Cvičiště 2

Pochopitelně nebyl můj otec jediný, kdo tu měl 360 stupňů zorné pole. Zaútočil. Přesně jak jsem čekala. Můj dopad byl poněkud překvapivý zdánlivou neohrabaností. Vypadalo to, že se mi v okamžiku dopadu podlomila kolena. Díky tomu jeho úder prosvištěl nad mou hlavou. Má pravá ruka okamžitě zaútočila zespoda na jeho břicho. Levá zůstávala skrytá za mými zády a z jeho pohledu to vypadalo tak, že nedělá vůbec nic.

Měla jsem však pocit, že ji budu co nevidět potřebovat. Přece jen jsem se v tomto podřepu necítila právě jistě.

Jej zvláštny dopad ma nepochybne prekvapil.
Zdá sa, že rýchlosť a sila neboli jedinými aspektami, ktoré sa u Mikomi zlepšili. Stala sa nepredvídateľnejšou. Momentálne som prakticky ani nebol schopný rozoznať jej bojový štýl, ale tým som sa nemohol nechať odradiť. Bol som toho presvedčenia, že všetko, čo doteraz urobila, bol jej počiatočný zámer s úmyslom zmiasť ma. Neplánoval som jej však nechať prvý zásah tak ľahko.

Popritom, ako som sám sebou trhol a zatočil sa,
som zároveň klesol a natiahol ľavú nohu. Momentálne už bolo jasné, o čo mi ide. Chcel som ju doslova podkopnúť a spôsobiť tak stratu jej balancu, následkom čoho by skončila na zemi. Následne by mi už stačila iba chvíľa a súboj by tým mohol skončiť.

V okamžiku kdy můj úder vykryl loktem jsem svou pravou ruku namířila k zemi. Kousek vedle ní se zapřela i má druhá dlaň. V tom samém okamžiku jsem měla co dělat abych se vyhnula otcovu kopu. Bylo to opravdu perfektně načasované, a několik let, možná i měsíců zpátky bych jistojistě skončila na zemi. Ne však dnes.

Různá salta, otočky a podobné parádičky mi zkrátka byly vlastní. I tentokrát se mé nohy ocitly ve vzduchu. Propnula jsem se v loktech a prohnula záda. Mé nohy se zároveň zalomily. Napřed levá, poté pravá. Bylo nutné zablokovat tedy dva výkopy.



Jakmile jsem dokončila tuto neobvyklou stojku, znovu jsem lehce pokrčila lokty a vymrštila se pryč. Levá ruka však na zemi zanechala malé překvapení. Výbušný lístek.

Moja dcéra ma neprestávala prekvapovať. Bolo mi jasné, že určite bude podstatne obratnejšia ako naposledy, ale predsa. Myslela očividne poriadne dopredu. Celkom efektívna pasca, našťastie som bol pripravený na všetko. Vzhľadom na to, že jednu otočku som mal už za sebou, vo chvíli, kedy som si uvedomil prítomnosť výbušného lístku, som neprestával a točil sa ďalej. Presne tak, šlo mi o...
Kaiten, len vďaka nemu sa mi podarilo odvrátiť explóziu bez zranenia.

"Stala si sa celkom nebezpečnou," prehovoril som potom ako som sa konečne prestal točiť a dym okolo mňa začal miznúť. Na mojej tvári si bolo ihneď možné všimnúť dve veci. V prvom rade to bol úsmev, ktorý očividne prejavoval pochvalu. Zároveň to však bol pohľad, ktorého sa doposiaľ Mikomi pri žiadnom z našich tréningov nedočkala. Bol som stopercentne seriózny. Odteraz som bol pripravený brať smrteľne vážne. Bolo mi jasné, že už to nie je to malé dievčatko, ktoré sa pri boji so mnou večne váľalo po zemi.
"Priprav sa," prehovoril som naposledy a vydal sa jej rovno naproti s otvorenými dlaňami. Chcel som z toho urobiť klasický taijutsu súboj Hyuuga klanu, aby som si overil, o koľko je Mikomi rýchlejšia.

"Děkuji za milá slova." pousmála jsem se, když jsem nabrala rovnováhu v bezpečné vzdálenosti od dosahu otcova Kaitenu. Jeho slova pro mě znamenala moc, právě tak jako fakt, že zatím stojím na nohách. Něco mi však dávalo tušit, že tentokrát to bude brát ještě vážněji.

Rozeběhl se proti mě. Neměla jsem příliš mnoho času, přesto jsem zůstávala do poslední chvíle ve střehu, byť naprosto nehnutá. Svým tělem jsem naznačila pohybu kupředu a učinila výpad. Zároveň jsem však minula první úder, který se mi chystal uštědřit a má ruka zklouzla k jeho lokti.



Doslova jsem použila jeho sílu a rychlost proti jemu samotnému. V okamžiku kdy jsem se dotýkala jeho paže jsem si neodpustila malé juukenové štípnutí. V okamžiku kdy jsem k němu stála bokem a on se začínal vzdalovat, jsem měla levou ruku volnou a mohla si začít připravovat útok na jeho záda. Pokud by se mu tedy nějak povedlo nepokračovat v běhu a zarazit se... V případě že se rozhodl nechat nést svou vlastní silou a proběhnout okolo, tak jsem se ho pochopitelně už nedokla.

Jej výpad bol síce veľmi schopný, ale tentokrát ma už neoklamala.
Pomaly som začínal chápať jej bojový štýl, čo mi obzvlášť pomohlo v tom, aby som zrealizoval tentokrát pre zmenu svoju vlastnú pascu. Potom ako totiž využila moju vlastnú silu proti mne a zdanlivo odklonila môj útok som urobil čosi, s čím rozhodne nemohla počítať.

Pravou nohou, ktorú som mal momentálne vpredu, som sa celou silou zaprel a vo chvíli, kedy mala ešte pravú ruku pred sebou a ľavou sa chystala ma zasiahnuť, som ja svoju ľavú dal za chrbát a v čo najväčšej rýchlosti odrazu cúvol. Zaútočili sme teda jeden na druhého zároveň. Naše ruky sa však napokon neminuli a skôr než som jej uštedril veľmi nepríjemný zásah do hrude a ona mne do chrbta sme sa zrazili. Ja som ale neprestával, okamžite som sa otočil a tentokrát zaútočil druhou rukou. Zomlelo sa to presne tak ako som chcel - urobil som z toho klasickú výmenu úderov dlaní. Otázkou ostávalo, kto z nás dvoch dlhšie vydrží.

Všechno se to semlelo velmi rychle. Těžko říct kdo z nás dvou dokázal lépe klamat tělem. Každopádně podívaná to musela být úžasná. Oba údery jsem tedy vyblokovala a pokoušela se útok oplatit.



Vraceli jsme si údery, vykrývaly útoky toho druhého a naopak se snažili nalézt skulinku v obraně. Byl to souboj rychlosti, postřehu a v neposlední řadě vytrvalosti. Stačil malý okamžik, vteřinka polevení v pozornosti a mohlo být o souboji okamžitě rozhodnuto.

Naše tempo se pomalu začínalo zrychlovat. Zatím jsme si byli vyrovanými soupeři. Věděla jsem, že je však otázkou času, než mě otec porazí díky svým zkušenostem.

