelova technika nás tedy zasáhla a zapříčinila to, že jsem se s Murasakim vrátila do obvyklé podoby. "Omlouvám se Murasaki. Nevím, co to se mnou je." Promluvila jsem k němu tiše, ale přes to vážně. S úst mi tekl pramínek krve. Nepřítel nás opět zaskočil. Jeho útok nás odhodil o pár nepříjemných metrů dozadu. Nyní jsem již ale zaznamenala jeho pach, a tedy se do toho budu moci pořádně opřít!
Murasaki měl něco s nohou. Kulhal. Vypadalo to zle. Nebýt naší S rankové přeměny tak zranění budou pravděpodobně kritické. "Murasaki. Bojujeme s našim nejsilnějším nepřítelem vůbec, ale již dávno nejsme geníny, tak tedy mu ukážeme, zač je toho loket klan Inuzuka se svými psy." Řekla jsem vážně, nebojácně a odhodlaně. Chtěla jsem Murasakimu dodat odvahu. Bál se totiž a ve strachu se přeci nedá žít. Sedla jsem si na něj, ačkoli kulhal, a rozběhla se společně s ním vstříc nepříteli. Nesedala bych na něj, když kulhá, kdybych neměla plán.

Skákal jsem lesem a neustále jsem vyřezával svůj iniciál do větví. Nenapadlo mě, jaké to má nevýhody a později také následky. Usilovně jsem se snažil najít nějakou živou duši na mé straně, ale marně.
Po nějaké době jsem měl divný pocit, že mě někdo sleduje. Pokaždé, když jsem se snažil ujistit, nic jsem nenašel. Snažil jsem se to ignorovat, ale pocit se zvyšoval a zvyšoval. Nátlak už byl tak velký, že jsem se neudržel a zakřičel do prázdna: "Vylez, ať si kdo jsi, nebo...!" zmlkl jsem. Nejspíš mám jenom halucinace, nebo jsem byl právě chycen do genjutsu. Pro jistotu jsem se kousl do prstu a přivolal si pár pomocníků: "Kuchyiose no Jutsu!" Objevili se tu dva malý psi: Chlupatý bílý Kestai a hnědý krátkosrstý Pinchi.
Oba se objevili vedle mě a kupodivu měli dobrou náladu. Věděl jsem, že určitě ne na dlouho. "Poslyšte, potřebuji vaši pomoc. Jednak se musíme dostat k ostatních a vystopovat nepřítele, dřív, než on nás." vysvětlil jsem jim. Byli už na tento styl zvyklý, takže neměli zbytečné otázky. Kestai zavětřil. Začmuchal do vzduchu a jeho dobrá nálada byla tutam. "Děje se něco?" zeptal jsem se. "Myslím, že někde blízko máme společnost."

Stále jsem  unikala před kořeny, ale čím déle jsem utíkala tím více jsem byla unavenější. Vlastním klonům to také došlo a udělali proto sabotážní krok tím, že se odpálili s plnou várkou výbušných lístků a z různých oblastí lesa byla slyšet řada výbuchů. U mě jako originálu taktéž, protože jsem kolem sebe pokládala při útěku jeden výbušný lístek za druhým abych to zpomalila. Když jsem však utíkala tak jsem běžela stranu k Raikimu a byla za Moruem, kterého jsem si jen náhodou všimla. Nebýt toho neustálého rozhlížení asi bych si ho nevšimla, ale byla jsem ráda. Mířila jsem k Moruovi a snažila se mu nějak uškodit, přičemž mě stále pronásledovali větve. Mohlo se tak stát, že pokud je nevyruší tak by mu mohl ublížit sám Zetsu. Odvedla jsem tím alespoň pozornost od Raikiho. Tento protivník je na něj moc silný.

