Jeskynní komplex

First topic message reminder :

Toto místo se nachází kdesi mimo Kirigakure a přesto dostatečně blízko. Vstup na vlastní nebezpečí. V blízkosti jeskynního komplexu neustále stráží jeden senzibil a čtyři Anbu. Vchod do jeskyně a celý její povrch je ozdoben pavučinou, která neslouží k dekorativním účelům, ale okamžitě informuje Hineho, obří pavoučici Amandu a dalších 50 - 100 tisíc nas***ých osminohých zvířátek, že dorazila svačinka.

Napřed vás čeká dlouhá cesta klikatou chodbičkou, jejíž stěny ani pod množstvím drobných tělíček nelze spatřit. Poté vás už jenom pár schodů dělí od srdce Hineho laboratoře.

Laboratoř:

Odtud vedou odbočky například do skladu, obývací místnosti a v neposlední řadě trochu zašlého archivu.

Knihovna:

Kdo bude mít odvahu, dostane se až do oddělení cel, oddělených výzkumů a podobných zařízení.

Pohovka:

Ale nevítaný host tam už zůstane do konce věků.

Po strastiplné cestě plné pavouků dojdeme až před Hineho jeskyni. Skoro si říkám, jaká je škoda, že se už od nás zase odstěhoval... prohodím k Hise a vstoupím dovnitř. Předtím se ale párkrát dotknu pavučiny u vchodu, aby o nás věděl. Hine?! Jsi tu?! zavolám do tunelu.

"ne je to dobře, potkat tu jeho potvoru jednu po ránu nebo v noci, asi bys mě musel oživovat." pronesla jsem a nedotýkala se raději vůbec ničeho co vypadalo, jako výtvor těch osminohých individuí.

"Jen klid!" zvolal jsem a začal zuřivě máchat rukama.
"Jen klid, jen klid, jen klid... jen... klid." pokračoval jsem, dokud jsem si nebyl jistý, že všichni přítomní čumí na mne.
"Jak vidíte, do mé jeskyně si každý leze jak se mu zalíbí." vrhl jsem významný pohled na Kashikeho, i když mi bylo jasné, že je v tom nevinně. Navíc se ohlásil.
"Zkrátka a jednoduše, rád bych vám představil Michiko. Dívku s pozoruhodnými schopnostmi, která se necítila příliš dobře a proto jsem se jí ujal." pokynul jsem směrem k malé hysterce a zazubil se jako rejžák na poslední schod.
"Pak tu máme Kairi. Dívku, která omylem zabloudila až do mé jeskyně. Já si však myslím, že to byl osud, protože její láska k pavoukům je vzhledem k jejímu mládí podivuhodná." vysvětloval jsem dále a podal Kairi ruku, abych jí pomohl vstát. Pak jsem už jenom pokračoval směrem ke dvěma čerstvým příchozím.
"Toto je Hisa a Kashike. Kaguyové, čili velmi vzácný mat... ehm hosté. Toto je Hisa, toto je Kashike." názorně jsem ukázal na obě bělovlasá stvoření. Přece jen, v dnešní době se pohlaví snadno poplete.
"A to co leze kolem jsou moji malí pomocníčci. To co sedí na jeskyni, je Amanda, pavoučí královna. Úžasní tvorové a rozhodně žádné potvory. Vězte nebo ne miláčkové, budete se tu pravděpodobně potkávat často. Takže bych uvítal, kdybyste přestali ječet a jeden po druhém hulákat, co jste zač. Děkuji." dokončil jsem dlouhý monolog a cvakl si z placatky, jako bych chtěl dodat proslovu na dramatičnosti.

Vstoupím dovnitř a prohlédnu si všechny přítomné. Můj pohled přejede Kairin, kterou už dávno znám a zastaví se na dívce, kterou nám Hine představil jako Michiko. Když skončí Hineho monolog, přejdu k Hinemu a chytnu ho za rameno. Já ti dám vzácný materiál ty prevíte. Přiznej barvu, co bylo v těch pilulkách, co jsi do mě nasypal před bránou? Takovej dojezd jsem neměl od své puberty, kdy jsem experimentoval s LSD... 

