Velitelství ANBU a Oinin jednotek

First topic message reminder :

Budova, kterou znají pouze členové ANBU a Oinin jednotek a Mizukage. Nedoporučuji ji hledat, dlouho byste v ní nepřežili ^^

Šel jsem spolu s "davem" k centrále. Ztratil jsem se mezi nimi a stal jsem se takovou šedou osobou. Nikdo mě nezajímal a o nikoho jsem se moc nestaral, protože se mi hlavou honila jedna jediná otázka: Udělal jsem dobře? Je todle opravdu cesta, kterou bych se měl ubírat?
Upřímně řečeno, dokud jsem neměl ten kratičký rozhovor s Mizukagem, tak jsem na svým zaměřením dlouho váhal, ale on mi pak dodal jakousi... odvahu, do toho jít a zkusit to. Věděl jsem o sobě, že jsem odolný, přizpůsobivý, všímavý, že se mám většinou na pozoru a že jsem dobrý zabiják, ale zvládnu splnit každou misi, kterou mi přidělí, aniž bych přišel o život? To se teprve uvidí...
Todle chování u mě bylo normální. Často jsem o sobě pochyboval, právě těsně před důležitými okamžiky a tréning anbu, nebo první mise, mi přišli VELICE důležité. Jediný moje štěstí bylo, že s adrenalinem tydle pochybnosti mizeli.
Nějak jsem si ani nevšiml, že už jsem uvnitř centrály. Prostě jsem byl tak moc zamyšlený, že jsem nějak nevnímal tu cestu, kterou jsme absolvovali. Naštěstí jsem věděl, kudy se sem jde, protože už jsem tu jednou byl, když jsem předával zástupci velitele vzkaz od Mizukageho(tenkrát jsem to hledal snad půl dne...).
Provlekli nás těma ponurejma prostorama až do zbrojnice, kde sme vyfasovali vybavení. K mojí oblibě tam bylo fajnový šedý brnění, se zapošitejma plátama. To jsem si samozřejmě vzal, ty jejich katany jsem zdvořile odmítl, na to já moc nejsem, masku jsem si vzal taky a ještě jsem si doplnil ZVN.
Takto jsem zhruba vypadal, když jsem si oblékl brnění i masku.
Za pasem jsem měl jako obvykle svoje krátké meče, jednou pouzdro ZVN, další dvě pouzdra na nohách.
Uvědomil jsem si, že sem v tom zmatku ani nezahlídnul Akumu. Teď, když jsme tu byli všichni v maskách, ho už určitě nepoznám.
Postavil jsem se k ostatním a čekal na další pokyny.

Opět k vám přišel velitel ANBu. Ostatní vás nahnali do jedné řady a velitel si vás prohlédl.
"Gratuluji. Teď jste se stali ušima a očima kageho a ochránci vesnice. Vaším úkolem budou defenzivní a informační věci jako obrana hradeb, špionáž, potlačování zločinu."
Před každého z vás přistálo pouzdro a v něm několik svitků.
"Během následujících dní se budete učit všechna jutsu, která ovládají ANBu. Pokud nahlásíte, že se jdete učit techniku, budete osvobozeni od tréninku a bude vám přidělen jeden starší ANBu. Mezi učením a spaním ale bude probíhat intenzivní trénink fyzičky, taktiky a týmové spolupráce. Závěrem bude tréninková mise a pak ještě jedna, kterou započne vaše služba coby ANBu.
Dotazy?"

//Jelikož trénujete "se senseiem", naučíte se všechny techniky do 5ti dní od učícího postu. Byl bych rád, kdybyste napsali co nejvíc technik, leč některé budete mít započítané automaticky (například pečeť rozkládající vaše tělo po smrti).
Techniky se můžete učit tady.

// Techniky, které si můžete zapsat ihned po sepsání 5-10ti řádků do podpisu:
http://naruto.wikia.com/wiki/Body_Elimination_Technique

Techniky, ke kterým napíšete daný počet řádků výcviku a jsou povinné pro splnění ranku ANBu:
http://naruto.wikia.com/wiki/Time_Reversal_Technique
http://naruto.wikia.com/wiki/Temporary_Paralysis_Technique
http://naruto.wikia.com/wiki/Hiding_with_Camouflage_Technique
(poslední technika je poskytnuta díky vykradení Iwagakure)

Do postu taktéž můžete zapsat, že vám byla přidána pečeť na jazyk, která zabraňuje prozrazení ANBu základny a obranného systému vesnice.

Po dovršení ranku ANBu bude ještě přidáno několik technik pro zájemce na post Oinina.

Stál jsem tam v pozoru a přebíral si svitky s technikami, poslouchal instrukce a pod maskou jsem se usmíval. Todle bylo přesně to, co jsem potřeboval pro svoje zlepšení. Tvrdej tréning, drill, buzerace, dozor, přísnej režim. Né že bych byl masochista, ale věděl jsem, že sám nikdy nedosáhnu takových výsledků, jako když dělám pod tlakem.
Když jsme dostali svitky, přesunuli nás všechny do jedné veliké místnosti. Byla to tělocvična, bez oken, jen se dvěmi dveřmi, ventilací, klimatizací, topením a světly. Tušil jsem,  že klimatizace a topení tu nebudou z důvodu pohodlí, ale naopak nepohodlí. Bude s nimi nejspíš možno upravit teplotu v místnosti do extrémních podmínek, ve kterých pak budeme trénovat. A za těmi dalšími dveřmi bylo podle mě vybavení do tělocvičny.
Předstoupil před nás jeden ANBU a vybídl nás, ať se posadíme. Všichni jsme tak učinili, s dostatečným rozestupem, a čekali jsme na další pokyny.
"Nyní se všichni naučíte techniku zničení vlastního těla. Tuto techniku použijete, pokud se dostanete do situace, ze které již není úniku. Když vás chytěj a budou chtít odvést k výslechu, nebo vám po cestě z mise dojdou síly a vy v důsledku zranění už nebudete schopni dál pokračovat a budete pronásledováni, použijte právě tuto techniku a zabijete se. Vlastně spíš zničíte své tělo. Pokud zemřete, i tak bude vaše tělo ihned zničeno. Tato technika je totiž spjata s vaší vůlí žít. Když se této vůle vzdáte, technika se aktivuje a vaše tělo se rozloží tak, že po něm nezbyde vůbec nic.
To, co musíte udělat, je pozorně sledovat mé ruční pečetě, které dělám a pak je zopakujete. Toť vše. Ručními pečetěmi aktivujete techniku a ta se spojí s vaší životní vůlí a každou buňkou v těle. Až to uděláte... no řekněme, že poznáme, pokud tu někdo příliš často pomýšlí na smrt... doporučuju tydle myšlenky raději vynechat.
Tak, jdeme na to."
Řekl a začal před námi pomalu skládat pečetě. Všichni jsme ho bedlivě pozorovali a opakovali jsme pečetě po něm. Bylo jich opravdu hodně, ale díky tomu, že jsme je dělali pomalu, to snad nikdo nezvrtal.
V momentě, kdy jsme doskládaly pečetě, jsme všichni pocítili enormní úbytek chakry, zamotala se nám hlava a padli jsme na zadky, jak se nám z toho zamotala hlava.
"Vydechněte si chvíli a pak se vrhněte na trénování." Řekl ANBU a odešel.
Teď mě zrovna napadlo, jestli je v naší skupině i Akuma, nebo jestli šel s jiným cvičitelem.



