Jeskynní komplex

First topic message reminder :

Toto místo se nachází kdesi mimo Kirigakure a přesto dostatečně blízko. Vstup na vlastní nebezpečí. V blízkosti jeskynního komplexu neustále stráží jeden senzibil a čtyři Anbu. Vchod do jeskyně a celý její povrch je ozdoben pavučinou, která neslouží k dekorativním účelům, ale okamžitě informuje Hineho, obří pavoučici Amandu a dalších 50 - 100 tisíc nas***ých osminohých zvířátek, že dorazila svačinka.

Napřed vás čeká dlouhá cesta klikatou chodbičkou, jejíž stěny ani pod množstvím drobných tělíček nelze spatřit. Poté vás už jenom pár schodů dělí od srdce Hineho laboratoře.

Laboratoř:

Odtud vedou odbočky například do skladu, obývací místnosti a v neposlední řadě trochu zašlého archivu.

Knihovna:

Kdo bude mít odvahu, dostane se až do oddělení cel, oddělených výzkumů a podobných zařízení.

Pohovka:

Ale nevítaný host tam už zůstane do konce věků.

Když se dostanu na kontakt, několikrát po tom muži seknu, než mi dojde proč se mi vlastně nepodařilo ho omráčit. On byl prostě tvrdý jako kámen. Doslova. Rychle mi hlavou proletělo pár odhadů, než jsem dospěl k názoru, že musím být lehčí... a tudíž rychlejší. Zvednu tempo, seknu mu na pravý bok ale než sek dopadne, odrazím se a uskočím doleva. Pak zmáčknu obě spouště s úmyslem omotat mu ruce ocelovými lany z SPPM. Pokud se mi to povede, neměl by být schopen lanka roztrhnout, zaprvé protože jsou dost pevná aby mě udržela při vysoké rychlosti a zadruhé protože musí vynaložit víc síly jen na samotný pohyb těch kamených rukou, natož pak ještě trhání lanka.

Na tváři se mi mihl skutečně zděšený výraz. Co to dopr....

Instinktivně jsem se pokusil o ten nejjednodušší úhybný manévr, jaký jsem mohl udělat. Jednoduše jsem začal padat dolů. Jeden kus ostrého kamene mě říznul do ramene a obdržel jsem i nepříjemný dloubanec do žeber. Duchapřítomně jsem vystřelil pavučinu kamsi nad sebe. Okamžitě se přisála na jednu z větví a já se prudce přitáhl nahoru. Teprve když jsem míjel doslova roj nas*aných kamínků mi došlo, že mě pronásledují. Inkasoval jsem další zásah přímo do ksichtu. Jiní by možná byli rádi, že budou mít cool jizvu, já si však co se mé pleti týče zakládám na uhlazenějším looku. Pocítil jsem i nepříjemnou bolest kdesi v dutině břišní.

Svištěl jsem do výšin a vyletěl nad korunu stromu, který mi sloužil jako nevídaná houpačka. Odpojil jsem se a vystřelil další pavučinu na sousední listnáč. Několikrát jsem se zhoupnul a přitáhnul. Díky tomu, že pavučina byla neobvykle pružná to byla skutečně zábavná kratochvíle. Nebýt toho, že mi krev ch*ala do očí a že jsem potřeboval vyléčit tu neplechu ve svém břiše. Tu a tam jsem do některého stromu narazil.
"Ku*va." zaklel jsem, když jsem opět padal volným pádem. V klidu, jen opět vystřelit lanko...
"Do pr**le!" zaklel jsem, když mě zbloudilá tříska zasáhla do sedacího ústrojí.
"P**a, ku**a drát se na to můžu vy***at!!" opět jsem zaperlil se svou bohatou slovní zásobou, neboť jsem si roztrhnul sako a nepříjemně si narazil koleno.

Nakonec se mi povedlo Michiko v té mlze a hustém stromoví zmást a sestřást. Přísahal bych, že během toho pavoučího poletování jsem zahlédl i Kashikeho. Měl jsem dojem, že jsem procestoval celý les. Rozplácl jsem se na jedné dostatečně široké větvi. Náraz jsem ztlumil celkem elegantně. Křečovitě jsem se držel rukama a nohy se mi kynklaly ve vzduchu.
"Se mám do tý větve zakousnout nebo co!" nas*al jsem se a přitáhl se. Konečně můžu vydechnout! Chviličku jsem si pohověl a analyzoval poškození. Jsem mokrý? Zku**ená mlha.

