Velká náves

Velká náves byla už od samého rána plná lidí. Všude na budovách visely ohromné praporce všech známých vesnic, ulice byly čisté, jeden by řekl, že zde žádná válka nebyla. Sem tam někdo proběhl s finálními úpravami, obchodníci vystavovali své zboží, a celá náves voněla masem, pečivem, vším možným sladkým i slaným.

Nyní jste hosty Kirigakure, příjemnou zábavu.

Nebylo možné minout, či snad zabloudit v postranních uličkách. Davy lidí se shromažďovaly právě na tomto místě. Usmála jsem se a nasála do plic vzduch prostoupený nejrozličnějšími vůněmi. Procházela jsem okolo stánků a sledovala, zda i v zemi vody prodávají obchodníci stejně neužitečné cetky jako u nás. Evidentně tu však bylo více zboží s lodní tématikou a nanašli byste stánek, kde by neprodávali alespoň nějaký šperk s mušlemi či hvězdicemi.

Kirigakure byla plná vůní, barev a dobré nálady. Nikdo by neřekl, že se tu nedávno odehrávalo krveprolití. Lidé se usmívali a hodili veškeré starosti za hlavu. Neodolala jsem a koupila si horkou čokoládu, která byla popravdě tou nejlepší, jakou jsem kdy pila.

Vtrhla jsem na náves jak velká voda. Byla jsem plná očekávaní a jakmile jsem objevila první stánek s bonbony, urvala jsem si pro sebe dobrého půl kila rozličných cukrovinek. Dětinská radost ze všeho sladkého a infantilního byla jakýmsi mým charakteristickým rysem.

Pokračovala jsem dále a téměř se rozkašlala, když jsem míjela oblast, kde se evidentně grilovalo, až se černalo nebe. V tom mě však uchvátily balonky. Vybrala jsem si ten duhový a přivázala si jej na zápěstí. Byla jsem velmi zvědavá, zda na mě bude účinkovat hélium a změní můj hlas k nepoznání, avšak zatím mi bylo líto se této duhové nádhery zbavit.

Následně jsem strávila dlouhý čas u obchodnice s hračkami. Zejména plyšákům se nedá odolat.

Dorazila jsem na místo, a byla jsem překvapena. Nikdy jsem necítila tolik vůni naráz. Kéž bych si jen to jídlo mohla dovolit. Jsem marný případ. Proč jsem tu lezla bez peněz? Určitě tu nebudou mít nic zadarmo. Asi bych udělala lépe, kdybych zůstala doma. Cítila jsem se trapně. Všichni šli vesele od jednoho stánku ke druhému a radovali se jídlem a pitím. Prvně jsem si říkala, že se alespoň podívám na ty nádhery, které tu prodávají. Teď jsem ale změnila názor. Nevydržela bych to u nich. Čichat a koukat na sladkosti s vědomím, že si je stejně nekoupím... to je nad mé síly. Abych tu nestála jak trubka, vytáhla jsem si knížku anatomie od Tanakiho a pokračovala ve studiu. Teď jsem se snažila lépe pochopit význam acetylcholinu v periferní nervové soustavě.

https://www.youtube.com/watch?v=THvPALaA2FI

Faito

Náměstí se již zcela zaplnilo, nastal západ slunce a nad budovou Mizukage měl vyjít měsíc. Lidé netrpělivě očekávali zahájení slavností.
Vyšel jsem tedy na balkon a zadíval se na hlavní místo konání. Usmál jsem se. Všude vlály praporce a plály ohně. Oděn ve sváteční róbě jsem tedy přistoupil k mikrofonům...




"Bratři, sestry, obyvatelé Kirigakure, vážení hosté..." hlas se rozléhal po návsi a dav upřel zraky k balkonu.
"Vítám Vás..."
Zadíval jsem se do lístečků. Ano, je dobré mluvit spatra, ale jen v určitých chvílích.
"Světem zmítá válka. Jeden k druhému cítí nenávist, zášť, lidé pohrdají sami sebou. A pokud člověk žije pouze ve světě bez radosti, štěstí a bezpečí, pak zchřadne jako květ sakury.
Svět potřebuje radost. A právě proto jsme právě teď obnovili slavnosti Země Vody. Zde, před zrakem luny se budeme radovat, smát, budeme zpívat a tančit, budeme navazovat nové vztahy, získáme nové přátele. A hlavně, zapomeneme na všechny strasti, které nás tíží!"

Má slova vystřídal mohutný potlesk. Zklidnil jsem jej a pokračoval jsem ve svém proslovu:

"Ještě předtím bych ale rád vyjádřil úctu našim padlým, kteří se v minulých dnech zasloužili o to, že většina z nás zde ještě stále je. Chtěl bych jim poděkovat. Jejich jména nebudou nikdy zapomenuta. Všechna do jednoho jsou napsána na Velké zdi. Nyní bych Vás tedy poprosil o minutu ticha za padlé, z nichž každý byl tím největším hrdinou pro nás ostatní..."

