Jezero Kiri

First topic message reminder :






Pověst praví, že v tomto jezeře žil kdysi vodní drak. Byla to dračice, které stačilo slabě fouknout a zvedla se obrovská vlna. Vesničané jí začali říkat Tsunami. Dodnes někteří tvrdí, že obrys jejího těla vídají v období dešťů, kdy dračice nejradši vylézala z jezera a sedávala na břehu.
Také je to nejkrásnější místo ve vesnici, kde se dá příjemně odpočívat^^

Ušklíbl jsem se a představoval jsem si jak Daisuke jako stařec krmí kachny. "Mno dobrá, já půjdu do půlky jezera. Daisuke, chceš jít se mnou?" Nandal jsem zase závaží na nohy a řekl jsem si, že se tam proběhnu. "Jestli ne a někdo mně bude hledat, tak jsem v prostředku jezera, Daisuke" a rozeběhnul jsem se

Podíval jsem se na naše obří jezero a pak zpět na břeh. "Mno proč ne.. stejně nemám co dělat." pousmál jsem se a seskočil ze stromu. "Co tam chceš vlastně dělat?" zeptal jsem se ho, když jsem se rozeběhl po jezeře za ním. Dneska je celkem teplo, ta voda by byla klidně na koupání, jako by léto ještě pořád neskončilo. řekl jsem si.

Jak jsme běželi, tak jsem povídal "Mno co bychom tam dělali. Chtěl jsem si zkusit jednu techniku a možná taky zkusit to meditování, ale nevim jak to provedu, protože to závaží na nohou mně nějak brzdi na hladině." ale co.. řekl jsem si "musím to zvládnout." a běžel jsem 3krát rychleji. Já to dám, musim si věřit.

"Tak to máš o zábavu postaráno, já mám v plánu naučit se novou techniku, ale musím jí napřed nastudovat." Vytáhl jsem si svitek s technikou a rozroloval jej. "Takže tě nebudu rušit a vychutnám si vlastní program." Posadil jsem se na hladinu jezera, když jsme dorazili na místo. "A jestli ti to nebude vadit, budeš moje pokusná oběť." řekl jsem na něj a pobaveně se zasmál.

Došla jsem až k jezeru. Nešla jsem však běžou cestou jako jindy. Snažila jsem se jít co nejdál od ostatních, a pokud možno tak, aby mě nikdo neviděl. Nejprve jsem se vyzula, sedla si na břeh a máčela si alespoň nohy. Přemýšlela jsem, o všem možném. Hlavně o tom, co mě brzy čeká. Nakonec jsem se rozhodla zatrénovat si.


Kousla jsem se do rtu, abych mohla použít krev na Kuchiyose no Jutsu. Vyvolala jsem tak svou milovanou zbraň. Podívala jsem se kolem sebe. Viděla jsem zde plno stromů, což mi maximálně vyhovovalo.
,,Tak jdi do toho." pobídl mě Choumei a já se usmála. Zavřela jsem oči a soustředila menší množství chakry přímo do ostří své zbraně. Pousmála jsem se, to by šlo. Pak nastala ta těžší část. Soustředit do zbraně i své KG. Myslela jsem jen na chlad, led, na svůj element a pokoušela se to vyslat do zbraně. Nic moc, soustředila jsem se na vše možné, jenom ne na to, co bych měla. Pustila jsem zbraň na zem a opláchla si obličej studenou vodou. Pak jsem zase zavřela oči a nejprve do zbraně soustředila chakru a pak zkusila a opět KG. Hurá! zaradovala jsem se, když jsem cítila slabé ztěžknutí kovu.
,,Fajn, tak teď." rozmáchla jsem se proti stromu. Zbraň se mi do kmenu pouze zasekla a udělala díru. Povzdychla jsem si.
,,Buď to bylo menším množstvím chakry, nebo to KG tam prostě nebylo." zamračila jsem se. Zkusila jsem to znovu a tentokrát jsem chakru zvýšila. Potom přidat KG, rozmáchnout se a seknout. Díra se prohloubila a kolem se utvořil led.
,,Bylo to chakrou." oznámil mi Nanabi.
,,Jo..Chmm...Co se stane, když dám chakru naplno?" přemýšlela jsem. Zasmála jsem se, soustředila chakru, led a znovu sekla do stromu. Díky dírám se hned rozlomil a spadl. Hups, to asi udělá trochu hluk, zazubila jsem se. Zkusila jsem to znovu a znovu a znovu. Během chvíle jsem tak zničila asi 4 stromy. Posadila jsem se na zem a zadýchaně se rozhlédla kolem sebe. Byla jsem se sebou spokojená.Seděla jsem dál na břehu a nohy si máčela ve vodě a odpočívala.

