"U špinavého Kojota"

First topic message reminder :


starý bar, láká pocestné svou pověstí. V tomto baru si užijete spoustu zábavy, obsluhují vás tzv. Kojotky, které mimo jiné tančí na baru.

"Mýlíš se," obklopily mě kosti ze Susanoo a jedna kostěná ruka, ta odrazila svou pěstí ty krystalové jehlice.
"To je vše? Zajímalo by mě, odkud máš ten Rinnegan.."

"To je moje odměna, kterou jsem si ani nestihla užít." promluvila jsem a vzala si na tvář masku a upravila si vlasy a plášť.  
"Jestli se mýlím tak mi pak řekni jméno člověka, který tě nikdy v ničem nezradil." podívala jsem se mu na tu dálku do očí.

Ta maska je děsná.. "Znám spoustu lidí jak z minulosti tak i ze současnosti. Kisame mě nikdy nezradil, Nagato, Sandaime Hokage, mí přátelé Uchiha Shisui, Uzumaki Naruto, současný Hokage, Mizukage a ostatní přátelé z Konohy." odpověděl jsem ji s úsměvem na tváři. Ano, i Uchiha Itachi má přátele, na které se může spolehnout!

"Jsi šťastný jestli máš přátelé, kterým můžeš důvěřovat." V hlavě se mi promítli myšlenky na mou rodinu, na Shoa, Sasukeho, ale i ti si našli skulinu, kde by šli proti mě. Bohužel. 
Nenech se jím vyprovokovat. Zafuněl Dag. Poplácala jsem ho po krku

"Ty máš mě, pokud neodmítneš," je to všechno špatné, být na to sám. Nikdo by neměl být sám, to byl také důvod, proč jsem tuto misi neodmítnul. Už tak dlouho jsem neviděl svou milovanou Konohu. Kdo ví, co se teď děje, asi bych měl poslat nějakou zprávu.

"Tebe?" zarazila jsem se a v mžiku se shunshinula před něj. 
"Znovu se ptám, proč já? Bloudíš tu po okolí máš namířeno do Kiri, kde je jeden člověk, který skoro způsobil mou smrt, stále mi dáváš nabídky, abych se k tobě přidala, snažíš se mě tu oblbnout. Co máš za lubem? Máš mě snad vyprovokovat jménem Konohy? To nestačí, co mi společnost udělala?" skoro jsem na něj poslední větu vykřikla

"Přesvědč mě. Já mám času dost." pronesla jsem jenom a čekala co udělá. Bude to mít hodně těžké. Dag se pobaveně posadil na trávu a pozoroval nás, přitom Itachimu naznačil ať jde do toho, že on se výborně baví.

"Eh?" pozvedl jsem zvědavě obočí a založil si ruce na hrudi. Tohle bude zřejmě dlouhé.
"A jak? Mám se postavit na hlavu a dělat kotrmelce?"

"No udělej ale to mě asi nepřesvědčí jen pobaví." založila jsem si ruce na prsou a sledovala ho přes ty malé otvory v masce, můj pobavený výraz naštěstí neviděl. Ale ta myšlenka jeho v akci byla opravdu zábavná

"Já vůbec nevím, co by tě mohlo přesvědčit..Snad jen.." deaktivoval jsem sharingan a pohlédl ji do očí.
"Pohleď mi do očích a uzříš pravdu."

"už jen to že jsem se ti dívala do očí když si v nich měl sharingan jsem ti projevila dostatečnou důvěru ne? Co myslíš, že uvidím v tvých očích? Jen vzpomínky na minulost a na tu vzpomínat nehodlám." pronesla jsem chladně. Zafoukal příjemný větřík a začal si pohrávat s jeho i mými vlasy. Vypadal dobře možná líp než Sasuke ...

"Ne, uvidíš pravdu, uvidíš pravý důvod toho, proč ti chci pomoct a snažím se tě najít a zjistit o tobě, co nejvíc." zvedl jsem opatrně ruku a na krok se přiblížil k Reině. Chtěl jsem ji tu masku sundat a podívat se na její obličej.

Rychle jsem si pohrávala s myšlenkou zda-li má uhnout, ale pak jsem si říkala, dala jsem mu přece možnost vyjádřit se, tak proč se ukvapovat. Stála jsem prostě nehnutě na místě a čekala co bude dělat dál. Zajímalo mě to, takhle milý na mě naposledy byl....to už je hodně dávno.

