Velká náves

First topic message reminder :



Velká náves byla už od samého rána plná lidí. Všude na budovách visely ohromné praporce všech známých vesnic, ulice byly čisté, jeden by řekl, že zde žádná válka nebyla. Sem tam někdo proběhl s finálními úpravami, obchodníci vystavovali své zboží, a celá náves voněla masem, pečivem, vším možným sladkým i slaným.

Nyní jste hosty Kirigakure, příjemnou zábavu.

Soshi

"Ano, nejdřív chci vidět slavnosi. Těší m, Himiko."
Načež jsem vzal Himiko za ruku a táhl ji pryč. Zbyly po nás na stole jen peníze, zbytky jídla jsem držel v ruce.
"Chci vidět kejklíře a...průvod. Bude tu nějaký průvod?"

Když se mi konečně povedlo prodrat davem a nikoho při tom nezranit svojí nedbalostí či nešikovností, vyslechl jsem si projev Mizukageho-sama. Jako vždy to mělo myšlenku, jiskru a chytlo to za srdce. S darem řeči, jaký má on a s jeho bojovými schopnostmi, jsem si jen těžko dokázal představit lepšího vůdce pro náš národ.
Teď ale byl čas něco pojíst. Nechtěl jsem se tu zdržet moc dlouho, opravdu tydle průvody, tlačenice a blázniviny moc nemusím. Jen se najím něčeho dobrého, napiju něčeho ostrého, na chvilku se ukážu v hlavním sále a po anglicku se vytratím. Když všechno půjde dobře, večer usnu ve své posteli a ráno budu moct začít s přípravami. Když to půjde špatně, přeženu to, přijdu o všechny prachy a probudim se někde na ulici. Pak je ještě třetí katastrofická varianta, že bych se probudil nahý a bez zbraní. To bych asi nepřežil...

Jako správný masožravec, jsem se rozhodl nechat se vést čichem. Ze vší té změti chutí, mě skoro přecházela chuť k jídlu. Mísila se tu slaná vůně se sladkou i kyselou a přísahal bych, že i s hořkou, kdybych věděl, jak je cítit "hořké". Můj "gurmánský nos" si ale přeci jen našel cestičku ke grilovanému vepřovému.
Neobtěžoval jsem se s sedáním si k pultu, prostě jsem si nakoupil do plastové misky hromadu vepřových kousků z grilované namarinované krkovice a jen tak jsem postával kolem a požvykoval si.
Chvíli tu budu okounět a až to dojím vyrazím na ten "bál"... Sakra to je dobrota!

Kam mě to pako táhne? Dřív než jsem jsem sama byla schopná zformulovat vhodný dotaz, řekl mi to Soshi sám. Jo kejklíře. Určitě budou.
"Nečetla jsem program, má být snad večer ohňostroj. Nějaké kejklíře možná potkáme co nevidět. Hele, támhle je papoušek." rozzářila jsem se a brodila se davem až k pánovi v hodně divným oblečení. Jeho papoušek byl obrovský. Měl jasně červenou barvu, černý zobák a bílou hlavičku. Pískal různé melodie, na bydýlku předváděl všelijaké přemety, hrál si na mrtvého, dokonce uměl pár větiček. Dokázal mňoukat, štěkat, tu a tam i zanádaval. Lidi se dobře bavili a já se několikrát musela zasmát.

Soshi

"Papoušek?" řekl jsem překvapeně a můj směr se změnil za Himiki. Ano, skutečně tam byl papoušek. A druhý a třetí. Muž s nimi dělal různé kousky.
"Myslíš, že umí mluvit?" zeptal jsem se Himiki

Páni, nemůžu se vynadívat. Toho jídla. Všechno bych snědla a ochutnala. Pomyslela jsem si a u každého stánku s jídle ať už sladkým či slaným jsem se zastavila. Obchodníci byli neskutečně milí. Dávali mi dokonce ochutnat. Škoda, že tu není Kashike, tohle by mu chutnalo, i tamhleto. Myslela jsem na něj, nevím kde je ale ... i tak. Rozhodla jsem se mu nějakou tu mňamku koupit. Nenapadlo mě nic jiného než ořechy v medu. Prý to bylo dobré na kosti, tak uvidíme a šlo se dál. Ještě je tu toho plno, co musím poznat a ochutnat.

