Kancelář Mizukage

First topic message reminder :

Zde Mizukage tráví většinu svého času. Vchod do budovy je hlídán ANBU, kteří se po určitém čase vždy vymění. V přízemí je velký prostor s automatem na kávu, horkou čokoládu a další pochutiny xD. Jsou tam křesla, ve kterých můžete počkat, než na vás přijde řada. Dole také najdete pořadová čísla, se kterými budete postupovat do kanceláře. Na konci chodby je kancelář.
V posledním patře, než se vstoupí na střechu, je místnost, kde jsou všichni poštovní opeřenci. Pověření lidé je posílají ze střechy budovy.



Kancelář není nijak zabezpečená, ovšem veškeré dokumenty ano. Každý dokument je zapečetěný a pečeť může odstranit pouze Mizukage. V případě nepřítomnosti Mizukage pečeť odstraní její sekretář/ka.

Otevírací doba xD :
Po-Pá      09:30-20:30
So-Ne      09:30-19:30
BTW: Neberte to doslova, Mizukage je taky jen člověk
BTW: Autorská práva na tenhle post patří Lady Hitomi Yamada, Hachidaime Mizukage. xD

Drak nás všechny vysadí přímo před budovou Mizukageho a já z něj rovnou seskočím. Prakticky okamžitě je u nás šestice ANBU, které přilákal velký létající tvor a já jim předám vězně. Pak promluvím ke zbytku: Všem vám moc děkuji za pomoc. Jsem rád, že situace se vyvinula jen takhle a nikdo z nás nemusel prokazovat svou odvahu přímo. Náleží vám odměna za misi ranku S, která vám bude vyplacena do týden. Zastavte se pro ní pak v mé kanceláři. To je vše. Rozchod. 


Po zavelení k rozchodu se otočím a vydám se rovnou do kanceláře. Na chodbě se málem srazím s nějakou holčinou ale moc tomu nevěnuji pozornost. Až před kanceláří uvidím dva své shinobi. Tak povídejte, copak vás ke mě nese? optám se jich, zatímco odmykám svojí kancelář a pouštím je dovnitř.

Seskočil jsem z draka, sklonil jsem luk, vrátil jsem šíp do toulce a kývnutím hlavy jsem pozdravil pohotové kolegy, které vyprovokoval drak.
"Děkuji mnohokrát, Mizukage-sama." Řekl jsem a uctivě se poklonil.
Kashike měl na spěch, očividně na něj čekalo spoustu práce, ale já jsem měl přeci jen ještě jednu věc na srdci, takže jsem šel za ním.
Počkal jsem, až Yoko domluví a až jí Kashike odpoví, abych mu neskákal do řeči. "Mizukage-sama, rád bych vás požádal o povolení opustit vesnici. Chci zahájit své přípravy na misi, o které jsem vám říkal po slavnostech. Potřebuji vypátrat TOHO člověka, aby mi pomohl s tréningem a připravil mě na... můj úkol... Taky bych tento čas rád využil ke sběru informací o mém cíli. Moje první kroky povedou nejspíše do Konohy."
Bylo těžké mluvit tak, abych si před modrovláskou nepustil moc pusu na špacír. Protokol byl ale protokol a volit správná slova patřilo k mé práci také.

Poslouchám zároveň Yoko i Keiga, na kterého pak jen souhlasně kývnu. Nebylo třeba nic víc dodávat. Je to můj nejlepší ANBU a ví moc dobře, co je třeba dělat. Jen doufám, že se z toho vrátí v jednom kuse. Když Kegio odejde, přenesu pozornost zpět na Yoko.
Jsem rád, že jste se vrátili ve zdraví. Tím spíš, jestli to bylo skutečně tak vážné jak mi to popisuješ. Písemné hlášení o misi mi dodej během tohoto týdne, bude ti za něj vyplacená odměna a přidělena další mise. Do té doby máš volno a čas na rekonvalescenci. 

Srazím paty a hluboce se ukloním. Nebylo třeba nic říkat. Kashike věděl, že si ho velice vážím a že jeho důvěra je pro mě největším uznáním.
Ve spěchu jsem odešel. Bylo třeba ještě něco zařídit. S mojí výplatou za misi a zbytkem toho, co jsem měl ušetřeno jsem nyní mohl konečně dát do kupy sirotčinec, který jsem slíbil zbudovat. S těmi penězi by měli těch pár dnů co budu pryč vydržet a pak... se uvidí. Všechno lepší než ulice.

