Před branami Amegakure

First topic message reminder :


Staré a opuštěné údolí, které je několik set metrů před branami Ame a tudíž i před dosahem detekční techniky.

Vzduchem začaly poletovat drobné bílé částice. O sněhu nemohla být řeč, vzhledem k ročnímu období a také proto, že bílé poletující útvary měly velikost spíše okvětního plátku sakur. Hana s vysokou pravděpodobností věděla, že zde musí být člen klanu Ichiro. Když se drobné papírové útržky začaly spojovat a nabyly formát srovnatelný s hracími kartami, možná pochopila i koho se jedná. Navíc se tu a tam objevila mezi sněhově bílými listy hustě popsaná stránka. Jestliže v našem klanu někdo rozděloval papír na tolik titěrné částečky a dokázal vypreparovat papír ve svém okolí, pak nemohlo být pochyb, že se jedná o ženu, kterou si jistě pamatuje ze svých mladších let.



Papíry se začaly spojovat do siluety a brzy vytvářely i nejmenší detaily mého obličeje. Stála jsem před Hanou ve vzdálenosti zhruba dvou metrů. Pohlédla jsem jí do očí a neubránila se vzpomínce na doby, kdy jsme byly malá děvčátka a svět se přinejmenším alespoň jedné z nás zdál celkem krásný.
"Už je to pěkná řádka dní, kdy jsme spolu naposledy mluvily." začala jsem s rozhovorem o jehož průběhu jsem si mohla domýšlet nejrůznější teorie. Výsledek však pro mne byl pouze jediný možný akceptovatelný.

 Nemohla som si nevšimnúť veľké množstvo papiera v podobe okvetných lístkov. O koho sa jednalo? Niet pochýb, že šlo o člena klanu Ichiro. Že by Nao? Nie, určite nie, on k svojej preprave používal podobný formát papiera ako ja. Keď som sa však nad tým zamyslela, napadla ma jedna osoba, ktorú by to predsa len patriť mohlo. Sayame. Nemýlila som sa. Pretože len čo sa zhmotnila a ukázala mi svoju tvár, usúdila som, že tá gebuľa nemohla patriť nikomu inému.
"Nezmenila si sa." Moja tvár nevyjadrovala žiadne pocity. Dívala som sa na ňu s kľudným, trochu chladným výrazom, ako to bolo u mňa typické. Ako keby som ani nevedela, čo za chaos v dedine spôsobila. Prečo nezačať rozhovor v trochu kľudnejšiom duchu, že? Priateľským by som to až nenazývala, predsa len. Nikdy sme sa spolu veľmi nebavili, i keď sem tam k nejakému menšiemu rozhovoru došlo ešte v časoch, keď sme spolu nažívali pod jednou strechou.

Naše setkání, bylo přinejmenším zajímavé. Rozhodně se nejednalo o nic dojemného, naše vztahy bývaly spíše formální. Má sestřenka byla velice talentovaná a naše rodina od ní čekala mnoho. Do jaké míry naplnila Hana jejich očekávaní? Kdo ví. Vedla si dobře, ale poslední dobou je jako posel zkázy. Tak tu nedaleko od brány Amegakure stojí dvě kunoichi s podobnými schopnostmi, ze stejné rodiny a téměř totožným výrazem ve tváři.
"Za to ty už nejsi sama sebou. Nemám pravdu?" položila jsem vcelku jednoduchý dotaz, ke kterému mě přimělo hned několik okolností. Spolehlivý zdroj informací mi mnohé objasnil, avšak chtěla jsem slyšet názor člověka, který se pohyboval v centru všeho dění.

Hana možná nevědomky jednala tak, jak bych od naší princezničky klanu Ichiro čekala. Ona je ta vyvolená, ta nejlepší a já jsem pro ni jenom odpad, který se naplavil do její rodiny vlivem války. Nic mi do toho není, přirozeně. Ovšem naše role se nedávno vyměnily. To já jsem tím vyvoleným dítětem, které změní naši budoucnost. O tom však tato mladá dáma nemá zatím tušení.