Dotkl jsem se na břiše, odkud mi vystřelovala ona nepříjemná bolest a kde jsem byl nejvíce zmáčený. Aha. To není voda. To je krev. No to mi ho teda vyndej. Zhluboka jsem se nadechl a aniž bych zdánlivě cokoliv dělal, začal jsem s léčením. Alespoň do chvíle, než zalátám tu ďuznu mi nezbývá nic jiného než statečně ležet na této rozkošné větvi a hrdinsky krvácet.

Nějakou dobu jsem těžce oddychoval. Naštěstí se mi povedlo ránu na břiše zalátat dříve, než bych pocítil silnější ztrátu krve. Z kapsy jsem vytáhl flakónek s růžovou tekutinou, kterou naposledy důvěrně poznal jistý Kataro. Kopnul jsem to do sebe a veškerá bolest okamžitě odezněla. Už zase jsem mohl přemýšlet a neomezeně se hýbat.

Jaké jsou možnosti? Genjutsu nezabralo. Taijutsu je sebevražda. Když ji otrávím, stane se sama jedem a vyvraždí třebas půlku Kiri. Nebo jenom Kashikeho, ale i z toho bych měl oplétačky a navíc by ho byla škoda. Jednou na něm budu dělat pokusy. No... co tu máme dál?

Amanda se flákala opodál. Jediné co dělala, že pouštěla na svět další osminohé tvorečky. Díky nim a pavučinkám, které za sebou tahali mi nemohlo uniknout, že Michiko se opět blíží. Protočil jsem oči v sloup.

Vyčkával jsem na vhodný okamžik. Netrvalo dlouho a měl jsem tu nebezpečnou holčičku na dostřel. Amanda i já jsme se pořádně nadechli a vyslali na ni pavučinovou síť. Cíl byl jediný. Připoutat Michiko k zemi. Ihned, neprodleně a bez kompromisů. Vzhledem k tomu, že aktuálně byla těžkým šutrem jsem pochyboval o tom, že se dokáže vyhnout double útoku. Dal jsem si záležet na tom, aby mohla zahlédnout pouze jednu ze sítí. Pokud si připočítáme mlhu, neměla příliš mnoho času na uvažování.

Na jednu stranu mě zklamalo, že jsem Michiko stále nedonutil změnit skupenství, neboť vyčerpání se zatím zdálo jediným možným způsobem, jak ji dostat živou. Na druhou stranu okamžik, kdy se řítila na Amandu hrál pro mně.

Před tím, než uskočila do bezpečné vzdálenosti, stihla Michiko podarovat oblakem jedovatého plynu. Netroufal jsem si odhadnout, jaké budou účinky v okamžiku, kdy je z Michiko v podstatě prach. Jak jsem již řekl, Amanda se ráčila vznášet kamsi do pryč.

Nezbývalo mi mnoho možností. Vyčkal jsem na účinky jedovatého plynu, avšak jsem se již připravoval na změnu strategie. Bylo mi jasné, že dříve, nebo později se rozhodne vydat mým směrem.

Amanda i navzdory své velikosti dokázala úhybnými manévry konkurovat i mně. Nicméně mi bylo jasné, že rychlost Michiko je na naprosto jiné úrovni. Měl jsem už dost toho pozorování jejích schopností a následného analyzování toho, co si můžu dovolit a co je účinné.

Měla by se cítit ospalá. Ale z nějakého důvodu jsem nezaznamenal, že by zpomalovala. Buď na ni jedy nepůsobí a nebo se jej nenadýchala natolik, aby se účinek projevil ihned. Navíc si nejsem jistý stavem její kůže.

Když už to vypadalo skutečně kriticky a Amanda v sebeobraně vyprskla další oblak silného jedu, musela se Michiko cítit neskutečně podvedená. Amanda byla doslova na dosah. Ale náhle zmizela. Nebylo sebemenších pochybností, že jsem ji odvolal. Těch několik stovek pavouků, které mi tu zanechala bohatě postačí. Stejně totiž jejich kusadla nemají význam, alespoň ne do doby, než Michiko bude majitelkou kamenného těla. Bohužel, vzhledem k tomu že se dokázala rozdrolit na písek, tak neměly význam ani jejich pavučinová vlákna.

