KANCELÁŘ RAIKAGE

Konečně mě zase někdo oslovil jménem. Samozřejmě jsem měla vykání ráda. Kagayaki-san, Kagayaki-sama. Raikage-dono. Všechno to byla moc pěkná oslovení, ale kromě Atsuki mi už nikdo neříkal Rin. Vyděšený výraz byl ten tam.
"Yosh," kývla jsem.
Rychle jsem načmárala vzkaz, že momentálně v kanceláři nikdo není, abychom mohli vyrazit.

//Přesun

 "Jakto že tady je průvan? člověk tu jednou není a hned je tu bordel. Kde mám svůj zelený čaj? Proč je tu takové ticho? A už někdo udělal ty tabulky na příští měsíc? Chci vidět ekonomický stav vesnice, proč ho ještě nemám na stole? Copak tu nic nefunguje kde mám asistentku? A kde je můj syn?" burácel jsem cestou do své kanceláře. Rozrazil jsem dveře, ale neuvědomil jsem si svou sílu, tak mi i s klikou prostě zůstaly v ruce. 
"Potřebuju nové dveře a opravte ty panty a kde je můj stůl?" užíval jsem si to. Došel jsem k zrcadlu, co vyselo po pravé straně mého křesla. Podíval jsem se do něj, upravil si knír, nadechl se a zatáhnul břicho a hlavu povznesl výš a ještě jsem se postavil bokem.
"Pořád jsem fešák a ještě v kondici." prohlásil jsem nakonec spokojeně a zase jsem nahodil vážný až smrtící výraz a musel jsem si jít zaboxovat.

Stůl už byl na místě. Ze železa. Ten se jen tak neprolomí. Skleněnou desku, kterou se na něj pokusila dát, jsem naštěstí stihla uklidit. Jenomže byl zatím překrytý bílým přehozem jako nový kus nábytku a všechny papíry ležely rozpracované na mém stole. Jakmile jsem vyběhla schody, zaslechla jsem řev.
Bože! Atsuka vyletí z kůže, Ken taky nebude nadšený a já nemám hotovou svou práci!
"Raikage-sama!" udýchaně jsem vběhla do dveří. "Gomenasai."
Uklonila jsem se jak nejhlouběji to šlo.
"Váš stůl je na místě, čaj bude za chvíli a průvan je, protože se celý den větralo," okamžitě jsem zabouchla okno.
O dveře se budu muset postarat později.
"Ale jelikož jste, s prominutím, vytrhl dveře z pantů, bude tu průvan ještě minimálně několik hodin, než je přijdou vyměnit," pokrčila jsem rameny.
Mezi touto a minulou větou jsem již stihla dát dělat čaj. Byla jsem hbitá. A zvyklá na tuhle práci. Dřív. Taky jsem stihla pozdravit čekající Atsuku, políbit ji na uvítanou na tvář a rychle obejmout a už jsem zase byla ve vedlejší místnosti u Raikageho.
"A váš syn, prosím, trénoval posledních pár hodin se mnou," zodpověděla jsem mu konečně poslední otázku. "Omlouvám se za to zdržení. Před ním jsem stihla vypracovat většinu papírů a udělit jednu misi. Žádal o ni Genin, ale zdál se pracovitý, takže jsem mu uložila zkontrolovat a doplnit všechny lékárničky v celé budově, určitě brzy přijde nějaká kontrola. Musíme mít vše v normě."
Konečně jsem se zase dostávala do klidné normy. Možná za to může i to, že ihned po konci tohoto monologu jsem mu donesla jeho zelený čaj. To byla rychlost!
"A nakonec pro vás mám ještě jednu mírně znepokojivou zprávu," pronesla jsem a sledovala, jak se prohlíží v zrcadle. Zatím, než mu ji povím, jsem ale čekala na jeho reakci. "Tajnou zprávu z Konohy."

Trvalo jen mžik, než jsem se objevila za Kenem.
Ale on vůbec není hřích používat Shunshin no Jutsu při práci asistentky...
Naklonila jsem se k němu.
"Jaký máš rád čaj? Nebo bys raději kávu? Nebo v tomto horku jen vodu s ledem?"

