Zasedací místnost rady Ohně

Uhýbala jsem, co se dalo. Toto ale bylo nad mé síly. Nechtěla jsem si to připustit, ale proti mokutonovi jsem bezmocná. Uměla jsem příliš málo technik, které by mi v momentální situaci pomohly. Bojovat stylem klanu Inuzuka jsem nemohla vzhledem ke zraněním Murasaikiho. Dalo by se říct, že jsem tu byla čekající ovce na porážku. Murasakiho bych za žádnou cenu neopustila, a tak jsem byla nucena uhýbat společně s ním. Ačkoli má fyzická zdatnost nebyla na nejlepší úrovni, dokázala jsem se úspěšně vyhýbat všem útokům mokutonových větví. Netrvalo dlouho, a protože jsem nezvládala vnímat všechny větve, abych tomu zabránila, obklíčily mě. Byla jsem nervozní. Nevěděla jsem, co mám dále dělat. Po obličeji mi ztékaly kapičky potu. Rudla jsem. Možná bych se dokázala zachránit, kdybych tady Murasakiho nechala, jenže co by mi pak v životě zbylo? S Murasakim jsem prakticky vyrůstala. Byl to člen naší rodiny. Nechat ho tu bych si nikdy neodpustila. Tu jsem se ani nenadála a ze země na mě zaútočil osobně Zetsu. Měla jsem tušit, že na dlouho nezmizí. Měla jsem ho čekat. Zetsuův útok byl úspěšný. Jeho větve propíchly mě rázem s Murasakim. "Kso... omlouvám se... Murasaki..." Byla poslední slova, která jsem pronesla před svým skonem. Zahanbena tím, že jsem proti nepříteli nic nezmohla, jsem s Murasakim bezvládně padla na zem.

Po výbuchu jsme byli obklopeni jakýmsi divným kouřem. Původně jsem si myslel, že je to jenom kouř z toho výbuchu, ale ukázalo se, že ne. Jednak nezmizel a navíc mě začali strašně svědit ruce a tvář. Začal jsem se zběsile drbat, ale nebyl na to moc čas, tak jsem to prozatím musel přežít a odložit. Snad to není nic vážného.
Kouř celou situaci ještě zhoršil. Neviděl jsem Shiranui, nepřítele a hlavně větve. Začal jsem slepě uhýbat. Zprvu se to zdálo lehké, ale pak jsem o jednu větev zakopl. A aby to bylo ještě lepší, další větev mě řízla do nohy. A to celkem pěkně. Jednu rukou jsem si chytil krvavou ránu a odskočil od toho místa. Rychle jsem si sundal ochrannou čelenku a obvázal si ránu. Celkem to bolí, ale prozatím to bude muset stačit.
Pomocí Kage Bunshin jsem přivolal dva pomocné klony. V téhle situaci budu potřebovat pomoct. "Hledejte Shiranui nebo nepřítele. Pokud někoho z nich najdete, začněte...štěkat. Anebo radši krákat jako vrány. A dávejte si pozor na větve!" dal jsem rychlé pokyny a všichni tři jsme se rozutekli jiným směrem. S mojí nohou to šlo trochu hůř, ale musel jsem dělat, co se dalo. Doufám, že jsou všichni z naší skupinky v pořádku. Uvnitř mám ale divný pocit.

Bylo zde příliš mnoho zmatku, dokonce jsem nemohla zůstat v klidu, protože mě začalo svědit celé tělo. Došlo mi, že to je tím kouřem. Potřebuji to ze sebe nějak sundat, jenže se tu utopíme všichni když to tu zaplavím. Moc na výběr jsem neměla, a proto jsem začala skládat určité pečetě. Pokud se mi to podaří, možná dám Raikimu aspoň šanci k útěku, ale nejdřív ho musím najít, ale kouř mi to zrovna neusnaďnoval. Nakonec jsem málem zakopla o jednoho jeho summona, který mě k němu dovedl. " Raiki, dávej pozor na své okolí, nepolevuj v ostražitosti. Pokusím se ti získat nějaký čas k útěku, tak toho prosím využij. " Tahle taktika by měla správně vyjít, i když se budou větve obnovovat, já je budu několika násobně ničit rychleji. Bylo to kdo z koho, nečekala jsem, že z toho vyváznu já, ale alespoň aby utekl Raiki. " Jakmile se proměním, vyraž vzhůru, vytvořím ti cestu. Neohlížej se zpět a opusť tuhle oblast. Bude nejlepší, když dojdeš pro pomoc. Jestli to nikdo neudělá tak tu všichni zemřeme. " Položila jsem mu ruce na ramena. " Spoléhám na tebe " Dala jsem mu nejspíš velké břemeno, ale někdo to musel udělat. Jakmile jsem dopověděla, tak jsem se na něj usmála, přičemž jsem se potom otočila k němu zády. Pečetě byly hotovy a já to udělala. V mžiku se mé tělo proměnilo v obří hydru větší než ta kopule, což mělo za následek roztrhnutí dřevěného stropu. Samozřejmě se začaly obnovovat, ale všechny hlavy ničili větve brutální silou a rychlostí. Já jsem se zatím byla v hydře a čekala než se Raiki dostane ven. Pak jsem teprve mohla vylézt, jelikož kdybych vylezla, jednu hlavu by to zpomalilo, tak jsem čekala na správný čas.

