Zničení Iwagakure no sato - odstranění Tsuchikageho

First topic message reminder :



Skalami obklopujícími Iwagakure no sato se hnala mlha. A v ní stovky kroků lehkých a rychlých jako vítr. Stovky shinobi odhodlaných zabíjet. Iwagakure do posledního okamžiku netušila, že víme, kde se schovává kage... A že si pro něj jdeme.

Byla to trochu změna plánu, ale ten se dal upravit. Ve skutečnosti shinobi z Kirigakure neběželi přímo k vesnici, ale k jeskynnímu komplexu na východ od ní.
Mlha se přehnala přes krátkou planinu a pak zmizela. Místo ní spatřila obrana Iwy Kirigakurské jednotky a mezi nimi i Mizukageho.
Šípy, kunaie, kamenná jutsu. Bránili se o sto šest, než jsem se dostal do patřičné blízkosti a nad bojištěm se rozlehl démonický šepot:
"Genjutsu: Shibari..."
Veškerá vnější obrana Iwagakure znehybněla. Jako by se zastavil čas... Od té doby nezbývalo moc času. Shinobi museli jednat rychle a instinktivně.
Pochopitelně došlo k nějakým ztrátám, neboť někteří shinobi se dostali do boje mnohem dříve, než jsem k nim doběhl já.

Vstoupili jsme do jeskynního komplexu, kde genjutsu nefungovalo tak úplně, jak by mělo, proto naše jednotky sem tam narážely na odpor. Všechny cesty ale vedly na podivně osvícenou louku, kde na nás čekala samotná ochranka Tsuchikageho a někde tam jistě byl i on sám...


//Pravidla pro zapsání mise ranku S:
Budou celkem tři fáze, každá uvedena podobným postem.
V této fázi napište jeden 30ti řádkový post o tom, jak jste se dostávali k jeskynnímu komplexu a bojovali v něm. Inspiraci se meze nekladou. Ale ne, že uvidím genina likvidovat jouniny jak na běžícím pásu. Post by měl končit situací na "louce".

Odhodím mrtvé tělo stranou a rychle znovu zhodnotím situaci. Nebyla dobrá... ale mohla už být i horší. Měl jsem tu dvě kopie, jedna mířila na Hineho a druhá na nějakého genina. Hine to zmákne sám, takže já se jedním přitáhnutím vyloupnu u toho prcka, s mečem připraveným k útoku. Pravou rukou svírám rukojeť meče a levou dlaň mám rozevřenou a lehce položenou na čepeli v ladném gestu. Ve skutečnosti však do meče proudí trocha mojí chakry a čepel tedy může kdykoliv reagovat na mou vůli. Abych tento manévr zakryl, vystřelím proti nepříteli několik kostěných kulek a použiju meč jako miřidla pro větší přesnost.

Tsuchikage, který za mnou letěl, nebo spíš na mě padal vymyslel vcelku neobvyklý úhebný manévr. Dalo by se říct, že mě to celkem urazilo. Jak se vůbec opovažuje uhnout mé extra pevné, skvělé, esteticky dokonalé a lepivé síti? Zamračil jsem se. Už jsem neuvažoval o tom, koho všechno bych chtěl ze zdejších lidí pozorovat a testovat ve své laboratoři. Veškerý alkohol, který jsem před bitvou vypil okamžitě přestal působit. Protože jsem to chtěl. Protože se vždycky stane to co chci já.

Nebylo pochyb o tom, že jsem to začal brát ještě mnohem vážněji a rozhodl se do souboje zapojit víc. Tsuchikage mě musel opravdu vytočit tím, že ještě nenatáhnul brka. Málokdo si však mohl všimnout změny v mém chování. Amanda to však věděla. Zvědavě zamrkala očkama po té, co skončila s uvolňováním jedovatého oblaku do ovzduší.
"Jen ať si za námi přijde, že Amando?" ucedil jsem skrze zuby. Potřeboval jsem teď naprostý klid. Přesněji řečeno na techniku Hachime. Na okamžik jsem ji použil, když jsem vytahoval dva naše spolubojovníky z propasti, ale tentokrát jsem ji chtěl využít naplno. V mých očích se objevilo nepřirozené žluté světlo a já mohl vidět očima doslova jakéhokoliv pavouka, dokonce i několika z nich a vytvořit si perfektní obrázek o tom, kde se kdo nachází a co právě dělá.

