Kancelář Mizukage

Trvalo mi dlouho, než jsem se dostala do před budovu kageho vesnice. Měla jsem jít po hlavní cestě, ale jaksi se mi podařilo i tak odbočit dřív, než jsem měla. Tak jsem chvíli bloudila a snažila se dostat k nejvyšší budově. Byl to těžký úkol. Kdybych nebyla zamyšlená a dávala větší pozor. Nemusela bych tak dlouho bloudit. Ale konečně jsem se dostala do určitého místa.
Vstoupila jsem dovnitř a vydala se po schodech nahoru. Myslela jsem si, že kancelář bude někde, kde může mít pěkný výhled na okolí. Dostala jsem se ke dveřím. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nikoho tu neviděla. Přiložila jsem ucho na dveře a nic neslyšela. Zvedla jsem ruku a zaklepala jsem.
Po chvíli čekání se nikdo neozval. Jsem si mohla myslet, že se ještě nevrátil. Opřela jsem se o stěnu a sjela po ní k zemi. Objala jsem si kolena, a jelikož tu bylo naprosté ticho, začínala jsem usínat. Byl to dlouhý a namáhavý den. Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala. Moc to nepomohlo a za chvíli jsem tvrdě usnula před kageho kanceláří.

Stojím v nemocnici a dívám se na záda mého zachránce, který mě tu nechal a někam odešel. Neslyším žádný hluk, i když bych měla. Prostě je to tichý moment, jenž nepřehluší ani fofr panující kolem mě. Poté se ke mně připojuje Itake – medik, co se má o mě postarat. Pokládá mi otázky, na nichž neznám odpověď. Nechává to tak a žádá ode mě pomoc. Jdu za ním na operační sál. Vidím, jak na stole někdo leží a je přikrytý bílým plátnem. Rozhlížím se kolem, ale medik někam zmizel. Pomalým krokem kráčím k lůžku. Plátno se najednou začíná barvit do ruda. Zvedám třesoucí ruku a plátno z hlavy. Dostávám šok, když vidím, co je pod ním. Leží tam muž a místo očí má jen prázdné důlky, z níž vytéká krev. Zatajuji dech. Otáčím se dokola a snažím se najít toho medika, jenže tu jsem sama. Pohled stáčím k ležícímu tělu. Tentokrát má otevřenou pusu. Při bližším pohledu se dá poznat, že má vyříznutý jazyk. Otevírám ústa v křiku o pomoc, ale nevychází z nich žádný zvuk.

Probudila jsem se tentokrát s křikem. Srdce mi buší jako o závod. Hlavu jsem si chytila do rukou. Obraz bezokého muže mám pořád před očima. Zakroutila jsem hlavou, abych ho zaplašila, ale nejde to. Propleskla jsem se po tvářích. Stoupla jsem si a protáhla se. Nemohla jsem uvěřit, že jsem tu usnula. Nikdo mě nevzbudil, což znamenalo jediné. Nikdo nepřišel. Pokrčila jsem rameny. Přistoupila jsem ke dveřím a znovu zaklepala.
Promnula jsem si tváře. Když nikdo neotevíral, otočila jsem se a odešla. Nemyslela jsem si, že někoho najít bude tak těžké.

(Přesun)

Bez problém som vyšľalal nekonečne veľa schodov, ktoré viedli smerom pred kanceláriu, ktorú sprevádzala ešte dlhšia chodba. Keď som si toto celé prešiel dostavil som sa do "čakárne" a pred dvere na ktoré som zaklopal. Mal som zopár požiadaviek na ktoré som sa chcel opýtať a pokúsiť sa zasa posunúť ďalej, už som príliš dlho na jednom "mieste." Nevedel som, ako dlho to bude trvať ale ak tu budem stáť dlhšie, ako minútu tak som sa určite presunul na lavičku, kde som čakal po kým sa niekto neuráči objaviť.