"Ano? Mám rád tajnosti, pojď mi to honem říct vy hrdličky jedny." neušlo mi jak se k sobě ty dva chovali, byl jsem potěšen. Odstoupil jsem od zrcadla a podíval se na svůj nový stůl šel jsem k němu a vší silou do něj bouchnul pěstí. Drží... potěšeně a hlavně s největší opatrností jsem si sedl do křesla

Zklamaně jsem se na něj zadívala. Potěšilo by mě donést mu čaj. A on to odmítl.
To od něj bylo opravdu ošklivé. A nezdvořilé.
Ignorovala jsem Raikageho poznámku o tom, jak se k sobě máme a dala ruce za záda.
"Je to tajná informace, takže vám nemohu říct, jak jsem se k ní dostala. Mohu si však stát za tím, že je pravdivá. Jeden z mých velice dobrých a důležitých přátel..."
Kdyby tohle Hokage slyšel...
Neubránila jsem se úsměvu.
"....mi prozradil, že Iwagakure má až podivně dobrou výzbroj. Prý se zvýšila její vojenská síla i její vliv. Také se ke mě dostala informace, že právě Iwa zosnovala únos Jinchuuriki z Listové. Měli bychom dávat pozor na naše Bijuu," mluvila jsem naprosto vážně. "Jinchuuriki Konohy je dle všeho mrtvý. A může za to někdo, komu říkají Hebi. Sama přivolávám Hady a mohu vám hned říct, že už jméno neříká nic dobrého. Pokud jeho schopnosti budou na dostatečné úrovni, bylo by lepší se ho zbavit. Rozhodně bych ale nejprve stáhla všechny naše shinobi z misí, které se odehrávají příliš blízko Iwy."
Ukončila jsem svůj monolog. Přesto ale zbývala ještě jedna věc, kterou bylo třeba dodat.
"Tato informace je tajná a její utajení je zpečetěno krví dobrých shinobi. Je třeba na to při rozhodování, co s tím, dbát."

"Hm to je zajímavá informace zajímalo by mě který ptáček vám to zazpíval. Nelíbí se mi ale slečno Kagayaki, že neplníte svou práci a místo toho si támhle někde šaškujete s mím synem. Zprávu o ekonomické situaci Kumo jsem žádal už na začátku vašeho jmenování stále ji nemám k dispozici, vrátím se sem a nikdo tu není, kdo by roztřídil požadavky na mise. A už jsem rozzuřený a ta Iwa to ještě zhoršila je na čase aby se konal sraz kage!" praštil jsem vší silou do stolu, byl jsem brunátný vzteky, pokoušel se o mě zase jeden z mích záchvatů vzteku, chakra kolem mě začala vířit. "Blíží se slavnosti vesnice a není nic připraveného měli jsme na to dost času, za tu dobu co jsem byl mordovat nepřátele se tu nic nepohlo!" kdybych věděl, že bych přišel o své vlasy už dávno bych si je zuřivostí vyrval z hlavy

Praštila jsem mu zprávou o stůl.
"Takhle se mnou nejednejte," zasyčela jsem. "Pořád jsem zároveň bývalá Kage. Kdybych tu měla co dělat a kdyby se tohle, jak můžete vidět, nezaseklo na lidech, kteří mi nedali podklady, tak bych zůstala v kanceláři."
Založila jsem ruce na hrudi.
"Kage nemůže jen bouchat do stolu. Nejméně tři generace už Kage dohlíží na slavnosti sami. Nedal jste mi je na starost a nemohla jsem tušit, že mám něco připravovat, zatímco vy budete lítat bůh ví kde a ohrožovat svůj život a tak i vesnici," pohodila jsem vlasy. "Nebyla jsem s vaším synem na rande, byli jsme trénovat. Trénovat boj. Pokud se toto toleruje vám, pak máme stejné právo. Pokud se toto vám tolerovat nebude, nebudeme mít to právo ani my."
Udělala jsem všechno, co chtěl. Za záseky jsem nemohla. Zadala jsem potřebné mise, získala díky kontaktům důležité informace. A on na mě od příchodu jenom řve. Hluboce mě to urazilo.