Ještě chvíli jsem seděl na zemi a studoval jsem svitky, které jsem obdržel při vstupu. Sakra... Genjutsu. Já neumim genjutsu! Jak se to mám asi naučit?!
Rozhodl jsem se tu techniku nechat až na konec, protože jsem fakt nevěděl, jak si s tím poradím. Některý z ANBU mi určitě pomůže, ale nevím, jestli mám zrovna pro genjutsu vlohy.
Začal jsem tedy číst jiný svitek, tentokrát pečlivě a pozorně. Byla to technika ranku D, jednalo se o techniku Kanashibari no Jutsu, která měla na chvíli kompletně paralizovat klidně i skupinu nepřátel. Problém byl, že byla zřejmě jednoduchá na prolomení. Myslim, že s mým ninjutsu budu rád, když udržim jednoho genina, co právě vylezl z akademie... no uvidíme, jak mi to půjde.
Pokrčil jsem rameny a začal jsem studovat potřebné pečetě a učit se je na zpaměť. Nevím jestli jsem to pochopil správně, ale ruční pečetě mi měli pomoct nasměrovat chakru a s ní spoutat nepřítele, tak, aby se nemohl pohnout. Množství chakry, které na to budu muset použít nejspíš záviselo na fyzické síle protivníka, který se bude snažit techniku přetlačit.
Pečetí bylo málo a nebyli příliš složité, takže jsem se je naučil poměrně rychle, ale nějak jsem nevěděl, jestli tu techniku máme zkoušet na svých spolubojovnících, nebo jestli máme vyrazit třeba někam ven a zkusit poutat třeba zvířata.
Jeden ze starších ANBU zřejmě viděl, že si nevím rady a tak mi přišel na pomoc. "Přemejšlíš na čem si to natrénovat, že? S tím ti pomůžu. Nejdřív aby si věděl, do čeho jdeš, použiju tu techniku na tebe. Pak se ti s ní bude líp pracovat. KANASHIBARI!" Název techniky na mě vyštěknul tak rychle, že jsem z leknutí nadskočil ze sedu, v tom ale udělal pečetě tak rychle, že jsem ani neviděl, které použil a já zůstal jako zkoprnělý stát na špičce pravé nohy, v takovém polodřepu a ještě tak pitomě přikrčen, že už teď mě z toho všechno bolelo. Chtěl jsem mu říct, ať mě pustí, ale ani pusou jsem nemohl hýbat.
On tam jen stál a očividně se na mě soustředil. "Teď usměrňuju tok chakry kolem tvého těla, zhušťuju ji víc a víc, aby si se nemohl ani pohnout, ale pořád tě s ní držím na místě."(Nepředstavujte si prosím, že kolem mého těla září ta modrá chakra a poté mě, abych se nemohl pohnout. Todle prostě není nijak vidět, jen tam stojím na místě, neschopen se pohnout.)
Chvíli jsme takhle setrvali několik minut. S technikou jsem se pral, pokoušel jsem se ji silou přetlačit, ale nebylo to nic platné. Noha na které jsem stál se mi už třásla a svaly na ní, se mi stahovali do křeče. Najednou technika povolila a já jsem se sesunul k zemi. "No a o tom to je." Řekl a přišlo mi, že se pod maskou usmívá.
"Kanashibari no Jutsu!" Zavrčel jsem na něj a složil jsem pečetě. Očividně nebyli dost rychlé, protože ANBU se stihl postavit do obranného postoje, ve kterém měl dokonalou rovnováhu a mohl takhle stát třeba půl dne. Taky se ale mohl dobře zapřít a téměř hned se mu podařilo pohnout rukama, potom udělat pomalý krok dopředu a furt se přibližoval. Já nemohl dělat nic jiného, protože jsem se musel soustředit na chakru kolem něj. Snažil jsem se jí pořád zhušťovat a kompletně ho zadržet, ale ani jsem ho nezpomalil a tím jak se pohyboval, mě hrozně vyčerpával. Nakonec jsem už techniku neudržel, uvolnil jsem ji a kdybych se tomu ANBU nevyhnul, tak by naběhl rovnou do mě. Takhle kolem mě jen poběhl, narovnal se a pokynul mi rukou, ať to zkusím znovu.
Složil jsem pečetě. "Kanashibari no jutsu." Řekl jsem, teď už s rozvahou a začal jsem se soustředit na usměrnění své chakry kolem toho ANBU a na to, aby ho co nejvíce obalovala a zabraňovala mu v pohybu.
Sice mu to trvalo o chvíli déle, ale stejně nakonec opět pohnul pažemi a rozešel se pomalu směrem ke mě. Přitvrdil jsem, začal jsem do techniky dávat více chakry a ještě víc jsem se soustředil na koncentraci. Už byl skoro u mě, ale pak jsem si všiml, že trochu zpomalil. Musel jsem udělat krok zpět, abych mezi námi vytvořil větší odstup, ale jakmile jsem se hnul, tak se naopak začal ANBU hýbat rychleji a vzdálenost se mezi námi zkracovala, až dokud nebyl a umě a nechytil mě pod krkem.
Já jsem techniku uvolnil a zkusil jsem to znovu. Udělali jsme mezi sebou znovu rozestup a já znovu udělal pečetě a použil techniku poutání. Tentokrát jsem zaznamenal menší zlepšení. ANBU se teď posouval velice pomalu, ale když jsem se pokusil couvnout, tak znovu zrychlil. Když jsem couval opravdu pomalu, pohyboval se stejně rychle jako já a když jsem se pokusil poodběhnout, tak jsem jutsu neudržel vůbec. Následovalo několik dalších pokusů a já už byl opravdu unavený a ten ANBU nejspíš taky.
"Dej si pauzu, pak to zkuíme znovu... Nepředstavuj si chakru jako vodu, nebo třeba vzduch, který se snažíš ztlačit. Představ si ji jako svoji ruku, která mě sevře. Chakra je energie. Tvoje energie. Tak s ní musíš takhle zacházet." Řekl mi ANBU, ale já jen nepřítomně kývl. Upřímně, ninjutsu nikdy nebyla moje oblíbená parketa. Já jsem prostě vždycky radši držel v ruce zbraň a spolíhal na svoje tělo, než na svoji... vnitřní sílu.
"Vstávej, pokračujem. Nemám a tebe celý den." Řekl mi ANBU, já jen přikývl, vstal a zkusil jsem to znovu.
Složil jsem pečetě, vyřkl název techniky a představil jsem si, že chakra je moje další ruka, chytá toho ANBU, svírá ho a nepustí. ANBU jakoby zkameněl. Viděl jsem, jak se jeho pohled pod maskou změnil. Nejspíš mu to dalo hodně úsilí, ale kývl na mě hlavou. Trochu se mu zacukali ruce i nohy, ale já jsem přitvrdil "sevření" a už se nepohnul. Teď jsem se pokusil udělat krok dopředu, směrem k němu. Měl jsem před sebou jednu ruku, kterou jsem dělal půlku pečetě tygra a druhou rukou jsem si sáhl pro měč. Moje koncentrace ale očividně polevila a ANBU se pohnul a couvl. Pokusil jsem se dělat svoje pohyby jakoby automaticky, abych se na ně nemusel příliš soustředit a věnoval se plně technice, ale vždy, když jsem se pohnul jsem povolil koncentraci a ANBU se mohl pohnout.
Takhle jsme se přetahovali opravdu dlouho. Pořád se mi nedařilo se k němu dostat a nakonec jsem jutsu uvolnil, abych si trochu odpočinul. K mému překvapení se ANBU sesunul k zemi. Doběhl jsem k němu a chtěl jsem mu pomoct vstát, ale on jen gestem ruky naznačil, ať zůstanu na místě.
"Jsem v pořádku. Jen jak jsem couval, tak si mě zmrazil zrovna v momentě, kdy jsem byl jednou nohou na patě a druhou na špičce a chytla mě křeč. To bude dobrý, jen mi dej chvíli na promasírování."
Řekl a začal si mnout lýtko. Taky jsem si všiml, že leží na boku, takže možná chytil křeč i do hýžďovýho svalu, ale na to jsem se ho ptát nechtěl. Byl jsem rád, že mám chvíli oddych a můžu zase nabrat trochu sil.
Potom co jsme si oba trochu odpočali, jsme to zkoušeli ještě několikrát. Teď jsem se hlavně snažil udržet koncentraci i při pohybu. Vždycky jsem ho chytil svou technikou a pokoušel jsem se dostat k němu co nejblíž. Už jsem se lepšil a vypadalo to nadějně...
Složil jsem pečetě. "Kanashibari no jutsu." Řekl jsem a spoutal jsem svého sparring partnera. Potom jsem se pomalu vydal směrem k němu, sáhl jsem pro meč, tasil jsem a naznačil jsem sek na krk. Pak jsem uvolnil techniku.
"Jsem mrtev." Řekl spokojeně ANBU. "Výborně. Sice jsem byl už hodně unavený a s opravdovým soupeřem to nebudeš mít ani zdaleka tak jednoduché, ale myslím si, že až přijde čas, tak to provedeš perfektně i během souboje. Teď vypadni na fyzickej tréning a neflákej se mi tu, nebo tě tam dokopu."
Řekl mi a jsem jen sbalil svitky a vydal se do druhé tělocvičny a fyzické cvičení.

