Jeskynní komplex

First topic message reminder :

Toto místo se nachází kdesi mimo Kirigakure a přesto dostatečně blízko. Vstup na vlastní nebezpečí. V blízkosti jeskynního komplexu neustále stráží jeden senzibil a čtyři Anbu. Vchod do jeskyně a celý její povrch je ozdoben pavučinou, která neslouží k dekorativním účelům, ale okamžitě informuje Hineho, obří pavoučici Amandu a dalších 50 - 100 tisíc nas***ých osminohých zvířátek, že dorazila svačinka.

Napřed vás čeká dlouhá cesta klikatou chodbičkou, jejíž stěny ani pod množstvím drobných tělíček nelze spatřit. Poté vás už jenom pár schodů dělí od srdce Hineho laboratoře.

Laboratoř:

Odtud vedou odbočky například do skladu, obývací místnosti a v neposlední řadě trochu zašlého archivu.

Knihovna:

Kdo bude mít odvahu, dostane se až do oddělení cel, oddělených výzkumů a podobných zařízení.

Pohovka:

Ale nevítaný host tam už zůstane do konce věků.

Naslouchal jsem Michiko a začal uvažovat o tom, co myslí tou citlivou pokožkou. O sluníčku nemohla být řeč. Kyselé deště? Tak zlé to zase není. Možná trpí nějakou alergií... ale nač? Ne to je nesmysl. Ledaže by deštník použila na to, aby jí nikdo neviděl do obličeje.

Nespouštěl jsem z ní oči. Snažil jsem se najít jakoukoliv stopu po vyrážce, nebo jiné kožní reakci na jejím obličeji. Marně. Teprve její nervózní smích a věta, ve které se přiznala ke lži mě probraly z módu lékaře. Můj výraz zůstával stále stejně zamyšlený, pouze na očích bylo poznat, že se více méně uvolnily. Jejich výraz byl mnohem měkčí, neboť nezkoumaly pleť Michiko, ale hleděly do jejích očí, jako by se snažily najít nejskrytější zákoutí její duše. Nečekal jsem to. Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že pokud ji zahrnu štěstím a hezkými zážitky, pustí svou minulost z hlavy.

Možná jsem to tušil. Někde ve skrytu duše ve mně hlodal červíček pochybnosti, ale já ho pokaždé umlčel. Byl bych sobecký, kdybych Michiko nutil, aby tu zůstala. Snažil jsem se jí vytvořit domov, ale ten přece nezáleží na množství měkkých polštářů na posteli. Chtěl jsem, aby tu zůstala, ale co když jsem si přál úsměv na její tváři jen proto, abych tu nebyl tak sám?
"Neděkuj mi. Kdybych měl možnost volby, udělám to znovu. Jsi skoro dospělá a máš svůj život. Je v pořádku, že chceš vyřešit svou minulost a nemám sebemenší právo ti v tom bránit. Jestli je tu někdo, kdo má být vděčný, tak jsem to já. V mém životě jsou různé kapitoly. Ta, kterou jsi napsala ty, mi připomněla, že navzdory svému poslání můžu zůstat i člověkem." vděčně jsem usmál.
"Každopádně, ať se stane cokoliv, tady je místo, kam se můžeš vrátit. Kdykoliv. Bez ohledu na to, jakou cestou se vydáš." dodal jsem. Bylo mi naprosto jasné, že ještě mnoho dní budu naslouchat, zda chodbou nezazní rychlé, drobné krůčky, nebo její rozpustilý smích, či pobrukování infantilních melodií. Měl jsem však ještě jednu zásadní námitku...

Zůstával jsem v jejím objetí, snad trochu duchem nepřítomný. Tohle se přece se neděje. Nebo jo? Měl jsem ještě závažné námitky vůči její cestě. Proč jsem to neřekl rovnou? Mezitím, co se se mnou loučila jsem se marně snažil ukončit její řeč a najít vhodná slova. Věděl jsem však, že knedlík, který se mi uhnízdil v krku by pošlapal zbytky mé důstojnosti v krátkém okamžiku. Pokud tedy něco jako důstojnost stále mám.

Michiko zmizela. Stál jsem v chodbě sám několik minut. Byl jsem jako otupělý opiátem. Nakonec mě však cosi zašátralo v šátku. Mazlik se probudil k životu.
"Ty si asi myslíš, že by tu měla zůstat viď? Zvykl sis na ni." zamumlal jsem a vzal pavouka na dlaň. Pokračoval jsem v cestě do centra jeskyně a hrál si se svým milovaným pavoukem. Při pohledu na bublající zkumavky jsem se zamračil. Měl jsem sto chutí střelit si něco do žíly a zůstat aspoň týden v komatu. Zadíval jsem se do Mazlikových oček a povzdechl si. On mi věnoval tázavý pohled. Vnuknul mi skvělej nápad.
"Myslíš? Asi ano. Přinejmenším budu klidnější." vděčně jsem se usmál a Mazlik mi zalezl do rukávu. Vypnul jsem všechny hořáky, přiklopil svou sbírku plísní, popadl lékařskou brašnu a přidal do ní pár svitků a jiných nezbytností. Na prázdném stole jsem zanechal vzkaz.

Pokud jsi došel až sem a nepociťuješ známky otravy, gratuluju. Máš právo, chovat se tu jako doma. Brzy budu zpátky, takže žádné neplechy a experimenty! V žádném případě nejez ty fialové prášky!

S pozdravem Hine Kureta


Usmál jsem se. Dovnitř se dostanou maximálně osoby, na které jsou moji pavouci zvyklí. Cizí chakra si tu ani neškrtne. Otočil jsem se na kramfleku a vyrazil ven. Amanda zatím zůstávala sedět na jeskyni, ostatně kdyby se stal průšvih, mohu ji přivolat. Polovina pavouků z mého okolí šla se mnou, druhá polovina hlídala jeskyni. Nejvyšší koncentrace zůstávala v úzké, klikaté chodbičce.
"Tak jedem pišišvoři. To bude překvápko!" dodal jsem nadšeně a za malou chvíli po mně nebylo ani vidu, ani slechu.

Přesun - taky neznámo dokam