Tesne predtým, ako to už fakticky vyzeralo, že si odnesiem finálny priamy zásah, ktorý ma pošle k zemi, som urobil čosi zhola nepredvídateľné. Udrel som z na prvý pohľad absolútne nereálnej pozície. Vynechal som všetky základné princípy usporiadaného taijutsu súboja Hyuugov a presne v momente, kedy Mikomi natiahla ruku s úmyslom ma zasiahnuť, pričom tú druhú už inštinktívne pripravovala na vykrytie a ďalší takýto útok, som sa vykašlal na obranu, zohol sa v páse a zaútočil na ňu z neuveriteľného uhla na miesto, o ktorom sa jej nemohlo ani snívať, že by som z takejto na prvý pohľad nevýhodnej polohy napadol.
Ak bojuješ proti niekomu, kto je rýchlejší a má navyše bystré zmysly klanu Hyuuga, jediná chvíľa, kedy je možné uštedriť zásah, je tá, kedy si súper neuvedomuje, že je vôbec nejaká šanca na to, aby ten zásah dostal. To ma naučili práve tréningy s mojim vlastným otcom, pomyslel som si a moment prekvapenia využil k tomu, aby som uskočil čo najďalej od Mikomi a poriadne sa vydýchal.

Na malý okamžik jsem i uvěřila tomu, že táta povolil natolik, že mu zasadím velmi bolestivý úder. Odkryl mi svou obranu a já se dostala do nebezpečné blízkosti. Teď... to je šance! Využila jsem ji tak, jak by to udělal každý správný Hyuuga. Místo toho abych zasáhla, jsem však máchla do vzduchu a zároveň ucítila bolest kdesi na žebrech.

Celé se to odehrálo šíleně rychle. Nebýt byakuganu, myslela bych si, že mi uštědřila zásah jakási třetí osoba. Zdálo se však, že nemožné se stalo skutečným. Vzduch vyrazil z mých plic, aniž bych vydala hlásku. Rychle jsem se stáhla z dosahu svého otce a na okamžik ho jen sledovala. Co to k čertu bylo? Zasažené místo mě nepříjemně brnělo a mimoděk jsem jej držela. Kdyby mě chtěl zabít... Je možné, že už nedýchám.
"Tohle na mě nestačí!" zvolala jsem a ignorovala bolest i únavu. Znovu a znovu jsem útočila a nemínila ani na okamžik zpomalit. Kopy střídaly údery, čas od času jsem se stáhla a provedla některý ze svých obvyklých úhybných manévrů. Snažila jsem se rozluštit tu hádanku. A zatím nejspíš bez úspěchu.

Ihneď potom, ako som videl, že na mňa znova útočí, sa na mojej tvári objavil pomerne zdesený výraz.
To myslíš vážne? Daj mi trochu vydýchnuť! vzhľadom na to, že mi nedala veľa času na to, aby som si odpočinul, som sa bol opäť nútený ponoriť do onoho rýchlostného pekla návalu jej dlaní. Spočiatku som sa znova pokúšal o klasický Hyuuga štýl, ale potom ako som bol doslova zavalený niekoľkými letmými juukenmi, som si uvedomil, že nemá zmysel v tom pokračovať.
To má ešte po tom všetkom toľko sily?! Alebo je to snáď v tom, že ja starnem?! Na tom nezáleží... zdá sa, že ti budem musieť odhaliť tajomstvo môjho vlastného štýlu, pomyslel som si a úplne povolil obranu. Tá pre spôsob môjho boja nemala absolútne žiadny význam.

Môj štýl bol natoľko efektívny preto, pretože som využíval reflexy. Čím lepšia bola v taijutsu tá daná osoba, proti ktorej som bojoval, tým jednoduchšie to bolo. Opäť raz vo chvíli, kedy vyrážala dopredu s úmyslom zraziť ma k zemi, som sa ohol v páse a vyklonil sa do jednej zo strán tak, aby som predĺžil dosah svojho úderu. Takýmto spôsobom som znova a znova vytváral ilúziu toho, že vo chvíli, kedy by som podľa fyzikálnych zákonitostí mal dostať zásah, zmiznem a vrátim ho tej danej osobe. S touto stratégiou som prišiel už dávno. Tréningy môjho otca boli obzvlášť tvrdé. Bol to práve jeden z nich, keď vo mne ostatní poprvýkrát uvideli potenciálneho ďalšieho vodcu klanu. Keďže som svojho otca nedokázal prekonať v klasickom usporiadanom vymieňaní úderov, vymyslel som si presne túto stratégiu. To by však nebolo možné uskutočniť, keby som sám nemal neuveriteľne ohybné telo a ohromný talent na útočenie z neprirodzených polôh. Po veľmi dlhom čase som sa k tomu vrátil konečne až teraz a robil presne to, čo Mikomi chcela - predvádzal jej to až dovtedy, kým si neuvedomila, ako presne to funguje.

Konečně jsem pochopila jak jeho styl funguje. Nikdy ho totiž proti mě neopoužil. Nepotřeboval to. Cena za to, že jsem si konečně uvědomila co se to děje byla však vysoká. S každou ránou jsem cítila, že mé svaly zpomalují a nedokážu je ovládat tak dobře jak na začátku souboje. Přesto jsem se snažila vydržet co nejdéle. Marně.

Poslední zásah jsem koupila do břicha. Na okamžik jsem ztratila půdu pod nohama a dopadla na zem. Proč jsem se vůbec tak snažila, když mi bylo jasné, že takto skončím? Pokoušela jsem se na poslední chvíli vymyslet spásnou strategii? Nezadařilo se.

Zůstala jsem ležet v trávě a pozorovala mraky. Dávno jsem přestala počítat bolavá místa na svém těle.

Vypadá to, že každý z nás je plný překvapení...

Prudce jsem oddychovala. I když to během souboje nevypadalo, i já jsem byla pěkně vyčerpaná. Nebyl důvod v souboji pokračovat. Co jsem chtěla vědět, to jsem věděla. A nebyla jsem momentálně ve stavu s otcovým stylem boje něco udělat.

Konečne bolo po všetkom. Náš malý taijutsu súboj skončil.
Odniesol si však svoju daň, nielen na Mikomi, ale aj na mne.
Nemohol som si ale dovoliť tváriť sa tak, ako by som sa od bolesti tváril za normálnych okolností.
"Uf, dala si mi zabrať," prehovoril som s úsmevom a ľahol si vedľa ňu.

Behom chvíľky sa teda náš súboj premenil na pokojné sledovanie nočnej oblohy.
Nikto z nás nebol práve v stave ohrozenia, zámerne som sa vyhýbal životne dôležitým miestam.
K jednej veci som sa však predsa nepriznal. Keby sme boli pokračovali, už by som svoj bojový štýl nemohol používať veľmi dlho. Spôsoboval totiž ohromný nápor nielen na svaly ale i na samotnú chrbticu. Nechcel som však pred ňou ešte stratiť svoju neoblomnú tvár a tak som ani napriek ukrutným bolestiam snáď po celom mojom tele nič z toho nahlas nepripúšťal.

Netrpělivě jsem sebou zavrtěl a něco mi spadlo na hlavu. Otevřel jsem oči, podíval se na jasné nebe a pak jsem zaječel.
"NÉÉÉ, MISE SE SHIJIN!" chytl jsem se za hlavu a začal utíkat k bráně.

Přišel jsem na cvičiště a začal se učit novou techniku. Kuchiyose, hmm? pomyslím si. Katanou se říznu do palce, abych se ušetřil bolesti od kousnutí a složím pečetě. "Kuchiyose no Jutsu.". Předemnou se objeví čerstvě narozený jedinec netopýra. Toto nestačí. probleskne mi hlavou. Byl jsem zklamán. Ale nenechám se otrávit a trénuji dál. Při tréninku jsem se motivoval neustálým přemýšlením o tomto Jutsu, co vše se s ním dá dělat, nehledě na to, že už nebudu muset chodit, ale budu moct lítat. "Kuchiyose no Jutsu!" zkusím znovu techniku. tentokrát se na zemi objeví typický netopýr. Ale neumí mluvit a je divoký, ihned uletí, takže z toho nic nemám. Zlepšuji se, to je hlavní! motivuji se. Ještě jednou! "Kuchiyose no Jutsu!". Na pečeti se objeví něco zvláštního. Byl to Bílý Natopýr. Zvídavě na mě pohlížel, byl mladý, sotva uměl lítat. Nechtěl jsem ho nechat uletět. Byl přátelský a po chvíli se i ukázalo, že umí mluvit. Stal se mým společníkem. Už se blížím.. zamyslím se a zkouším to znovu a znovu. Pořád se zlepšuji. Po pár hodinách tréninku už si myslím, že už to konečně mám. "Kuchiyose no Jutsu." řeknu zřetelně a přede mnou se objeví velký černý netopýr. Evidentně je přátelský a je ochoten se řídit mými rozkazy. "Výhra!" vykřiknu nadšeně a odvolám ho zpět. Čekal jsem na toto tak dlouho.. zamyslím se. Vypadá to, jako by měl z toho i můj Bílý Netopýr radost. Rozhodl jsem se ho odvolat, je z velmi vzácného druhu. Dokončil jsem svůj trénink.

Další mrak na chviličku zakryl měsíc a obloha byla skutečně náramnou podívanou. Marně jsem vzpomínala na okamžiky, které jsem s tátou trávila podobně. Většinu času jsme řešili jenom záležitosti okolo klanu, popřípadě můj trénink.

Důkladný trénink.

Ale zdá se, že to k něčemu bylo.
"Zabrat? Opravdu? Snad ti nekřuplo v zádech." zachechtala jsem se. Trochu jsem se zavrtěla a protahovala každý sval ve svém těle. Cítila jsem na sobě celkem příjemnou námahu. Pohled na nebe mi však připomněl jednu osobu. Sayuri. Možná že kdyby mě táta netrénoval dostatečně důkladně, tak už jsem tu nebyla.
"Tati... Co mi můžeš říct o Sayuri?" pravila jsem se zamyšleným pohledem upřeným na nebe. Pravda byla, že se o ní příliš nemluvilo, a veškeré záznamy o ní byly více než strohé. Nedávno mi o ní otec něco málo řekl, ale měla jsem pocit, že teď je chvíle, kdy bych si poslechla další dílek skládačky.

Dalo by sa povedať, že sme skutočne prakticky celú noc preležali vonku. Tak dlhú dobu sme spolu mimo nášho sídla snáď ešte ani neboli. Bol to nepochybne príjemný zážitok. Fakt, že som mohol byť Mikomi otcom viac ako kedykoľvek predtým, ma veľmi tešil. Už som ju viac nemusel vodiť za ručičku s neoblomným tvrdým prístupom. Mal som k nej možnosť byť úprimný viac ako kedykoľvek predtým.

"Neviem, či ti o tom Naomi rozprávala, ale... v našom klane došlo kedysi k obrovskému konfliktu. Bolo to potom ako náš bývalý hokage, Naruto-dono, odišiel z úradu. V čase, keď sme už dávno nadobudli presvedčenie o tom, že náš klan konečne nepoškvrňuje nenávisť, nezhody našich rodín ohľadom toho, akým smerom by sme sa mali uberať ďalej, dospeli k udalosti, ktorá behom chvíľky pochovala všetku tú vzájomnú dôveru, ktorú sme si medzi sebou navzájom, členovia toho istého klanu, celé roky budovali. V tom čase bola Sayuri ešte malé dieťa," začal som rozprávať jej príbeh.

"Sayurin otec, Hyuuga Nozomi, prišiel bohužiaľ práve aj vďaka onomu konfliktu o život a tak som sa jej tréningu ujal ja osobne. Bol som pre ňu po dlhú dobu náhradným otcom. Obával som sa však toho, že nás, starších, alebo pokojne i celý klan, za to bude nenávidieť... alebo minimálne vedľajšiu rodinu. Bol som však na omyle. Jedného dňa som pristihol jedno dieťa z vedľajšej rodiny, ako Sayuri šikanuje. Vyhadzoval jej na oči a mstil sa jej za všetko zlé, čo mu náš konflikt priniesol, vrátane pečate na jeho čele. Pochopiteľne som zakročil. Chcel som ho potrestať, ale čuduj sa svetu... Sayuri ma zastavila. Keď som sa jej spýtal, prečo o tom nikomu nepovedala a dokonca trvala na tom, aby som to i ja nechal tak, povedala mi "On si už vytrpel až až. Zdieľanie jeho vlastnej bolesti s ním je to najmenej, čo preňho ako členka hlavnej rodiny môžem urobiť." Už vtedy som vedel, že z nej bude výnimočná kunoichi, a v prvom rade aj výnimočný Hyuuga...," a takto som rozprával po väčšinu času, ktorý sme spolu strávili. Konečne som po tom všetkom Mikomi vyrozprával, čo za človeka Sayuri bola, a rozhodol som sa, že už viac slovami šetriť nebudem...

Bolo nám spolu veľmi dobre, a preto čas plynul rýchlejšie ako sa zdalo.
Napokon som si však našťastie uvedomil, že už musí byť veľa hodín.
"Pane bože, to je už tak neskoro! Nestihneme poradu!" doslova som vyskočil z miesta, úplne zabudnúc na moje bolesti chrbta a svalov. To mi na tvári vykúzlilo veľmi vtipný výraz,
ale rozhodne som sa nenechával paralyzovať bolesťou.
Tse, čosi také ma nezastaví, pomyslel som si a skutočne dostál svojich myšlienok. Nenechával som sa odradiť a čo najrýchlejšie sa ponáhľal na poradu jouninov.

Zamračil jsem se. Svitek jsem dostal už dávno a Kuchiyose mi stále nešlo. Ale co, zkusit to musím. Kousl jsem se do palce, nemotorně předvedl pár ručních pečetí a přiložil ruce na zem. Kuchiyose no jutsu. Na zemi se objevilo majestátní, až nádherné, dechberoucí černé pírko. Tušil jsem, kde se stala chyba. Moje pečetě byly příliš...nejisté. Zkusil jsem to znovu a pomaleji. Místo pírka se objevilo něco, co vypadalo jako vajíčko. To už bylo lepší. Tentokrát jsem se naprosto soustředil. Pečetě jsem skládal pomalu a pečlivě, se špičkou jazyka vystrčenou z pusy. Objevila se vrána. Vrhla po mně šokovaný pohled a odletěla. Už tam skoro jsem. Řekl jsem si a provedl to znova.
Nazdar šéfe. Ozvalo se. Překvapeně jsem zamrkal a spadl na zadek. Přede mnou stála vrána a přezíravě si mě měřila. Hej, co se děje? Zeptala se mě a přešla blíž, zkoumavě si měřila můj obličej zblízka. Tak...to by bylo. Pousmál jsem se. Díky...můžeš jít. Odvolal jsem ji. Vrána se na mě zadívala jako na naprostého debila a zmizela. Zkusil jsem to znova. Tentokrát se mi podařilo přivolat vránu, jež vypadala takřka stejně, jako ta předtím. Chvíli jsem se zmateně díval, když se začaly objevovat další vrány. I s tou první jsem jich napočítal 51. Šokovaně jsem to pozoroval a odevzdaně jsem mávl rukou. Všichni do jedné zmizela. Ale možná tam bylo ještě něco. Znova jsem provedl Kuchiyose. Objevila se majestátní vrána, velikosti malého koně. S pocitem uspokojení, že je to snad vše jsem ji propustil. Ale pak mě něco napadlo. Mohl bych snad trochu překvapit senseie, kdybych mu ukázal svou vránu. Znova jsem provedl Kuchiyose a tentokrát se objevila ta první. Tak se konečně rozhodněte. Podívala se na mě káravě. Víš co? Budu ti říkat Chiyo. Vyskoč mi na rameno. Právě pojmenovaná Chiyo to s povzdechem udělala. Vyrazil jsem za senseiem.
//Přesun

Přijdu na cvičiště a jdu za Kenem. Pořád trénuje ohnivou kouli.
"Ahoj. Byl za mnou Rokuro, mám tě najít a říct ti, že máme misi. Když budeme připraveni, máme jít na Ulici Konohy, tam se sejdeme. Uvidíme se tam."
Odcházím na Ulici Konohy.

Přišel jsem na cvičiště a rozvinul svitek, který jsem začal zaujatě studovat. Hm...první fáze je takřka stejná jako Kuchiyose, jen nevyžaduje obětování krve. Navíc se ty vrány umí klonovat. Jsou snad nějakým typem klonů? Ne...na to by potřebovali předlohu. Ale něco s klonovým jutsu to mít společného bude. Zabral jsem se do čtení. Ale ovládat tak veliké hejno jen pohyby rukou... Dokážu si představit výhody této techniky, ale bude náročná. Povzdechl jsem si. Ale co, přemýšlením nic nezískám, jde se na to. Zvedl jsem se od svitku a provedl tři ruční pečetě. Zaplať pánbůh, že jich je tak málo. Povzdechl jsem si. Objevila se jedna vrána a s gustem si to namířila na strom, rychle jsem začal gestikulovat rukou, ale místo toho, abych její pohyb zpomalil nebo aby se stromu vyhla, ještě zrychlila a po nárazu se proměnila v obláček dýmu, načež zmizela. Tak jo, takhle by to nešlo. Znova jsem poskládal pečetě. Když se vrána objevila, provedl jsem jinou gestikulaci. K mému překvapení se vrána posadila. Aha, takže když hejbnu takhle... Udělal jsem jiný pohyb a vrána vzlétla, nicméně zůstávala na místě. Dalším pohybem prstu jsem ji usadil. Začal jsem trénovat pohyby jednotlivce. Učil jsem se, jakými pohyby se pohne kam. Když jsem si byl jistý, že jednotlivce zvládnu, odletěla vrána do lesa, kde jsem ji pohyby prstů koordinoval aby se vyhnula všem stromům. Vrátila se. Super! Zvládl bych jednotlivce! Teď jak se klonuje? Napadlo mě roztáhnout dlaň. A najednou tu bylo jedenáct vran. Čili počet roztažených prstů se rovná počet klonů. Uvědomil jsem si. Teď jsem začal trénovat těchto jedenáct jedinců, stejně jako tu jednu předtím, dokud jsem si nebyl jist, že je naprosto ovládám. Poté jsem jim udělal stejnou zkoušku, kterou všichni prošli. Prima...teď, čas naučit se operovat s dvěmi hejny. Samotnému mi došlo, že na to asi budu potřebovat dvě ruce. Nebo, že by ne? Pozorněji jsem se zadíval do svitku. Vrány jsou ovládány vysokofrekvenčními zvuky, které jsou vytvářeny v uživatelových konecčích prstů. Letmými pohyby prstů může uživatel tak dávat odlišné příkazy. Přečetl jsem si. To nicméně znamená, že nepotřebuji ani pohybovat rukama, ani je nepotřebuji obě. Zajímavá technika. Pousmál jsem se a po chvíli snažení jsem rozdělil své hejno na dvě 5:6. Začal jsem s nimi pohybovat odlišně a stejně jako před tím jsem je poslal do lesa. Znova uspěli a tentokrát i jako dvě rozdílná hejna. Super, teď se ještě musím naučit ovládat víc jedinců. Jak jsem si pomyslel, tak jsem i udělal. Naklonoval jsem víc jedinců a započal s nimi trénink.
Po nějaké době se mi podařilo posadit si jedince ze čtyř rozdílných hejn na ramena, zatímco zbytek hejn poletoval ve vzduchu. Mám to! Téměř jsem zakřičel nadšením. Luskl jsem prsty a tím jsem odvolal veškeré vrány, které zmizely v obláčku dýmu. Sbalil jsem svitek a rozeběhl jsem se do kanceláře, vrátit ho senseiovi.
//Přesun