Sídlo klanu Nara

Zde sídlí členové klanu Nara.

Blížila jsem se k sídlu a nespouštěla svůj cíl z očí. Nebylo pochyb o tom že jsem na správné stopě. Náhle však bylo něco jinak. Osoba, kterou jsem pronásledovala si pravděpodobně všimla mé přítomnosti. Nebyl však čas trápit se tím.

Nejobydlenější část sídla jsem nechala za sebou. Ten správný Nara se stranil ostatních. Našla jsem ho na střeše jednoho ze skladů. Moc lidí tu v tuto dobu nechodilo, není divu, že jsme tu zůstali pouze my dva. Zbývalo mi pár posledních metrů.

Na okamžik jsem znejistěla. Ten pocit mi byl skutečně krajně nepříjemný. Vypadalo to skoro stejně jako to, čeho jsem si všimla u Hokage. Sotva jsem se zbavila lehkého šoku z tohoto nemilého zjištění, objevil se na mé tváři opět výraz typu: Za tohle budeš trpět. Musela jsem se dost ovládat, abych neudělala něco zbrklého.

Vyšvihla jsem se na střechu oné budovy a přibližovala se k osobě, která mohla za tyto zmatky. Neměla jsem pochybnosti, věděl o mě. Přemýšlela jsem co říct, ale momentálně jsem za sebe nechala promlouvat ticho.

Někteří shinobi by mohli být v této situaci překvapeni. Odhalíte špeha, evidentně jej jdete zpacifikovat, a on s vámi začne hovořit o tom, jaký je tu krásný klid. Pravdou ovšem bylo, že jsem zažila už setkání se spoustou divných lidí, banditů, nukeninů... Nedá se říct, že by se kdy chovali tak, jak jsem očekávala. Nejspíš je si sám sebou sakra jistý. Byla jsem zvědavá, s čím se na mně vytasí, až jej obviním.
"Toto místo by bezpochyby bylo krásným a klidným, nebýt tím, že jej svou přítomností kazí jistý parazit. Nejlépe mi posloužíte, pokud se necháte dobrovolně odvést k výslechu do konožské vesnice." odpověděla jsem stejně nezaujatým tónem jako on.

Byl to Nara. Z toho důvodu jsem si pečlivě hlídala veškeré stíny v našem okolí. Naštěstí na střeše budovy jich opravdu nemohlo být mnoho. Přesto jsem byla poněkud na pochybách ohledně svého stínu. Ty odporné krvavé oči musí pryč...

"Ale? Že by vlk v rouše beránčím?" nepřestávala jsem Naru ani na okamžik sledovat a zamračila jsem se. Ignorovala jsem veškeré jeho snahy o to mě vyprovokovat. Pravdou bylo, že Tetsuya byl v tomto oborou mnohem zdatnější, takže slabý odvar nemá šanci mě byť sebeméně dojímat.

"Obávám se, že špehování Hokage je dostatečně závažný důvod pro to vás okamžitě poslat pod zámek. Nehledě na to, že stejná chakrová stopa se objevila v mém stínu. Tím pádem tu je závažné podezření, že sledujete větší počet konožských shinobi a informace o nich a bezpečnostním systému Konohy předáváte dál." pravila jsem dostatečně jasně, aby věděl z čeho ho podezírám. Možná jsem se skutečně pohybovala na hranici svých pramovocí. Něco mi říkalo, že si tak trochu koleduju.
"Jak jste si jistě všiml, jsem Hyuuga, tedy člen konožské policie. Jestliže vážně nemáte co skrývat, doporučuji vám nedělat těžkosti a neprohlubovat podezření ze špionáže." trochu jsem si hrála na nechápavou. Protože jestli jsem si byla něčím stoprocentně jistá, pak tím, že tato osoba je ten záškodník, kterého hledám už dlouhou dobu. On jakožto správný konožský shinobi věděl, že ohledně funkce našeho klanu skutečně nelžu. Jak vysoké pravomoce v policejním oddělení mám mu zůstávalo záhadou a mě samotné do jisté míry také.
"Nejste v pozici vhodné pro určování podmínek. Nespecializuji se na výslechy, proto tuto práci nechám na odborníkovi. Naposled vás po dobrém žádám, pojďte se mnou."

Stála jsem tam. Stála jsem na stejné střeše jako on se složenýma rukama a lehce opovržlivým pohledem. Mlčky jsem snášela jeho urážky, nebo spíš pokus o komické představení. Možná že kdyby se mnou lomcoval vztek, byly by žíly na mých očích náhle více nápadné, avšak ani prázdnota mého pohledu nezískala náhle nádech zlosti, či jiskru prozrazující, že v mém nitru se cosi pohlo.

Nepatrně jsem natočila hlavu na stranu, jako bych snad chtěla říct - tohle se mi zdá, ne? Skutečně to byl pozoruhodný úkaz. O pár sekund později z mého těla vystřelily chakrové jehlice. Zákeřnost tohoto útoku spočívala v tom, že nebylo nutné podniknout žádný podezřelý pohyb, skutečně stačilo jen stát na vlastních nohách.

