Velitelství ANBU a Oinin jednotek

First topic message reminder :

Budova, kterou znají pouze členové ANBU a Oinin jednotek a Mizukage. Nedoporučuji ji hledat, dlouho byste v ní nepřežili ^^

Výcvik ANBu se opakoval několik dní. Posouval se budíček, budili vás v noci, prostě se snažili o to, abyste se co nejdříve dokázali dostat do stavu připravenosti.
Jednou v noci byl vyhlášen poplach. Když jste všichni přiběhli, předstoupil před vás důstojník.
"Gratuluji vám! Jste skvělá skupina. Ne nejlepší, ale skvělá. Vaše práce a vaše pokroky během minulých dní byly více než uspokojivé a proto jsme se rozhodli vyzkoušet si vás na cvičné misi..."
Důstojník poodstoupil a vešel starý muž, kterého si pamatujete jako písaře.
"Nejprve budete rozděleni do týmů po třech." začal písař a předstoupilo osm důstojníků.
"Ke každému důstojníkovi přijdou dva lidé..." řekl písař a začal číst jména (pokud si vzpomínáte, jména ztrácíte pouze pro vnější svět, tam používáte masky a čísla, tady ale můžete znát jména ostatních spolubojovníků).
Asi třetí důstojník, nebo spíš důstojnice, patřila Keigovi a Akumovi.
"Metsuke Natsu"
Oba jste se s touto ženou již setkali, leč teď jste ji pro masku nepoznali a mohli jste pouze odhadovat, kdo to je. Zvedla paži, abyste se k ní mohli hlásit.

Když došel seznam ke konci, všichni jste dostali speciální balík, ve kterém byla zbroj ze solené kůže a dvě čelenky - jedna ze Suny a druhá různobarevná. Váš tým dostal oranžovou barvu.
"Tyto zbroje by vás měly chránit před útoky kunaiem a katanou, ale nespoléhejte na ně..."
Můžete si všimnout, že zbroje mají speciální chrániče na krk, třísla, oblast hrudi, ale i tvrzenou masku na obličej.
"Čelenku na pravou ruku, šátek na levou."
Důstojník počkal, až se oblečete, všechny vás pečlive zkontrolovali. Bylo jasné, že jde do tuhého.

"Zadání mise: V přístavu Země Vody je několik skladišť. V jednom z nich je bedna označená bílým křížem a v ní je 8 katan podle barev. Vaším úkolem je bednu lokalizovat, vzít katanu svého týmu a donést ji sem. A teď přijde ta zábavná část: Kirigakurští ANBu a Oinini hlídkující v oblasti o vás nevědí! Vaše čelenky ze Suny jsou jasným důkazem toho, že tam nemáte co dělat. Takže se snažte vyhnout kontaktu ostatních ANBu a nevzbuzovat pozornost. Pokud to s hrdinstvím přeženete, mohou vás i zabít. Poslední, kdo přinese katanu, prohrál. Dotazy?"
Kolem začal vzrušený šrumec, protože taková mise byla přesně tím adrenalinem, který všichni potřebovali po týdnech tréninku. Nikdo ale neprojevil strach.

Výcvik postupně nabýval na obtížnosti, ale zároveň s tím, jsme se všichni znatelně lepšili. Byli jsme teď všichni mnohem pohotovější, připravenější, obezřetnější... čekávali jsme nečekané a když nás v noci vzbudili z nejhlubšího spánku, během dvou minut jsem byl schopný být nastoupený a už jsem si jen dotahoval brnění.
Bavilo mě to. Byl jsem tu opravdu šťastný, protože přesně todle mi vyhovovalo. Navíc jsem cítil, jak mi to prozpívá. V noci, když jsem chodil spát, jsem si připadal den ode dne unavenější, ale ráno jsem byl zase plný energie a tréning mi šel lépe a lépe.
Štvala mě jen jedna jediná věc... nebyli jsme nejlepší skupinou. To jsem nemohl přenést přes srdce. Věděl jsem totiž, že jsme všichni velice dobří, ale nejspíš jsme málo dřeli a nedávali jsme do toho všechno. Děda vždycky říkal, že řetěz je tak silný, jako jeho nejslabší článek, protože tam řetěz vždycky praskne. Měl jsem v plánu ten nejslabší článek najít a zocelit ho(doufal jsem, že nakonec nezjistím, že tím nejslabším článkem jsem já sám).