Cestou necestou, polem nepolem, jedu za tebou, velkým malotraktorem... Kabrioletem... pam pam, pam padam padam...
Jdu si takhle cestičkou, se svou zvučnou písničkou, kam mě nohy zanesou... no pochopitelně tam, kam chci. Ty dva dostanou pořádnou čočku. Takovou dobu ležim ve špitále(zase) a oni se neobtěžovali se ani stavit.
Dorazil jsem na místo. Nejspíš jsem šel nevhod, ale s tím já si nikdy moc hlavu neváhal. S čím jsem si ale hlavu lámal, byl Kashike. Od smrti Asuky jsem se s ním neviděl, pokud mě paměť neklamala. Nevěděl jsem, co mu říct, ani jestli se s tím už on sám srovnal. Najednou mě přešla nálada někomu nadávat za to, že se někde nestavil a nezajímal se.
Samozřejmě tu byl i Hine a Michiko, pavoučci a nevíc mně dvě neznámé dívky.
"Zdravim ve spolek. Po boji jste se mi nějak ztratili, tak jsem se chtěl podívat, jestli jste dopadli líp než já. Nejdu nevhod?" Jasně že jdu, ale líná huba, holé neštěstí, třeba moji přítomnost zkousnou.
Měl jsem na jazyku hodně dotazů, ale přišlo mi slušné je nejdřív nechat dořešit jejich záležitosti. Už tak jsem se vetřel až až.

Kashike na mně uhodil jako na zločince. Mával jsem rukama, abych dal najevo, že to já nic, já muzikant.
"No skořice a zázvor sme asi řikali?" nervózně jsem se usmál. Avšak nevypadalo to, že by to Kashike sežral podruhé. Sežral myslím doslova.
"Metamfetamin? Ee.. To je takovej vitamín... No promiň, jiný pilule jsem neměl." hájil jsem svůj záměr, kterým bylo pochopitelně Kashikemu dodat sílu, když ji postrádal.

Jako by toho nebylo málo, nakráčel do jeskyně i Keigo. Nevěděl jsem, zda se smát, či plakat. Možná mi dokonce začal scházet samotářský způsob života. Keigovi jsem trochu nervózně zamával, protože momentálně mě znervozňovala Kashikeho přítomnost. A navíc tu ještě byly další okolnosti, které mi na klidu nepřidávaly.

Prosím, hlavně držte všichni hubu...

(Michiko vzkazuje, že nebude odpovídat pravidelně, tudíž ji můžeme v pořadí přeskakovat, jen upozorňuji)

Poslouchám, jak se Hine vykrucuje a snažím se udržet co nejvíc nečitelný výraz. Vážně se tím bavím. Nakonec se ale usměju a plácnu ho po rameni. To nic, v klidu. Ty pilulky jsou super. Rád bych je od tebe odebíral. Jen to chce asi upravit dávkování a neměl bych na to chlastat... co?

"Zásadně s tím nesouhlasím, do postele jsem ho musela odvést, protože sám by tam nedošel." namítla jsem a vrhla na Hineho významný pohled. Chtěla jsem vědět víc o tom v čem mě drželi celé století. Doufala jsem jen, že na to Hine nezapomněl. Prohlížela jsem si zde přítomné. Kashike mě bude muset vzít do společnosti. Už tu nějakou chvíli bydlím a znám jen Hineho a jeho. Pomyslela jsem si a prohlížela si nově příchozího.

Nejspíš jsem opravdu přišel nevhod. Hine měl návštěvu a měl s ní určitě plné ruce práce. Teď jistě neměl čas řešit moje výmysly.
"Omlouvám se, raději přijdu jindy. Jen jsem s tebou potřeboval prodiskutovat pár nápadů, co jsem dostal a věci, se kterými mi můžeš pomoct jen ty. Řekněme, že bych potřeboval pár zákroků. Stavim se, až budeš mít víc času." Řekl jsem Hinemu a pod maskou se mi na tváři objevil nehezký škleb, což naštěstí nebylo vidět. Hine sice nebyl klasický doktor, ale stejně jsem nesnášel nemocnice, operace a všechno kolem toho. Todle bylo ale nezbytné. Nezbytné pro můj další rozvoj.
"Hine, Kashike, Michiko, dámy... mějte se hezky, těšilo mě." Rozloučil jsem se a vyrazil zpět do vesnice.
Když už jsem toto "vyřídil", byl čas navšívit lorda Mizukageho. Musel jsem ještě podat hlášení.
(přesun)