Neměnil jsem svou pozici. Jen jsem čekal na okamžik, kdy se Michiko rozhodne vybít svou zlost na mé maličkosti. S mým tělem ovšem nebylo něco v pořádku.

Výborně... pochvaluju si v duchu a pokračuji v útoku. Teď už ho dokážu zranit a tak se přitáhnu k němu s úmyslem ho pronásledovat. Čučí mi jenom na nohy, takže už pochopil že mám sharingan, ale ještě pořád neví to nejhlavnější. Že jsem Kaguya. Když jsem dostatečně blízko abych mohl zaútočit, seknu po něm mečem... nicméně sek je jenom zástěrka na odvedení pozornosti, jelikož na mojí levačce mu dvěma prsty zamířím na kolena. On to nevidí, protože zápěstí mi částečně kryje pukléř, ale v momentě kdy bude uhýbat nebo nějak řešit sek mečem, vypálím s úmyslem mu prostřelit kolena a znehybnit ho na místě.

Prakticky okamžitě jak cítím, že se meč zasekl, tak pustím rukojeť a v ruce se mi objeví kunai z rukávu. Jedna z výhod oděvu s dlouhými rukávy, nikdy jsem nechápal proč někteří ninjové nosí vesty a podobné věci. Místo abych se ale otáčel a snažil se ho nějak akčně zasáhnout, prostě jen spustím ruku dolu a hodím kunai jemu přímo do špičky nohy, čímž ho chci přibodnout k zemi. Zaprvé to kurevsky bolí a zadruhé ho to trochu zdrží, než se otočím.

I když mi pavučiny dávaly zcela jasné informace, kde se Michiko nachází, o jejím rozpoložení jsem zatím neměl ani páru. Podle toho mála co jsem zjistil bych to tak tipoval, že má chuť mě uškrtit, zavřít do klícky, odtáhnout k těm fanatikům a uvěznit mě s nimi navždy, aby mě mohla znovu a znovu škrtit za to, co jsem provedl.

Michiko možná mohla vycítit, že kolem ní proletělo cosi. Vystřelil jsem další pavučinové vlákno, ovšem tentokrát bylo zakončeno ostrým hrotem z jakési zlaté, pevné látky. Že bych se nakonec rozhodl otrávit ji nenápadným škrábancem? Vypadalo to tak. Neútočil jsem totiž přímo. Ať už se zachovala jakkoliv, ostrý hrot proletěl těsně kolem jejího těla, aby zakryl můj skutečný účel.

Pavučina se obtočila kolem jednoho ze stromů a já začal s navíjením. Sotva zaslechla cinknutí zlatého hrotu o kůru stromu, už jsem byl v její blízkosti a pokoušel o skutečně naivní manévr. Udeřit ji pěstí. Pravdou jest, že má ruka byla stejně jako můj trup celá obalená extrémně tvrdou formou pavučiny. Úder něčím takovým se rozhodně nedal srovnávat s obyčejnou bombou čenichovkou. Obzvlášť, když jsem pomocí pavučinkového lanka nabral úctyhodnou rychlost.




Nebylo sebemenších pochybností. Jednalo se o stejnou látku, jakou jsem využíval pro vytváření svých zbraní. Pavučina ve své nejtvrdší a nejodolnější formě.

"O ou." pronesl jsem hlášku hodnou skutečného hrdiny. Masa šutru se na mne vyřítila dřív, než bych se nadál a očekával protiútok. Naštěstí jsem měl výhodu co se týče terénu. Michiko musela mít pocit, že jsem se propadl do země. Nebylo pochyb, že jsem se od přímého zásahu uchránil pomocí Moguragakure no jutsu. Složil jsem pár pečetí a byl poněkud rozladěný z množství pavouků, které jsem měl pár cenťáků pod zemí k dispozici.

Za nějakou dobu jsem v sobě našel odvahu opět se vykrtkovat ven. Vystrčil jsem hlavu a vzduch se zdál čistý.