//přesun

Projdu dveřmi do budovy kterou hlídají ANBU. Poslední mise kterou jsem měl, mi dával sám lord Faito. Měl by tu být nový Mizukageho a ještě jsem s ním neměl čest mluvit,  Krom toho všeho mám celkem zvláštní prosbu, kterou mi muže splnit pouze Mizukage. Budu mu asi muset ale ukázat že na to mám zkušenosti a schopnosti abych to mohl vlastnit. Kdysi můj nevlastní děda vlastnil tento meč a chci jít v jeho stopách a jednou dosáhnout toho co on. Nemyslím si ale že něco takového dostanu ihned, budu muset pro to něco udělat. Můj sen se stát šermířem Kirigakure jako můj děda nikdy nezmizí. Vyběhnu schody do parta kde má kancelář Mizukage. U dveří potkám odcházejícího člena ANBU jednotek podle masky kterou měl na sobě. Zaklepu na dveře a čekám až budu pozván dovnitř kanceláře.

Než cokoliv odpovím té dívce, v klidu si odepnu meč od pasu a položím ho na svůj stůl, za který hned vzápětí usednu. Na roh křesla pověsím klobouk, který je neskutečným způsobem na obtíž a pak teprve začnu znovu věnovat pozornost Yoko. Mrzí mě, že jsem tě zklamal. Podlaha by tu sice potřebovala vytřít, jen co je pravda, ale na to máme školené lidi s mopem. Totéž platí o toaletách. Sám jsem se nestal shinobim včera a vím, že ne každá mise vyjde podle plánu. Hlavní a nejpodstatnější je, že jste se vrátili ve zdraví domů. Nemá smysl zbytečně plýtvat životy dobrých lidí... pokud nemáš nic dalšího na srdci, můžeš jít a poslat dál toho datla, co nám tu klepe na dveře. 

Byla to chvilka co vyšla dívka která už od pohledu byla šťastná. Dala mi povolení kde vstupu, i kdybych to radši slyšel od Kashika osobně. Moje domněnka se potvrdila když hlasitě vykřikla něco o přežíti. Pouze se pousměji, jak málo stačí k radosti této dívky. Pokud má Kashike pevnou ruku nad vesnicí, jak to zatím vypadá. Tak se mi asi celkem zalíbí. Vejdu dovnitř a stoupnu si rovnou před stul. Pozdravím a rovnou se představím, vidím nového Mizukageho poprvé. Zdravím, moje jméno je Namashi. Hozuki Namashi a jsem chunninem této vesnice. Měl bych takovou prosbu, kterou mi mužeme splnit pouze vy jako vůdce této vesnice. Ukloním se, přeci mám nějaké vychovaní. Při žádaní něčeho takového je lepší prokázat určitou úctu.

Než vstoupí další osoba, v klidu si v onom časovém okénku najdu záznamy o misi Yoko a přichystám si je na stůl k lepšímu prostudování. Počítám s tím, že ještě nějakou chvíli potrvá, než dojedou všechny mise, které rozdal Faito a já budu mít konečně plnou kontrolu a přehled nad všemi mými lidmi. 
Jen co tuhle úvahu tak nějak uzavřu, mladý Hozuki spustí a já na něj upřu své pronikavé oči. Tak tedy prosbu... dobrá, tak spusť chlapče, vzbudil jsi mojí zvědavost. 

Myslím že budu muset něco pro to udělat, nebo bude okamžitě zamítnuta. Ale přišel jsem se zeptat a taky to udělám. Můj klan Hozuki měl kdysi dávno legendárního šermíře. V jeho stínu jsem trénoval Kenjutsu a Ninjutsu a doufal že jednou se dostanu na jeho úroveň. Nechci jít rovnou k věci aby to nevyznělo blbě. Chci říct své přednosti a doufat že dostanu šanci pokračovat tam kde můj předek skončil.  Mangetsu Hozuki byl můj děda a také legendárním šermířem Kirigakure. Proto jsem se přišel zeptat, jesli bych dostal šanci jít v jeho stopách Předpoklad je takový, že žádám o všechno co šermíři kdysi měli.  Existovala by nějaká šance pane, abych se dostal k nějakému legendárnímu meči

Když ho tak poslouchám, neubráním se mírnému, spíše otcovskému, úsměvu. Ten chlapec nebyl hloupý a věděl alespoň trochu, jak jednat s lidmi. Když domluví, neodpovím hned. Chci aby věděl, že nad jeho prosbou uvažuji. 
Taky ty jsi potomkem šermíře... to je dobré. Máš k tomu úkolu a zaměření vztah. Záruka pro mě, že případným postem nebudeš pohrdat a nedopustíš jeho zneuctění. Prozraď mi chlapče, jakou zbraní vládl tvůj předek a kdo byl či je tvým mistrem v boji se zbraní? 

Když jsem mluvil tak se usmíval, nebyl to ale úsměv který by se mi vysmíval. Byl to úsměv který jsem v minulosti vídal celkem často. Vyslechl jsem si vše co mi řekl a na jeho otázku jsem znal odpověď. Můj předek vládl mečem který nese jméno Hiramekarei. Jeho bratr byl nositelem meče Kubikiri, ale jako šermíř nikdy nebyl officialně přijat. Zmínka o jeho bratrovi byla zbytečná ale chtěl jsem ukázat že historii mám celkem naučenou. Mým mistrem byla moje matka ještě donedávna. Učila mě ninjutsu ale kenjutsu nikoliv. Kenjutsu jsem se učil sám, bez jakékoliv pomoci od kohokoliv. Mám meče a kenjutsu prostě v krvi. Mírně jsem se usmál s hrdostí na klan.

Když domluví, přejedu ho pohledem od hlavy až k patě. Na to, že máš kenjutsu a meče prostě v krvi mi připadá, že u tvého boku něco chybí... řeknu vlídně a ve výmluvném gestu položím ruku na pochvu svého meče, který leží na stole. Budu mu muset konečně po těch letech dát jméno... zaslouží si jej víc než dost... bleskne mi hlavou. Ale nad tím budu dumat později. Abych řekl pravdu, zaujal jsi mě, chlapče. Máš jistě dobré zázemí a já se chci podívat, jestli máš i potenciál. Vstávej, půjdeme ven a ty mi ukážeš co v tobě je. 
Na ta slova se zvednu od stolu a vezmu meč, který si jediným nacvičeným pohybem připnu k pasu.

První větou mě zarazil protože měl pravdu. Opravdu jsem u sebe teď neměl žádný meč. Měl jsem ale ninja deštník s kterým jsem se také uměl dobře bránit a útočit. Bude to ještě větší výzva než kdybych meč u sebe měl. Bylo to zvláštní že sám Mizukage bude bojovat. Nikdy jsem nebojoval proti nikomu na takové úrovni. Musím mu ukázat vše co ve mně je. Bude mi ctí, bojovat s někým jako jste vy. Byl jsem natěšen že si můžu změřit sílu s Mizukagem. Určitě byl o tolik silnější než já, ale já se nevzdávám. Deštník si opřu o rameno Tak jdeme! Mám namířeno přímo ke dveřím. Jediná divná věc byla taková, že mi řekl ať vstanu ale já stál celou dobu.

Projdu kanceláří a vyprovodím toho chlapce ven z kanceláře, kterou za námi zavřu. Vezmem to na cvičiště č. 1. 


//přesun Cvičiště. 1
// sry za to "Vstávání"  vůbec jsem si to neuvědomil...

V mladí jsme používali v klanu deštníky místo meču běžně. Bylo to mnohem bezpečnější. Jenom kývnu hlavou a následuji ho. //přesun

"Náhodou, je to veľká výhra. Kashike asi nie je tak prísny ako Faito, i keď premýšľam nad tým, prečo sa Kage menil?" Určite nie kvôli tomu, že by nevedel viesť dedinu. Možno ho niekto zabil...nie, to určite nie. Tak čo sa potom vlastne stalo? Podľa jeho posledných slov, ktoré som počula, by som nepovedala, že by chcel z kresla Mizukage len tak odísť.
"No nič, mala by som už ísť trénovať Potrebujem sa zlepšovať. Ak chceš, môžeš ísť so mnou ak nie, vidíme sa inokedy." Zaškerila som sa naňho. Mienila som najprv zájsť domov po zvitok s technikou a následne niekam vyraziť. Na nejaké pokojné miesto, kde by som ho mohla preštudovať. Bolo mi jedno, či mám chakru alebo nie, či som úplne vyliečená. Ak niečo so sebou neurobím, tak skysnem. Vykročila som rýchlym krokom po chodbe, zbehla som schody dole a vyšla von, následne som sa niekam vytratila.