Nastala symbolická chvíle ticha. Když jsem viděl i ty nejstarší občany, jak se zvedají v pietním okamžiku, byl jsem skutečně hrdý na to, co se z této vesnice stalo. Jedna duše, jeden cíl - mír a klid pro všechny... Na některé již ale bylo pozdě. Budeš nám chybět, Hoozuki Meizu. Stejně tak jako ostatní.

"...děkuji..." řekl jsem a usmál jsem se.
"A nyní již nic nebrání slavnostem. Luna v úplňku nám přeje a dívá se na nás z jasné oblohy. Pozdravme ji přáním krásných dnů, ve kterých ji budeme uctívat a ve kterých si budeme vážit života!"

Můj hlas narůstal.

"Nyní, mí přátelé jezte, pijte, tančete, zpívejte. Zítřek již přijít nemusí, dnešek ale budeme žít naplno! Tímto považujte Slavnosti vody za zahájené!"
Roztáhl jsem šťastně ruce a zpoza hlavní budovy vystřelilo několik rachejtlí ohňostroje a lid začal jásat. Od té doby se již skutečně zpívalo, tančilo, jedlo a pilo, a hlavně, zapomnělo se na válku.


//Několik lidí již před cestou dostalo speciální pozvánky (všichni hráči) na bál, který se bude po tři dny konat v tanečním sále. Místnost bude vytvořena co nejdříve. Dobře se bavte.

Soshi

Čekal jsem na návsi spolu s ostatními. Byl jsem až v zadních řadách, takže Mizukage pro mě byl jen malým človíčkem na balkóně, a dokonce jsem zapadl do davu, takže jsem ho už ani neviděl. Ale jeho slova se mi líbila. Přemýšlel jsem, zda je to jeho přetvářka nebo zda mám přehodnotit slova ostatních, kteří se o něm špatně vyjadřovali. No, snad více zjistím na bále. Jestli tam bude.
Teď ale musím vyzkoušel ten pokrm ze škeblí v támhletom krámku!
Došel jsem k davu a vytáhl jsem našetřené ryo. Na můj vkus tu bylo skutečně moc lidí, chtělo by to najít nějakou uličku, kde bych mohl chvíli psát...

Bylo to těžké, ale nakonec zvítězil bílý tuleň. Tenhle plyšák se v mé sbírce ještě nenachází. Byl pro mne jednoznačně nejkrásnější ze všech.

Avšak byl tu ještě jeden problém. Sladkosti mě nemohly zasytit. Nabrala jsem si jich tolik, že kdybych měla zpráskat celý sáček najednou, nejspíš bych dostala cukrovku, pokud bych se neráčila poblinkat. Zatím co Mizukage mluvil, poohlížela jsem se po něčem dobrém k snědku.

O pár minut později, když skončila jeho řeč a lidé se opět začali nadšeně motat pod nohama, jsem něco objevila. Ale chtělo to teda sakra odvahu. Pokrm ze škeblí? Nikdy jsem to nejedla. Jak to chutná? Je to dobré? Když se zeptáte prodavače, vždycky své zboží vychválí. A s dospělými se bavit nechci. Nakonec jsem však našla někoho, kdo se ráčil nacpávat a výškově i věkově mohl být stejné kategorie. Zaťukala jsem mu na rameno. Když jsem získala dostatek pozornosti, položila jsem mu velice důležitou otázku. Tvářila jsem se, jako by na tom záležel osud lidstva.
"Dá se to jíst?"

Soshi

Ucítil jsem zaklepání na rameno. Otočil jsem se a stála tam hezká, mladá slečna. Spolkl jsem sousto a usmál jsme se.
"Je to vynikající. Teda, smrdí to strašně, ale chutná to mnohem lépe, něco takového v Konoze nemáme!"

Pravda. Větřila jsem nějaký skutečně podezřelý odér. Ale musela jsem přiznat, že ze sýrů mi také nejlépe chutnají ty, které smrdí odporně. Já však na okamžik zapomněla na jídlo, což je u mě docela vzácná situace.
"Ty jsi z Konohy? A jaké to tam je? Jací jsou tam lidi? Byl jsi ještě v jiné vesnici? Jsi v Kirigakure poprvé?" zahltila jsem ho otázkami. Není divu, když já v životě nevytáhla paty ze Země Vody. Možná to vzhledem k mým stupidním otázkám i pochopil.

Soshi

Byl jsem skutečně rád, že lidé z jiných vesnic jsou stejně zvědaví jako já.
"Počkej, počkej, nejdřív si objednej, pak ti všechno zodpovím."
Počklal jsem, až jí donesou jídlo, a pak jsem začal.
"Ano, jsem z Konohy. Mé jméno je Soshi. A Konoha je podstatně teplejší a... co se říká, tak i více prosluněná. Tady prý máte pořád mlhu. Jsem rád, že alespoň dnes jsou vidět hvězdy. A ano, byl jsem se podívat v Otogakure. Je dost podobná Kirigakure, ale moc jsem se tam nerozhlížel, jsou tam přísná pravidla a spousta lidí s pochybnou minulostí. Ty jsi odsud?"