Důstojník ANBu

"Dobře..." řekl novým členům a dodal: "Pokud vám některé techniky nejdou, nevadí, doučíte se je později. Teď se jděte vyspat, zítra se zaměříme na trénink fyzičky.

Další den vás vzbudili klasickým nástupem, po kterém následovala snídaně a nástup na plac.
Ke každému z vás byl přidělen jeden ANBu.
"Budete si zkoušet techniky, chvaty a údery na zneškodnění nepřítele. Ne, nejsme tak dobří jako Hyuuga klan, ale když někoho správně trefíte, už se stejně nezvedne. To ostatní je jen vata..." řekl důstojník a začali jste.
"V první fázi půjde o údery a kopy. Pamatujte, že nejde jen o pěsti a nárty..."
Důstojník se postavil před figuranta a začal naznačovat.
"Existují útery dlaní - ty sice rozloží váhu a jsou o něco slabší, než úder pěstí, ale jsou rychlejší díky menšímu počtu použitých svalů. Údery dlaní tedy vedou většinou na citlivá místa, jako krk, brada, solar. Taktéž jsou lepší, pokud si potrpíte na kryty a odklony rukama..."
Instruktor se psotavil o něco dál, abyste viděli.
"Podobně fungují kopy koleny. Kop kolenem je rychlejší, ale pozbývá úhlové rychlosti. Proto je nejlepší na vykolejení soupeře, na zbavení ho rovnováhy a jistoty. Vede se do slabin, do břicha, do čéšky, kdo se trefí. Teď si vyzkoušejte pár úderů pěstí, dlaní a pár kopů na vašich figurantech."
Instruktor začal obcházet mezi vámi a kontrolovat vás.