Tsuchikage, (či Tsuchikagové?), který dopadl do jámy to měl u mně okamžitě spočítané. Nahrnul se za ním doslova vodopád mých pavouků. Vršek této propasti byl navíc v rekordním tempu uzavřen sítí. Kdyby se někdo pokusil poškodit ji mečem, nebo holýma rukama, byl by škaredě přilepený. Je to asi jako pokusit se přepižlat lžičkou rozmatlanou žvýkačku.

Tsuchikage v propasti měl o zábavu postaráno. Sotva by odehnal první vlnu pavouků, už už se na něj chystali další. Tentokrát jsem však využil něco jiného než jed. Každé kousnutí odsávalo chakru a to rapidní rychlostí. Čím více kousanců inkasujete, tím blíže máte k smrti. Přešel jsem na tento typ útoku nejen proto, že mi přišel vůči našemu soupeři účinnější, ale i proto, že byl rychlejší. Obzvláště pokud se v pavoucích doslova koupete.

Pavoukům se však nedá upřít, že jsou to stále zvířata. Kouř se jim moc nelíbil a jejich instinkty jim velely nechat Tsuchíka Tsuchíkem a utéct. Ale právě tady se projevila má pasivní schopnost, která se v případě potřeby mohla stát silnější. Pavouci nebyli pouze hloupý lezoucí hmyz, jak si mohli mnozí myslet. Vnímal jsem každého z nich a dokázal to využít nejen pro senzibilské schopnosti ale i pro zničující útok.
"Nebát se a sežrat!" zamumlal jsem, i když to nebylo nutné. Měl jsem velkou výhodu v tom, že jsem nemusel skládat pečetě ani příliš mluvit a přesto jsem dokázal manipulovat s takovou spoustou osminohých tvorečků. Každý Tsuchikage, který dopadl na zem tak mohl být nepříjemně překvapený nejen tím, že se v kouři neskryje, ale i tím, že pavouci si pro něj nebojácně jdou. Proudy tělíček, které se vydaly vždy přesným směrem navíc dávaly jasné informace mým spolubojovníkům, kde se kousek našeho rozpolceného Tsuchikageho nachází.

Každý kousanec, který našel svůj cíl připravil Tsuchikageho o aktuálně velmi cennou chakru. Ubrání se? A jak dlouho tomu dokáže vzdorovat? Rozhodne se tu a tam utržit menší rafnutí, aby se vyhnul nebezpečným útokům mých spojenců? Nebo překvapí?

Tsuchikage,všichni čtyři byli chycení do genjutsu od Mizukageho. Téhle situace se chopili Kashike s jedním geninem. Poslali dva Tsuchikage zase pod kytičky, ale objevili se další dva, kteří vzlétli. Celkem působivé, že se dokáže jen tak rozdělit. Nový dva tsuchikageho se spustili do ofenzivy. Podle všech vypočtu, tam zůstali další dva tsuchikageve , kteří byli stále v genjutsu. Abych zabránila chybě, jako na začátku boje. Hodila jsem dva kunaie. Každý kunai na jednoho. Kunaie letěli na hrdlo.

Tsuchikage lámal rekordy stejně jako my. Překonali jsme rekord nejvíce zabitých Tsuchikagu za den a spoustu dalších nesmyslných či nereálných rekordu. Tsuchikagové byli ještě v pádu a byli dostatečně daleko ode mně. Měla jsem čas, přemýšlet nad dalším nesmyslným nápadem, Tsuchikage do každé domácnosti. Můj nápad by mi mohl i vydělat až na to, že to mělo pár chybiček. Málo mrtvých Tsuchikage a kdo by koupil ho koupil, což mě vedlo k odměně za něho. Spočítala jsem rychle kolik jich je mrtvých. To bych si asi vydělala, ale pochybují, že by mi zaplatili za každého Tsuchikageho. Pochybují, že by mi zaplatili i za jednoho, přeci to je pro dobro tohohle světa.

Z mého přemyšleni mně vyrušil Tshuchikage, osobně si přišel se mnou zatančit. Osobně přímo ne, ale spíš jeho část. Byla jsem dostatečně daleko od ostatních a za pomoci Kirigakure no jutsu jsem vytvořila hustou mlhu, byla dostatečně hustá, aby mně nešlo vidět ani na na půl metru. Rychle jsem se přesunula, protože by bylo moc nebezpečné stát proti němu, i když jeho zásoby chakry jsou na úrovní začínajícího genina i přesto podcenit ho by mohlo být nebezpečné.Mlha mi poskytla moment překvapení. Objevila jsem se za zády Tsuchikageho a opět jsem se ho snažila probodnout. Pokud by se snažil oddělit skončil by stejně jako jeho vzor. Dalo by se říct, že Tsuchikage mohl prožit deja vu. .