"Určitě. Poslouchej." nahrnula jsem se nejvíc dopředu jak to šlo. Ale vzhledem ke své výšce se není čemu divit. Papouškové skutečně dokázali mnoho slovíček. Jeden z nich zpíval známou písničku, druhý byl na svého majitele řádně drzý a neustále žádal piškotek, jinak neřekne nic.

Po chvíli však pouliční vystoupení skončilo. I papouškové potřebují přestávku, napít se, protáhnout křídla a zaštěbetat si po svém.
"Kam půjdeme teď?" otočila jsem se na Soshiho. Mohla jsem ho zavést kam si jen přál. I když paradoxně po všech těch výstavbách a uzavírkách a všemožných opravách či změnených uspořádání stánků, jsem na tom nebyla s orientací v Kirigakure o moc lépe než nově příchozí.

Od chvíle, kdy jsem tu přišla, se tu stihla nahrnout spousta lidí. Bylo příjemné vidět Kiri zase živou. Stihla jsem si zopakovat vše, co jsem plánovala, a ještě jsem se zvládla naučit další stranu. Teoretické znalosti mi jsou ale samy o sobě k ničemu, a proto jsem se rozhodla odejít. Chtěla jsem najít způsob, jak pak bych s tím, co jsem se naučila, získala i nějakou praxi. Tanaki mi předtím nabízel nějaké figuríny. Ty by mi možná dokázaly pomoct. Jelikož figuríny jsou běžně na cvičišti, jejich dostupnost je lehká. Rozhodla jsem se proto odejít, drže knihu anatomie lidského těla pevně v levé ruce, na cvičiště. (Přesun)

Lidi příchází a odchazí ale já ještě nedostal svoje sáke. Musel jsem to barmance připomenout ale nakonec jsem pítí dostal. Byl to pouze panák abych se neopil a hodím ho do sebe. Poté zaplatím a jdu směrem do tanečního sálu //přesun

Jedl jsem to výborné maso a pozoroval dění okolo. Těšilo mě, že tu vidím spoustu lidí z ostatních vesnic. Nevím čím to bylo, jestli jsem prostě stál jen na zvláštním místě, nebo jestli jich přijelo z ostatních národů nejvíce, ale vidět tu bylo hlavně shinobi z Konohy.
Ze zpráv jsem slyšel, že někteří z nich nám pomohli v boji proti Hakuei. Je jenom dobře, že si s námi teď užijí oddych a slavení. Je dobré utužovat mezinárodní vztahy.
A když už jsem se tak rozhlížel v tom davu, oko mi padlo na bílé vlasy v davu. Pochopitelně, podle toho odstínu, jsem si nejdřív myslel, že je to Kashike. Výška oné postavy, její stavba těla a střih vlasů mě ale okamžitě vyvedly z omylu. Byla to ta dívka(Hisa Kaguya), která stála s Kashikem u Hineho. Napadlo mě hned pár otázek, na které bych se jí mohl zeptat a tak jsem vyrazil rovnou za ní. Ještě jsem si radši ubrouskem utřel pusu od masa, abych nevypadal jako dobytek.
"Ehm, slečno? Zdravím. Nedávno jsme se viděli u Hineho. Neubude vás obtěžovat, když se k vám na chvilku přidám? Chtěl bych se jen na něco zeptat, čistě ze zvědavosti."
Hisa si mě nemusela pamatovat, možná jen podle hlasu, protože když jsme se u Hineho viděli, měl jsem na sobě masku a oblečení ANBU. Na druhou stranu, moje dva meče se mnou byly vždy všudypřítomné a mohlo to být další poznávací znamení.

Právě jsem ochutnávala jakou si omáčku, trochu sladká, ale opravdu dobrá, když mě někdo oslovil. Otočila jsem se možná přehnaně rychle. Nedokázala jsem si ho vybavit. Říkal u Hineho, ta bylo dneska hodně lidí, no to je jedno.
"Ne nebude, jen se přidejte. Už jste ochutnal tohle? Je to skvělé." ukázala jsem na tu sladkou omáčku. Nějak mě to jídlo fascinovalo, takové se za mích časů nedělalo.
"Ptejte se." vyzvala jsem ho a stále si prohlížela jídlo s velkou zálibou.