Situace se jevila více než komicky. Už jen z toho důvodu, že jsem se chystala využít okamžiku, kdy si Shinobu instinktivně zakryl oči. Vyrazila jsem ihned v závěsu za jehlicemi a když jsem se ocitla v dostatečné blízkosti, udělala jsem cosi, co mohlo vypadat jako úder do vzduchu. V tom okamžiku jsem zaslechla cizí hlas. Nutno dodat, že člověka matou hlasy, jejichž původ nevidí. To je přirozené. Zaváhala jsem. Že by počáteční stádium schizofrenie?
"Kdo sakra jsi?!" popuzeně jsem vyštěkla dotaz, aniž bych věděla ke komu jej vlastně směřuji.

Mezitím chakra nad Shinobovou hlavou nabývala tvar. Nebylo pochyb že šlo o nechvalně známou síť schopnou uvěznit téměř kohokoliv na velmi dlouhou dobu.

Síť se roztáhla a nemilosrdně dopadla až k zemi. Nara byl v pasti. Bezpečně uklizený. Přesto jsem se necítila jako vítěz. Ten hlas. Byl tu znovu. Nevnímala jsem to, jak Shinobu nadával, byla jsem skoro v jiné realitě. Přejela jsem si rukou po čele, promnula si oči, rozhlížela se a veškeré jeho případné nadávky vůbec neposlouchala. Náhle jsem však promluvila.
"Co... co to má znamenat? Jak můžeš... Odkud? Kolik vás tu je!!? Vylez! Okamžitě vylez!! Co mám dělat?!" zmateně jsem se rozhlížela, jako kdybych se chystala někam rozeběhnout, ale nemohla si vybrat správný směr.

Na okamžik jsem se na střeše posadila a složila hlavu do dlaní. Byla jsem bezradná. Hlas však po chvíli ustal, nicméně obsah jeho sdělení mi nebyl právě po chuti. S tázavým pohledem jsem se podívala na Naru. Po chvíli bezeslovného zíraní jsem se zvedla a přistoupila těsně k síti.
"Jsou tací, co po dobrém neřeknou nic." povzdechla jsem si a mohlo se zdát, že jsem natolik unavená tímto výstupem, že to vzdám. Sevřela jsem ruku v pěst a chakrová síť se náhle prudce zmenšila. Následky netřeba příliš popisovat. Shinobu dostal pořádně výživnou šlupku do hlavy a sesunul se jako domeček z karet. Nahodila jsem si bezvládné tělo přes rameno.
"Čím tebe doma krmili probůh." povzdechla jsem si a zmizela i se zátěží kamsi pryč.

Přesun

Vesele jsem dorazila domů a zavřela za sebou. "Jsem doma!" Křikla jsem zatímco jsem se zouvala ale nikdo mi neodpověděl. Že by tu ještě nikdo nebyl? Po tom co jsem se zula, jsem zamířila do obýváku. Hned u vstupu jsem se zarazila, přece jenom někdo byl doma. Proč mi neodpověděl? Nervózně jsem se pousmála. "Tati? Jsem doma." Promluvila jsem k němu ale jeho výraz byl nečitelný. Seděl tam se založenýma rukama a ani se na mě nepodíval. Udělala jsem něco? Začínala jsem mít špatný pocit. Máma tady očividně nebyla. "Kde je..máma?" Dál jsem tam stála mezi dveřmi a začínalo mi být špatně. Tušila jsem co přijde. "Tvoje matka nakupuje." Promluvil konečně a obdařil mě opovrhujícím pohledem. "Vysvětli mi, proč mi to děláš." Jeho výraz byl tvrdý a neoblomný. Takže přece jen jde o tohle. Uhnula jsem pohledem když se mi začaly hrnout slzy do očí a nakonec jsem sklonila hlavu. Neměl rád když jsem brečela a on se na mě musel dívat. "Já se snažila tati. Byla jsem v kanceláři ale žádný tým volný není." Špitla jsem na svou obranu. "A ty se divíš? Proč by dávali někomu do týmu Naru, která nic neumí?! Vysvětli mi teda, proč netrénuješ a místo toho se potloukáš po té pitomé nemocnici?! Proč nemůžeš být jako ostatní? Proč na tebe nemůžu být hrdý? Akorát děláš špatné jméno této rodině i klanu. Ty se nemůžeš stát medikem rozumíš mi?!" Stála jsem tam a mlčela. Bylo mi líto, že mě otec nepodporuje a neuznává. Bylo mi líto, že mu přidělávám problém. Zvedla jsem hlavu a i přes slzy jsem se usmála. "Ano, rozumím." Odpověděla jsem mu i přes to jak moc mě tyto slova, které mi vyšly z úst ranila. Poté se zvedl a odešel do své pracovny. Zůstala jsem sama. Jako vždy. Potichu jsem se zasmála a snažila se zahnat slzy, svým marným pokusem jsem ale způsobila to, že jsem začala brečet ještě víc. Marně jsem si utírala slzy rukávem. Vážně se toho budu muset vzdát? Jinak to přece nešlo že? Nemohla jsem odporovat otci i přes to, že mě matka podporovala. Dobře. Přestala jsem brečet a dál tam stála. Přišla jsem o svůj cíl a teď jsem měla být jen poslušnou loutkou. Mlčky jsem se obula a jen v tričku vyrazila pryč. Sama jsem nevěděla kam jdu..