Keďže ja som mal sharingan dokázal som vždy vidieť veľa vecí, lebo som mal dobré veci ale nie toľko, ako Fu. Preto som sa nemohol dozvedieť skôr, ako ona, že tam vonku niekto zomrel. Skôr než prehovorila som vedel, že je zle, lebo sa mi stačilo pozrieť na jej tvár. Určite sa to dotklo aj mňa ale nie tak, ako ju. Nie žeby som bol necitlivý ale ja som si nikdy radšej nič také nepripúšťal k telu. "Fu, netrep. Tvoja vina to nemá byť ako. Ak už hej tak sa na tom maximálne podielame všetci. " Bol som až príliš veľký optimista, aby mi to zobralo chuť bojovať. Vždy je niečo, čo sa dá ešte robiť a musíme na to príjsť skôr, než bude neskoro. Nestihol som na nič poriadne príjsť ale vyzeralo to tak, že Fu múza tentoraz trafila. Na to, či ovládam Katon som len prikývol súhlasne hlavou, aby som jej neskákal do reči.  Chápal som čo tým chcela dosiahnuť a súhlasil som s ňou. Než ona rozmiestnila svoje lístky ja som si pripravil kunai a priprevnil naňho ocelové lano, ktoré som hodil k výbušným lístkom. "Nevadí ešte som jej toľko nepoužil, aby mi to vadilo. Len potom choď čo najviac dozadu, aby som ťa nespálil." Varoval som ju a čakal som, kým mi rozprúdi chakru. Potom som jej dal znamenie, aby ju na mňa použila a keď som pocítil ten účinok skočil som o niečo v pred a poskladal pečate. Natiahol som poriadne drôt a v ten okamih sa okolo mňa rozšľahli plamene v pomerne silnom rozsahu okolo mňa. To netrvalo dlho a plameň sa začal premiestňovať v plnej sile k miestu s výbušnými lístkami. "Katon : Ryuuka no jutsu!" Možno to bola len C ranková technika. Lenže bola zosílená vďaka Fu a už tak sa využíva na to, aby bol oheň centralizovaný do jedného miesta a tým napáchal čo najväčšie škody. Už tak bolo obdivuhodné, že len tlak a žár toho plameňa dokázal za normálnych okolností preraziť bez problémov strom. K tomu v tej oblasti nastal ešte výbuch a určite aj Fu to posilnila svojou technikou. Ak nám nevýjde toto, tak sme už určite boli v koncoch a nedostali by sme sa cez ňu no ja som nemal na pláne prestať v chŕlení ohňa než tam neuvidím tú prekliatu dieru.

Byl jsem čím dál tím víc nervózní. Na mém oblečení se začaly objevovat malé dirky a já věděl, že už nesmíme ztrácet čas. Shiranui navrhla nápad, ale nezamlouval se mi. "Ale co když..."namítl jsem. Je pravda, že mi asi nic jiného nezbývá. I kdybych tu zůstal, byl bych k ničemu. Můžu se alespoň pokusit dojít pro pomoc.
Očima jsem pohlédl do země a zatnul pěsti. Aniž bych se podíval Shiranui do očí jsem nakonec řekl: "Hai." . Jakmile se Shiranui proměnila v toho hada, sebral jsem všechny síly a plnou parou jsem vyskočil protrženým stropem pryč z té klece. Neohlížel jsem se, i když jsem měl hroznou chuť se ujistit, že je Shiranui v pořádku. Nesměl jsem. Teď jsem musel dojít pro pomoc, nebo to nikdo z nás nepřežije. Rozběhl jsem se tou cestou, kterou jsem si jakžtakž pamatoval, zpátky do vesnice a mezitím se mi hlavou honily ty nejstrašnější myšlenky.

/Přesun (?)

