Velká náves

First topic message reminder :



Velká náves byla už od samého rána plná lidí. Všude na budovách visely ohromné praporce všech známých vesnic, ulice byly čisté, jeden by řekl, že zde žádná válka nebyla. Sem tam někdo proběhl s finálními úpravami, obchodníci vystavovali své zboží, a celá náves voněla masem, pečivem, vším možným sladkým i slaným.

Nyní jste hosty Kirigakure, příjemnou zábavu.

,,Není zač." Stihl jsem ji ještě říct, než jsme začali jíst. Teď si dám chvíli pauzu a za chvíli zase zkusím něco jiného. Tohle mi připadalo jako dobrý plán. Pak jsem ji poslouchal, když mi vyprávěla o tom, z čeho její pocity vyplývají. ,,To přejde. Jsi zvyklá na Konohu, takže to na tebe musí nějak působit." Pousmál jsem se na ni a zároveň zakroutil hlavou. ,,Ne. Tedy nikoho osobně. Možná bych někoho poznal po tváři, ale s nikým jsem se nedostal do těsného kontaktu." Bylo to tak. Sice jsem Kirigakure párkrát navštívil, ale nikdy jsem se moc nezdržoval. Nepochyboval jsem však o tom, že zde žijí dobří lidé.

Po velmi svižné cestě nakonec s Kairin přistaneme uprostřed návsi. Tak co? Lepší než chodit pěšky ne? optám se děvčete na ramenou a poklepáním na nádržku zjistím stav plynu. Možná jsem to hnal trochu víc než bylo třeba. Teď už ale nasávám vůně a snažím se najít něco dobrého k jídlu.

,,Každopádně na to zkus teď nemyslet a trochu si to užívat." Pousmál jsem se a rozhlížel se po něčem dalším, co by mi padlo do oka. Měl jsem taky v plánu zajít do tanečního sálu, ale to až později. ,,Určitě tu budou lidé i z ostatních vesnic." Přikývl jsem a rozhlídl se kolem. Bylo zde opravdu hodně lidí, takže tu budou určitě i lidé z jiných vesnic. ,,To nevím. Myslím, že se asi moc spokojeně tvářit nebudou, když se jim tu někdo bude potulovat po vesnici." Šlo vidět, že Sarada by opravdu nejraději prohlédla každý kout. Ať už bychom byli kdekoliv. Po kom to jen má? Pousmál jsem se a zastavil u stánku s pitím. Koupil jsem opět sobě i Saradě. Samozřejmě nealkoholické. Já totiž na ostřejší pití neměl chuť a ona zase věk.

Podívala jsem se směrem, kterým se díval i Soshi. Co ho tak zaujalo? Odpověď je nezvykle jednoduchá. Výstražná páska. Stejná, jako jsem před nedávnem vylepovala poblíž hradeb.
"Tam je zákaz vstupu. Jsou to polorozpadlý budovy, který byly poničený během bojů s Hakuei. Nestihli jsme všechno opravit, a tak bylo potřeba rizikový oblasti alespoň zajistit. Není tam nic zajímavého k vidění." pokrčila jsem rameny. Jediné co se těmto místům nedalo upřít je hrobové ticho.

Úžasné.. Nic jiného se tady o tom nedalo říct. Kirigakure měla můj obdiv. Po takové bitvě která se tu před nedávnem odehrála se vzpamatovali tak rychle ? Prostě neuvěřitelné. I dětem se zde líbilo, bylo to vidět na jejich očích a úsměvu. Procházel jsem se zde celkem dlouho a děti už byli unavené, jenže kirigakure jsem nějak extrak neznam, co teď ? Teď je na čase najít nějakého kirigakurského shinobiho.

