Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Po jejím vyprávění mě něco hluboko v mém vlastním nitru píchlo..Osten žárlivosti?
Snažil jsem se to nevnímat a sledoval užasle její přeměnu.
"Perfektní, je to skvělé, vypadáš úžasně. Že je to skvělý pocit, být součástí přírody a přírodní čakry? Tvé možnosti jsou poté neomezené.."

" Je to podivný pocit, ale je tu jeden zádrhel. Nevím co všechno tento sennin mod obsahuje. Rozsáhlejší instruktáž jsem bohužel nedostala, takže kromě vycítění chakry nic jiného neumím, aspoň tedy nevím co bych měla umět když to řeknu přesněji. Co myslíte vy? " Zeptala jsem se hokageho, zdali ho něco napadne. Mě moc věcí nenapadalo, a proto jsem se raději ptala jeho. Možná mohl něco vědět.

Zvědavě jsem nadzvedl obočí a hluboce přemýšlel.
"Co by jiného mohl tento Sennin mód obsahovat? Netuším, možná nějaké speciální techniky, ale to je všechno. Tělo získá pevnost a odolnost vůči zraněním a dokáže lépe uhýbat a manévrovat, přírodní čakra je tvým spojencem a díky tomu uhneš všemu, jako kdybys měla Sharingan. Navíc jsem slyšel, že dračí rohovky jsou odolné vůči očnímu genjutsu."

" Hm, ale o žádných technikách mi Hakuja Sennin neřekl, takže nevím co teď mám dělat. Jsem se tím pádem zasekla někde uprostřed. " Zamručela jsem a přemýšlela chvíli nad tím. Co by se dalo v této podobě podniknout. Ještě jsem ho moc ani nezkoušela, jelikož jsme měli na starost jiné věci. " A co jinak vy? "Zeptala jsem se zvědavě, jelikož jsme se dlouho neviděli. "

Podrbal jsem se na hlavě.
"Vypadá to, že jej budeš muset znovu navštívit. Třeba se zapomněl o nějakých technikách zmínit." pokrčil jsem rameny.
"Já? Já jsem pracoval zavřený ve vedlejší kanceláři na několik podstatných reforem v Konoze. Shiranui, vím, že jsi teprve nedávno ukončila trénink, ale potřebuji, abys šla na další misi.." pohlédl jsem na ni.

" No momentálně by to byl trapas kdybych se vrátila tak brzy " Usmála jsem se s úšklebkem a podrbala se na hlavě. Chvíli jsem nic neříkala abych si ho vyslechla do konce. Zaujala mě však mise. Sice jsem poslední měsíc a půl bojovala na život a na smrt, ale při tomhle jsem si mohla i něco vydělat. Třeba z toho nakonec bude ještě něco víc, pomyslela jsem si a zeptala se. " A o jakou misi se přesně jedná abych se na ni připravila. "  Přeměnila jsem se zpět do své normální podoby.

"To ano, tak se tam zkus vrať po pár dnech. No, abych se dostal k té misi..Potřebuji, aby ses dostala do Kusagakure no sato, respektive do hradu Houzukijou a přesvědčila pána hradu, ať podepíše dohodu o spolupráci. Potřebujeme jeho člověka tady ve vězení. Poslední dobou se zvýšila četnost útěků z vězení. Pokud někdo z jejich klanu vstoupí do služeb Konohy, tak už z vězení nikdo neuteče." vytáhl jsem svitek se smlouvou.
"Nabídni mu kolik bude chtít, možná bude chtít i souboj, kdo ví." už dlouho jsem neviděl Hidea Hatakeho..

Nač mít dalšího bachaře v base jsem moc nechápala, už tak jich tam bylo moc a lenošili tam jen. Každopádně jsem musela uposlechnout a přijmout tuto misi. Čekala mě dlouhá cesta přes celou Zemi až k Kusagakure no Sato. Moc se mi tam nechtělo, ale nedalo se s tím nic dělat. Postavila jsem se a uklonila se. " Dobrá, já to s ním vyřídím ať bude chtít cokoliv, kromě vaší nebo mé hlavy samozřejmě " Mohl to znít jako vtip, ale vtip to nebyl. Mluvila jsem vážně, jelikož jde o naše životy.

Přikývl jsem a podal jí svitek.
"Věřím, že uspěješ," pousmál se a podíval na svůj seznam nevyřízených věcí.
"Ještě toho zbývá hodně..hmm," zamumlal jsem si pro sebe a doufal, že se sem staví Amekage.