V tělocvičně jsem se dnes rozhodl pro tréning zad a ramen, jelikož ruce, prsa a nohy dneska dostali už dost zabrat.
První bylo za potřebí se protáhnout. Udělal jsem několik hmitů, ohýbal jsem záda a prsty se dotýkal země, visel jsem na žebřinách, abych uvolnil ramena, rozpažoval jsem a tak podobně.
Potom jsem došel k hrazdě a začal jsem dělat přítahy. S nadhmatem na prsa a potom za krk, s podhmatem jsem se vždycky dotknul bradou tyče. Odcvičil jsem na každý tento cvik čtyři serie po deseti.
Po hrazdě jsem se vrhnul na dolní kladku, kde jsem si nastavil váhu padesát pět kilogramů a začal jsem veslovat. Taktéž čtyři serie po deseti.
Potom jsem se vrhnul na ramena, tlaky s dlouho tyčí, předpažování s jednoručkama, rozpažování s jednoručkama(což je cvik i na záda) a zvedání dlouhé tyče k bradě.
Pak už nás vyhnali do postelí, takže jsem si jenom došel rychle pro nějaký maso a vařený vejce, snědl jsem to, vykonal hygienu a koupel a šel jsem spát.

Ráno nás probudili nelidsky brzo. Vyrovnali jsme se do lajny, postavili se do pozoru a vyslechli si rozkazy. Todle se mi bude líbit.
Pomyslel jsem si spokojeně a vyrazil jsem na tréningový plac. Vyfasoval jsem svého figuranta, což byl ANBU skoro stejně vysoký jako já, s poměrně mohutnou postavou(nijak extrémně, ale oproti ostatním, včetně mě, to bylo trochu poznat).
Poprosil jsem ho, aby mé útoky pečlivě vykrýval a žádný zásah mi nedal zadarmo. Zadrmolil něco jako "spolehni se", ale moc jsem mu nerozuměl.
Zvedl, ruce, já též a začali jsme. Přisunul jsem se k němu a zaútočil jsem jen tak "na oko" otevřenou dlaní na jeho nos. On pochopitelně zkusil rukou můj útok odrazit, ale v tom momentu jsem ho chytil za zápěstí(když není ruka v pěsti, jde to udělat poměrně slušně, pokud to má člověk natrénované) a úderem druhé ruky jsem se pokusil ho udeřit do loketního kloubu. ANBU mě ale jedním mocným kopem kolene trochu rozhodil a donutil mě ustoupit o krok zpět.
Já jsem toho zkusil využít a dokud byl na jedné noze, patou jsem naznačil kop na koleno a ten už by byl úspěšný. ANBU na mě kývl a pokračovali jsme.
Vyrazil jsem na něj a zahájil jsem sérii direct úderů levou rukou na obličej, abych ho rozptýlil. On je zkušeně vykrýval, ale potom jsem vystřídal directy jedním hákem(pravačkou) a když při krytu mého útoku odhalil solar, naznačil jsem na něj úder otevřenou dlaní(levou). On můj úder odrazil druhou rukou, ale já jsem pravačku spodním obloukem procpal pod jeho krytem a otevřenou rukou s nataženými prsty, jsem ho těmi prsty bodnul pod bradu(jen jsem to naznačil).Po takovémto útoku dochází ke křeči,která se přenese i na jazyk, který se zatáhne(sroluje) a ucpe dýchací cesty.
To se tomu ANBU očividně nelíbilo. I když jsem ho nezasáhl silou, asi byl dotčen a věděl, že todle by ho ze souboje vyřadilo. Čapnul mě pod krkem, druhou rukou mě chytl za loket, podkopl mi nohu a srazil mě na zem. Já jsem mu ale chytil ruku, kterou mě držel pod krkem za zápěstí, dal jsem si ji mezi nohy(ty jsem si opřel-jednu o rameno, druhou o jeho záda), svůj podbřišek jsem využil jako těžiště a začal jsem mu ruku páčit. Chvíli přitvrzoval sevření, ale když jsem se prohnul víc v pase, asi usoudil, že bude lepší mě pustit, než si nechat zlomit ruku. Povolil sevření, já jsem ho pustil, on vstal, sebral se a odešel.
Pokrčil jsem rameny a šel jsem trénovat zákeřné údery na panácích. Seky hranou ruky na krční tepny, údery otevřenou dlaní na nos, ohryzek, nebo solar, kopy patou do čéšky, kolenem do rozkroku a na solar, mističkou(vytvořenou rukou) na uši, bodal jsem do očí, bouchal do ledvin, přesně mířenými ranami jsem se jediným kloubkem na pěsti strefoval do panákova spánku a pak jsem si trénoval ještě jeden speciální útok.
Ten spočíval v tom,že jsem naplno propnul ruku, švihnul jsem s ní ve vodorovném oblouku co nejvíce dozadu a potom jsem stejným švihem vpřed udeřil panáka z boku do oblasti krku, velice blízko páteři. Dopadová plocha byla hrana vřetení kosti. Byl to velice silný a smrtící úder(okamžitě láme vaz, v případě správného provedení),který byl ale velice náročný na provedení a použití. Ale jelikož se můj panák nemohl bránit, přeštípl jsem vejpůl špalíček(cca 10cm v průměru), který symbolizoval panákův krk.
Já byl spokojený, ale tušil jsem, že ostatní nebudou rádi, že jim tu likviduju figuríny...

