VEĽKÁ BRÁNA (jediný vchod a východ Otogakure)

Po dost velkém šoku, kdy jsem se viděla v zrcadle jsem dostala přímé rozkazy. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem tu tendenci je vyplnit. Nikdy jsem rozkazy od nikoho moc nepřijímala. Ale ....musela jsem. Procházela jsem svou starou vesnicí. Naštěstí jsem nemusela mít ten trapný oblek ANBU. Takže být hlavně nenápadná a chránit Otogakure? Vesnice byla trochu zpustošená, ale jako bych tu byla doma. Došla jsem k bráně. Čekalo tam pár shinobi. Dívali se na mě tak nějak vražedně, ale zároveň se strachem a respektem. Držela jsem v ruce masku, kterou mi dali. Ach... být zahalená. Prošla jsem kolem nich před bránu. 
"Tak snad si to ještě pamatuju." vyťukala jsem pečetě. V tu chvíli se kolem celé vesnice začaly objevovat krystalické květy a z nich postupně začal vyrůstat červený krystal do výšky skoro dvou kilometrů. Pak jsem se otočila za sebe a lusknutím prstů se vytvořil velký otvor, kde se rýsovala původní brána do Oto. Otočila jsem se zpět a dvakrát zamrkala. Uvědomění rinneganu v pravém oku, bylo trochu těžší. Sevřela jsem ruce v pěst a soustředila se na další techniku. Bude sranda pozorovat nepřátelé, až se budou snažit dostat se dovnitř. Po čtvrt hodině byla technika hotová. Otočila jsem se zpět k bráně. V otvoru byli nasáčkovaní všichni ANBU a sledovali mě.
"Nemáte snad co na práci? Běžte na svá místa." zvýšila jsem hlas. Ještě jednou jsem se otočila do okolí a pak zašla zpět do vesnice a vyskočila jsem zeď podél níž byl krystal vytvořen. Posadila jsem se na ní a zády se opřela o stříšku brány a pozorovala svou masku. Nelíbila se mi. Kočka? Vážně? Nechala jsem si ji v klíně rozhodně jsem neměla v plánu si ji ve vesnici dávat na obličej, i když bych možná měla. Můj obličej byl hrozný. Tohle asi make-up nespraví. Sáhla jsem si na praskliny na bradě a pak vzhlédla vzhůru. Co mě tu asi ještě čeká?

Líně jsem se podívala dolů k bráně. Jak se tenhle týpek jenom jmenoval, ten mě taky jednou vydíral. 
"Hmm... Tetsuya? Tys mi tu vážně chyběl. Proč mě to nepřekvapuje, že někdo jako ty přežil válku." utrousila jsem druhou větu poněkud tišeji, ale hlavně otráveně. Kvůli němu jsem rozhodně neměla v plánu skákat dolů a tak jsem si dál přejížděla po hranách své masky a nějak ne a ne si ji nasadit.

 "Neříkám, že těm lidem nejsem vděčná, ale neměla bych tu být. Radši jsem měla zůstat na onom světě, než se tady ponižovat." odsekla jsem, ale byla jsem ráda, že to řekl. Nechtěla jsem se k němu otáčet, dala jsem si raději masku na obličej, nemusí mě ještě on vidět jak vypadám. 
"A teď si mi přišel dělat společnost?" 

 "No pravda po tvých slizkých technikách a poznámkách se mi fakt stýskalo." seskočila jsem dolů ze zdi přímo před něj. 
"Otokagemu snad nevyhovuješ?" musela jsem si rýpnout i já.

Hned jsem si v duchu nafackovala, že jsem lezla za ním dolů, jak je možný, že mu vždycky naletím, ale nicméně musela jsem mu vyvrátit co řekl. Uchopila jsem jeho ruku do jedné mé a druhou jsem mu vrazila facku a následně se celým tělem přetočila pod jeho rukou, kterou měl na mém hrudníku a tím mu jí zkroutila. 
"To možná ne, ale jakmile jsem oblíkla tenhle mundúr jsem občan Otogakure no sato a právě v téhle chvíli je její občan v ohrožení." pronesla jsem chladně. Mohl být rád, že jsem hned nepoužila krystal.