Faito

Na bojiště padla mlha. Nebylo těžké sledovat ostatní shinobi. Bylo až nostalgické vzpomenout, kdy jsem naposledy využil techniku tichého zabíjení. Jako velitel Oininů. Nu, dlouhá doba to byla.
Tsuchikagové už vypadali zoufale. Pomyslel jsem na to, co říkal Akuma. Proč by Tsuchikage hodlal zemřít v takové přesile? Proč asi? On by tomu říkal "hrdinská smrt". Ale něco na tom bylo. Tsuchikage tu nejspíš opravdu nebyl. Už jeho počáteční chakra byla dost mizerná, dokonce i na někoho z Iwy.
Z myšlenek mě vytrhl až útok na Hirin. Přemýšlení počká.
Její útočník mě dokonce rozhodil natolik, že jsem se snížil k použití ninjutsu a shunshinem se dostal za něj. Tasil jsem kunai, zabodl ho do ruky, která držela Hirin hrdlo, a otočil ho o devadesát stupňů. To mělo za následek rozklínění kostí, které bu´d vyskočily z kostních jamek nebo praskly. Tak či tak, Hirin by měla ruka pustit.
Má druhá ruka Udělala jen rychlý pohyb, chytila Tsuchikageho za bradu a trhla s ní s úmyslem přelomit mu vaz. Souboj se skutečně chýlil ke konci. Ještě jeden úder, mimochodem, na řadě jsme my, a Tsuchikage by mohl padnout...

To je další dole... uchechtnu se sám pro sebe, zatímco vytahuji čepel meče ven z mrtvého těla. Za sebou však uslyším kroky. Já jsem takovej idiot! zanadávám si, jelikož jsem málem zapomněl na svého druhého soupeře. Prudce se otočím a uhnu výpadu, který na mě hodlá provést. Pro jistotu udělám ještě jeden úkrok dozadu a další do boku. Pak je řada na mě. Vyrazím znovu sekem na rameno, nicméně tentokrát to je jen zástěrka. Ví že jsem Kaguya, takže bude čekat něco s kostmi, takže to použít nemůžu. Sharingan nemá přímo útočné schopnosti, takže s tím jsem taky mimo... bingo, mám to. V momentě, kdy se soupeř plně soustředí na odvrácení mé čepele, vypálím mu do prsou obě dvě kotvičky ze Soupravy pro prostorové manévry. Jestli něco čekal, tak tohle určitě ne...

Padla mlha, ve které si ani osm očí nedokázalo poradit. Kdybych bojoval sám, mohl bych pavoučky nechat vláčet za sebou kousky pavučinek a jejich chvění by mi snadno pomohlo v tom lokalizovat nepřítele. Bylo nás tu však příliš, takže to nemělo smysl. Techniku Hachime jsem zrušil. Neměl jsem teď s pavouky sdílené smysly, ale na druhou stranu jsem nebyl tak zranitelný a nemusel sedět v co největším klidu, abych tento kontakt udržel.

Díval jsem se kolem sebe již svýma očima. Poslední co jsem si pamatoval než se kouř rozptýlil všude kolem bylo to, že mí spolubojovníci nepřestávají útočit. Nechal jsem pavouky volně rozptýlit. Číhali na vhodnou chvíli k útoku. Právě tak já. Ostatně nehodlal jsem se nechat zabít, nebo se přetrhnout. Lusknul jsem prsty.
"Ke mně, potřebuju vaše žrádlo." zavrčel jsem.

Dvě vyčerpané mrtvoly zůstaly na dně jámy. Byl to jistě rozkošný pohled. Osminohá tělíčka pospíchala za mnou, tedy ta nejvíce vykrmená. Pozorný pozorovatel si jistě všiml, že pár desítek pavouků je doslova nacucaných chakrou. Když byli v dostatečné vzdálenosti, máchl jsem rukou a napojil na ně svou pavučinu. Cítil jsem, jak se mi obnovuje zásoba chakry. Většina věcí, které jsem zatím podnikal pramenila z mé pasivní schopnosti, která jak to tak bývá příliš chakry nežere. Přinutit však pavouky běžet do kouře, a zároveň udržovat Hachime už bylo trošku horší. Se zásobou chakry jsem byl spíše průměrný, takže se nevyplácí riskovat. Dobíjel jsem baterky a složil pečetě, díky kterým jsem vytvořil z osminohých tělíček něco krásného a impozantního.

Dopr...? nedokončím otázku a zapnu naviják. Částečně se tak přitáhnu k zasaženému tělu a dostanu se mimo bezprostřední dosah té kreatůry v zemi. Už za letu se však částečně otočím a zasypu Tsuchikageho hlavu a ramena sprškou kostěných kulek, dokud je v zemi a nemůže efektivně uhýbat. Dopadnu k tělu, rychle uvolním kotvičky a ustoupím o pár kroků stranou, čekaje zda moje dávka měla efekt nebo mě čeká ještě jedno kolo téhle parodie.

Faito

Hirin uslyšela lupnutí a tlak na jejím krku povolil.
"Najdi toho posledního nebo zruš tu mlhu..." řekl jsem namísto starostí o její zdraví, stoupl jsem si vedle ní a rozhlédl se po bojišti.

Když se mi konečně podařilo se odplazit z bojiště do bezpečné vzdálenosti, sebral jsem se, postavil jsem se na nohy, odrazil se a dopadl jsem celou svou vahou na záda. Plíce mi zaplnil čerství vzduch, vyražený dech byl znovu nahozen, díky bohu, ten pocit jsem nesnášel.
Krčící se ve stínech u vchodu zpět do jeskynního tunelu jsem dotáhl poslední uzel obvazu, který jsem použil na ošetření sedřenin a popálenin od toho výbuchu, který mě částečně zasáhl a odmrštil stranou. Na rány jsem předtím nalil rychle dezinfekci, aby se mi nic nezanítilo.
Styděl jsem se, opravdu hodně, takhle rychle se nechat vyřadit... to byla ostuda. Nic pořádného jsem neudělal... Ale pořád byl čas ještě něco napravit. Sil jsem měl ještě mnoho, i když jsem měl velice bolestivá a nepříjemná zranění.
Naši shinobi si vedli velmi dobře, takže jsem zariskoval a trochu se připravil. Na pár shurikenů jsem umístil ocelová lanka, na dva kunaie jsem dal výbušné lístky, které jsem skryl pod omotávku kunaie a kunaie jsem uložil do samostatného pouzdra, abych si je nespletl. Ty co byli v pouzdru předtím jsem si přendal k ostatním. Na další kunaie jsem si připevnil kouřovou bombičku a oslňující bombičku. Potom jsem si upevnil oba své meče na záda, do ruky jsem si vzal dva obyčejné kunaie a vyrazil jsem zpět na bojiště.
Byla zde mlha a já se rozhodl trochu pátrat. Vyběhl jsem po skále nahoru(po té skále, kterou pochopitelně vede ten tunel) a snažil jsem se dostat tak vysoko, abych byl nad mlhou. Z tohoto prostoru jsem se snažil zmapovat bojiště podle stínů a siluet a hledat případné nepřátele, kteří by mohli být skrytí. Přeci jen, Tsuchikage je vyšší než naši geninové, kteří ani nebyli dospělí a pokud někde číhal, nejspíš se nehýbal. Pokud ho zpozoruji, hodím mu po kolenech(nebo alespoň do oblasti nohou, pokud to bude na velkou dálku) kunaie, vezmu si jeden se skrytým výbušným lístkem, jeden s oslňující bombičkou, kterou ale skryju v dlani, shunshinem se dostanu k němu jsem připraven se krýt a čekat co udělá, přeci jen nevím, jestli je to on a nezaútočil jsem například na spojence... to bych to vymňoukl.

Můj plán nevyšel tak jak jsem očekávala. Tsuchikage mně chytil pod krkem a začal škrtit. Kdo by čekal, že na dědka bude mít tolik sily. Naštěstí ke mě proskočil Faito a pomohl mi. Poděkovala jsem a řekla jsem mu, kde se nachází a u koho je nejblíž.

Nebylo pochyb o tom, že Amanda měla kolem sebe pavouků tolik, že lezli jeden přes druhého. Vypadali jako jakási pavoučí hora. Já jsem udělal pár kroků kupředu. Pavouci na bojišti byli aktuálně celkem rozptýlení a mohlo se tedy stát, že Tsuchikage tu a tam na některého narazí. Již to však nebyly proudy osminohých těl, ale sem tam nějaký ten mazlíček.

V ruce jsem sevřel kunai a snažil se prohlédnout mlhu. Nepochyboval jsem o tom, že bych si útoku všiml, byť na poslední chvíli. Záda mi kryla Amanda a horda pavouků. Přemýšlel jsem, jak si vedou ostatní. Podle posledních informací, které jsem viděl pomocí Hachime se dalo očekávat, že už může být docela klidně i po boji. Tu a tam jsem však zaslechl vzdálené a vzrušené hlasy.
"Potřebuje někdo pomoc?" zvolal jsem na své spolubojovníky.

Faito

Díval jsem se na dva zbývající Tsuchikage. Každý stál před jedním geninem a, upřímně, já nehodlal nikoho protěžovat. Jen, ať se s tím poperou sami, alespoň je to zocelí. S vyhlídkou brzkého konce jsem došel k Hinemu, respektive k jeho hromadě pavouků a řekl jsem:
"Potřebuju dvě hlavy v dobrém stavu, tak, aby se daly ponat..."
To bylo vše. Přeci jen, jednu hlavu dlužím Orochimarovi a tu druhou využiju ještě dřív.
Pak už jsem se jen díval na zbytek souboje.

"A nojo furt." zamrmlal jsem ale naštěstí to Faito nemohl slyšet. Vrátil jsem se k hromadě pavouků a z nich věřte mi nebo ne vykoukla pilka na kosti. Skoro jako kdyby mi ji někdo podal. Čapnul jsem ji a opět se od Amandy a jejího spolku vzdálil.
"No jestli todlencto bude moje práce, to bude hezký teda. Zasviněnej zase jak čuně... To abych s sebou ještě tahal nějakou sekeru nebo co. Mizukage je gurmán. Sběratel panečku!" domumlal jsem si a začal pracovat na profesionálním oddělování hlavy od těla jedné z mrtvol. Už tak z toho byl slušný nepořádek a já se bavil představou, jak by to vypadalo, kdyby Tsuchimu ještě tlouklo srdce. Jedna hlava byla oddělená a já ji hodil na zem, načež ji pavoučkové ihned úhledně zabalili do kokonu. Šel jsem dál. Postup se opakoval.

Hlavičky zabalené v pavučinách jsem si hodil přes rameno a cestou si vzal ještě jednu mrtvolku, která byla kompletní. Chytl jsem ji za flígr a vláčel po zemi. No co, taky chci nějakou kořist. Buňky tohoto protivníka jsou zkrátka impozantní! Kdybych dal podobnou vlastnost svým pavoukům, no můj ty smutku! Ale co když to nepůjde? Nešlo by to alespoň implantovat do člověka? Nebo do hospodářských zvířat? Už žádný hlad a nedostatek... Ale pak jsem si vzpomenul na různé aktivisty, kteří vystupovali i proti hnojení rostlin chemickými přípravky, takže z geneticky modifikovaných zvířat by nejspíš chytili třesavku.

Upřímně... když se zamnou někdo sesmeknul a já uviděl, že je to Tsuchikage... málem sem si nadělal do kalhot. Bylo třeba ale hned jednat, dokud jsem měl díky svému neuvěřitelnému štěstí výhodu. Hodil jsem kunai ve své levé ruce Tsuchikagemu na obličej, mlha byla ale hustá a já bohužel minul. Když se ale kunai blížil a byl asi dvacet centimetrů od Tsuchikageho hlavy(i když mířil mimo), odpálil jsem oslňující bombičku připevněnou na jeho konci(kterou jsem si připravil v předchozích postech).
Samozřejmě jsem si v momentu výbuchu zakryl oči, ale to možná ani nebylo třeba, protože díky mlze mělo oslnění efektivitu pouze na krátkou vzdálenost, proto jsem ji odpálil tak blízko u Tsuchikageho.
Potom jsem se shunshinem dostal z boku k Tschikagemu a pokusil jsem se mu zarazit kunai(ten který má pod omotávkou ukrytý výbušný lístek) do krku, nebo alespoň do ramene, pokud bych z nějakého důvodu nestíhal, nebo byl nucen ustupovat.
Hned na to jsem sáhl pro jeden ze svých mečů, abych tasil a byl shopen se zbraní krýt.
Pokud bych tušil nějaké nebezpečí, nebo viděl že se mě Tsuchikage pokouší na poslední chvíli zabít, zkusím se Shunshinem dostat pryč a odpálit výbušný lístek ukrytý v tom kunaii.

Pojistím si ještě toho napůl v zemi zaraženého Tsuchikageho pořádným sekem do lebky a pak se dobrou půl minutu ani nehnu. Poslouchám a pozoruji okolí, zda už je úplně čisto. Když se nic neozývá, uklidním se. Vzpomenu si na dění v Konoze a lehce se dotknu oka. Pak rychle oddělím hlavy oboum tělům, především jako doklad že jsem je zabil, a vydám se poklusem na místo, kde jsem naposledy viděl Faita. Když k němu doběhnu, hodím mu k nohám hlavy a zasalutuji. Pak začnu v hlavě počítat fragy... a jsem s nimi velmi spokojen.