Uslyšel jsem několik tupých, rychle za sebou jdoucích ran a se zájmem jsem zvedl hlavu. Nějaký mladík(soudě podle výšky a stavby těla) tam bušil do figuríny technikou "poslední dech". Znal jsem ji, i když jsem ji nikdy pořádně nevyužíval.
Poslední dech tomu říkal můj dědeček, protože po použití této techniky se stal její uživatel prakticky nepoužitelný, protože si pak připadá, jako by se mu měli rozskočit plíce a další minuty souboje by pro něj byli opravdu těžké, jelikož by pořádně nemohl popadnout dech. Né nadarmo se vždy s každým úderem vydechuje.
Výhoda však byla v síle této techniky. Pokud by byli všechny údery mířené na solar plexus, nejspíš by ho to zničilo a pokud na žebra, tak by nejspíš odskočili od hrudní kosti, nebo by popraskali. Málo kdy se ale naskytne prostor k tomu, využít celý nádech, většinou protivník ustoupí, nebo si hrudník zakryje.
Pak jsem viděl, jak panák puknul a ten kluk ho pak rozkopnul. Pak mi to došlo. Nikdo menší, tu vlastně nebyl. Ten ANBU je Akuma.
Počkal jsem, jestli se podívá mím směrem a pokud ano, zvednu ruku a vztyčím palec. Kde se to naučil?...
Vrtalo mi hlavou. Dál jsem se ale neflákal, přistoupil jsem k další figuríně a dál jsem nacvičoval eliminační pohyby.

// Nu dobrá, myslel jsem, že uděláme kratší série, co se týče ještě krytů a technik zpacifikování, ale když už jste napsali tak krásné posty, nechme to tak.

Další den se blížil ke konci. Bylo jasné, že tenhle výcvik bude trvat ještě dlouho, ale bude se mísit s jinými. Zítra bude na řadě vojenská taktika. Zatím jste dostali volno, musíte zregenerovat.

//Můžete jít kamkoli, ale trénink začne, až se sem oba vrátíte nebo napíšete krátký post, že jste nikam nešli.

Trochu jsem zalitoval, že jsem se unáhlil a Akumu pochválil, protože se hned vydal mým směrem. Byl jsem samotář a nijak zvlášť jsem o společnost nestál, ale když přišel s tím, že chce pomoct s tréningem, nemohl jsem ho jen tak poslat pryč, to by bylo nekolegiální a navíc nefér. Akuma se mohl v příštích misích stát mým spolubojovníkem a tak jsem si řekl, že bude dobré s ním vycházet co možná nejlépe. Jelikož byl dost přátelský, tak mi to půjde nejspíš samo.
Kývnul jsem na něj a napřáhl jsem pěst,aby si se mnou ťuknul... no on mi podal dva prsty... taky možnost. Jeho gesto jsem opětoval a pak jsem mu pokynul rukama, ať zaútočí. Zvedl jsem ruce, pokrčil jsem kolena a připravil jsem se na jeho útoky. Díval jsem se mu do očí.
"Zkus ty eliminační údery jenom naznačovat, nerad bych skončil jako mrzák. Přeci jen, nevykryju všechno. Když mi dáš do zubů, tak to přežiju, ale přeražený koleno bych asi jen tak nerozdejchal."

Akuma zaútočil na moje levé prso. Nevěděl jsem proč, možná pro to, že si většina lidí myslí, že právě tam se nachází srdce a velice silný úder na srdce může vést k jeho zastavení. První problém ale byl ten, že tam se srdce nenacházelo a druhý že by na to Akuma neměl nejspíš dostatek síly...
Můj postoj vypadal následovně: levá noha a levá ruka(téměř v pravém úhlu, dlaň jsem měl otevřenou) ve předu, pravá noha byla vzadu a levou ruku jsem měl pokrčenou u těla, takže mi kryla žebra na pravé straně a pěst jsem měl u čelisti.
Když zaútočil na to prso, jeho úder jsem jen laxně srazil levačkou z vnějšku do strany, ukročil jsem dozadu a při jeho následovném útoku na solar jsem tam nastavil loket pravé ruky(a poté ho stáhnul zase zpět). Minimum pohybů s maximálním výsledkem.
"Teď sis odzkoušel, jak dobře se mi v tomto postoji kryje trup. Vidíš, že levou rukou jsem schopen odkrýt většinu útoků, vedených na trup, až na pravý bok, který si ale kryju druhou rukou. Taky si všimni, že si pořád udržuju odstup a tou levou rukou si vlastně měřím a udržuju vzdálenost mezi náma.
Naopak hlavu a nohy mám teď velice zranitelné, hlavně levou polovinu obličeje, levé ucho a spánek."