Spadl mi kámen ze srdce, když Kashike projevil zájem o vylepšené chakrové pilulky, které mají tu vlastnost napumpovat do vašeho těla ohromné množství energie s okamžitým účinkem. A které mají trochu vyčerpávající dojezd. Hisu a její významný pohled jsem samozřejmě ignoroval. Zákazník je zákazník.
"Ty magore. Vysypat do sebe všechny naráz, to bylo velice nezodpovědný. Bál jsem se, kdy uslyším zvěsti o kostěné veverce, která prohání napříč Kirigakure a zvrací na všechny kolemjdoucí. Účinky takového dávkování jsou značně nevyzpytatelné." dodal jsem káravým tónem, i když jsem moc dobře věděl, že jsem to sám chtěl vidět na vlastní oči. Přikročil jsem k polici a chvilku se hrabal mezi lahvičkami, než jsem našel co jsem hledal. Skleněná lahvička s dvaceti pilulkami, které se tvářily jako ty obyčejné, chakrové, bez tajné přísady.
"Ne víc jak jednu denně. Žádný alkohol ani jiné léky. Můžeš být rád, že to neskončilo infarktem." káral jsem Kashikeho, probodával ho pohledem a ukazováčkem mu mával před obličejem.

(Podrobnější účinky těchto tabletek a jejich výhody i nevýhody napíšu do vlastních technik).

Ubohý Keigo se naší společnosti po právu lekl. Nedalo se nic dělat. Jsem velmi vytížený člověk.
"Rád ti vyhovím, jen poklidím ten nepořádek! Určitě se zastav! Moc se na tebe těšííííím!!" zvolal jsem do tunelu, který vedl z jeskyně. Nestává se totiž často, že se vám dobrovolníci ženou pod kudlu.

Přeberu si od něj pilulky, lehce se usměju a strčím je do kapsy. Pak si vyslechnu návod k použití a už mi tak do smíchu není, nicméně ho chápu. Dobře, díky. Navrhuji ti dohodu. Budeš mě tímhle prevítem zásobovat a já ti naoplátku budu poskytovat svoje biologické dispozice, můžeš sledovat co to dělá s organizmem atd. Pro tebe to bude dobré na výzkum, pro mě to bude dobré, protože mě bude hlídat doktor. A kdybys náhodou vynalezl další podobně epický driják, mile rád ho podrobím testu. Co ty na to?

Přikývl jsem.
"Musíme ohlídat zejména řídnutí kostí, to by pro tebe nebylo vůbec dobré. A kdybys někdy chtěl naopak něco, co ti pomůže zpomalit, mám výborný čaj. Voní po medu a ovoci. Je dobrý na žažívání a dobře se po něm spí." mluvil jsem o čaji tak, že nikdo nemohl mít sebemenší pochyby, že je to pár usušených bylinek s kousky kandovaného ovoce. Avšak nenápadné mrknutí mohlo Kashikemu napovědět, že to nebude jen tak.
"Rád ho vařím váženým hostům." zazubil jsem se. Poté jsem se odmlčel a čekal, zda má Kashike, případně jiný člen tohoto rozkošného spolku kreténů něco na srdíčku.

Na jeho popisem čaje se musím zasmát. Pak mu vrátím mrknutí. Na čaj určitě někdy zajdu. Nicméně ještě budu potřebovat potom pomoci s pár věcmi. Jednak souhra s mými summony, které jsi již mohl vidět u brány... btw, moc se omlouvám, že jsem to nejdřív nezkusil tady jak jsme plánovali... a pak potřebuju dát dokupy nějakou techniku, kterou můžu účinně čelit šmejdům jako jsou Uchihové s jejich Šukánem nebo jak se to jmenuje. Co ty na to? Plno experimentů a plno legrace ne?