"Kso..." Vypadlo ze mě, když jsem postřehla, že nepřítel vzal roha. To to vzdal tak rychle? Ne. Říkal, že prý má ještě něco jiného i na práci. Jeho odchod přišel nevhod, jelikož postačila chvilinka, a už bych podstoupila další útok, tentokrát nebezpečnější než-li předtím. Jenže když jsem si to mířila s Murasakim na jeho hřbetě k Zetsuovi, ponořil se do země. Došlo mi, že pod zemí jeho pach asi nezachytím, jelikož se nemám pod ní jak dostat, ale, kdyby z okolí zavál jeho pach vítr, budu mu na stopě! Okamžitě jakmile jsem si uvědomila, že z mé snahy nejspíš nic nebude, seskočila jsem s Murasakiho hřbetu. nechtěla jsem ho dál namáhat, když si předtím udělal něco s nohou. Zdálo se, že budu mít dostatek času na to, abych mu ji ošetřila, jenže toto byla pouze má představa. Stromy se začaly opět dělit, a vše se začalo opakovat. Murasaki se zraněnou nohou však nebude pravděpodobně schopen vyvinout potřebné tempo, aby mohl začít efektivně uskakovat, a proto jsem byla přinucena po nějaké době improvizovat. Mé techniky v takovém to prostředí a se současným stavem Murasakiho byly nepoužitelné. Kdybych použila katon, chvíli bych schopna odolávat byla, ale s C rankovými technikami příliš nenaděláte. Začala jsem tedy uskakovat. Prvně společně s Murasakim, ale pak, když mu noha znemožnila další pohyb, jsem si jej položila na záda, a, i když zpomaleně, dále uskakovala větvím. Takovou fyzickou námahu ale nevydržím dlouho, tak tedy jsem jako správný jounín začala přemýšlet i nad mými tahy, jakmile zmíněná situace nastane.

Nepřítel se nevynořoval, dokud jsem nezaslechl ten nedaleký výbuch. Prudce jsem se otočil tím směrem a váhal. Buď je to znamení, že nepřítel je blízko a já bych se měl skrýt, anebo právě někde probíhá souboj a můj spojenec potřebuje pomoc.
Psi se na mě tázavě podívali, já nasadil vážný výraz a pokynul rukou směrem k výbuchu. Všichni tři jsme se tam naráz rozeběhl. Na lepší krytí nebyl čas, tak jsem se alespoň snažil schovávat za křovinami a stromy. Znenadání jsem spatřil toho týpka v masce, jak útočí na Shiranui.
Zastavil jsem se a zaběhl za strom. Podle toho, co vím, nefungují na něj techniky na dálku, takže to je teď absurdní. Musel jsem ji nějak pomoct, tak jsem s pouzdra na shurikeny vzal hrst shurikenů, nalepil na ně všechny své výbušné lístky a vhodil je proti nepříteli. Počítám s tím, že mu to vůbec nic neudělá, ale jeho pozornost by to alespoň na malinkatou chvíli upoutat mohlo.

Nebyla jsem tak bláhová jak si nepřítel zřejmě myslel. Nešla bych proti někomu takovému hned přes taijutsu vlastním tělem, a proto jsem za sebe hodila do rotace jeden kunai s výbušným lístkem a před sebe kouřovou bombu. Byla nulová šance, že by mě v tom kouři nepřítel zahlédl. Vytvořila jsem v tom malém okamžiku stínový klon, který se se mnou rozdělil na jinou stranu. Jeden vyskočil spodem a druhý horem. Oba jsme vytvořili stejné pečetě abychom ho zmátli a nemohl určit zdali jsem já nahoře nebo dole. Každopádně v tu chvíli u něho byly také výbušné lístky o Raikiho. Když jsme měli své pečetě tak jsme každý mohli na něj hodit jednou rukou další kunai s výbušným lístkem. Výbuch je prostě výbuch a pokud použije nějaký plyn tak to jen výbuch posílí. Navíc výbuch nemůže zrušit jako předtím, zdali jeho útok opravdu ruší chakru.