"Neboj se. Brzo si na boj zvykneš. Okolnosti tě donutí, pokud osud nebude příliš příznivý. A pokud bude, nebudeš muset ty schopnosti potřebovat, ne?" Řekl jsem se smíchem a trochou nadsázky.
"Samozřejmě teď trochu přeháním. Nebylo by zodpovědné se preventivně nepřipravit na souboje, které mohou nastat. Ale není třeba nad tím věšet hlavu, pokud se ti bude zdát, že pokroky nejsou nijak valné. Pokud je dobrá metoda tréningu, v pravý čas se vždy pozitivně projeví."
Pokusil jsem se Hisu trochu povzbudit a možná namotivovat ke snažení, protože žádná snaha nikdy nepřijde v niveč, i když se to tak z prvu může vzdát. Platíto sice možná jen v případě trénování, ale víc nepotřebuju.
"Ty nevíš, co to jsou caparti?" Podivil jsem se její otázce. "No prostě... to slovo je synonymum. Pro děti. Jinak to zní, ale má to stejný význam. Je to jen trochu... hanlivější. Né tolik hanlivé, jako třeba spratci, nebo smradi, ale ani nijak přehnaně citlivé, jako děti, drobečci, mrňousouvé a tak dál... Asi to moc lidí nepoužívá, promiň, moje chyba."
Jazykovědec rozhodě nejsem, takže moje přirovnání nejspíš nebudou úplně přesná, ale na tom nesejde, hlavně aby to Hisa pochopila.

"No já tyhle nová slova neznám. U nás se takhle nemluvila." nechtěla jsem ho uvádět nějak do rozpaků, stačí, že jsem v nich byla já.
S tím tréninkem, ale měl pravdu, hned po slavnostech začnu a až bude schopná obrany zajdu za Mizukagem.
"No uvidíme po slavnostech začnu trénovat to ti slibuju." usměju se na něj a pokračuju k dalšímu stánku s jídlem.
"Je tu takového jídlo, všechno nové a tak originální." pronesu.
"Už ses byl dívat vevnitř, jak to vypadá?" myslela jsem tím velký sál.

Trošku si Kairin nadhodím a vykročím s ní k jednomu ze stánků, kde mají všechno možné sladké, na co člověk pomyslí. Jasně že říkal... myslím že tohle je asi tak to nejlepší co se dá najít. Nezapomeň, že jako shinobi potřebuješ dodat tělu cukry. Cukry jsou totiž hlavní palivo a vyrábí se z nich v těle mimo jiné i další chakra... poučím jí trochu o metabolickém procesu a zároveň jí podpořím chuť na sladké.

Chvíli jsem bloudil mezi stánky až jsem v dálce zahlédl konečně nějakého shinobiho a jestli mě má paměť neklame znal jsem ho. Byl to Kashike, muž který stál proti Sora no Senovi spolu s Hideem. Rozhodl jsem se tedy jít za ním doufajíc že on mě diky kápi nepozná. "Zdravím " Prohodil jsem neutrálně "Omlouvám se že vyrušuji, ale mé deti jsoh již unavené, navedete mě k místu kde by se mohli v kidu prospat ?" Snažil jsem se mluvit neutrálně.

Položím Karin na zem a nechám jí, ať si sama vybere na co má chuť. Pak mě vyruší cizí hlas. Otočím se a můj pohled padne na muže v kápi s dětmi. Zdravím. Mohu vám vřele doporučit hotel Kasumi kousek od centra. Je to támhleta vysoká budova... otočím se doprava a ukážu na budovu hotelu. Pronájem pokoje není zas tak drahý a ručím vám za to, že budete plně spokojeni.