Sundal jsem tedy masku, když mi to dovolila. Zvedl jsem ruku a zastrčil ji pramen vlasů za ucho a vytvořil ze síly, kterou mám díky Isobu, malý korál ve tvaru růže, zastrčil jsem ji za to ucho.

Snad poprvé mi bylo nepříjemné, když se mi někdo díval do oka ve kterém byl rinnegan. Připadala jsem si najednou ošklivá a to jsem nemyslela na popraskaný obličej a kůži. Letmo jsem mrkla na to, co mi vytvořil do vlasů a pak zase na něj. Neměla jsem slov. Kdybych snad i mohla, tak zčervenám. Odvrátila jsem obličej, aby se mi do očí nemusel dívat. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na Shoa, měl podobné chování, Sasuke podobně vypadal. Itachi jako by byl kombinace těch dvou a přesto tak jiný.

"Neodvracej se," zašeptal jsem a dotkl jsem se její tváře a natočil ji zpět. Hleděl jsem do jejich očích a zahlédl kousek její duše. Nebyla černá, jak by si mohli ostatní myslet. Ještě měla šanci!
Přiblížil jsem se k ní, téměř jsme se dotýkali nosy. Začalo mi bušit srdce, něco, co jsem několik desítek let nepocítil.

Tak tohle zamávalo i se mnou. Donutil mě podívat se mu znovu do očí. Proč mají lidi jako on vždycky pravdu. Jenže mě se zmocnil strach a mírně se mi začali chvět ruce. Nepatrně jsem odstoupila dozadu. Nedokázala jsem si v hlavě srovnat co dělám. Měla jsem tendenci zavřít oči, ale jen jsem je přivřela, abych zaostřila na ty jeho.

Nechtěl jsem aby odstoupila, proto jsem ji k sobě mírně přitáhl, jemně a něžně, abych ji nevystrašil. Naklonil jsem se k ní a trochu přibližoval. Ty draku! Se nezdáš Itachi. Isobu promlouval z mého nitra a pobaveně se uchechtl. Překvapivě byl vzhůru, teď by měl spát.

Možná bych měla něco udělat, ale mé odvracení ihned zmařil a  já se mu ani nebránila. Všechno to pozoroval za zády můj drak a já se od něj prostě nemohla odtrhnout. Probudili se ve mě ty samé city co jsem chovala k jeho bratrovi a teď to byl Sasuke kdo se mi vybavil jako první. Tu myšlenku jsem zahnala zavřením očí a překvapujícím pohybem vpřed.

Vnitřně jsem se ušklíbl a snažil se ignorovat Isobovo volání Tak už ji polib.
Naklonil jsem se k ní a udělal něco, co nikdo nečekal.

Už jsem zapomněla jaké to je. Už dlouho jsem necítila něčí rty na mích. On neviděl to co bylo na povrchu on musel cítit, jak jsem se cítila já. Šokovala mě spíš má reakce, obvykle z toho vykličkuji, nechala jsem se unést. Odvrátila jsem se od něj, abych mu viděla do očí. I na něm bylo kupodivu poznat, že to není jen tak obyčejný polibek na uklidněnou. Měla bych něco možná říct. Držela jsem se rukama jeho rukávů skoro křečovitě, aniž bych si to uvědomovala. 
"Proč si to .... udělal?" šeptla jsem

Já už také dávno zapomněl, jaké to je a jak se to dělá. Neohrabaně jsem se odtrhl od jejich rtů. Byl to zločinec třídy S, stejně jako já, dřív a já jsem tady s ní..No tohle.
Tváře se mi nachově zabarvily a hleděl jsem na ní s podivnou něhou v očích.
"Kdo ví, mé tělo se pohybovalo samo.."

"Kdybych mohla tak zčervenám jako ty." rýpla jsem si do něj, ale snad poprvé se před ním vlídně usmála. 
"Tvoje přesvědčovací metody se mi zamlouvají, ale..." pustila jsem jeho ruce. "....já nemůžu teď všeho nechat." pověděla jsem mu smutně. "Já potřebuju mít pocit volnosti, který teď nemám. Potřebuju někde vybít zlost, kterou mi společnost naservírovala." 

"Zraď Otokageho, společně ho dokážeme zabít.." pohlédl jsem na její praskliny na tváři.
A taky tě zřejmě asi budu muset hlídat.