Jezero Kiri

First topic message reminder :






Pověst praví, že v tomto jezeře žil kdysi vodní drak. Byla to dračice, které stačilo slabě fouknout a zvedla se obrovská vlna. Vesničané jí začali říkat Tsunami. Dodnes někteří tvrdí, že obrys jejího těla vídají v období dešťů, kdy dračice nejradši vylézala z jezera a sedávala na břehu.
Také je to nejkrásnější místo ve vesnici, kde se dá příjemně odpočívat^^

" Samozřejmě, že budu každého učit něco jiného. A ohledně tamtoho učení, měl jsem v plánu dojít za staršími z vašeho klanu, jelikož jsou to předchůdci klanu Terumi. Proto jsem to navrhnul. " Pak jsem byl celkem překvapen, že se štítil suitonu. Byl mi milejší suiton než yoton. Nevím proč, ale bylo to tak. Ctil jsem symbol kirigakure. " Však je to symbol vesnice. Je jasné, že plno z nás má suiton a mně například vůbec nevadí. "

"Tu se nerad někdo koupe" řekl jsem "Jak někdo nemůže mít rád vodu to nechápu" pomyslel jsem se

Založil jsem ruce a spojil prsty a sledoval jsem mé společníky."Hmmm,.. klany? symboly? Všichni z toho dělají moc velkou vědu. Já nemám klan, můj klan se mě zřekl už při narození. Nejspíš asi do Kiri ani původně nepatřím. Ale nemusím mít vyšší důvody bojovat za vesnici jako jsou symboly, je to prostě můj domov." řekl jsem dost chladně. Atmosféra kolem mě se v jednu chvíli dost změnila. "Vy jste ale rodina, to nepochopíte" utnul jsem tuhle chvíli upřímnosti a sledoval jsem jejich obličeje a pomalu jsem se zvedl. Přešel jsem k vodě a umyl jsem si tvář. "Voda mi nevadí, ale je to můj opak. Logicky s ním nejsem kamarád"  

Položil jsem mu ruku na rameno a trochu chladnějším hlasem řekl " To, že jsme ze stejného klanu z nás nedělá rodinu, takže to takhle neber. To, že ty si neměl rodinu není naše chyba, a co se Kiri týče je pro mně domovem víc než si jen myslíš. " Takové řeči jsem neměl moc rád. Prožil jsem si svoje i za těch osmnáct let. Bylo dobrý, že řekl, že je pro něj Kiri domovem za který stojí bojovat. Ale vše ostatní k tomu patří také a když vesnice o něco takového přijde, umře kousek z ní. Mým úkolem je chránit ji po všech stránkách.

"Já mám rodinu. Ještě mi zbývá matka, moje jediná pravá matka,... a vesnice" trochu jsem se usmál, ale uvnitř mě to žralo. Nechtěl jsem to ale řešit, je to jenom můj boj. Otočil jsem se na ostatní "No asi můj klan asi nepoznáte, nejspíš patří k Iwagakure" optimisticky jsem se tomu zasmál a rychle jsem změnil téma "Tak co nás teda naučíte sensei?" vytáhl jsem svůj extra lehký meč a zabodl ho do země vedle sebe

" No tak tebe Akio, nvm jestli umíš tuhle techniku na vzdálenost. Lava Release: Lava Globs " Vystřelil jsem tři lávové koule na jeden větší kámen, který ho roztavil. " Může to v místnostech posloužit zároveň i jako zaplnění díry ve zdi nebo uzavření východu. V bitvě je to však užitečné, jelikož i když někdo použije suiton, tak láva ztuhne a poletí dál. " Odmlčel jsme se a věnoval se tentokrát Rokuovi " Tebe Roku naučím jednu techniku suitonu. Říká se ji Mizu Bunshin. Je to technika stejné úrovně jakou jsem před chvílí předváděl takže není extrémně těžká a bude se ti hodit. Není to obyčejný klon, který spíš slouží jako iluze. Klon může bojovat stejně jako ty, jenže pozor na chakru. Názorně předvedu sleduj. " Začal jsem skládat pečetě a potom se jen ozvalo " Suiton: Mizu Bunshin no Jutsu " a vedle mně se z vody vytvořil klon, který vypadal přesně jako já a aby to dokázal tak udělal několik pohybů, že není obyčejný klon.

Sledoval jsem senseiovo techniku, bylo vidět že je o něco lepší než zvládám já. Ale je to jednoduché. Yoton:Yogan řekl jsem si v duchu a vyplivnul jsem tři o něco menší lávové koule na stejné místo. "Tohle je základ Yotonu" trochu povýšeně jsem promluvil, ale nos jsem měl tak nahoře že jsem se tomu začal hihňat jak pako. Chtěl jsem vědět co umí tak jsem se ho znova zeptal "Tak co mě naučíte?" sarkasticky jsem se ušklíbl. Lehl jsem si na trávník a založil ruce za hlavu a sledoval jsem oblohu.

" Nejdřív mi řekni co všechno umíš. Podle toho se rozhodnu zdali ti opatřím nějaký svitek s technikou na tvé úrovni nebo jestli mám já nějakou techniku co ty nemáš. My Oinini nepotřebujeme moc technik, tady jde spíš o ty ostatní dovednosti. " Domluvil jsem a vyčkával

Nakonec jsem skončil u jezera. Nepříliš překvapivé vyústění, ale tentokrát za to mohla skutečně náhoda. Což neznamenalo, že by se mi to nelíbilo. Při pohledu na něj jsem zahnal chuť na to si jít zaplavat a místo toho se radši rozhlédl kolem. Muž z kanceláře měl pravdu, nedaleko se nacházela skupinka lidí. Skládala se ze tří mladých osob mužského pohlaví, ze které jedna byla očividně klon, a jednoho kluka. No, nevypadalo to právě na tým, ale jeden nikdy neví.
Nenuceně jsem se přiblížil tak, abych jim byl v doslechu a nastražil uši.
Takhle se s nimi moc neseznámíš, okomentoval moje počínání Ailluni. To byla sice pravda, ale taky jsem nebyl ten typ, který by k někomu jen tak přiběhl a hned se začal žoviálně představovat. Na druhou stranu, nějaký tým jsem potřeboval.
"Počkám na správnou chvíli," prohodil jsem nakonec k němu v duchu a dál si ty tři prohlížel.

"Tak jak už určitě víte, mojí hlavní podstatou je Katon. Ovládám Kekkei Genkai Yotonu a mám pár vlastních technik, ale z těch známějších Yogan a Yokai no Jutsu. Z Katonu ovládám Goukakyuu no Jutsu a Hosenka no Jutsu. Právě se učím Hibashiri a snažím se vytvořit klonovací techniku s podstatou Yotonu." skončil jsem s mým krátkým monologem a všiml jsem si toho kluka co stál za senseiem. Lehce jsem zvedl pravé obočí a propichoval jsem ho pohledem. Eh,.. to je kdo? stále jsem na něj tak něják zíral.

Kluk přibližně mého věku právě rozebíral svoje schopnosti. Byla to samá láva a oheň.
Oheň, zamručel mírně Ailluni. Nedalo se říct, že by s tím živlem měl problém. Šlo o to, koho mu připomínal.
Nechal jsem pana Dotýkavku být, protože poslední, co jsem potřeboval bylo se s ním zase rozhádat, a místo toho jsem věnoval pozornost panu Lávovému, který mě propichoval pohledem.
Mírně jsem se na něj usmál a provedl pokus o zamávání, který se asi úplně nevydařil.

"Jak říkal Kataro my nejsme rodina.Já ani rodinu nemám jen klan kde se necítím jako doma." řekl jsem pak kataro ukázal techniku Mizu bunshin byl jsem tak zabraný že jsem nesledoval jestli někdo přišel k jezeru.

Na tom klukovi co se nás snažil nenápadně odposlouchávat něco nesedělo. V první řadě nebyl vůbec nenápadný! A neměl ochranou čelenku, ale nečekal jsem že by to byl nepřítel. Musel by to být blázen aby si jen tak přikráčel a nebo génius.
"Nezapomněl sis něco doma?" pohodil jsem trochu ofinou aby šel jasně vidět znak na mojí ochranné čelence a ukazováčkem jsem na ní poklepal. Druhou rukou jsem se držel meče zapíchnutého v zemi, ostražitosti nikdy není dost.