Když nás jednou takhle v noci zase vzbudili, vyskočil jsem na nohy, hodil jsem na sebe svoje brnění, které už jsem tam měl přesně připravené na tuto situaci, popadl jsem meče, ZVN, luk a šípy, nasadil jsem si na obličej masku a vyrazil jsem na nástup. Tam jsem si dotáhl popruhy od brnění a vyslechl rozkazy... Zase museli zmínit to, že nejsme nejlepší... Pffff.... jak já ten pocit nesnášim...
Začali nás rozdělovat do týmů a já se dozvěděl, že jsem s Akumou. Musim uznat, že jsem z toho měl radost. S Akumou jsme každou volnou chvíli trénovali taijutsu, takže jsme zhruba věděli, co se dá od toho druhého očekávat a to byla veliká výhoda.(doufám že ti to nebude vadit Akumo, kdyžtak to smažu )
Došel jsem k naší velitelce, která zvedla ruku a čekal jsem tam.
Pak jsme dostali vybavení... Sice jsem nebyl moc nadšenej z toho, že jsem si nemohl nechat svoje brnění, ale měl jsem dojem, že při týdle misi je důležitý mít stejnokroj. Svoje brnění a masku jsem si doběhnul dát do skříňky na osobní věci.Potom jsem si oblékl přidělenou zbroj a masku, čelenku suny jsem dal na pravou ruku a oranžový šátek na levou.
Nechal jsem se překontrolovat, potom jsem si zkontroloval svoje ZVN(hlavně oslňující bombičky a dýmovnice), popřípadě jsem doplnil.
Mezi tím, co všichni štěbetali, jsem sledoval ostatní týmy. Pozoroval jsem jejich stavbu těla, jejich výzbroj a složení týmů. Už jsem je všechny vnímal jako nepřátele. Nehodlal jsem skončit poslední a zároveň jsem to chtěl strašně moc vyhrát. I za cenu toho, že bych měl jiný tým vyřadit, zpomalit, nebo prozradit našim ANBU.
Taktiku, krycí jména, způsob komunikace a tak dále budeme probírat nejspíš až se oddělíme od ostatních.

"Tak pojďme..." řekla po chvíli důstojnice a všichni jste se přesunuli do přístavu Země Vody.

//přesun všichni tři

Když Akumu a Keiga hodili na zem, ucítili chladný kámen, který znali z posledních týdnů tréninku. Ještě chvíli to okolo nich nepříjemně šumělo a poté jim kdosi sundal z hlav šátky. Světla nebylo mnoho, ale stejně zamžourali.
Byli jste svázaní v kozelci uprostřed té největší tréninkové plochy kasáren ANBu. A nebyli jste jediní. Vedle vás ležela Metsuke a zubila se:
"Přece jste si nemohli myslet, že zvládnete přes dvě stovky ANBu v přístavu. Ale dobrá práce, máme katanu..."
Pak vás začali rozvazovat. Když jste se pořádně rozhlédli, zjistili jste, že jsou tu všechny týmy. Že chybí jen tři lidé (každý z jiného týmu). Podle různých oděrků na oblečení a tělech ostatních vám došlo, že ti tři jsou nejspíš na ošetřovně... nebo mrtví.

To už se ale ozvalo "POZOR!" a dovnitř vešel velitel ANBu a Mizukage

https://www.youtube.com/watch?v=hNlVAPXQgPQ

Faito

Přišel jsem právě včas. ANBu jednotky byly nastoupené v řadě a čekaly v pozoru na přijetí nováčků. S otlučenou maskou kapitána Oininů u pasu jsem kráčel k písaři a vzal si od něj svitek. Došel jsem k řečnickému pultu a zadíval se na svou "malou armádu". Spousta jich bylo otlučených, ale byli tu i tací, kteří stále křečovitě svírali vítěznou katanu.