Pustila jsem ho a zůstala stát za ním.
"Jistěže, jen tu nějakou dobu pobudu, dokud se svět neuklidní a já nevymyslím, jak se z tohohle dostanu, nebo přinejmenším, jak toho využiju." pronesla jsem chladně a pak jsem zase pookřála a zhoupla se na jednu nohu. 
"Takže odsud odcházíš?"

 "Ano? Vrátíš Narutovy život, abych ho mohla znova zabít a pak najdeš toho proklatýho Dansaka, abych mu mohla vyrvat srdce z těla?a ve finále mi dovolíš, abych zničila celou společnost?.....to vážně pochybuju." založila jsem si ruce na prsou a pomalu ho obešla.
"Je ti jasné, že když teď odejdeš nemusíš se taky vrátit zpět do vesnice? Mohlo by se stát, že by tě velitelka ANBU prostě nepustila." usmála jsem se pod maskou. Začínám se dostávat do kondice

"Přes bariéru možná ano, uvidíme jestli i přese mě." pravila jsem pobaveně a přistoupila jsem znovu k němu blíž a prsty jsem mu začala jezdit po plášti na hrudi.
"Víš, ještě si něco pamatuji o edo tensei a na Hokage si rozhodně svou postu vybíjet nebudu. Ono není špatný být nesmrtelná, jestli po Hokagem někdy půjdu, tak jedině abych ho zajala a ukryla někam, kde ho jen tak někdo nenajde. Pojistka se hodí vždycky. Ale tomu jistě rozumíš." pověděla jsem tajemně a podívala se mu do očí.

 Nekrofilie jasně. Tohle jestli někdo ještě jednou řekne přísahám, že se neznám. Pomyslela jsem si a zase si vyskočila na zeď, kde jsem se opět opřela o stěnu a dívala se skrz červený krystal na oblohu.

Hlídka

Došla k té ženě a samozřejmě ji prohledala. Zůstali však i nadále u ní a šli informovat mě. 

"Veliteli, je tu posel z Amegakure, má zprávu pro Otokageho." řekl jeden. Usmála jsem se vycítila jsem první možnost něco se dozvědět, nasadila jsem si masku kočky a přes hlavu přetáhla kapuci a skočila dolů. Pomalým krokem jsem šla k té ženě. 
"Podejte mi tu zprávu, doručím ji Otokagemu osobně." natáhla jsem k ní ruku. Znělo to spíš jako rozkaz než jako milé žádání.

 "Nerada biji posli z jiných vesnic. A nemám moc velkou trpělivost, ... Kahi?" promluvila jsem a ke mě přišel jeden chuunin. Natáhla jsem k němu ruku a z pod velkého rukávu se na něm usídlil malý dráček známí pod jménem Leiko. 
"Leiko, informuj Otokageho." pronesla jsem k Leiko a ta vzlétla a letěla směrem do vesnice. Nespouštěla jsem oči z té ženy. Kývla jsem na strážce a ti jí šli odzbrojit.
" Kahi tě odvede za Otokagem." řekla jsem a vrátila se zpět za krystalickou bariéru vyskočila na její zeď a tam se zase uvelebila. Masku jsem nesundavala. Chuunin ji pokynul, aby ho následovala

 (běž rovnou do centra)

Po dlouhém nic nedělání jsem se rozhodla se konečně jít podívat po světě. Mezi Hokageho ani Otokageho rozkazy nepatřilo toulání se po světě na určitý čas. A aby nevzniklo u Otokageho podezření vyvolala jsem jednoho klona a zanechala jsem ho na místě, kde jsem seděla já. Pak jsem seskočila k jednotce.
"Jdu se projít, nahoře je můj klon, budete poslouchat jeho a jestli zjistím, že jste se ho zbavili nebo neposlouchali, zabiju vás. Vyjádřila jsem se dost jasně?" němě na mě kývli a já se vydala pomalým krokem pryč z vesnice. Okouknout svět respektive Konohu (přesun)

Návrat do Oto byl pro mě v dost špatné náladě. Štvalo mě všechno, co říkal Itachi. Měl pravdu, to bylo nejhorší, ale on si neprožil to co já. Hlídky mi zasalutovali a klon zmizel. Prozradil mi, že se zde nic nestalo. Jako by mě to nějak mělo překvapit. Doufala jsem, že se Otokage nedozvěděl, že jsem byla pryč. Sehnala jsem si informace, co se děje kolem, takže jsem byla v obraze, ale budu si muset na Itachiho dát pozor