Jak jsme dorazili, tak jsem slyšel od Daisukeho, že si bude něco číst. Tak dobrá, já začnu trénovat, řekl jsem si a udělal jsem pečetě "Mizubushin no jutsu!" objevili se okolo mě 3 kloni. ,,Tak jo hoši jdeme trénovat!" řekl jsem a kloni se usmáli a zakřičeli: ,,Tak jo, jdeme na to,hurá!" ,,Hele, uklidněte se a řekněte návrhy, jak budeme trénovat." Kloni se rozprchli a byli proti mě a všichni udělali pečetě. "Suiton: Mizurappa!" když jsem se podíval, jak z každé strany na mě míří proud vody, tak jsem si řekl: Tak jo do toho, ušklíbl jsem se a poskládal pečetě na Suiton: Bakusui Shouha.  Vytvořil jsem obrovskou vlnu, na které jsem stál a jel jsem přímo na klony. Když jsem klony viděl, jak se na mně dívají, tak už bylo pro ně pozdě. S tou vlnou jsem získal rychlost a všechny 3 klony jsem rozřízl mečem, který jsem držel v ruce. Když se hladina zase sklidnila, sedl jsem si na zem a meditoval.

V tu chvíli, kdy se hladina vody zvedla, zvedl jsem se s ní i já. Byl jsem rád, že mi to neoohodilo svitek, jelikož jsem ho měl jen vypůjčený. "Buď trochu tolerantní ke svýmu okolí!" zakřičel jsem na něj. Ale.. celkem mu to jde, vypořádal se s tím pěkně. Potom jsem se ušklíbl a všiml si Hitomi, která přišla k jezeru. Byl jsem rád, že ji tu vidím.

Z té dálky jsem pozorovala obrovskou vlnu, kterou Naoki zvedl. Docela jsem se u toho bavila a oni asi taky. Tak sem Daisuke zmizel, usmála jsem se. Vzala jsem si své boty do rukou, zbraň upevnila na záda, setřela krev ze rtu a poskládala pečetě. Pomocí Shunshinu jsem se přenesla k nim.
Rovnou za Daisukeho, kterému jsem položila ruce na oči a kousla ho slabě do ouška. Jelikož Naoki meditoval, nemělo by to ničemu vadit.

Nestihl jsem ani zareagovat na to, že se k nám přiblížila a už jsem ji měl za zády a přikouslou na uchu. "Tak takovou rychlost jsem nečekal." zasmál jsem se, ale byl potichu, abych nerušil Naokiho meditaci. "Vítej na Utsushiovském tréninkovém plácku, co ti mohu nabídnout?" zeptal jsem se pobaveně.

Když jsem začal meditovat, tak jsem zničeho nic zaslechl hlas. Řekl jsem si: Co to asi tak bylo? Mno nic tak se podiváme. Když jsem se koukl na Daisukeho, tak jsem viděl Mizukage na jeho zádech. Zase jsem se zasmál a vrátil jsem se zase k meditování. Říkal jsem si: hmm Daisuke má na zádech Mizukage? Vykulil jsem oči a zapomněl jsem na chakru, abych mohl sedět na vodě a potopil jsem se nechtěně z ůleku. Vyplaval jsem na hladinu a řekl jsem "Promiňte, že jsem nezdvořilí Mizukage-sama." a kleknul jsi před Mizukage.