Tentokrát jsem se pobaveně zasmál.
"Zatím nevím o záhadách tvého těla mnoho, ale něco málo mi přece jen neuniklo. Navíc přivoláváš štíry velikosti stodoly. S tvou výbavičkou by ses neměl nechat něčím takovým vyvést z míry. A říká se tomu Susanoo. Upřímně nechápu, proč se kolem toho všichni tolik nadělají." mávl jsem rukou. Za prvé Uchihů je v dnešní době velmi málo, za druhá sotva budou všichni tak strašlivě skvělí jako blahé paměti Itachi, či Madara. A pokud čelíte proti někomu takovému, není problém jeho technika sama, ale ON.
"Ale se summony pomohu rád. Ostatně mám na programu něco podobného. Kairi-chan půjde v mých šlépějích a přivolávat pavouky. No není to rozkošné? Dáme dokopy nejnechutnější armádu jakou svět viděl! A až se některý z tvých štírů svlékne, rád bych z toho chitinového kabátku vyrobil pár užitečných pancířů." očka mi jen zářila

"Měla jsem přijít později a sama." podupávala jsem si špičkou a jen je pozorovala. Je to workoholik, tak jako všichni Kaguyové. Všichni jsou stejní, jen boj a nic jinýho je nezajímá. Měla jsem sto chutí odejít, ale překonala jsem to a stoupla si před Kashikeho a podívala se na Hineho.
"To sérum, chci vědět, co to je a jak je možné, že na něj přišli!" byla jsem trochu rozzuřená.

Hergot chlape, ty nemáš blbý nápady. A tady Kairi je asi nejstatečnější holka co znám. Nebo možná dokonce jediná, co se nebojí pavouků, ba dokonce naopak. Už se na ten trenink moc těším. Co se dodávek chitinu týče, to si musíš domluvit s nimi, je to jejich kůže... uchechtnu se a podívám se na malou Kairi. Schválně jestli si ještě pamatuješ kdy jsme se poprvé potkali, co maličká?

Usmíval jsem se a těšil se na pokec se štírem. Náhle však předemnou stanula naprdnutá Hisa. Přemýšlel jsem, či se nafukuje od vzteku, nebo pozřela mnoho a mnoho luštěnin. Věnoval jsem jí slabomyslný pohled a pak jako kdybych pochopil, o co jí jde.
"Má milá, kdybych ti měl vyjmenovat, co všechno v tom séru je, asi by ti z toho šla hlava kolem, nehledě na to, že většině názvů bys ani nerozuměla. Ale čemu rozumět budeš, je to něco jako umělá krev. Jo, nekecám. Umělá krev plná lihu, protože jinak si nedovedu vysvětlit ty konzervační účinky." pokýval jsem uznale hlavou.
"Ale tahle krev je pouze na vnější užití. Obsahuje destičky, které opravují nejen vnější buňky, ale i ty vnitřní. Jinak by ses probrala jako sexy dvacítka s vnitřnostmi stařeny." otočil jsem se hledal jakousi zkumavku na svém stole abych Hise ukázal, že na výzkumu skutečně pracuji. Konečně.
Ve zhruba litrové lahvi plaval tyrkysový maglajz. Bez pochybnosti se jednalo o pozůstatek příšery, která se rozhodla zaútočit naši vesnici a změnit architektonický styl našich hradeb.
"Vypadá tam spokojeně co? Inu každopádně jak vidíš, zůstává pořád stejný, avšak čerstvý. Nezbývá mi tedy než věřit, že ten obličej, který máš teď, je opravdu tvůj. Plastická chirurgie už je pasé. No ale abych jen nekecal, povedlo se mi jak vidíš této tekutiny vytvořit větší množství.  Umožňuje buňkám zrychlenou regeneraci a množení. Se stářím se tato schopnost lidského těla značně zpomaluje a proto chřadneme. Dokonce odhaluje poškozené buňky, které okamžitě z těla odstraní." dodal jsem na vysvětlenou.