 "Jak to semnou mluvíte slečinko? Nějaký respekt ke starším vám nic neříká? Pokud já vím vesnické slavnosti vždy dělali organizátoři a Raikage vždy jen schvaloval rozpočet a dané akce. Jestli jste si na to dohlížela sama budiž, ale teď jsem tu já a já vracím stará pravidla." prudce jsem vstal a nepřestal řvát. "Já vedl celou válku byl jsem v prvních liniích a nasazoval život za všechny jako první narozdíl od vás mám víc zkušeností tak se neopovažujte mi tady říkat co mám dělat!" zatínal jsem střídavě pěsti a kolem mého těla se začínali objevovat menší blesky. "Já jsem zbavil vesnici nukeninů, kteří mohli ohrozit životy nevinných lidí a to považujete za ohrožení vesnice? Podceňujete mě!!!"

"Vy jste bojoval v prvních liniích, zatímco já bojovala s Hokagem i s Reinou," zatnula jsem ruce v pěst. "Jak mám mít úctu ke starším, když se někomu, kdo je ochotný pro svou vesnici i zemřít, odvažujete vyčíst neschopnost ostatních? Nezajímá vás, že nemám pro veškerou svou práci podklady, jednoduše byste všechny povraždil a tak vyřešil veškeré problémy. Možná máte zkušenosti v boji, ale v politice jste na tom stejně jako já, ne-li hůř."
Hrdě jsem zvedla hlavu.
"Obávám se, že se v zájmu uchování našich dobrých vztahů budu muset vzdát své práce sekretářky. Plat a práce Jounina mi vyhovují stejně."

 "To můžete, venku stojí plno dalších co by se o tu práci porvalo. To že jste byla bývalou kage neznamená, že jste něco víc než já. Mě učil sám život, pochybuji, že žena vašeho věku toho zažila víc než já. Reina byla silná kunoichi, ale vy jste díky ní byla rok pryč a rok jsem se tu staral o vesnici já. Přijdete si po roce zpátky a myslíte si, že vám spadne vesnice k nohám, já že vám spadnu k nohám? Takhle to ale nefunguje tohle je realita. Někteří možná ano, protože vás uctívají víc než mě. Stal jsem se Raikagem abych nemusel jít do důchodu, ale hlavně proto, že mě volili lidé, stále ale dohlížím na vojenský výcvik svých mužů i žen. Politika je jedna věc, ale dokázat to co řeknete je věc druhá. Máte slabou vůli, slečno Kagayaki. Měli vás varovat jaká jsem povaha, ale jestli jste se odepsala po prvním kiksu je to vaše chyba vaše volba, nutit vás nebudu, i výcvikový jounini jsou potřeba." a s tím jsem si sedl už poněkud klidný. Řekl jsem co jsem měl na srdci, ženy berou věci jinak než muži, proto zastávám názor, že ženy na politickou scénu prostě nepatří.

Porvat se o práci asistenta Kage?
Koutky úst se mi zvedly do mírného úsměvu.
Asi se tu poměry za můj "spánek" dost změnily.
"Nikdy jsem neřekla, že jsem toho zažila víc, než vy," pohodila jsem vlasy. "Nikdy jsem se nad vás nepovyšovala, nikdy jsem vás o tuto práci nežádala, nabídl jste mi ji sám. Padl jste mi k nohám, Atsuku objetím málem umačkal k smrti a mě vychválil do nebes. Možná jsem se nechala strhnout a měla jsem si stát za svých rozhodnutím zůstat řadovým Jouninem."
Nevadilo mi na práci nic. Byla jsem workoholik. Vadily mi okolnosti. To, jak se na mě obořil, kvůli něčemu, co nezdržel můj trénink, ale zprávy, které jsem neměla. Zkrátka ho to nezajímalo.
Politika? Jako Asistentka Everesta i jako Kage jsem se v ní pohybovala a to je víc času, než se v ní pohybuje jako Kage on.
"Nic neodepisuji a nevzdávám," podotkla jsem důrazně. "Pouze se vracím k postu, ve kterém budu potřebnější a ve kterém se občas hraje dokonce i na 'prosím' a 'děkuji.'"
Pravda byla, že Everest byl občas mizerný Kage, ale jen kvůli přelétávání z jedné strany na druhou. To mou vesnici málem zničilo. Ale nikdy neměnil postoje vůči lidem během jediného dne, nikdy je neprávem neobvinil a pokud nešlo o Reinu, neměl ani zatemněnou mysl něčím jiným, než blahem své země. Tenhle Kage byl sice skvělý bojovník, stratég a možná se za ten rok naučil i komunikovat s politiky, ale ta jeho výbušnost jednou přinese naší vesnici pořádný problém.
A až ho z toho trefí šlak, komu připadne post Kage, když se bude snažit?
Nadhodila jsem menší úsměv.
"Nějakou misi byste pro mě rovnou neměl?"
Dokonce i Everest si vedl seznam misí sám, to není věcí asistentek, vyšší ranky jsou zapovězené pro více lidí. Jestli mi teď řekne, že i to měla být moje práce, asi se budu muset hodně ovládat, abych alespoň nepozvedla obočí. Zatím moje tvář zůstávala kromě pár úsměvů či náznaků zamračení při některých z poznámek nehybná. Alespoň tomu jsem se jako Kage naučila.