Sundala jsem ruce z jeho oči, nazula jsem si kozačky a posadila se vedle něj. ,,Oba Utsushiové trénují. To se jen tak nevidí." zasmála jsem se. No když jsem viděla Naokiho zapadnout pod hladinu, tak jsem doslova vyprskla smíchy.
,,Tak to bylo hrozně kawaii." usmála jsem se na Naokiho, když se vyhrabal zpátky.
,,Nač taková zdvořilost, když jsme téměř rodina?" naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a nakonec si zívla. Trénink a dlooouhé spaní mě zase unavilo. (No jo, spánek je sladký xD)

"Nikdo to za nás neudělá, takže jsme se do toho museli pustit sami." usmál jsem se a následně se zasmál i Naokiho zahučení do vody. "Mno a to jsme prej rodina, vždyť se ani na vodě neudrží, když ho něco rozruší." zívl jsem si taky, jelikož mě tím Hitomi nakazila. "Mno prosim, to je morálka. Vnese nám sem spaní." zasmál jsem se.

Začal jsem mít výtlemy jako kdybych spadnul z nebe. "Tohle neni možný. Vám se chce spát, jak myslíte. Tak já vám dám!" ponořil jsem ruce pod vodu a začal jsem cákat na ty dva ospalce vodu "Tak tomuhle já říkám zábava."

,,Ale ale. Trénink udělá své." pousmála jsem se. Úsměv mi ale vydržel jen do té doby, dokud na nás Naoki nezačal cákat studenou vodu. Zamračila jsem se. To se mi už nelíbilo, takže aby nás to nezmáčelo, nastavila jsem před sebe dlaň, čímž jsem ty kapky zmrazila a ty spadly, i když s cáknutím, do vody.
,,My se probudíme i jinak, vodu raději vynech." vyplázla jsem na Naokiho jazyk a zase si zívla. Opřela jsem se Daisukemu o rameno a přivřela oči.

Vzal jsem Himinu do náruče, jelikož jsem viděl, že je dost unavená. Díky tomu čtení jsem byl taky. Svitek jsem si ještě předem sbalil a potom jsem s Himinou došel na břeh. "Tak mi půjdem domů, uvidíme se tu třeba zítra, nebo se potkáme v sídle." zamával jsem mu a vyrazil jsem s Himi domů. (-přesun-)

"Jojo Daisuke, tak já taky poběžim." Zapl jsem si závaží na nohou a rozeběhl jsem se k břehu a řekl jsem "Tak v sídle." ušklíbl jsem se a odešel. (přesun)

Trénink
Katon:Hibashiri 2.9 - 9.9 (Filler)
Přišel jsem k jezeru tak jako každý den akorát o něco později než obvykle. Začínalo být šero a pomalu se stmívalo, takže byl klid na trénink a nikdo moc neokouněl. Ale na tmu jsem byl připraven! V jedné ruce jsem držel plátěný pytel, ve kterém jsem měl šest loučí a pár svitků na přivolávání vody. Přece jen voda se semnou moc nekamarádí. Bez přemýšlení no spíš automaticky jsem šel na své oblíbené místo u břehu jezera, vytáhl jsem sečné zbraně od pasu abych měl víc pohodlí a samolibě jsem  si sedl. Tentokrát jsem měl ale připravený svitek pro novou techniku. Sáhl jsem si za pas po pravici vedle místa, kde bývá schovaný meč, a vytáhl jsem svitek. Už byla opravdu tma a na svitek jsem dost špatně viděl, tak jsem z pytle vytáhl pět loučí a rozházel je do tvaru kruhu.  Poslední bod kruhu končil u mě, tak jsem vedle sebe zapíchl tu poslední louč a pomocí Hōsenka no Jutsu zapálil všechny louče. Katon: Hibashiri – to stálo na malém svitku s červenými okraji. Pomalu jsem ho otevřel a začal ho studovat. Luštil jsem to asi dvě hodiny, bylo tam docela hodně informací a některým věcem nebylo rozumět, navíc to světlo co mi poskytovali louče nebylo zrovna nejlepší. Ale podařilo se mi rozluštit jak na to. Podle návodu je to vždycky jednodušší. V cílové podobě má technika být ohnivý prstenec, kterým někoho můžu chytit anebo vrhání ohnivých prstenců. Soustředit chakru kolem svého těla ve tvaru kruhu s podstatou ohně. Yatta!! Teorii bych měl zmáknutou! Energicky jsem vyskočil zpátky na nohy. Ani mi nedošlo, že nade mnou už je černočerná obloho plná hvězd. A nad vodou je měsíc tak velký, že to vypadá jako bych si na něj mohl šáhnout.
 
Na chvíli jsem se zahleděl na oblohu, možná jsem se nechal unést a bylo to i dýl. Ale po chvíli jsem se probudil z toho poblouznění a pomalým krokem přešel do středu kruhu z loučí. Sebral jsem ze země svitky s vodou a schoval si je k pasu. Uvolněně jsem se narovnal a složil jsem pečeť tygra a soustředil chakru. Kdyby teď někdo přišel asi by si myslel, že provádím nějaký zakázaný rituál. Ale hlavní důvod proč to trénuju v noci jen za svitu měsíce a pár loučí je ten že není absolutně nic, co by mě mohlo rozptylovat. Jediné na co se budu soustředit je oheň. Oheň, kruh,.. měl jsem zavřené oči a zatnul jsem zuby a kolem mě se lehce začala rozviřovat chakra. Kolem nohou se vířila přímo od mého těžiště do kruhu a já to cítil. Přidal jsem do toho lehký nádech své nejvřelejší podstaty ohně a cítil jsem to pěkné teplo u nohou. Okolo mě byl malý ohnivý kruh to je na první pokus docela úspěch. Stále jsem měl zavřené oči a na ústech se mi objevil nepatrný úsměv. Oheň jsem kontroloval jako svého mazlíčka. Ale přece jen v tom bylo opravdu málo síly, takže k dokonalosti tomu chybí opravdu hodně!
 
 Rozhodl jsem se vdechnout technice o něco víc paliv a trochu to kolem sebe doslova rozohnit. Ve chvíli kdy jsem do techniky přidal několikanásobně více ohně, tak se oheň splašil a úplně mě přestal poslouchat. Kolem mě se začalo normálně hořet. Ksó!! Sice mě to nepálelo ale nemyslím, že by mi nikdo neodpustil, kdybych podpálil nejoblíbenější místo Kirigakure no Sato a k tomu vypálíl půlku lesa. Vytáhl jsem jeden ze svitků, ve kterých jsem měl zapečetěnou vodu a na celou šířku jsem ho roztáhl nad hlavou. Najednou *Puf* a na hlavu mi vytekla snad půlka jezera. V ten moment najednou všechen oheň u jezera zhasnu a v měsíčním světle byla vidět jen moje maličkost. Stál jsem tam s trochu tupým výrazem, celý promočený. Celý jsem se třásl, studená voda mi nedělá dobře. Když pominu okolnosti tak byla docela teplá noc. Sundal jsem ze sebe všechno to mokré oblečení, takže jsem zůstal stát téměř nahý. Zbyl na mě už jen jeden kus hadru.
 
Posbíral jsem mokré louče, svoje oblečení a zbylé dva mokré svitky a položil jsem je o kus dál na suchou zem. Použil jsem dlouhé Goukakyuu no Jutsu spíš jako takovej menší plamenomet a sušil jsem si tak svoje mokré věci. Sice louče chvíli nešli zapálit, ale po chvíli uschli sami. Svitky s vodou byli smyté vodou, takže byli nepoužitelné a oblečení chtělo víc času. Rozházel jsem už suché louče a znovu je zapálil. Stoupl jsem si doprostřed a teď už to fakt muselo vypadat divně. Téměř nahý chlap uprostřed kruhu ze zapálených loučí. Snad sem nikdo nepřijde!
 
Tak jo, znova a víc opatrně! Teď už záchranou páku nemám! pohledl mi lehce sjel na mokré svitky a nevinně se mi protáhl obličej. Hlavou mi proběhla myšlenka, jak by to tu vypadalo kdybych to nezvládl a radši jsem jí rychle polknul. Znovu jsem se postavil uvolněně do středu kruhu kruhu z loučí a složil jsem pečeť tygra. „Pokus číslo dvě“ šeptl jsem si jen tak pro sebe a začal jsem uvolňovat chakru. Stejně jako při prvním pokusu jsem vytvořil ze svého těžiště hlavní bod kde měl kruh chakry kolem mě svůj střed. Od prvně jsem se poučil a dal jsem do toho co nejvíc chakry abych měl dostatečný podklad pro ovládání takhle divokého ohně. Podstata ohně je dost nepředvídatelná. Tentokrát jsem měl otevřené, oči abych měl jistotu. V téhle chvíli jsem nevěřil svým smyslům. Pomalu jsem přidával svojí podstatu do rozvířené chakry. Hlavní bod vzplanul a začal obíhat kolem mě do kruhu a pomalu zesiloval podle mé vůle. Se silou plamene se pomalu i kruh kolem mě zvětšoval. Ale jsem si záležet na tom, abych měl vše pod kontrolou. Čas plynul opravdu rychle a začalo se pomalu vyjasňovat a já jsem pořád i z posledních sil a hlavně z posledních zásob chakry tvořil čím dál slabší ohnivý kruh. Ale pokrok šel znát hlavně v tom, že jsem dokázal už lépe ovládat oheň. Měsíc už vystřídali první paprsky ranního sluníčka a já odpadával únavou. Vzal jsem si nyní už suché kalhoty a oblékl si je a na kimono už jsem neměl sílu. Lehl jsem na místě a jen na sebe přes půl těla hodil to kimono a usnul jsem,...
 
Když jsem se vzbudil, koukali se na mě nějaké dvě malé děti a drželi v rukou moje zbraně. Byly to děti, takže jsem jim věnoval trochu nuceně letmý úsměv. Vypadalo to, že jsem se spíš vyděsil. Pustili meč i dýku a utekli hlavní cestou pryč. Pomalu jsem vstal a protáhl jsem se. Měl jsem ještě takové rozespalé oči, tak jsem si oblékl kimono a šel jsem k jezeru opláchnout si obličej studenou vodou. V odrazu na hladině jsem si všiml, že mám na obličeji přilepené stéblo trávy. A to nebylo to jediné, když jsem se pořádně rozkoukal všiml jsem si oranžové oblohy a slunce zapadajícího vzadu za lesem. Na rozdíl od měsíce mi připadalo docela daleko. Vlezl jsem na korunu stromu, který vypadal nejvyšší aspoň na první pohled a sledoval jsem západ slunce.
 
V takových chvílích čas vždycky plyne o něco rychleji, než jsem se nadál začala být zase tma. Tma, která ohašovala začátek tréninku. Opět jsem vešel do středu kruhu z loučí a všechny je zapálil. Když začali hořet louče, společně s nimi se začal na čím dál tmavší oblohu vyhupovat měsíc a hvězdy. Vše vypadalo připravené, stál jsem uprostřed kruhu, začínala být tma, super! Spojil jsem ruce v pečeť tygra a místo chakry kolem mě se do ticha rozezněl žalostný křik mého žalůdku. Nojóó!! Já mám hlad! podlomili se mi kolena a padl jsem na zem. Vytáhl jsem z plátěné tašky vyjedené onigiri a poslední tyčinku, jinak jen obaly. Zatracený děcka!! zaklel jsem si jen tak sám pro sebe. A začal do sebe cpát vše, co jsem našel. Zoufalé situace žádají zoufalá řešení řekl jsem si a nacpal do sebe vybrané onigiri, takže spíš už jen suchou rýži. Spolkl jsem poslední kousek své hrdosti a konečně jsem mohl začít. Měsíc už byl jasně vidět na hladině jezera a obloha byla celá černá, čas utíká rychle.
 
Vstal jsem ze země a dnes už napodruhé jsem tentokrát suchý, najezený, vyspaný a hlavně připravený! Spojil jsem ruce v pečeť tygra a na tváři se mi objevil dost sebejistý úsměv. Žádné pochybnosti! V mém těžištním bodu se rozhořel plamen a dost velký kruh okolo mě se začal zaplňovat rychle běžícím pro začátek docela dost slabým plamínkem, který každou chvíli sílil. Velikost kruhu už byla skoro tak velká jako kruh z loučí. Yatta!! Vypadá to slibně! zaradoval jsem se a na chvíli ztratil koncentraci a kruh se zmenšil až do středového bodu a téměř vyhasnul. Můj úsměv se opět docela protáhnul. Ale na druhou stranu, kdyby se oheň zase zbláznil tak je to pěkně v hajzlu. Zase jsem pomalu „rozfoukal “ středový bod plamínku a kolem mě se začal rozšiřovat plamen. Teď už se mi opravdu dařilo držet techniku pod kontrolou.  Už jsem dokázal bez obav udělat ohnivý kruh dostatečně velký a silný, ale jen kolem svého těla. Teď to musím dokázat použít na větší vzdálenost. Noc byla dlouhá a moje učení fungovalo na principu pokus omyl. Z těžištního plamene vyšli dva rychlé proudy do stran a po několik metrech se měli spojit v kruh, ale na dálku mi dochází síla plamene. Ksó! Takže musím přidat na chakře a dát do toho víc ohně. Ale to zároveň bude chtít i mnohem víc opatrnosti a asi znovu natrénovat soustředění určitého množství chakry.
 
Další noc utekla a já byl už docela daleko. První paprsky slunce se začali drát na oblohu a já zase vyčerpaný usnul. Tentokrát jsem si lehl pod strom a věci jsem si schoval za něj. Nebylo to zrovna nenápadný, ale na všetečný děti to muselo prostě stačit. Den zase ubíhal a já jsem ho zase celý prospal. Pomalu jsem otevřel oči a před obličejem jsem měl ty dvě děti. „Zase?!“  pronesl jsem trochu nevrle a nasadil zlej pohled. Můj zlej pohled asi neměl moc účinek, jelikož jsem měl pořád ještě docela zalepený oči. Ale zase nic neřekli a jenom utekli akorát s tím rozdílem, že mi tu nechali menší svačinku. Vedle mě leželi v listu zabalené čtyři onigiri a jedna z nich byla vydlabaná. Trochu jsem se nad tím pousmál, ale nestěžoval jsem si. Všechny jsem snědl a zase jsem si dal menšího šlofíčka. Když jsem se probudil po druhé tak už na obloze zase strašil měsíc. Vstal jsem a jak jsem toho dneska hodně naspal, tak jsem nebyl zrovna ranní ptáče. Protáhl jsem se a opláchl jsem si obličej, tak jako vždy. Potom jsem si šel za strom vytáhnout louče a zase jsem si připravil půdu pro trénink.
Opět jsem vešel do středu zapálených loučí a zase jsem poskládal pečeť tygra. Byl jsem na vrcholu síly a tak jsem kolem sebe vytvořil velký plamen a ten začal divoce pobíhat podle toho, jak jsem chtěl já. Poprvé jsem cítil, že oheň ovládám perfektně a taky se mi konečně poprvé podařilo techniku úspěšně použít. Plameny se spojili v kruh a teď už tomu dávat jen o něco větší šťávu. Na tváři se mi objevil vítězoslavný úsměv a to mi dnešní trénink začíná líp, než jsem myslel. Po prvním úspěchu jsem asi tak ještě hodinu zkoušel vylepšovat sílu techniky a finální výsledek stál za to.

V poslední řadě jsem se chtěl naučit používat Hibashiri jako prstenec kolem těla, který můžu používat jednak jako obranu tak i jako útok na dálku co poletí vzduchem. Ve svitku o tom bylo napsáno a vypadalo to jako nejjednodušší když ovládám to pozemní část. Tak jsem se do toho pustil. Tohle bude lehké řekl jsem si a pustil jsem se do toho se vší vervou. Ale největší problém pro mě byl ten první taneční pohyb, při kterém se roztočím na jedné noze. Vytvořit ohnivý prstenec kolem těla je už hračka. Pracoval jsem nad tím celou noc a když se zase začalo rozednívat. Konečně se mi to podařilo. První ohnivý kruh z mého baletního čísla se vypařil nad hladinou jezera a trénink končí.


Dřív než stihlo zasvítit slunce, tak jsem usnul. Další den si dávám oficiálně volno

Nechal jsem ty dva ať si to vyříkají a věnoval se Rokuovi a ještě jednou jsem mu ukázal správné pečetě pro Mizu Bunshin. Zatímco já mu vysvětloval postup techniky, vodní klon u jezera se rozplynul na vodu aby viděl co se stane po zrušení. Druhej klon předváděl co všechno může vodní klon dělat když je povolaný.

(Sorry hoši, ale čekal jsem na vás až moc dlouho než si odpovíte, takže se věnuju teď Rokuovi)

Dělal jsem přesně to co Kataruv klon dělal.Skládal jsem pečete a snažil jsem se vytvořit aspon jedno vodního klona."Nic" řekl jsem si v  duchu pak jsem se zas podíval jak to udělal.Znovu jsem poskládal pečetě a soustředil se a snažil jsem se vytvořit vodního klona zase nic.Povzdechl jsem si protáhl jsem a pustil jsem se do toho.Poskládal jsem pečetě dal jsem ho toho víc chakry už se něco vytvářelo tak jsem do toho dal ještě víc chakry ale ten "vodní klon" se roztrhl "Kso,nesmím do toho dát tolik chakry" pomyslel jsem si ještě jednou jsem se podíval jak to děla Kataro a pečlivě jsem ho sledoval.Poskládal jsem pečetě a soustředil jsem se udělal jsem to jako předtím.Zase se něco vytvářelo tentokrát jsem do toho nedal tak moc chakry aby se neroztrhl."Musím to zvládnout,musím to zvládnout prostě musím!" opakoval jsem si to hlavě a přitom jsem se pečlivě soustředil.Podíval jsem se co se přede mnou vytvořilo "Mno jako já to moc nevypadá" to bylo první co mě napadlo ale pak se mi na tváři objevil radostný úsměv sice to nevypadal jako můj klon ale v tu chvílí mě to nijak nezajímalo pro mě to znamenalo to že jsem na dobré cestě dokončení techniky.Byl jsem vyčerpaný ale přesto jsem neskončil snažil jsem se dál a doufal že se mi to povede.Klony pomaličku ale přesto jistě se začali podobat mě.Když tu najednou se konečně vytvořil jeden s cela vypadající stejně jako já.Nevydržel tolik co Kataruv klon ale přesto vytvořil jsem svého prvního klona ,měl jsem velkou radost ale na další mi už nezbyla chakra tak jsem si lehl na trávu a díval se na krasné nebe s velkým úsměvem na rtech.

Náhle uslyším obrovský výbuch směrem od vesnice když se mi to naskytne pohled na Rokubiho. Vykřiknu proto " Vy zůstaňte zde. Je to rozkaz, tohle je mimo vaší úroveň. " Jakmile jsem dořekl, klon se rozplynul a já vyrazil na bojiště. Byl jsem jeden z hlavních sil Kirigakure a tak jsem musel jít do boje. Bude to tvrdý boj a i kdybych měl položit život za vesnici udělám to rád. (přesun)

Jen tak jsem ležel u Jezera a slyšel jsem hluk z vesnice. Sensei odešel, ale podle rozkazů máme zůstat tady Tsse,.. odfrknul jsem si a přetočil se na bok. S nezájmem jsem zavřel oči nechal to zase na ostatních. Ksó! Zavzpomínal jsem co se dělo při posledních útocích na vesnice kde jsem byl a s hořkostí jsem to polknul a snažil jsem se vypadat nezaujatě a s nezájmem,...

Cestou jsem jenom tak brouzdal po okoli jezera. Nakonec jsem se dostal ke stromu kde jsem obvykle sedaval. Oprel jsem se a pak zacal hladit Akemi. "Tak co ted budeme delat co? Ze bychom se vratily tak kde jsme byly predtim?" Sice jsemmluvil k akemi ale te to bylo celkem jedno kam pujde. Nakonec jsem se vydal smerm k obytne casti
(Presun)

Hluk utichl a všude v okolí se zase rozprostíral klid. Ani větříček nezafoukal, prostě úplné ticho. Jediné co bylo slyšet byl trénující Ruko, ale nejspíš jsem ho tak trochu vytěsnil a poslouchal jen a jen to nekonečné ticho. Se zavřenýma očima jsem na chvíli v tom tichu nejspíš usínal, ale stále jsem vnímal okolí. Z usínání mě probudila jen lehká vlnka na hladině jezera. Rychle jsem vstal a zbystřil jsem o něco smysly a všiml jsem si že opodál v mráčku mlhy stojí jakési dvě siluety.
"Jsou to lidi?" trochu jsem si promnul zrak abych se ještě trochu probudil a všiml si že mi na nich něco nesedí. Natáhl jsem se pro meč který jsem měl po pravici a možná mohli slyšet jak to akorát cinklo a v tu chvíli jsem stál před nimi. Meč jsem držel spíš schovaný aby to nevypadalo že se snažím útočit, spíš jsem se snažil být opatrný. Spatřil jsem o dvě hlavy nižší dívku než jsem já a jakési menší stvoření co stálo vedle ní.
"Zabloudili jste?" zamával jsem volnou rukou a trochu falešně jsem se usmál, snažil jsem se nepůsobit moc nedůvěřivě.