Bez mrknutí oka jsem Haně pohotově odpověděla.
"Pleteš se. Vše souvisí se vším. To, že tu dnes stojím je důsledek mnoha rozhodnutí tvých, stejně tak jako rozhodnutí jiných vlivných lidí. Nitky příběhu se začaly spřádat od dob Deštivých donů, avšak teprve když Konoha a Amegakure uzavřely křehké spojenectví, tehdy už byla naše konfontace neodvratitelná." sdělila jsem jí pár skutečností, díky kterým možná začíná chápat, jakým směrem se hovor bude ubírat.
"Nepokoje, které v Konoze vypukly mi mnoho klidu v srdci neponechaly. Chápeš jak jsem byla na rozpacích z toho, že v Amegakure místo papírového anděla narazím na několik manipulativních jedinců z konožských řad?" vyřkla jsem otázku, na niž jsem popravdě nečekala odpověď. Vzhledem k mému odměřenému chování se těžko dalo hovořit o tom, že by mne skupinka cizinců přivedla do rozpaků. Cílem mého rozhovoru bylo zjistit Hanin názor na celý incident a v neposlední řadě sledovat její reakci při zmínce o konožských zástupcích.

Na jednu stranu mě potěšilo, že si Hana uvědomovala, v čem byla chyba. Dokonce pochopila, že doteď nebyla ničím než pouhou loutkou, se kterou nebyla manipulace ničím složitým. Na stranu druhou si spoustu věcí evidentně vysvětlovala poněkud pokřiveným způsobem.
"Já rozhodně nejsem tím, kdo by měl zapotřebí hrát divadélko Hano. Přišla jsem do Amegakure, abych jí nabídla spojenectví s Ishigakure. Bylo to v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že v Konoze probíhají nepokoje. Avšak jít řešit tuto situaci do Země Ohně nemělo význam. Když jsem však konožské radě přednesla svůj návrh, okamžitě ho zamítli. Velice mě zarazil fakt, že zatímco jejich vesnice se zmítá v chaosu, oni se zdržují zde. O čem jiném to tedy je, než o využívání zdrojů a financí Deštné na to, aby se zotavili z bojů, které způsobila jejich vlastní neschopnost?"
Nebylo to o ničem jiném. Tohle si dokázalo spočítat i malé dítě. Konoha je aktuálně ve zbídačeném stavu a my můžeme jen uzavírat sázky, zda všechny tyto těžké zkoušky přežije.

"Víš, nemluvila bych vysloveně o popravě. Z nějakého důvodu jsem byla vyhodnocena jako hrozba a byla jsem nucena podniknout kroky nezbytné pro svou sebeobranu. Nicméně uznávám, že možná byla trochu přehnaná. Nejsmutnější ovšem je, že největší demolici napáchala jistá konožská Anbu. Myslím, že její činy skvěle demonstrují jaké ohledy na nás bude Konoha v případě nouze brát. Vrátím se ale k věci. Ishigakure je skutečně dobrá volba. Má podporu nejbohatšího muže světa a navzdory všem možným nepokojům si udržela stabilní ekonomiku. Co se týče jejich shinobi, jedná se o sbírku výjimečných jedinců. Ishi je doslova skladištěm rozmanitých kekkei genkai a unikátních bojových stylů. Ale samozřejmě mi jde o to, že pouze menší území dokáží vzájemně spolupracovat. Až spolu začnou soupeřit velké země, nebudeme ničím jiným než bitevním polem a válečnou kořistí. Pokud se přidáme na stranu některé z mocností, ztratíme svou individualitu. Opět budeme jen malá zemička, která poslouží jako obětní beránek, či štědrá pokladnice. Tenhle scénář se opakoval mnohokrát a je načase tomu učinit přítrž. Samozřejmě za tebou místní lid stojí a tak neměli v plánu souhlasit dříve, než se vyjádří jejich Amekage." vysvětlila jsem jí jak se věci odehrály, i když jsem nepochybovala o tom, že když ví o incidentu v budově Amekage, tak zná i tuto část příběhu.