 "Ano povedete jednotku, která mi přinese zpět do vesnice toto." podal jsem jí fotografii meče blesků.
"Když jste tak sběhlá v těchto věcech ani vám nemusím říkat co to je a kde to budete hledat nebo vám snad mám osvěžit paměť u koho byl viděn naposledy?" posadil jsem se zpět. 
"Kdyby jste mi tu zprávu o ekonomice nechala na stole už minulý týden, když ji zpravodajci přinesli na recepci nevyjel bych tak. Nebo se mi přišla omluvit, že to prostě nestíháte. Já neříkal, že to se mnou budete mít lehké......na misi vemte mého syna, aspoň se ohřeje venku a nějaké studenty, ať se přiučí ale dávejte si pozor, nevím jaké pasti vás budou ve skalách čekat." položil jsem si lokty na stůl a ruce ve vzduchu spojil a vážně jsem se na Rin díval. Nutno dodat, trochu mě tím zklamala, čekal jsem, že se bude více držet, za to můj syn sedí a nezachrání jí od průšvihu, co jsem ho to sakra učil, ještě dostane lekci gentlemana, pacholek jeden.
"A děkuji za čaj." zdůraznil jsem slovo Děkuji.

Podíval jsem se i na něj už jsem byl poměrně v klidu bylo to taky tím, že jsem si v duchu přezpívával píseň, kterou jsem měl rád. 
"Pane Hiashi už jsem nečekal, že se ozvete, je to chyba nás všech. Vy jste ji neměl odvádět, ona měla udělat svou práci a já neměl vyjíždět, bohužel se stalo. Poučení pro příště. Jděte si sbalit věci tato mise se vám započítává jako Béčková máte dvě hodiny na přípravu skupinka bude mít vedoucí Rin, tebe jako zástupce a aspoň dva další. HOdně štěstí." už jsem si oddychl pan syn se ozval, je po své matce, tak trochu opožděně reagovala na hádky s mím parťákem.

Pevně jsem semkla rty.
"Pokud někoho potkáme, určitě se připojí."
Otočila jsem se tázavě na Atsuku, ale nereagovala, takže se jí zřejmě nechtělo. Požádala jsem ji tedy, ať někoho donutí donést naše věci zpátky domů, než se vrátíme. Její rozmrzelost jsem chápala, tyhle přesuny a nejistota nebyly pro ni.
Pak se mě Ken zastal. Odevzdaně jsem povzdechla.
Bezva. Teď už potřebuji, aby se mě zastával Tokubetsu Jounin.
Hodila jsem po něm uražený pohled. Mám přece svou hrdost. 
"Kene, počkej na mě u brány," dodala jsem k němu. "Musím se stavit doma pro nějaké věci."

Když odběhl Ken, jen jsem se uklonila na znamení rozloučení a zmizela také.

//Přesun

První jsem hledal lékárničku v prvním patře. Chvíli mi to trvalo,ale nakonec se našla.V ní naštěstí nic nechybělo, tak jsem chtěl jít dál, ale vyrušil mě řev Raikageho. Trochu mě to vyděsilo, tak jsem radši co nejrychleji vyšel do druhého patra. Lékarnička byla na stejném místě jako ta první. Tentokrát v ní ale chyběli náplastě,tak jsem je připsal na seznam. Ve třetím patře chyběly nějaké prášky, jinak v dalších patrech už nic nechybělo. Celý vyčerpaný jsem si v posledním patře sedl na schody a chvíli odpočíval. Slyšel jsem, jak se v kanceláři někdo v Raikagem hádá, tak jsem radši vztal a šel dodělat svou práci.V posledním patře už chyběla jenom nějaká mast a já se vydal do nemocnice pro chybějící léky.