" Tak já tedy vyrážím. Mějte se zase na čas " Usmála jsem se na Hokageho a opět jsem odcházela vstříc světu. Vsadím se, že takové mise, kde se pořád chodí mimo vesnici by někteří z jiných uzavřených vesnic uvítali s otevřenou náručí. Já však měla to štěstí, že jsem právě zde v Konohagakure no Sato, s úžasným Hokagem a senseiem, který si na mě najde čas, trénuje mě, má o mě starost a je na mě vždy hodný. Byl mým vzorem a jednoho dne bych chtěla jít v jeho stopách. S těmito myšlenkami jsem odsud odešla a zamířila jsem k cíli své cesty.
/přesun

Zamával jsem.
"Měj se!" tak a bylo to. Další věc na mém seznamu. Nicméně ještě toho zbývalo spousty. Potřeboval jsem špeha do Iwagakure, aby dokázal přesvědčit určitou jednotku.
...
Dorazil klon s Rokurem. Přešel ke mě a dotkl se mého ramene. Během mžiku jsem jej do sebe absorboval a tím jsem získal jeho vzpomínky. Tak a bylo to tady, Hokage už není feudální pán.
Já jsem už měl pro Rokura napsanou výpověď, položil jsem ji před něj na stůl.

Zkontrolovala jsem si chakru za dveřmi. Nikdo kromě Hokageho zde nebyl. A vzhledem k vyrovnané chakře ani nedělal nic, co bych neměla vidět. Dovolila jsem si proto po jemném zaklepání vstoupit.
"Konichiwa, Hokage-sama," pousmála jsem se.
Nechtěla jsem mu sem vstupovat, když tu byl Mizukage, Rokuro a kdosi další, jehož chakru jsem neznala. Teď už ale byl zase čas, abych se chopila své práci. Zastavila jsem se kousek od něj a v nastálém tichu jsem čekala na pokyny. Přemýšlela jsem, jestli se mě ještě bude ptát, co se stalo za jeho nepřítomnosti. Příliš jsme si o tom nestihli promluvit.

Už jsem toho měl dost. Dostal jsem tik do horního víčka pravého oka a stěží jsem udržoval vztek v sobě. S rukama na prsou jsem seděl uraženě na lavičce a měl chuť každou chvíli vybuchnou. Nohy se mi klepaly, vlasy ježily a z nosních direk jsem vydýchával výpary. Celý jsem zrudl.
Kolik? Kolik lidí mě tu ještě předběhne? Je to vůbec normální? Prvních pár jsem nechal, mají důležitější problémy než já, ale pomalu už mi docházela trpělivost. Ještě jeden mne předběhne a už se neznám.
Ne, tentokrát ne. Budu připraven! zamumlal jsem si pro sebe, i když to vyznělo, jako bych byl nějaký psychopat. Ještě k tomu dodat šílený vědecký smích a bylo by to ono.

Rokuro zdá se, že ještě nepřišel. Asi nějaká neznámá prodleva Hiraishinu..
Dorazil však někdo jiný..Rozzářily se mi oči při pohledu na krásnou osobu.
"Yaeko-san," uklonil jsem se a políbil její ručku.
"Rád bych si popovídal o tom, co se stalo během mé nepřítomnosti, ale teď nás čeká práce, tuším, že je venku další fronta. Další!" zvolal jsem a čekal, kdo se sem nahrne. Rád bych však věděl o tom, co se zde stalo, svou zvědavost jsem musel potlačit.

Polil mne stud. Jako studená sprcha potom příjemném teple, které mě celou rozehřálo, když mě chytil za ruku a předvedl ryze gentlemanské gesto, které jsem ještě u nikoho předtím neviděla. A asi bych ho ani nikomu jinému nedovolila. To ale neměnilo nic na tom, že teď jsem se vrátila na zem. Jak jsem se soustředila na muže uvnitř kanceláře, dokázala jsem přehlédnout chakru za dveřmi. Chlapec se zřejmě schovával v nějakém tmavém koutku a já ho ani neviděla, ale že jsem si ho jako senzibil nevšimla, to byla skutečná ostuda, i když jsem ho neznala. Postavila jsem se za Hokageho a čekala, až vše vyřeší.

Konečně. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Zaslechl jsem to krásné slůvko Dále. Energii, kterou jsem načerpal díky svému vzteku, jsem nyní vstřebal do svých nohou a plnou parou vpřed s kamenným pohledem jsem se vrhl do kanceláře. Trochu jsem však z nemotornosti zakopl o práh dveří a udělal pár kotoulů. To bych ale nebyl pravý shinobi, kdybych tuto situaci nezvládl a nevyšvihl se opět na nohy. S trochou štěstí to nemuselo vypadat neúmyslně.
Rozhlédl jsem se po kanceláři. Byl tu strejda-sensei a nějaká žena. Podezíravě jsem povytáhl obočí. Nesměl jsem ale ztrácet čas blbůstkami a popošel ke strejdovi.
"Ehm, ahoj, strejdo-sensei." pozdravil jsem ho a otočil se na ženu vedle. "Vás také zdravím."
"Strejdo, netušíš náhodou kde jsou Katashi a Fuu?" otázal jsem se strejdy. Toto byla asi první otázka, kterou jsem nutně potřeboval vědět.

Dorazil někdo, koho jsem už dlouho neviděl.
"Raiki! Zdravím tě, kde jsi takovou dobu byl?" zeptal jsem se zvědavě a pak jsem se rozhodl mu odpovědět.
"Víš Raiki, když jsi byl takovou dobu pryč, zasloužili si povýšení na chuuniny a teď je Fuu na misi a Katashi by měl být ve vesnici." poškrábal jsem se na hlavě, jak jsem to dělával, když jsem se dostal do nějaké nepříjemné situace a přemýšlel jsem o ní.