Hana se nakonec zdála být další překážkou, která mi stála v cestě. Nebyla však čistokrevným konožanem a tudíž jsem neměla v plánu ji odstranit stejným způsobem. Toto byl i hlavní důvod, proč jsem se stahovala z Amegakure, když se zapojili do incidentu i Nao a Sayaka. Samozřejmě jsem věděla nakolik jsou Haně blízcí a zvážila jsem i možnost zajmout je jako rukojmí a pomocí nich dosáhnout svých cílů. Něco mi však našeptávalo, že můj čas má teprve přijít. Není třeba páchat násilí na lidech, kteří jsou téměř mou rodinou a mají se stát silným pilířem pro spojenectví, které jsem měla v plánu vytvořit. Stejně tak, jako se jimi stali lidé z Ishigakure.
"Ať už se Amegakure rozhodne přidat na mou stranu, či zůstane osamocena, mohu říct jen tolik, že Ishigakure za mnou věrně stojí. Víš velmi dobře jaký je můj původ. Jedná se o můj druhý domov. Nejsem už tím, koho si pamatuješ z dětských let. Stala jsem se silnější, nejen na těle, ale především na duchu. Získala jsem toto území diplomatickou cestou a v případě Amegakure nehodlám jednat jinak. Jestli mi nevěříš, jistě pro tebe nebude těžké si tyto informace ze svého postu ověřit." narážela jsem na to, že měla k ruce informátory nejen jakožto Amekage, ale především jako Hokage. Navíc pokud bych opravdu podnikla sebevražedné tažení sama proti celé Ishigakure, rozhodně by se o tom dozvěděla mezi prvními.

"Mým dalším plánem je připojit i jiná menší území. Tori no Kuni, Kuma no Kuni a pokračovat dále směrem k Vodopádové. Jistě, vydobýt si respekt u velkých mocností nebude právě procházka růžovou zahradou, ale jsem z lidí, kteří se neskrývají během bojů v bezpečí, nýbrž kráčí do předních linií. Pokud se Amegakure rozhodne zůstat samostatná, je to tvé rozhodnutí. Budu pokračovat ve vyjednávání v Tori no Kuni. Ostatně věřím tomu, že Deštná je u tebe v dobrých rukách. Kdyby došlo k nějakému konfliktu, můžeš nás kdykoliv požádat o pomocnou ruku." dodala jsem závěrem. Po tom chaosu co nedávno nastal bych se ostatně ani nedivila, kdyby na má slova opravdu došlo.

Její odpověď mě nepotěšila, na druhou stranu nepřekvapila. Čeho jiného se mohu dočkat od proklatého klanu Ichiro, ve kterém byl pouze jeden jediný člověk, který mě bral jako sobě rovnou? Nicméně tato drobná nepříjemnost nemohla být ničím, co by mě zastavilo na mé cestě. Cestě za lepším světem, za říší složenou ponejprve z menších zemí a posléze silnou natolik, že dokáže s přehledem konkurovat i větším územím.

Na její poslední otázku jsem pouze zavrtěla hlavou. Nebylo tu už nic víc co by mi mohla říct. Nejklíčovější byla její zmínka o zástupcích, kteří jsou tentokrát domovští Amegakurčané. Na mém obličeji se objevilo několik prasklin. Chystala jsem se odejít tak, jak jsem měla ve zvyku.
"Zajímalo by mne, čím sis v Konoze musela projít. Zajímalo by mne, proč všechno muselo skončit právě tímto způsobem. Chtěla bych vědět co plánuješ do budoucna a jaké myšlenky ti víří hlavou. Ale vím, že mi neodpovíš. Jsem ráda, že jsme se sešly. Alespoň nemůžeš říct, že jsem tě nevarovala. Hodně štěstí, opatruj se. Sayonara." věnovala jsem Haně poslední odpověď a rozdělila se na bezpočet malých lístků. Zavanul chladný vítr a já se jím nechala unášet.


Možná jsi trochu dospěla. Opravdu máš velký strach, že tě někdo využije. Ale tvá paranoia způsobí více škody než užitku. Jak snadněji lze člověka manipulovat, než-li využitím jeho vlastního strachu? Amegakure bude má Hana-chan, dny tvé slávy nenávratně pominuly. Užij si život v ústraní a vzhlížej ke mně, tak jako jsem já kdysi vzhlížela k tobě...

Tok mých myšlenek přerušila blížící se bouře. Ještě před chvíli slabě mrholilo. Obláček papírků poletující na dosah oblaků tak udržoval směr letu takovým způsobem, aby se epicentru bouřky vyhnul. Brzy po něm však nezůstalo ani památky.