(nevím přesně, kterou nohou jsi útočil a na jakou si útočil, ale jelikož k mé zadní by si se dostal těžko a na přední se ti bude nejlépe útočit tvojí levou přední, budu z toho vycházet)
Přenesl jsem váhu na zadní nohu a koleno levé nohy jsem zvedl(bylo to spíš rychlé cuknutí, než zvednutí) tak vysoko, abych mohl holení krýt jeho kop. Akuma mohl pocítit tupou bolest, když jeho kop narazil do mého holenního chrániče(součásti mého brnění). Svou zvedlou nohu jsem se pokusil co nejrychleji dát zase zpátky, takže by to mělo vypadat tak, že jsem s tou nohou jen cuknul nahoru a dolu.
Pokud i přes to Akuma vyskočil a zaútočil loktem, stáhl jsem levou ruku k hlavě, abych jí kryl(tím pádem jsem odkryl levou část trupu a levý bok), udělal jsem rychlý úkrok do strany, směrem k Akumovi(ale na druhou stranu, než je ruka, kterou útočil) a ještě ve vzduchu(pokud to stihnu) se ho pokusím úderem otevřené dlaně do trupu srazit k zemi. Zkusím si pojistit to, že nedopadne na nohy a přední nohou mu je zkusím podrazit. Jedná se vlastně o takový dvojhmat, i když jsem v dost zranitelné pozici(stojím jen na pravé noze a kryju se jen pravou rukou, levá noha a ruka útočej)
Pokud se můj útok povede, podám Akumovi ruku a pomůžu mu na nohy.
"Máš tu nohu v pohodě? Dneska bych toho už radši nechal, jsem nějakej unavenej. Pokračovat můžeme zase zítra."

"Měj se." Řekl jsem Akumovi když odcházel. Sice jsem mu nelhal a unavený jsem byl, ale potřeboval jsem ještě něco nacvičit. Chybělo mi břicho a triceps.
Ze všeho nejdřív jsem vyskočil na bradla a začal jsem na nich klikovat, 4x10, jako vždycky. Potom jsem šel na horní kladku, dal jsem si tam třicet kilo a začal jsem ji stahovat dolu. Nakonec jsem si vzal patnácti kilovou jednoručku, zvedl jsem ruku nad hlavu a začal jsem ji pokrčovat tak, abych dal činku za záda. Pak jsem ruce vystřídal.
Potom jsem provedl svojí speciální sérii na břicho. Třicet krátkých sed lehů, třicet dlouhých, potom svíčky, sklapovačky, koloběžka, šikmý sed lehy a nakonec jsem si vylezl na bradla a zvedal jsem nohy. Nejdřív rovně, potom do stran.
Pak jsem se šel osprchovat, najíst a následoval odpočinek, studium technik ze svitků a spánek.
Musím se Akumi co nejdřív zeptat na to, jak je na tom s tím učením technik. Já zvládl teprve tu eliminační pečeť a Kanashibari no jutsu...SAKRA! Dyť já ještě nemám tu pečeť na jazyku!
Vyběhl jsem z pokoje jako střela. Uplně mi to vypadlo. Došel jsem si za nadřízenými a zdělil jsem jim, že jsem prostě zapomněl přijít, když se ty pečetě udělovali hromadně. Radost z toho moc neměli, ale nakonec mě zavedli za někým, kdo to měl nejspíš na starosti a ten mi na jazyk umístil pečeť, která mi zabrání vyzradit informace, které by v cizích rukou byli pro vesnici nebezpečné.
Necítil jsem žádnou změnu, kromě bolesti na jazyku, ale ta později přešla.
Vydal jsem se zpět do pokoje, usnul jsem a vzbudili mě až ráno.

Ráno jsem rychle vykonal hygienu, oblíkl jsem si zbroj, zbraně a masku a vyrazil jsem rychlým krokem na místo, kde jsme měli nástup, abychom si vyslechli dnešní úkoly. Postavil jsem se k ostatním a v pozoru jsem čekal na nařízení.

Následující den probíhal v klidu. Tedy, kromě ranní rozcvičky a zopakování předchozí lekce. Opět se před vás postavil důstojník.
"Dnes budeme cvičit taktiku, a to jak celkovou, tak specifickou pro různá prostředí..."
Stáhl několik tabulí, na kterých byly předkreslené formace, a vzal do ruky ukazovátko.
"Začneme s posunkováním. Ano, někdo může namítnout, že máme vysílačky, ale v nouzových situacích ji má pouze velitel, ostatní mají jen přijímač, v těch nejhorších situacích jsou vysílačky vyřazeny. V takových případech musíte vědět, jak se domluvit, jak chápat rozkazy. Na prvním obrázku vidíte, jak se značí objekty ve vašem zorném poli... Zapisujte si."
Velitel ukazoval různé, s trochou fantazie i logické obrázky, kde figurant naznačoval pohyby rukou, případně jen prstů. Nebylo to nic těžkého - pěst byla dům, hrana otevřené dlaně byl člověk (prsty byly různé počty, s tím, že pravá ruka byly desítky, levá jednotky), ukázání si na oči znamenalo vidím, zamávání rukou před očima naopak "nevidím ho", ukázání na zem znamenalo stojící, náznak rukou doprava v pohybu.
Následovaly velitelské znaky, většinou rozkazy, jako "stát, střechy, obklíčit" atd. Tyto znaky se lišily od "pozorovacích" zvednutým malíčkem, protože i velitel mohl vidět a rozkazovat.
"Dotazy?" zeptal se velitel.

//Omlouvám se, delší post nestihnu, tak mi tu kdyžtakněčím kratším potvrďte, že dáváte pozor :-D

Posadil jsem se ve výcvikové místnosti a sledoval jsem tabule.
Sakra.... proč mi nikdo neřekl, že si mám vzít tužku a papír, nebo svitek?...
Takový věci jsem s sebou běžně prostě nenosil. Heslo "vždy připraven" mě teď nějak zklamalo.
Pokrčil jsem rameny a dával jsem jen pozor. Počkal jsem, až to ty vedle mě budou mít napsaný a poprosil jsem je o papír z bločku a tužku, abych to mohl rychle načmárat.
Když jsem měl dokresleno a popsáno, dál jsem začal dávat pozor a postup vždy opakoval.

//Bohatě stačí

Všichni vehementně psali a důstojník měl radost. O dopolední vyučování tedy bylo postaráno. Před obědem byl opět tvrdý trénink úderů a kopů, aby se vám protáhlo tělo, po obědě ale následovala druhá taktická část a tou byla taktická mapa.
Přišli jste do místnosti, kde na stole ležela přesná mapa Kirigakure, včetně odpadových kanálů, potrubí a tak dále. Hned vedle ležela i plastická mapa Kirigakure a na zdi visela ohromná mapa Země Vody.
Důstojník se před vás postavil a řekl:
"Tohle bude nejdůležitější část výcviku. V týmu vždy musíte skloubit plánovanou formaci a vlastní úvahu. Je to velice těžké, obě tyto věci samostatně mají své výhody a nevýhody.
Držet se předepsaného vzorce při nahánění nepřítele znalého ANBu postupů může být kontraproduktivní. Na druhou stranu pokud se držíte vzorce následování, vaši spolubojovníci ví, kde zrovna jste nebo kde přibližně byste měli být.
Pokud se začnete řídit vlastní vůlí, zmatete jak nepřítele, tak velitele. Opravdu dobrý ANBu si dokáže pamatovat vzorec, který se rozkázal na začátku, ví, kde má být, a pokud je pronásledování neúspěšné, urychleně se vrací, aby nedělal veliteli v hlavě bordel."
Důstojník pak začal pokládat na mapu figurky a popisovat standartní vzorce při pronásledování, sabotáži, obraně vesnice, útěku atd.
Toto "cvičení" bylo velice těžké na myšlení a zapamatování, nicméně opět jste měli možnost dělat si poznámky a byli jste upozorněni, že v následujících dnech a týdnech vám budou vzorce vtloukány do hlav, takže nemusíte mít starost.

Když jsme skončili s přednáškou o formacích a znacích, vzal jsem si všechny papírky, co jsem načmáral a šel jsem si je uklidit do malé skříňky na osobní věci, kterou jsme měli u postele.
Během té pauzy jsem si taky obstaral vlastní blok a tužku, abych nemusel o někoho pořád somrovat.
Po krátkém fyzickém tréningu jsem se šel naobědvat a pak jsme šli na druhou taktickou část.
Poslouchal jsem a jen tak na hrubo jsem si kreslil mapky, panáčky a šipky s jejich pohyby.