Nakonec jsem škeblím neodolala a začala se těšit. Byla jsem ráda, že jsem do toho šla. Vypadalo to podezřele, vonělo to podezřele, ale chuť byla vynikající. Pro mne poněkud nezvyklá, každopádně jsem se zaradovala, že mám položku, která můj jídelníček tu a tam zpestří. Měla bych si častěji dodat odvahu a vyzkoušet něco nového.

Hltala jsem, až se mi dělaly boule za ušima a stejným způsobem doslova žrala Soshiho vyprávění.
"Jo, jsem místní a ano, mlha je tu pořád. Taky tu dost fouká. Ale zase zima je u nás určitě nejkrásnější. Občas tu poprchává, ale voda mi vůbec nevadí. A je to lepší než v Amegakure, tam prý prší pořád. Někdy se do Konohy musím podívat, jsou tam ty legrační hlavy. Jo a jmenuju se Himiko." chrlila jsem ze sebe mezi sousty své neuspořádané myšlenky. Závidím Soshimu. Byl už na tolika místech, a já tu asi shniju na věčnost.

Soshi

"Neměla bys urážet hlavy Hokagů..." řekl jsem vážně. Nejsem sice úplně tamní, ale vím, jak moc by to některé z našich lidí popudilo.
"Je to stejný monument, prokazující sílu vesnice, jako máte vy tady. Ty sochy před branou jsou...brrr. Mizukage musel být hodně naštvaný, když se rozhodl tohle udělat. A ty masky..."
Dojedl jsem a složil jsem hůlky.
"Řekni, když jsi z Kirigakure, co bych měl vidět? Jsou tu nějaká zajímavá místa?"

"Vidíš? Socha jako socha. Konožské mi přijdou legrační a to co nám vyrostlo za vesnicí zase děsivé. Nechci konožany napadat, jen asi v tomhle druhu umění nenacházím zalíbení." otřásla jsem se. Že mají někteří lidi divný vkus je normální, avšak že většina ostatních s tím nic nedělá, to už je prazvláštní. Kam budou tesat ty hlavy až jim dojde místo? Co když následovnící našeho Mizukageho budou vytvářet další a další sochy? Nebudou to Hakuei, budou to jiní. Bude jich přibývat. Zamoří náš ostrov. Proboha ne! Zase ty děsivé vize!
"Víš, asi tě zklamu, ale Kirigakure je vesměs nudná. Dospělí považují za nejkrásnější místo Bar Kirin Nectar, ale to jen proto, že se tam pravidelně vylévají na krupici. O něco lépe je na tom Tanoshii Sushi. Ale to jen proto, že přežraní turisté nenadělají tolik škod jako ti opilí. Tobě by se možná líbilo v Horkých pramenech, tam se dá dobře odpočinout po dlouhé cestě. Ale nejkrásnější je divoká příroda za branami Kiri. Jsou tu krásné lesy a jezero s příšerou!" rozpustile jsem se zasmála.

Příjdu do vesnice hlavní bránou a hned vídím velký skupiny lídí směřovat tam a zpět. Netrvalo dlouho než mi došlo že se jedná právě o slavnost na kterou mířím. Hned jak se přeblížím k slavnosti ucítím ve vzdůchu pečené maso, cukrovinky, kouř ale také i alkohol. I když jsem už plnoletosti dosáhnul před více než 10 lety tak přesto zrovna alkoholu nějak nehoduji. Možná na to nevypadám ale dám radči přednost cukrovinám jako je vata. Zajímavý je to že se dostávám do situace kde oslavuji prohru na naší straně. Zamířím přímo k obchodu kde se prodáva dango. *Koupím si nějaké dango* a pomalu ho začínám jíst. Přitom sleduji lidi kolem sebe a upřu zrak na hospodu kde se nalevá chlast. Řekl jsem si snad že si alespoň jednu sklénku Sáke dám. Hned jak dojím dango, tyčku od Danga vyhodím u nejblížšího koše a sednu si do hospody na židli která je u stolu pro jednoho. Obědnám si Sáke a celkem se bavím

Soshi

"Skutečně? S příšerou? Tam bych se chtěl podívat, to by byl zážitek pro mé kamarády v nemocnici!" rozzářily se mi oči.
"A jak se vlastně jmenuješ, ty místní?" zasmál jsem se.

"Jo, měla by tam prej bejt. Ale já jsem nikdy nic podivnýho neviděla." zapátrala jsem v paměti zatím co jsem dojídala poslední sousto. Je taky docela dobře možný, že tam plaval jeden z mých tlustých spolužáků, a spletli si ho s velrybou.
"Můžem se tam podívat, ale asi až skončí slavnosti. Přišel jsi aby sis je užil, nemám pravdu. A jmenuju se Himiko, furt povídám a zapomenu se představit." zavrtěla jsem hlavou nad svým zbrklým chováním.