Ze široka jsem se usmál. "To moc rád slyším. Čím víc budeme všichni trénovat, tím lépe se vesnici povede. A to myslím doslova, protože pokud si dobře vzpomínám, mise které nejsou přímo od Mizukageho-sama, ale od lidí z vesnice či země Vody, jsou částečně zdaněné, takže část peněz jde do pokladny vesnice."
Když ale začala obdivovat zdejší výběr všelijakých kulinářských výtvorů, trochu jsem ohrnul nos.
"Ryby mám rád, drůbež, skot a tur taky, ale ty mořský plody? Brrrr... tomu jsem nikdy nějak nepřišel na chuť. A na sladké si moc nepotrpím. Ale je dobře, že to tu všechno je, né každý je tak vybíravý, jako já." Nutilo mě to se zasmát, jelikož když jsem byl malý, musel jsem prostě jíst to, co bylo. To až tady ve vesnici jsem se strašně rozmlsal. Hlavně od té doby, co jsem začal trochu vydělávat a mohl jsem si prostě k jídlu koupit to, na co jsem měl zrovna chuť.
"Pozvánku jsem dostal, avšak ve velkém sálu jsem ještě nebyl. Ale musím tam zajít a ukázat se před Mizukagem, aby o mně věděl. Chceš se tam jít mrknout?... Jestli jo, radil bych ti si POŘÁDNÉ jídlo nabrat tady, protože tam bych to typoval na trochu víc nóbl stravu, které se člověk prostě moc nenají." Povzdechl jsem si při myšlence na kaviár, krevety, lanýže a ústřice. Obracel se mi z toho žaludek jako na centrifuze.

"Jo moc ráda." usmála jsem se a nechala jídlo jídlem a nadšená jsem se rozhlížela po nejkratší cestě tam. To jídlo počká, je toho tu hodně.
"Co ty jsi vlastně za hodnost?" vyzvídala jsem dál.

"Hodnost?" Usmál jsem se, protože tadle otázka vyvolala mnoho vzpomínek.
"Ještě před půl rokem, jsem byl geninem. Jsem totiž ve vesnici nový. Ale hodnost není důležitá, jsem prostě Keigo a sloužím vesnici. Nic víc, nic míň." Úsměv mě ale nepřecházel. Byla to celkem náročná cesta. Dostat se až sem. Ale nejěžší úkol, ten mě teprve čeká. Doufám, že se sem vrátím. Byla by škoda, to tu už znovu nevidět...
S toudle myšlenkou jsem se ještě jednou pořádně porozhlédl po návsi, abych si jí dobře zapamatoval a pak jsem vyrazil za Hisou, do Velkého sálu.

//Přesun

Soshi

Trochu jsem posmutněl, když jsem zjistil, jak velký kus vesnice je uzavřen. Pak jsem se ale usmál.
"No, nevadí, určitě se sem ještě někdy podívám. Co takhle zajít na bál? Chtěl bych vidět Mizukageho. Prý je to výjimečný muž!" navrhl jsem a otočil se směrem k tanečnímu sálu. V mé trase ale zrovna stál dospělý muž (Keigo). Stihl jsem zastavit, ale i tak se mi podařilo ošklivě mu šlápnout na achilovku. A na vrchol všeho jsem se ho chytil, abych neztratil rovnováhu.
"Gomene, pane, velice se omlouvám!" Skoro jsem to zakřičel a hned, jak jsem nabral rovnováhu, jsem se začal uklánět a omlouvat.

"Páni to je přístup." obdivovala jsem jeho nadšení. Také jsem se ještě podívala do davu a po návsi, stejně se sem vrátím. Ale kde je Kashike? S tou myšlenkou jsem odcházela za Keigem.

Můj odchod přerušila náhlá interakce. Bolest, cizí přítomnost, reflex. Útok! Nacvičeným pohybem jsem se rychle otočil, podebral jsem neznámému útočníkovi ruku a zkroutil ji až na hranici vykloubení. Druhou rukou jsem tasil meč a tnul jsem ke krku neznámé osoby, tak obratně, aby se nedotkla nikoho z kolemstojících/jdoucích.
Čepel se zastavila na vlas od jeho krku. Vytřeštil jsem oči a ztěžka jsem polkl. To né...
Rychle jsem mu pustil ruku a zatasil. "Já... moc se omlouvám... opravdu jsem nechtěl! Jsi v pořádku, nestalo se ti nic? Byl to reflex, neboj se prosím...  Je mi to fakt líto."