"Bohužel na klasické živé organismy tuto kapalinu použít nemohu. Posledně jsem ti říkal, že by bylo nutné sestavit přesnou kopii hybernační komory aby byl účinek stoprocentní. A ptáš se, jak na něj přišli? Bohužel nejsem dějepisec, ale pravděpodobně ne všichni Kaguyové jen řezali do masa. Někteří z vás kdysi dávno používali i mozek. Voaláááá." začal jsem se nezřízeně smát.

"páni." uznale jsem hvízdla. Nečekala jsem, že na mě vychrlí tolik informací, spíše jsem čekala, že se tomu vůbec nevěnoval. Dost mě překvapil.
"Díky Hine." dojdu k němu a dám mu pusu na tvář. Spokojeně jsem pomalu odcházela z jeho jeskyně. Je to jasné, musel to být strýc. Nikdo jiný nebyl tak sečtělí, aby to zvládl. Měla jsem ho stejně nejradši.

Když mne políbila na tvář, strnul jsem.
"Právě u sebe sleduji podezření na mononukleózu." konstatoval jsem s úsměvem. Pak už jsem se otočil směrem ke Kashikemu a Kairi. Člověk si musí svou laboratoř hlídat.
"Nemáš zač. A pokud se budeš někdy nudit, zkus vybrat pár statečných hrdinů a uspořádejte výpravu za ztracenou technologií klanu Kaguya." houkl jsem přes rameno. Měl jsem s tou rozkošnou komůrkou jisté plány. Jaké? Zatím sám nemám tušení jak funguje.

Pro samé povídání bychom málem zapomněli jak kvapí čas.
"Nechci kazit mejdan bando. Ale brzy budou zahájeny slavnosti. Měli bychom se vypravit." oznámil jsem všem přítomným, ale pokud se Kashike a Kairi nacházeli v družném hovoru a nechtělo se jim jeskyni opouštět, neviděl jsem v tom problém. Pokud tedy náš drahý, tupý, kostěný přítel nebude ochutnávat všechno, u čeho se mu zalíbí barva. Pak už jsem mluvil pouze s Michiko.
"Ten první pokoj bude tvůj. Trochu jsem ho zvelebil, aby nepůsobil tak sterilním dojmem. Čeká tam na tebe překvápko." pokynul jsem směrem do chodby, která vedla vedla do oblasti pro mé případné více či méně dobrovolné pacienty. Naštěstí tam bylo momentálně prázdno a první dveře nalevo dokonce zůstaly pootevřené.

Když Michiko vešla dovnitř, spatřila pokojík, kterému se nedala upřít "krása" běžného nemocničního pokoje. Na zemi však byl měkký koberec s dlouhým vlasem, po kterém byla radost kráčet. Na stěně viselo pár obrazů s neznámými krajinami a na nočním stolku hned vedle lampičky leželo několik knih a časopisů. Byla tu také mohutná dřevěná skříň, do které by se Michiko mohla rozhodně snadno schovat, kdyby snad měla náladu. O kus dál se nacházela otevřená bedna, která snad mohla kdysi patřit pirátovi, avšak jejím obsahem nebyl žádný poklad, nýbrž míč, pár plyšáků, krajkový vějíř a dokonce deštník, který možná Michiko nějakou dobu postrádala. Bylo potřeba pár oprav, avšak momentálně vypadal jako nový. Nad bednou byly zavěšeny starožitné vyřezávané hodiny u nichž jsme si nemohli být jistí, zda skutečně jsou staré alespoň sto let, nebo tak pouze vypadají.

Postel vzhledem k pestrobarevné dece a hromádce polštářů doslova překypovala barvami, ale hlavní překvapení bylo právě na ní. Vesele tu pobíhal tyrkysovo-černý pavouček, kterého Michiko důvěrně znala. Evidentně se potěšil, že dívku opět vidí. A pod jeho nožkami se nacházelo bílé kimono, lehce zdobené zlatým květinovým vzorem. Látka byla na omak velice lehoučká a kdybyste ji vyhodili do vzduchu, měli byste pocit, že padá k zemi věčnost. Navzdory tomu jak byl tento materiál křehký však vynikal nezvyklou pevností, pružností a nemačkavostí. Nebylo pochyb o tom, že látka byla utkána z té nejkvalitnější pavučiny. Na posteli ležel také vzkaz.

Lístek: