Zničení Iwagakure no sato - odstranění Tsuchikageho

First topic message reminder :



Skalami obklopujícími Iwagakure no sato se hnala mlha. A v ní stovky kroků lehkých a rychlých jako vítr. Stovky shinobi odhodlaných zabíjet. Iwagakure do posledního okamžiku netušila, že víme, kde se schovává kage... A že si pro něj jdeme.

Byla to trochu změna plánu, ale ten se dal upravit. Ve skutečnosti shinobi z Kirigakure neběželi přímo k vesnici, ale k jeskynnímu komplexu na východ od ní.
Mlha se přehnala přes krátkou planinu a pak zmizela. Místo ní spatřila obrana Iwy Kirigakurské jednotky a mezi nimi i Mizukageho.
Šípy, kunaie, kamenná jutsu. Bránili se o sto šest, než jsem se dostal do patřičné blízkosti a nad bojištěm se rozlehl démonický šepot:
"Genjutsu: Shibari..."
Veškerá vnější obrana Iwagakure znehybněla. Jako by se zastavil čas... Od té doby nezbývalo moc času. Shinobi museli jednat rychle a instinktivně.
Pochopitelně došlo k nějakým ztrátám, neboť někteří shinobi se dostali do boje mnohem dříve, než jsem k nim doběhl já.

Vstoupili jsme do jeskynního komplexu, kde genjutsu nefungovalo tak úplně, jak by mělo, proto naše jednotky sem tam narážely na odpor. Všechny cesty ale vedly na podivně osvícenou louku, kde na nás čekala samotná ochranka Tsuchikageho a někde tam jistě byl i on sám...


//Pravidla pro zapsání mise ranku S:
Budou celkem tři fáze, každá uvedena podobným postem.
V této fázi napište jeden 30ti řádkový post o tom, jak jste se dostávali k jeskynnímu komplexu a bojovali v něm. Inspiraci se meze nekladou. Ale ne, že uvidím genina likvidovat jouniny jak na běžícím pásu. Post by měl končit situací na "louce".

Faito

"Zruš tu mlhu..." řekl jsem, počkal, až Hirin mlhu zruší, a podíval se na Tsuchikageho.
"Dost!" křikl jsem na všechny. Bylo jasné, že souboj už je u konce, že jsou naživu tři Tsuchikagové a jeden se nám právě vzdal, i když poněkud bizardním způsobem. Doufal jsem tedy, že ten poslední se buď vzdá nebo ho Keigo dorazí.
"Půjdete s námi do Iwy nebo jim mám před bránu hodit Vaši hlavu a oni se vzdají?" zeptal jsem se. Bylo nadmíru jasné, že Tsuchikage svým soubojem přišel o možnost kapitulace a teď je jen na něm, jak dlouho bude ještě žít, byť by měl shnít někde v kobkách.

Když jsem dorazil k tělu s kunaiem v sobě, protočil jsem oči v sloup. Rychle jsem tasil meč, probodl jsem srdce a začal s oddělováním hlavy od těla.
Není to nic osobního, Tsuchikage-sama. Jen se chci pojistit, že z vás nevyleze další. Takhle budu aspoň klidnější, kdybych se náhodou otočil zády... Pomyslel jsem si a utřel jsem si stříkající krev.
Nevim jestli byl tak vyčerpanej, nebo to na mě prostě jen hrál a dělal si ze mě srandu... vůbec tomu nerozumim. Tsuchikage, muž ze země Země, oblasti plný skal a já nevím čeho všeho... uklouzl na skále... a já pak hodil dvakrát tak mizerně a když sem chtěl minout, tak sem se asi trefil, nebo já nevim co... Todle celý je snad genjutsu a on se baví na náš účet, já bych se po tomhle už fakt ničemu nedivil...
Když jsem oddělil Tsuchikageho hlavu od těla, trochu lítostivě jsem se podíval na jeho tělo. Opravdu nerad jsem hanobil protivníka, bylo to neuctivé a nečestné... já ale měl moc velký strach z neznámého a nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Ještě jsem mu na tělo pod oblečení připlácl výbušný lístek a i s hlavou a taseným mečem od krve(vlastně jsem byl od krve snad uplně celý), jsem se vydal hledat ostatní. Pohyboval jsem se potichu, abych vše slyšel, meč jsem měl připravený v krytu a nepolevoval jsem na obezřetnosti. Pak jsem uslyšel jak jiný Tsuchikage promluvil a běžel jsem tam.
"Je ta mlha pořád nutná?"... to jsem vlastně říct chtěl říct, ale pak Mizukage-sama zavelel, mlha se rozprostřela a ostatní mohli spatřit zkrvaveného Keiga s Tsuchikageho hlavou v ruce a mečem od krve. Hlavu jsem šel položit k ostatním na hromádku.
"Cítí tu senzibilové někoho dalšího?" Optal jsem se a postavil jsem se tak, aby byl Tsuchikage opravdu obklíčen.

Jednou rukou jsem za sebou táhl Tsuchikageho tělo, druhou jsem si zapálil cigáro a blížil se k Mizukagemu. Zrovna jsem se chystal shodit svůj náklad, když v tom mě předběhl Kashike a ještě u toho zasalutoval. Protočil jsem oči. Komedie stará.
"Vopice." ucedil jsem skrze zuby. Ten maník si nejspíš ani neuvědomil, že to myslím na něj. Připomínal mi nadšené štěňátko, které se právě naučilo aportovat. Musel jsem se té představě uchechtnout. Z ramene jsem shodil dva úhledné kokony z té nejjemnější pavučinky, dokonce na nich mí pavouci vytvořili mašličky. Nebylo pochyb, že se uvnitř nacházejí hlavičky v dobrém stavu. Spinkají jak v bavlnce! Rozhlédl jsem se po bojišti. Je SKUTEČNĚ po všem?

[/center]

To, že se tu tak volně prochází, se mi vůbec nelíbilo. Zamračil jsem se, došel jsem k Mizukagemu-sama a uklonil jsem se.
"Omlouvám se, Mizukage-sama, ale... neměli by jsme ho raději... eliminovat? Přijde mi příliš riskantní nechat někoho tak prohnaného, silného a nepředvídatelného naživu..."
Řekl jsem a dal jsem si tónem hlasu velice záležet na tom, aby to nevypadalo tak, že se snažim radit Mizukagemu co má dělat, ale aby to skutečně vypadalo tak, že mám obavy z toho co má ještě v rukávu.

https://www.youtube.com/watch?v=OVbuqxXirBw

Faito

"S pravým nepřítelem ať se trápí Konoha, my jen vytrhali plevel.." řekl jsem s klidem.
"Setněte ho." kývl sjem na Kangaeho. Bylo mi jedno, kdo to udělá. Z hlediska důstojnosti jsem to měl být já. Na druhou stranu z hlediska důstojnosti si Tsuchikage měl pokorně kleknou a smrt přijmout s hlavou hrdě vztyčenou a ne se snažit doplazit ke mně a odpálit nás bakutonem.
Počkal jsem, až bude po všem a spočítal jsem hlavy. Kývl jsem na pár zvědů, kteří se sem dostali s námi, ale spíš čekali, zda se něco zvrtne, každý z nich chytil jednu hlavu a odbhěli.
Otočil jsem se zpět na spolubojovníky a koutky úst se mi zvedly ve spokojeném úsměvu.
"Dnes jsme dokázali, že Kirigakure nemá ve světě konkurence. Když se i ti rankem nejslabší dokázali postavit někomu jako je kage, už se nadále nebojím o bezpečí lidí v Zemi Vody. Skvělá práce..."
Uklonil jsem se všem, kteří zde hrdině bojovali, ještě extra jsem kývl na Kashikeho, Hirin a Hineho, kteří mohli mou poznámku o nejslabších brát jako urážku, a vzal jsem poslední hlavu Tsuchikageho, kterou jsem potřeboval. Vzpomněl jsem si na slova, která pronesl těsně před smrtí.
V očích mohli shinobi z Kirigakure vidět horlivost vlka pronásledujícího svou oběť. Kashike moc dobře věděl, co mám v plánu. Když boj, tak boj...
"Jde se mnou ještě někdo dobýt Iwu?" zeptal jsem se s opravdu hrůzu nahánějícím úsměvem.

Spoiler:

Na povel "setněte ho" jsem se otočil a vyrazil Tsuchikagemu naproti. Raději když případný bakutonový výbuch odnesu já, který se dá dokupy, než abychom ztratili někoho jiného. V zájmu zachování aspoň určité cti vůči nepříteli jsem si ještě za chůze sundal masku, takže Tsuchikage mohl poprvé a naposledy vidět tvář svého popravčího. Na levé straně na něj svítilo podivné modré oko, které zdánlivě připomínalo sharingan. Když jsme od sebe dostatečně blízko, napřáhnu se k seku a ukončím život tohoto starého, statečného a trochu bláznivého muže. Když se jeho hlava koulí po zemi, otřu do jeho pláště krev ze svého meče a vrátím se k ostatním. Cože? Dobýt Iwu? Asi ne.... myslím že už jsem toho měl pro dnešek dost... řeknu zcela vážně a čekám na výrazy ostatních. No co? Chtěl jsem jen vědět, jak ta věta zní. Taková blbost... už to nikdy neřeknu.

Sledoval jsem popravu a musel se zamyslet nad tím, jaká to ironie. Zemřít tímto způsobem. Smrt pro kage vskutku prazvláštní. Zrovna on, který měl pod sebou tolik lidí, osobní stráž a v neposlední řadě techniky, jež mu umožňovaly ovlivňovat boj z bezpečné vzdálenosti a využít tak plný potenciál. Rozhodl se jít do první linie. Pokud by vyhrál, jistě by to pohladilo jeho ego, když prohrál, cítil se jako hrdina. Přesto jsem měl však pocit, že neudělal pro své shinobi to nejlepší co mohl. Lidé potřebují vzory a pevnou ruku, která je povede.

Setnuli jsme zmiji hlavu a Mizukage se chystá rozmašírovat i zbytek jejího těla. Neubránil jsem se pousmání, i když nutno dodat nevypadal jsem zdaleka tak šíleně jako on. Spíš jsem se těšil.
"Dobýt Iwagakure? Se mnou můžete počítat!" nadšeně jsem vytáhl placku rumu a pořádně si loknul. Nicméně jsem ho málem vyprsknul, když jsem slyšel Kashikeho odpověď. Změřil jsem si ho podezíravým pohledem. Otřes mozku? Malárie? No koukal jsem na něj jako kdyby se rozhodl děckám zkazit mejdan.

Lidé jsou divní. Vždycky vás umí překvapit.

Faito

Otočil jsem se spokojeně na geniny a můj výraz se změnil na vážný.
"Tentokrát nebude žádné genjutsu, žádní shinobi navíc, armáda se stáhne nad vesnici do lesů, rozbije tam tábor a bude léčit raněné, dokud se v Iwě neuvolní místo. Chci po vás, abyste se vyléčili a šli domů. Odvedli jste skutečně skvělou práci, nechci riskovat tak užitečné shinobi..."
Pokud Iwa padne, bude to strašný, morálku nalamující masakr před branou. Ale ten koncert se dal hrát jen, pokud přitom nikomu nic nehrozí.

Přistoupil jsem před Mizukageho a lehce jsem se uklonil.
"Budu vám dobrým pěšákem, pane. Jsem připraven dál bojovat, moje zranění jsou jen povrchová." Řekl jsem s úctou.
Měl sem pocit viny, protože jsem se dlouhou dobu dával v průběhu boje do kupy a pak jsem setnul jednoho Tsuchikageho, kterej snad ani nebyl pro ostatní hrozbou, spíš to bylo takový chodící neštěstí.
Měl jsem prostě potřebu odčinit svoji neschopnost a nerozvážnost pár životy našich nepřátel.

Faito

"Tato mise je u konce..." řekl jsem Akumovi. "Teď jen děláme něco, co měly udělat další vesnice aliance a doufat, že se nic neděje na ostatních kontinentech."
Upřímně, útok na ostatní vesnice by byla jediná přijatelná omluva. Zajímalo by mě, co si vymyslí, abych jejich výmluvy vůbec přijal. Měl jsem pocit, že žádná aliance není. Že Kiri je jen pokusný králíček nastrkovaná do konfliktů, které ostatní vesnice prostě nechtějí řešit. A žádné pomoci se jí nedostává.
"Při téhle misi můžete zemřít. Tentokrát vás nebudu bránit, tentokrát ani nechci, abyste šli se mnou. Jdete tam na vlastní riziko..."
Pak jsem se otočil na patách. Každý ať se rozhodne, jak chce. Vyrazil jsem k východu a celá armáda se začala stahovat z komplexů tunelů.

//Přesun
// Každý napište nějaký závěrečný post a přesuňte se buď zpět do Kiri nebo k branám Iwagakure. Musím sehnat admina, tkerý nám to odmoderuje.

"Hai." Řekl jsem stroze, klekl jsem si na jedno koleno a začal jsem před sebe vykládat svoje zbraně, všechny.
Na kunaie jsem začal nalepovat výbušné lístky a ty jsem dal na jednu hromádku. Na druhou hromádku jsem dal kunaie, na které mi už lístky nezbyli. Na pár z nich jsem připoutal ocelový vlasec, stejně tak jako na pár shurikenů a na některé kunaie jsem ještě přidělal kouřové a oslňující bomby.
Meče jsem pečlivě očistil sněhově bílým plátnem, které se při čištění rozřízlo v půl a já ho tam nechal, zkrvavené, jen tak ležet.
Kunaie jsem pečlivě roztřídil do pouzder na nohách a na opasku, meče jsem zasunul do pochev a vše jsem ještě jednou pečlivě zkontroloval.
Když jsem usoudil, že se v mé situaci už prostě lépe nepřipravím, tak jsem vyrazil za ostatními.

/Přesun

Přikývnu a znovu si nasadím masku na tvář. Pak si, stejně jako Keigo, začnu chystat výstroj. Meč už jsem měl čistý, nicméně jedna z kotviček v soupravě byla ohnutá, takže jsem jí odpojil a vyměnil za rezervní kus. Dále si překontroluji tlak plynu. Stojí za pendrek, takže rozbalím svitek a z něj vytáhnu uložené dvě nové nádoby plynu, které nasadím do ventilů a upevním. Nakonec si neodpustím drobnou provokaci vůči ninjům z Iwy. Dojdu k poslední mrtvole Tsuchikageho a uříznu mu kus pláště se znakem Iwy. Ten plášť si uvážu jako krátkou kápi přes levé rameno. Na lemu této kápě byla jasně patrná krev jejího původního majitele. Tak to bychom měli... pochvaluji si, zatímco vyrážím k bráně Iwy. //přesun

Mizukage-sama by nejspíš dokázal vzbudit zvědavost a touhu po boji i v mrtvém. Na chvíli jsem si měřil okem každého člena skupinky, nutno dodat, že nadšení mláďat mi nedalo jinak, než pokračovat v roli strážného anděla. Byl jsem tu nový, v podstatě cizinec. Ostatní mohli jen hádat jaký motiv mám pro to riskovat život ve jménu Kirigakure. Snad za to může má pýcha, která naprosto odmítá myšlenku toho, že bych právě dnes zemřel. Snad jsem hladový po boji, po delším období klidu. Možná se rád předvádím. Dost pravděpodobně mám radost z cenné kořisti. A velice pravděpodobná možnost je ta, že všechno i nic z toho je pravdou. Vykročil jsem směrem k Amandě a přitom za límec táhl Tsuchikageho mrtvolu.

"Toto mi hezky zabal a schovej. Až odeberu vzorky, můžeš si ho sežrat. No já vím, maso kapku tuhé, ale aspoň řádně uleželé." neodpustil jsem si poznámku na Tsuchiho věk a sledoval s jakou rychlostí a elegencí má drahá pavoučice zvládá balení do pavučiny. Poté jsem zrušil kuchiyose a Amanda zmizela i s konzervovanou mrtvolou.

"A jinak všichni zdrávi?" zvedl jsem obočí a rozhlédl se po ostatních. Možná na okamžik zaváhali, zda se neptám na jejich duševní zdraví. Nikdo si však ošetření nežádal. Ale vono se není co divit, já bych své tělo do rukou takového podezřelého individua taky nevložil žejo.

Vykročil jsem směrem, kterým se vydal Mizukage. Pavouci pochopitelně následovali. Jejich řady slušně prořídly, ale pár set se jich tu nacházelo. Bylo to takové to nezbytné minimum, které jsem si udržoval rozpýlené v okruhu cca 100 metrů, pochopitelně ne tehdy, když jsem zavítal do Kirigakure, protože by mě Mizukage asi zabil.

Nejjedovatější miláček vykoukl z mého šátku a já jej podrbal na hlavě.
"Vstříc dalším dobrodružstvím ne asi?" věnoval jsem mu vřelý úsměv a definitivně z tohoto místa zmizel.

přesun

//Ospravedlňujem sa za krátky post, nemám teraz čas veľmi ^^ ešte stále som výlete ^^

Všetko sa to zomlelo tak rýchlo. Jedného Tsuchikageho som možno akosi porazila, o ďalších sa postarali ostatní. Stále som si tu však pripadala tak nepotrebne, ako keby som bola len obyčajná príťaž. Ruka mi skĺzla na brucho, na ktorej sa črtala pečať. Čo si o mne myslí sedmička? Čakala som len na to, až ma opäť začne urážať, ako to urobil po prvý i zatiaľ posledný krát.
Rozhodne to však nebol koniec. Mizukage nám síce oznámil, že ďalej pôjdeme len na vlastné riziko, ale...Bola som ochotná to risknúť. Neurobím si hanbu a ukážem, že aj niečo viem.
Musím byť užitočná. Aspoň trochu. Postavila som sa teda vedľa Keiga. "Budem vás nasledovať kdekoľvek, Mizukage-sama." Jemne som sa uklonila, pričom som sa uškrnula na Keiga, mňa sa len tak ľahko nezbaví. Venovala som ešte krátky pohľad tomu Hinemu či ako sa volal a uškrnula sa, bol proste divný.
A to sa mi viac menej páčilo, ja som bola "divná" tiež, teraz síce nie, v niektorých situáciách sa viem znormalizovať, ale väčšinou som proste...Postrach Yoko.
Zvážnela som a vykročila za Mizukagem. (presun)