Skoro zděšeně jsem vykřikla nad reakcí Keiga. Obzvlášť, když jsem stála kousek od něj a všimla, si že za ním stojí ještě dítě. Rychle jsem přiskočila k tomu chlapci a položila mu ruku na rameno.
"Jsi v pořádku?" otázka patřila spíše oběma. Tak moc mě oba vyděsili. Těkala jsem pohledem na oba dva, měla jsem o ně strach všechno se to událo strašně rychle.

Soshi

Natahoval jsem ruku do prázdna, abych nespadl, a když mě za ni cizinec chytil, oddechl jsem si, že tu nehodím tlamu. Ve vteřině jsem ale byl v předklonu, zády k němu, měl katanu na zátylku a do zkrouceného ramene mi vystřelovala bolest. Na jednu stranu jsem byl k smrti vyděšený. Himiko mohla vidět moje vytřeštěné oči a bledou tvář.
Na stranu druhou jsem musel obdivovat rychlost a ostražitost toho muže. Očividně tady v Kirigakure mají drsný život.
Pustil mě a já jsem se chaoticky otočil a rychle jsem odstoupil dva kroky (asi jsem při tom narazil ještě do někoho, ale byl jsem až moc konsternován).
"Já...ne, nic se neděje. Omlouvám se, nechtěl jsem způsobit potíže..."
Sklopil jsem oči a podíval jsem se na své ruce. Klepaly se šokem.
"Já...asi bych měl jít. Promiňte..." řekl jsem té ženě, co se mě ptala, jestli jsem v pořádku, a urychleně jsem se začal prodírat davem, co nejdál od toho muže.

Střídavě jsem se dival na Kashikeho a Kairi. Při nejmenším zajímaví lidé. "Děkuji mnohokrát, příjemnou zábavu přeji" Odpověděl jsem a doufajíc že si pamatuji kam jdu sem vykročil vpřed. Šel jsem směrem k hotelu ke kterému mě navedl. (Přesun)

"Né, počkej, já..." Natáhl jsem za ním ruku, ale už byl nejméně pět kroků odemě.
Díval jsem se za chlapcem se ztrápeným výrazem ve tváři a rezignovaně jsem svěsil ruku. Zhluboka jsem si povzdechl. "Promiň." Řekl jsem znovu, už jen tak do vzduchu.
Co jsem to proboha provedl?... Ten kluk byl vyděšený k smrti. Bodejď by né, vždyť jsem ho málem zabil... malého kluka... Válka, výcvik, stálý pocit nebezpečí... To všechno dělá z lidí bestie...
Nesnesl jsem pohled lidí kolem sebe. Musel jsem sklonit hlavu. "Pojďme odtud pryč prosím." Šeptl jsem Hise a rychle vyrazil co nejdál odtud.

//Přesun->Velký sál

Taky než jsem se vzpamatovala a chtěla chlapce uklidnit, byl pryč. Smutně jsem se podívala na Keiga a přesně tomuhle jsem se chtěla v životě vyvarovat. Mít takové reflexy a být neustále ve střehu. Já se neměla narodit jako ninja. Zvedla jsem se a šla tiše za ním.

(přesun)

Soshi

Prodíral jsem se davem dál a dál, dokud jsem necítil, že jsem v bezpečí. Doufal jsem, že Himiko jde za mnou. Sesunul jsem se u jedné zdi, bylo mi hrozně. Celý jsem hořel, zvedal se mi žaludek, třásl jsem se.
"Prosím, pojďme se podívat na Mizukageho, pak už se raději půjdu někam vyspat. Dnes... dnes skutečně už nechci vidět nic jiného..." řekl jsem Himiko a po chvíli sbírání odvahy jsem vyrazil do tanečního sálu.

//přesun taneční sál