"Když jsem sem vešel jako mladý genin, bál jsem se. Bál jsem se výcviku, který mohl končit i mou smrtí. Na duši mě mohlo hřát jen vědomí toho, že do něj dám vše. Stejně jako teď vy. Uspěli jste ve zkouškách, překonali jste výcvik, ale hlavně jste obstáli ve zkoušce největší: Dokázali jste, že svou vlast milujete nadevše. Dokázali jste, že vaše odhodlání je pevnější než hora, že budete do posledního dechu vykonávat mou vůli a bránit ty, které milujete a obdivujete.
Plňte proto své povinnosti svědomitě a nenechte nikoho, aby ničil společnost, kterou jsme zde vybudovali.
Čekají nás těžké časy. Napětí napovídá jen o jednom - o další válce shinobi. Ale já věřím, že právě díky vám Kirigakure odolá všem náporům a ustojí všechny křivdy, které na ni budou uvaleny. Odteď jste prvním úderem i poslední obranou vaší domoviny. A já vám za to gratuluji..."
Poodstoupil jsem od pultu, abych měl prostor, zadíval jsem se na všechny přítomné, usmál jsem se a hluboce se uklonil na projev respektu.

Všichni začali tleskat a poplácávat se po zádech. Staří vítali mladé, zkušení se vesele bavili s nováčky a blahopřáli jim. Mohlo vám dojít, že výhružka toho, že poslední tým vypadává, byla jen na povzbuzení, ale teď to bylo jedno. Oficiálně jste byli přijati do ANBu.

//S adminy dohodnu a rank se vám zvýší ASAP. Gratuluji.

Probral jsem se z bezvědomí. Bolel mě snad celý člověk, nejvíc asi hlava. Poslední co jsem si pamatoval bylo, že na mě někdo použil nějakou poutací techniku, podle mého názoru nejspíš Kanashibari no Jutsu, nebo možná něco jiného, na podobném principu.
Svalil jsem se na bok a podíval jsem se na Metsuke. "Jak se můžete v takovou chvíli usmívat?" Zeptal jsem se nechápavě. Byl jsem naštvaný. Todle byl totální neúspěch... Jak jsem se mohl nechat takhle chytit?
Povolil jsem levou ruku, kterou jsem měl doteď sevřenou v pěst a z ní se vykutálela oslňující kulička, kterou jsem tam měl připravenou už ve skladu.
"Kdybych jenom nezpanikařil a tomu ANBU mrsknul tu kuličku přímo do xichtu... prošel bych kolem něj a byli by jsme jediný tým, který dokázal splnit misi... takhle se tu akorát všichni válíme, spoutaný jak zvěř." Řekl jsem jakoby do vzduchu, ale bylo to spíš mířené k Metsuke a Akumovi, pokud byl někde poblíž.
Potom jsem povolil i druhou ruku, v které jsem svíral naši katanu s oranžovým fáborkem a nechal jsem se rozvázat.

Náhle někdo zavelel pozor a do místnosti vstoupil Mizukage-sama a měl proslov. Jako obvykle jsem ocenil jeho slova, která byla dokonce i vlídná a jeho chvála trochu ukonejšila můj vztek. Bohužel ale né natolik, abych mohl jásat a radovat se s ostatními.
Otočil jsem se na Akumu. "Předpokládám že ten odpadkový ohňostroj byla tvoje práce. Pěkná práce, chytře vymyšleno, hodně jsi nám tím pomohl. Jen je mi líto, že jsem to nemohli dokončit všichni společně. Kdyby jsme byli pohromadě, možná by se jednomu z nás podařilo utéct... a já jsem navrhnul, abychom se rozdělili, při tom hledání skladu. Je mi to líto." Řekl jsem trochu zamračeně. Nestál jsem o nějaké chlácholení a přemlouvání, abych si z toho nic nedělal, tak jsem se radši od svého týmu trochu vzdálil. Jen když jsem procházel kolem Metsuke, tak jsem se před ní lehce uklonil a řekl: "Děkuji za vedení, madam. Bez vás bychom tu neměli ani tu pitomou katanu... Je mi líto, že jste se musela obětovat.". Potom jsem se ubral někam do rohu místnosti a počkal jsem, dokud nás nerozpustí.
Byl čas zařídit nějaké povinnosti a pak jsem se chtěl jít trochu opít... Byl jsem tu zavřený už dlouho, musel jsem trochu odpustit.

 - vychádzam z toho, že by malo mať Anbu vo svojom centre nejaké informačné stredisko ktoré prijíma správy od Anbu vyslaných na misie- 


Presne na podobné miesto priletela lastovička, ktorú už mohli ľudia na tomto oddelení poznať. Bol to jeden z mojich kuchiyosen a niesol správu. Jednalo sa o misiu, na ktorú som bol vyslanú do jedného z väčších miest v Mizu no Kuni.
Obsahovala niekoľko informácií, zahrňujúcich adresu jedného z väčších skladov, predpokladaný počet osôb a pečať veľmi vysokého zabezpečenia, teda nemohol správu otvoriť nikto, okrem vyššie postavených Anbu činiteľov. Ďalšie informaćie totiž obsahovali podozrenie z úniku vnútornyćh informácií práve z tejto Anbu centrály.

Zůstal jsem v tréningové hale skoro jako poslední. Ten neúspěch mi pořád tak nějak ležel v žaludku a neměl jsem chuť nic moc dělat. Než se pudu ožrat, měl jsem ještě pár věcí na srdci a teď byla nejlepší příležitost...
Došel jsem až do vzdálenosti dvou metrů od Mizukageho a velitele ANBU. Uklonil jsem se jim a popřípadě jsem počkal, až s někým domluví, nebo až mě vyzvou ke slovu.
"Mizukage-sama, omlouvám se, že ruším, ale přišel jsem, abych vám poděkoval. Nedávno jsem s vámi mluvil, tehdy když jste vyřizoval kondolence a vaše slova mě přivedla právě sem. Vaše vesnice mi dala nový domov o který jsem přišel a todle je... doufám... to nejlepší, co pro ni mohu udělat."
Podíval jsem se na jeho, trochu starší, masku velitele Oininů. Vzpomněl jsem si, že i když je Mizukage, stále si ponechal tento post. Jen na malinkou chvíli jsem zauvažoval nad tím, jaká čest by to byla, moct nosit masku s těmito znaky...
Byl jsem trochu idealista a měl jsem vždy vysoké cíle. V tu chvíli jsem si to uvědomil. Ta maska... to byl můj cíl. To bylo to, čím jsem se chtěl jednoho dne stát.
Najednou mě všechen vztek z neúspěchu začal pomalu opouštět, protože mě zaplavoval pocit odhodlání. Věděl jsem, že svého cíle třeba nikdy nemusím dosáhnout, ale o to to bylo lepší. O to víc se budu snažit a o to tvrději budu trénovat, protože v nitru nikdy neuvěřím tomu, že je to nemožné.
"Důvod, proč tu před vámi teď stojím je ten, že se chci zeptat, co je třeba pro to, abych se mohl přihlásit na výběrové řízení k Oininům... Nechci vás urazit, pane veliteli..." Řekl jsem omluvně směrem k veliteli ANBU."...ale myslím, že i když bych byl dobrý ANBU, byl bych mnohem lepší Oinin."
Řekl jsem trochu bázlivě a znovu se jim oběma uklonil.

Faito

Prohlížel jsem si Keiga. Bylo vidět, že se pro uniformu narodil. A já měl dobrou náladu.
"Jde o to, že Oinin je, alespn tedy za mojí vlády, nejelitnější voják, kterého máme. K tomu, aby ses na Oinina dostal, musíš splnit několik misí, trochu se dostat do formy, získat zkušenosti, co se týče života věčného lovce.
Neříkám, že jsi mladý nebo nezkušený. To proboha ne... Jen, že život jakéhokoli shinobiho se otáčí vzhůru nohama v momentě, kdy se přidá k ANBu a k Oininům. Mohu tě začít připravovat, ale nejvíc tě připraví samotná akce. Co se týče zkoušky na Oininy, obsahují zkoušku z anatomie, mnohem náročnější fyzický trénink, trénink technik a chmatů a pak samozřejmě psychický trénink... Je to vše, co bys potřeboval vědět?"