Větve se stále snažily hydru svázat, bohužel měly smůlu v tom, že hydra měla ostřejší tesáky a rychlejší reflexy než Zetsu tušil. Zatímco však hydra zaměstnávala Zetsua tak já byla uvnitř ní. Byla ze mě smyta všechna špína a všelijaké jiné látky či bakterie, takže na mě předchozí plyn neměl vliv. To se však nedalo říci o hydře, které měla kousek těla v kouři, rozklad však nebyl rychlý, takže mi dával spoustu času. Tím, že prorazila strop způsobila zasažení přírodních jevů do vnitř dřevěné kopule, automaticky tak všechen plyn a kouř směřoval vzhůru z kopule. Tím jsem se dokázala zbavit dalšího problému. Hydra však nedovolila aby něco sundalo Raikiho při útěku. Já měla dostatek času a klidu uvnitř hydry abych se připravila. Byl čas také na můj debut a také abych získala čas Raikimu aby doběhl pro posili. Stojí tu proti mě dva S rankoví shinobi a to není zrovna nejlepší. Moru se někde ztratil, avšak kouř rychle mizel, čímž se musela odkrýt jeho poozice. Buď jsem ho hned po zmizení uviděla a nebo se přesunul do jinačí oblasti kde já nebudu. Každopádně jsem měla dostatek času, abych aktivovala svůj sennin mod. Hydra však na tom nebyla moc dobře a jestli něco brzy neudělám nebo Zetsu nepřestane útočit, budu muset vylézt a zakročit. Doufala jsem však, že už nikdo z nás nezemře, jelikož když jsem se dostala do sennin modu, uvědomila jsem si smrt Shisen, tedy téměř. Nějaký plamínek života jsem v ní ještě cítila, ale pokud nedostane extrémně velkou dávku něčeho co jí může vyléčit, skončí nadobro.

Přiběhl jsem se Seitem a tím druhým shinobim k místu dění. Moc se toho nezměnilo, všude větve jako předtím. Tedy spíše klec z větví, ve které byli všichni uvězněni.
"Tady" vydechl jsem. Nervózně jsem se kousal do rtu a snažil se očima najít nějakého žíváčka. Nakonec jsem se rozeběhl vstříc větvím a vtrhl jsem dovnitř. Nemusel jsem ani jít hluboko a zahlédl jsem živou postava-podle rysů to byl právě Ken.
"Kene!" zavolal jsem na něj, ale radši jsem k němu neběžel. Mohla by to být past. V ruce jsem svíral shurikeny, kdyby bylo potřeba. Ale už mi jich moc nezbývalo.

Raiki mě dovedl na bojiště, ale ještě než jsme se přiblížili blíže, nechal jsem jeden ze svých Hiraishin kunaiů zabodnutý do země daleko od bojiště. Člověk totiž nikdy neví, kdy bude potřebovat do bezpečí.
Každopádně na bojišti jsem spatřil něco, o čem jsem slyšel jen povídky. Byla to ta jedna z legendárních Mokutonových technik. ,,To není možné. Nemohl přeci získat takovou sílu." Řekl jsem spíše do prázdna a rychle hodnotil situaci. Raiki už samozřejmě vběhl do jakési klece z větví a tak jsem ho následoval, ale byl připraven kdykoliv reagovat. Při postupu jsem vytáhl další kunai a když Raiki zavolal Kenovo jméno, podíval jsem se tím směrem a reagoval. Ken zrovna letěl vzduchem v důsledku techniky od Fu, takže jsem hodil kunai jeho směrem tak, abych ho samozřejmě netrefil, ale abych se dostal na dosah. Když už byl kunai skoro u něho použil jsem Hiraishin, objevil se u Kena, chytl ho za rameno a dalším Hiraishinem se přesunul na bezpečné místo, které jsem zmiňoval. Událo se to docela rychle, takže nás snad žádná z ruk během manévru nezasáhla. ,,Zůstaň zatím v klidu." Pronesl jsem ke Kenovi a já byl rozhodnutý se vrátit na bojiště.
Použil jsem opět Hiraishin a objevil se u kunaie, který jsem před chvíli hodil směrem ke Kenovi. Zabodl se do bezpečné vzdálenosti od sochy, ale i tak jsem zůstával ve střehu.
Všiml jsem si také Fu. Ta však ležela v blízkosti sochy, kde jsem se nemohl dostat ani teleportací. Navíc vypadala, že je v bezvědomí, což taky situaci moc nepřilepšovalo. Teď jsem doufal, že se Zetsuova pozornost obrátí na mě a tím pádem dá možnost na zachránění Fu.
Raiki se však zmiňoval o dvou soupeřích a já viděl zatím jen jednoho, takže má ostražitost byla o to větší.