Můj úsměv se dočkal poněkud jiné reakce, než jsem čekal, jelikož jsem v rámci okukování okolí dávno zapomněl na čelenku, kterou jsem prozatím uložil do vaku.
Já ti to říkal, ozval se se sebou spokojený drak, který něco takového, během toho, co jsem jí tam uklízel, skutečně zmiňoval.
Ano, mami, zabručel jsem v duchu, zatímco jsem si vak přesunul tak, abych dosáhl na zapínání.
"Ne, já jen..." konečně jsem čelenku našel a vytáhnul. Jak mohla tak rychle zapadnout?
"Ještě jsem nevymyslel kam jí dám," vysvětlil jsem, pozvedající při tom ruku s čelenkou k němu tak, aby viděl na znak.

Zatímco jeden z mých klonů učil Rokua pečetě, ale aby to neviděl Torio tak jsem já šel blíž k Toriovi. Můj druhý klon byl stále u jezera a sledoval nás. Nenechal jsem ho totiž předtím rozplynout. Pověděl jsem mu " Jak se jmenuješ a ke komu patříš? " Zeptal jsem se ho trochu přísným hlasem. Vypadal neškodně, ale v jeho blízkosti jsem začal mít zvláštní pocit.

Ve chvíli kdy se sensei plížil neznámému klukovi do zad se můj vážnej výraz pokřivil do šibalského úšklebu. A fakt, že nevěděl kam si dát čelenku moc na vážnosti situace nepřidal.
"Za tebou,.." mile jsem se na něj zakřenil a prsty jsem udělal gesto, aby se otočil. Vypadal docela zmateně dokonce snad až roztržitě. Nosil zbraň, ale neměl čelenku. Udělal jsem dva kroky blíž a stál jsem přímo před ním. Všiml jsem si že má dost chladnou chakru, další takovej. Trochu jsem protočil očima, ale stále jsem se usmíval aby se nevyplašil. Přece jen to teď může vypadat že je v pasti.

Ve chvíli, kdy na mě ten kluk promluvil upoutalo to jak se zdálo zcela logicky pozornost i toho druhého muže, který se mi objevil v zádech, zatímco ten, který promluvil první o pár kroků postoupil směrem ke mě. I přesto, že jsem již v ruce svíral ochranou čelenku, nezdálo se, že by to moc pomáhalo, aspoň ne vzhledem k jeho tónu. Jejich postup mě neznepokojil, ani nevylekal, neměli přece důvod nic udělat. S čím jsem měl problém bylo vybrat si na koho se obrátit. Nakonec jsem si vybral muže s tmavě modrými vlasy, který přebral iniciativu a tak se zdálo, že tu má vyšší postavení. Minimálně co se respektu týkalo.
Co mě ale přimělo jemně se zamračit byla jeho otázka. Obličej se mi ale velmi rychle vrátil do neutrálního výrazu.
"Torio Nami," představil jsem se a z natažené ruky upustil čelenku, která se po ní svezla kousek dolů a vklouzla přímo do připravené levačky. Pravá ruka tak zůstala nastavená k potřesení a zároveň sloužila místo otázky zpět.
"Nejsem si jistý, jak tu otázku myslíte, ale rozhodně patřím ke Kiri," vrátil jsem se nakonec k problémovému bodu a jakobych svoje prohlášení chtěl zdůraznit, pozvedl jsem trochu levačku s čelenkou.
Zdá se mi to, nebo jsou tu samý pan Sluníčko? prohodil jsem sarkasticky v duchu.
To bude tou mlhou, prohlásil Ailluni hlasem, který používal když nemyslel věci zas tak vážně a na mé tváři se na okamžik objevil veselý úsměv.

Šel jsem k němu a nastavil ruku a dlaň v pěst. On si chtěl potřást rukou, já jsem bral jinačí pozdrav a to ťuknutím pěstmi. Přitom jsem mu řekl " Jestli ještě nejsi přiřazený k týmu, měl by ses obrátit na naší Mizukage-sama, kterou musíš znát. Obvykle ji najdeš v kanceláři nebo někde středu města. Potřebuješ ode mně nějaké rady nebo ses přišel jen dívat? Máme tu zrovna něco rozdělaného. " Mohl jsem v jednu chvíli znít trochu chladně, ale vše co jsem řekl jsem myslel upřímně a rád bych se věnoval svým studentům.