Uklonil jsem se.
"Začnu se připravovat co nejdříve to bude možné a budu se dobrovolně hlásit na co nejvíce misí."
Bylo to přesně to, co jsem chtěl slyšet. A nejvíc mě nadchlo "Mohu tě začít připravovat...".
"Vím že jste jakožto Mizukage velice vytížený, ale kdyby jste přeci jen našel čas a chuť, rád něčemu přiučím od toho nejlepšího. Stačí pro mě poslat a já se dostavím, kdykoliv bude potřeba. Když nebudu zrovna na misi, samozřejmě..."
Řekl jsem a znělo to opravdu vděčně. Né nijak dětsky nadšeně, nebo nedočkavě, prostě jen vděčně.
"To je vše, co jsem potřeboval." Řekl jsem, počkal, jestli mi dovolej odejít, ukloním se a vyrazím pryč.

(přesun)

//Pokud bude Mizukage ještě něco chtít tak přesun smažu a odpovím.

Faito

"Jelikož nemusím spát, mám času habaděj..." řekl jsem s úsměvem a odešel do kanceláře se slovy: "měli byste to jít oslavit! Pozítří nastupujete na službu!"

//přesun

Ani jsem se nestavoval doma. Spal jsem v nemocnici, žaludek jsem měl z toho ginu jako na vodě, takže jsem ani nic nechtěl jíst a vyrazil jsem rovnou do práce.
Došel jsem ubikace, z truhly jsem si vytáhnul svoje ANBU brnění a masku, oblékl jsem se a vyrazil jsem nahlásit příchod.
Pokud mi nebyla přidělená žádná práce, zajdu si na fyzickej tréning do posilovny.

Můj tréningový den vypadal jako obvykle. Prostě jsem si vybral nějakou partii(tentokrát hrudník a břicho) a dle svého klasického postupu jsem posiloval.

Po skončení tréningu jsem ale dostal chuť na něco trochu jiného, než fyzické vyčerpání.
Vydal jsem se do jedné tréninkové místnosti, kde zrovna bylo liduprázdno. Vytáhl jsem jeden ze svitků, který obsahoval techniku, kterou jsem se ještě nestihl naučit. Jednalo se o Meisaigakure no Jutsu, kterou jsme získali z Iwagakure a kterou jsem obdržel při vstupu k jednotkám ANBU.
Rozevřel jsem svitek a začal jsem pečlivě číst. Pamatoval jsem si, že se mi tato technika moc nezamlouvala, protože jsem měl obavu, že bude žrát spoustu chakry.
V ninjutsu jsem sice nebyl nijak špatný, ale větší počet technik mi občas dělal problémy, protože moje zásoba chakry nebyla zrovna největší. Musel jsem tedy s technikami nakládat opatrně. Tadle ale vypadala užitečně, takže jsem se pokusil překousnout svůj odpor k učení a dal jsem se do díla...
Když jsem obsah svitku znal jako svoje boty a pečetě, které jsem se dlouho učil a zkoušel si je pořád dokola, jsem uměl nazpaměť, rozhodl jsem se přejít k praxi.
Technika zamaskuje uživatelův pach a pomocí chakry odráží světlo tak, aby se lámalo ještě před uživatelem a tudíž ho nezobrazilo. Měl jsem teorii, že bych měl obalit svoje tělo chakrou a tu uzpůsobit jako zrcadla, aby se ke mě světlo nedostalo a odrazilo se. Mohl bych mít trochu výhodu, protože obalování osoby chakrou už jsem trénoval, ale u jiné techniky a na druhé osobě, né sám na sobě.
Dal jsem se do díla. Složil jsem pečetě a začal jsem uvolňovat svou chakru ze všech chakrových bodů na svém těle. Chvíli mi trvalo, ji dostat pod kontrolu, ale nakonec jsem ji ukáznil a začal jsem se s ní obalovat.
Dál bylo zapotřebí jemné manipulace, tak, aby se od té vrstvy chakry začalo odráže světlo, nebo spíš aby mě začalo obtékat.
Nebylo to nic jednoduchého, trvalo to velice dlouho, různě jsem chakru zhušťoval, ztvrzoval, manipuloval jsem s jejím tvarem a tloušťkou, ale nakonec se mi povedlo najít takový tvar, koncentraci a podobu chakry, která přesně plnila mé požadavky. Podíval jsem se totiž na svoje ruce a... nebyli tam. Když jsem s nimi pohnul, viděl jsem lehce jejich obrys, ale ať jsem dělal co jsem dělal, lepší to už postě nebylo a i takto to bylo celkem působivé.
Začal jsem si tuto techniku procvičovat, aby mi netrvalo její vyvolání tak dlouho a abych ji byl schopen použít okamžitě. Šlo jen o trpělivost a jemnou manipulaci, takže to chtělo prostě jen čas a ten jsem byl ochotný obětovat.