Byla jsem na tom velmi zle, možná v nejhorší situaci, která momentálně byla na bojišti, jelikož jsem to byla zrovna já na koho přímo útočila ta socha. Nemohla jsem tak zůstat moc dlouho, spíše jen pár vteřin. Zetsu si možná mohl myslet, že mě tímto zlikvidoval, ale opak byl pravdou. Já jsem se dostala do sennin modu dřív než na mě zaútočil. Skrz přírodní chakru jsem dokázala vyčíst na co se chystá a taky se na ten útok připravit. Bylo mi víc než dost jasné, že tento útok nepohltím, ale mohla bych udělat jednu věc i když nerada. Musela jsem obětovat hydru, abych dokázala uniknout z dosahu. Před útokem jsem nepozorovaně unikla ocasem pryč z těla hydry, což mi zachránilo tak tak život. Hydra to však schytala celé, jelikož i když se snažila ničit ruce sochy, tak ji socha přemohla díky počtu rukou. Chtěla jsem něco zkusit, aktivovala jsem techniku Kokuu no Jutsu, čímž jsem nad Zetsuem a sochou přivolala olejový déšť. V tu chvíli přiletěl výbušný lístek k soše, který vzplanul. I kdyby se ho snažil odrazit, tak jiskry a kousky plamene by se chytly oleje a zapálily sochu. Tohle bude pro něj velice nepříjemné, jelikož dřevo s olejem celkem dobře hoří a nezbaví se ho když se vsákne. Já jsem v tom zmatku nepostřehla ani, že dorazila posily. Mohla jsem je cítit, ale nebyl čas tomu věnovat pozornost, vzhledem k okolnostem a soustředění se na Zetsua. Snažila jsem se dostat dost daleko od sochy a plamenů.

Situace se nevyvíjela vůbec dobře. Podařilo se mi zachránit Kena, ale Fu byla stále v ohrožení. Pak jsem uviděl, jak Shiranui zkombinovala útoky, ale moc velký vliv to na sochu nemělo. Tím hůř, že Zetsu využil olej spíše ve svůj prospěch a poslal ho dolů na Fu.
Musel jsem teď jednat přesně a rychle. Vytáhl jsem jeden z kunaiů a vyhodil jej do vzduchu. Můj záměr byl takový, aby kunaiu ve vzduchu opsal malý oblouk a pak dopadal směrem na hlavu sochy, kde se právě nacházel i Zetsu. Aby se to však podařilo, muselo to všechno klapnout na vteřiny přesně.
Druhý úkol byla samozřejmě záchrana Fu. Byl jsem ještě od sochy dostatečně daleko, ale ruky se začaly nebezpečně přibližovat. Vytáhl jsem další kunai a hodil ho směrem k Fu. Dost mi nahrála její technika, protože by měla na chvíli rozdělit vodu a tím vytvořit malý prostor. Samozřejmě tam bude teď i trochu horko od toho, jak hoří olej, ale snad nebude žár až tak nepříjemný. Dráha letu hozeného kunaie musela být však přesná. Nesměla trefit ani žádnou z pohybujících se ruk ani Fu. Věděl jsem, že mě určitě jedna z ruk zasáhne, ale risknout jsem to musel.
Pokud všechno vyšlo tak, jak bylo v plánu, teleportoval jsem se k Fu, chytl ji za ruku a chystal se ji přesunout pryč. Najednou se vyřítili jedna z ruk a zasáhla mě do boku. Fu jsem však držel pevně, takže když mě to odmrštilo, teleportoval jsem se k původnímu kunai na místo, kam jsem přesunul i Kena. Přistání nebylo zrovna hladké kvůli ráně, kterou jsem obdržel, ale podařilo se mi zastavit tak, aby to nijak neublížilo Fu. ,,Zatím si odpočiň. Zvládla jsi to dobře."
Teď se dostávám k hlavní části. Jestli jsem byl totiž ve všech fyzických výpočtech a zákonech naprosto přesný, tak by měl prvně jmenovaný kunai teď pozvolna dopadat nad hlavu sochy. Poskládal jsem pečetě a kolem ruky se mi začala tvořit technika, kterou jsem chtěl použít. Jako další jsem použil Hiraishin a objevil se nad sochou. Zaměřil jsem Zetsua a mířil na něho s mojí technikou, která se už zformovala do finální podoby. ,,Suiton: Koka Suijin." Pokud bylo všechno štěstí nakloněno na naší stranu, tak by to mohlo vyjít. Pokud ne, tak jsem byl připraven teleportovat se jinde a vymýšlet nový plán. A hladit si bok, protože na něm budu mít od sochy pěknou modřinu.