Co já si s ní počnu? Je to jak bojovat se skálou! Zlatej Shindachi, tomu jsme alespoň způsobili škrábaneček! To se to pumpoval jed do těla.

"Ehm. Zadrž! Co kdybychom se tu přestali rvát jako malí haranti? Chápu, že Hakuei jsou super a velice mě těší, že máš kamarády, jen mi přijdou trošku víš..." začal jsem kývat hlavou ze strany na stranu. Někdy je hrozně vtipné, že existují věty, které nemusíte dokončit. Stačí se začít klátit zprava doleva.

Protočil jsem oči v sloup a pak si nechal rozlousknout lebku jako vlašský ořech. Když jsem byl pod zemí, bylo mým plánem původně vytvořit další klon z pavouků, ovšem nepovedlo se mi jich shromáždit dost. Nejen z toho důvodu, že tu nebyla Amanda, ale i proto, že pod zemí se pavouci těžko hledají. Mé originální já vykouklo pár metrů za zády Michiko. Opět jen hlava.
"Nepřijde ti to trochu nefér? Jsem jenom opatrný a vůči cizím lidem nedůvěřivý. Nejsi na tom snad stejně? Nesnažíš se mě tu zmrzačit jen proto, že mám jiný názor? Jiný pohled na svět? Geez, co to s tebou provedli..." zalamentoval jsem a opět schoval hlavu pod zem, neboť se Michiko zdála být naprdnutější než jindy.

"Ty seš...." začal jsem duchaplnou myšlenku, ale okamžitě jsem byl nucen schovat se pod zem.
"....normální psychouš!" vyhrknul jsem, jen abych o zlomek vteřiny opět zmizel pod povrchem.

"Uvědomuješ si, že..." další rána přímo na kebuli. To zase bylo o fous.
"... nebýt těch Hakuei tak..." opět jsem neměl šanci říct toho mnoho.
"... popíjíme čokoládu a žerem sušenky?!!" zaútočil jsem skutečně vyčůraně, psychologicky a neočekávaně. Nedělal jsem si však iluze, že ji dostanu na sladké úplatky. Musel jsem se připravit na to, že dříve či později budu čelit možná i horším útokům. Zlaté brnění na mém těle o něco zesílilo, ale především pravá ruka byla doslova obalena jakousi obří rukavicí, která svým tvarem a silou mohla i konkurovat štítu.

Otočím se a zaměřím se rovnou na jeho úder. Okamenovaná pěst mi letí přímo do tváře, takže udělám úkrok na jeho vnější stranu (pokud je pravák a úder vede pravou, tak do jeho prava), čímž mu znemožním použít k boji druhou ruku, jelikož si zavazí vlastním tělem. Zároveň s úkrokem ho chytnu svou pravačkou za zápěstí, jeho útok svedu stranou dolu ke své kyčli a levačkou mu udeřím na loket s úmyslem mu zlomit ruku v tomto citlivém a křehkém místě.

Okey, tak takhle ne... řeknu si v duchu a místo aby se s těmi psy rval, seskočím ze stromu a druhým skokem zmizím v mlze. Vytvořím obyčejného klona, aby na minutku odlákal vlky, kteří mě budou nepochybně pronásledovat, zatímco skutečné já se potichu obloukem vrátí na místo souboje, přímo do zad tomu zmetkovi.

Čokli zatracený... zanadávám si a změním taktiku. Lehce. Vystřelím si kotvičky nahoru do stromů, kde se mi díky soupravě lépe pohybuje a vrátím se na původní místo souboje, kde seberu svůj meč. Moje nejlepší šance je dostat toho parchanta. Zkusím další lest a vyrazím přímo proti němu, naoko s úmyslem ho zasáhnout mečem. Dokud jsem ve vzduchu a na lankách, vlci na mě nedosáhnou a tak se na něj mohu v klidu soustředit. Už už se napřahuji že po něm seknu když v tom vyjdou dva výstřely z mé druhé ruky. Dvě kostěné kulky vypálené z prstů levačky, která byla doteď ukrytá za pukléřem a zdánlivě nepředstavovala hrozbu. Mířím mu na prsa a hlavu.