Zarazil jsem se a moje brada spadla na zem. "Chu-chuuniny?" zakoktal jsem. Jedna z mých nočních můr se proměnila ve skutečnost-být poslední v týmu kdo není chuunin.
Zklamaně jsem sklopil hlavu a zaťal pěsti. Toto se musí změnit. Za svoji lenost teď musím pykat. Doženu je, ať se děje, co se děje.
Nadzvedl jsem opět hlavu a pohlédl na strejdu. V mých očích byla vidět odhodlanost. Byl jsem celý nabitý energií a odhodlaností.
"Strejdo-sensei!" zvolal jsem a otočil jsem se hrdinně k oknu. Přeci jen, musím do toho dát trochu toho herectví.
"Posledních pár měsíců jsem trochu zlenivěl. Ležel jsem celé dny v posteli a nikam se mi nechtělo. Avšak, teď to změním! Začnu pilně trénovat a stanu se chuuninem, jako moji spolubojovníci!" zacitoval jsem a bouchl se pěstí do hrudi. Moje tvář nahodila důležitý výraz.
Následoval úsměv a já se otočil zpět na ty dva. "Když už jsme u toho, není pro mne nějaká mise na znovuzrození Raikiho Senju?" požádal jsem a začal se v kanceláři rozcvičovat.

Konečně jsme došli cíle, avšak uvnitř kanceláře jsem slyšela nějaké hlasy, což se ukázalo jako smůla vzhledem k tomu, že sama ctím pravidlo nedpředbíhání. Jen jsem zaklepala na dveře a čekala jestli nás pozve dál nebo si tu chvíli pobudeme. Otočila jsem se zatím na Maruie a povídám mu. " Tak jsme konečně tu, snad nebude dlouho trvat a Hokage nás přijme. " Informovala jsem ho a zatím čekala co se bude dít.

Pozvedl jsem zvědavě obočí a vzal si seznam misí. Chvíli jsem listoval a přitom si mumlal. "Tohle ne, tohle je moc jednoduché, moc složité..To je ono!"odkašlal jsem si.
"Tak něco by se našlo, ale musel bych s tebou někoho poslat. Samotného tě poslat nemohu. Jedná se o převoz potravinářské pomoci do Nadeshiko no sato. Velká karavana s brambory, mrkví a další zeleninou plus několik balíčků instantních nudlí.." už aby se vrátila Shiranui, mohla by jít s tebou..

Zachytila jsem za dveřmi další chakry. Jednu již známou, ale od neznámé osoby. To byla Shiranui, která již předtím navštívila kancelář. Nebylo to dlouho. Napadlo mě, že možná bude mít ideální hodnost pro doprovod na Raikiho misi.
"Možná by se nějaký doprovod našel za dveřmi," promluvila jsem prvně od doby, kdy chlapec vešel dovnitř.
A usmála jsem se.

Ještě jsem nikdy nebyl v Hokageho budově natož v kanceláři. Se zájmem jsem si to tady prohlížel a čekal, až se Hokage uráčí nás zavolat. Nebavilo mě čekání, chtěl jsem se již vrhnout do práce a zjistit, proč mě Hokage povolal.

S nadšením čekám na instrukce mé mise. Zase tak špatně nezní, taková dobrá mise na rozehřátí. Něco se mi na ní ale nelíbí.
"No, ta mise nezní špatně, ale opravdu k tomu někoho potřebuju? Myslím, že bych to zvládl i sám." namítnu. Jak znám dospělý, většinou trvají na svém.
Chtěl jsem ještě něco dodat, ale to už promluvila ta žena. "Ty?" poukázal jsem prstem na ní a podrbal se ve vlasech. Prohlédl jsem si ji od hlavy k patě a nakonec hluboce vydechl. "No dobrá." souhlasím a čekám, jestli ještě něco nedodá.

Mlčky jsem vstal. Nehodlal jsem o tom s Raikim diskutovat, nepošlu ho mimo vesnici samotného. Otevřel jsem dveře a uviděl Shiranui a její doprovod. Usmál jsem se.
"Shiranui, děkuji, mám pro tebe však další misi, pojďte dál." pozval jsem Shiranui a našeho hosta a posadil se do křesla. Podal jsem Shiranui informace o obyčejné C-rank misi Potravinové pomoci do Nadeshiko no sato.

Konečně jsme mohli vstoupit i do té kanceláře, jenže k mé smůle jsem zase něco dostala do ruky, a to něco nebyly zrovna peníze. Byla to další mise, jenže tahle byla už pod mou úroveň na které jsem tak dřela. Musela jsem si povzdechnout. " Céčko? Really? Ach jo, tak ať už to máme za sebou. " Zklamaně jsem se zahleděla na Hokageho a přijmula tuto misi. Jen jsem doufala, že tuhle misi projedu jako nůž máslem. Sejmu pár týpků co si budou hrát na bandity a hurá domů. Doufám, že aspoň cestou zpět chytím nějakýho stopa, nechce se mi jít zase přes půl světa pěšky jako je to neustále.