Tak rychlá změna přístupu mě překvapila, ale rozhodně ne nemile. Jediné, co mě zarazila byla ruka zatnutá v pěst. Tak nějak jsem nevěděl co s ní mám dělat.
Mohl jsem se snažit jak jsem chtěl, ale naše vesnička byla jednou z největších děr na světě a některé věci tam zkrátka ještě nedorazily.
Sevřel jsem instinktivně ruku v pěst a čekal, co se stane.
Ťukni do ní, ty pako.
Fakt, že byl drak zkušenější v mezilidské interakci než já, byl poněkud trapný, ale dal jsem na jeho slova a opatrně jsem do pěsti naproti ťuknul.
"V kanceláři jsem právě byl, byl tam muž, který mě přijal do vesnice. A řekl mi, že pokud se s někým seznámím a budeme spolu vycházet, dalo by se to pak řešit dál," vysvětlil jsem.
Ačkoliv nevím kdo to byl, protože se tady evidentně lidi neradi představují.
"Popravdě jsem doufal, že bych tu našel někoho, s kým bych si mohl zatrénovat?" nadhodil jsem nakonec opatrně.

Jediný pohled který se mi v téhle chvíli dostával byli záda toho kluka, tedy Toria. Pořád vypadal jako docela plachý a nejistý člověk tak jsem na sebe upozornil jen zívnutím a obešel ho abych mu nemluvil do zad.
"Takže už jsi mluvil s naším náhradním Mizukagem?" ušklíbl jsem se na něj a přiblížil jsem se k němu ještě víc a tichým hlasem jsem mu šeptnul aby to bylo jen mezi náma "Ten chlap je fakt strašidelnej" rychle jsem se zase vrátil do normální pozice
"No jestli jsi přes něj prošel tak jsi to měl těžký." se soucitem jsem na něj pohlédl a pomalu jsem zase prošel kolem něj do jeho zad "Nezapomeň na tu čelenku,..." potichu jsem mu připomněl a přešel jsem k mému meči, vytáhl ho ze země a zasunul zpět do pochvy. Položil jsem ho na zem a lehl jsem si vedle něj a jen tak jsem sledoval oblohu
"Myslím že by mohl zkusit trénovat s Ruko-em" řekl jsem do 
ticha a zavřel oči.

Došel jsem k jezeru a všiml si hned několika lidí, kteří zde byli. Jezero je odjakživa v Kiri hodně oblíbeným místem, takže nebylo překvapením, kolik se nás tu opět sešlo. Šel jsem stranou, tam, kde nikdo nebyl a posadil se na větev stromu. Vytáhl jsem si nějaké to zajímavé čtení, abych se na chvíli zabavil, než se tu něco semele.

Řekl jsem si, že se proběhnu k jezeru. Když jsem doběhl, tak jsem viděl tolika lidi. řekl jsem si "Toje fajn, doufam, že uvidim někoho znamýho" a když jsem se procházel tak jsem ho konečně spatřil a řekl jsem si pro sebe " Daisuke-san" viděl jsem jak si sedá na větev a něco vytáhl na čtení, tak jsem k němu doběhl a zakřičel jsem. "Dobré odpoledne bratranče" a sedl jsem si pod jeho strom a sundal si závaží z nohou.

Podíval jsem se na příchozího, který mě vyrušil od čtení a chvíli ho sledoval. "Taky ti přeji dobré odpoledne Naoki, co ty tu děláš?" zeptal jsem se ho. Ale co se ptám, vždyť je tu téměř každý.. řekl jsem si pro sebe. Schoval jsem své čtení a sledoval Naokiho sedícího pod stromem. Také jsem se poohlédl, jestli tu neznám ještě někoho, ale nikdo známí mi do oka nepadl.

Ušklíbl jsem se a řekl jsem "Ale Daisuke, já jsem se jen tak šel proběhnout a řekl jsem si že bych se mohl podívat k jezeru" Možná bych se mohl proběhnout do půlky jezera a meditovat. jsem si řekl pro sebe v duchu "Mno ačkoliv co tady dělas ty?

"Co tu dělám já?" zamyslel jsem se nad tím a vlastně jsem to ani nevěděl. "Asi jen tak relaxuji a čekám, až se něco bude dít." odpověděl jsem mu a vytáhl si sváču, kterou jsem si zabalil na cestu. Měl jsem s sebou suchý chleba a tak jsem nějaký naházel do jezera, abych nakrmil kachny, které se drželi u břehu a hladově čekali, až je někdo nakrmí.