Poté, co jsem byl se svým výsledkem hotový a spokojený, jsem se vydal archivu, abych se ještě více zdokonalil a stal se ještě užitečnějším.

(přesun)

Došel jsem zpět na základnu ANBU. Do své truhly u postele, jsem si uložil všechny své poznámky, zamkl ji a vyrazil jsem do jídelny.
Nabral jsem si na talíř několik tlustých plátků vařeného hovězího, slané rýže a k pití jsem si vzal litrovou lahev vody.
Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy pořádně jedl, takže sem se s chutí pustil do porce.
Zanedlouho mi na talíři nezbylo ani zrnko rýže. Teď jsem jen seděl, lehce odfukoval a popíjel vodu.

Jeden z důstojníků vrazil do místnosti.
"Ah, super, že jsi tady. Před branou jsou dva šermíři a vyráží do Země Čaje. Mizukage si jasně vyžádal tebe, abys je doprovodil. Sbal se a doufej, že je ještě doženeš."
ANBu ti hodil rozkaz a jak rychle se objevil, tak zase zmizel.

"Rozkaz!" Řekl jsem, když vešel důstojník a já se postavil do pozoru.
Všechno jsem nechal, jak bylo a rozeběhl jsem se ke svojí truhle s osobními věcmi, kterou jsme měli u postelí na ubikacích. Vytáhl jsem z ní luk a šípy a další zbraně, abych byl plně vybaven, potom flašku vody, sušené maso a jako blesk jsem se vyřítil ven ze základny.

(přesun)

"My mu to předáme" řekli hlídkující a vzali vzkaz.

// nechci zdržovat

Vyšší seržant Oininů se podíval na Akumu a na pytel s mrtvolou a povzdechl si.
Chtěl něco říct, ale do dveří vstoupil člen ANBu, který na Akumu dohlížel na jeho misi.
Díky kapitánským barvám všichni věděli,ž e Akuma je buď povýšen nebo má prů*er.
Všichni si stoupli do pozoru a kapitán došel až k Akumovi.
"Pokud má ANBu v popisu mise za úkol "zneškodnit nebezpečného nukenina", pak to neznamená vyvraždění sedmi rybářů!
Na tichou eliminaci se využívají Oinini a ty na ni nemáš ani pravomoce ani schopnosti."
Bylo vidět, že je kapitán opravdu rozlícený.
"Ještě jednou ohrozíš vztahy dvou zemí naprosto bezdůvodným a nehumánním násilím, setnu ti na místě hlavu, je ti to jasné? Teď vypadni..."
Ještě po tobě hodil váček s penězi, který mezitím vytáhl onen "vrátný".
"Měl bys ho dát rodinám těch, jejichž muže a syny jsi povraždil..."

//Mise samozřejmě splněná