Ucítil jsem vůni té omáčky, kterou Hisa tolik vychvalovala. Né že by mi byla přímo nepříjemná, ale cítil jsem, že je sladká a na to já si moc nepotrpěl.
"Já raději zůstanu u grilovaného vepřového, to je sázka na jistotu." Usměju se a trochu smutně hodím očkem do misky v mojí ruce, kde na mě čekalo ještě pár plátků.
Sem to ale hlupák, než se vykecám, tak mi to vystydne... A přece nebudu mluvit s plnou pusou...
"No, k té mojí otázce... Byl jsem dlouho mimo vesnici, měl jsem pořád nějakou práci, ale s Kashikem se trochu znám. Myslel jsem, že v Kirigakure je to jediný Kaguya. A taky vím, že je svým způsobem vyjímečný... Abych nechodil kolem horké kaše, prostě mě překvapilo, když jsem tě uviděl. Přemýšlím, jak se nezeptat hrubě... Nejsi ta živá osoba, kterou jsme objevili pod sídlem Kagyů? Tenkrát jsem tam byl s Kashikem a Asukou, když... Když se stala ta nehoda."
Samozřejmě jsem mluvil o té nešťastné události, kdy Asuka objevila svým Kiriganem nějakou živou bytost pod sídlem klanu(to nebylo nešťastné) a dřív než jsme se k oné osobě stihli dostat, Asuku těžce zranil zával v chodbě a na následky zranění zemřela(to už nešťastné bylo). Ani jsem nevěděl, jak to nakonec dopadlo, protože krátce na to jsem byl odvolán na misi.

Otočila jsem se na něj a prohlédla si ho. Nepamatovala jsem si, že bych ho tam viděla. Kashike tam byl sám a já byla dost v šoku.
"Ano to jsem přesně já." usmála jsem se na něj a podala mu ruku.
"Jsem Hisa Kaguya, na věk není slušně se ptát, ale řekněme, že jsem starší jak ostatní, co jsou tady." odpověděla jsem mu mile. Byla jsem ráda, zase jsem se seznámila s někým novým.

Nějakou dobu jsem se procházel po návsi. Nebyl jsem sám. Doprovod mi dělala malá rozkošná Michiko. Vypadala spokojeně a evidentně si tu podívanou užívala. I já jsem byl dnes nezvykle šťastný, protože ne nadarmo se říká - sdílená radost, dvojnásobná radost.

Co nás zaujalo jako první byl pochopitelně slíbený stánek s cukrovou vatou. Ochutnali jsme klasickou růžovou, modrou, zelenou, žlutou... a potom už jsme uznali, že ani jeden z nás nebude vítězem. Instantní cukrovka na počkání! Tentokrát jsem s veškerými sacharidy ve svém těle zacházel jako by se jednalo o kyanid draselný.

Po krátké procházce jsme zamířili ke stánku s rychlým občerstvením a spravili si žaludky lososem na grilu. Nějakou dobu jsme se kochali vystoupeními pouličních komediantů a akrobatů. Zkrátka a dobře, na návsi je pořád nač se dívat.

Byl tu rozkošný bílý papoušek kakadu, který tahal z košíčku planetky. Dal jsem mu minci, kterou ten malý výtečník okamžitě umístil do prasátka. Ozvalo se cinknutí. Papoušek se předklonil a vytáhl planetku pro mou maličkost.

Spoiler:

Jen jsem se zasmál. Neutrální věštba. Ukázal jsem ji Michiko. Určitě to znamená, že se mi podaří vypěstovat tyrkysový maglajz a udělat z něj mazlíčka!

Papoušek se znovu předklonil a vytáhl planetku pro Michiko.

Spoiler:

"Opravdu?" Řekl jsem dost udiveně a v mezích slušnosti jsem si jí pozorně prohlédl. "No, řekněme, že vypadáte dost mladě, Hiso-baasan." Přidáním uctivého oslovení pro starší lidi jsem se pokusil o trochu riskantní vtip. Nebyl jsem si úplně jistý, jak ho vezme, ale takový já už prostě jsem.
"Já jsem Keigo Nakagami, pouhý smrtelník." Řekl jsem s očividně předstíranou a přehnanou pokorou, ale s přátelským úsměvem jsem Hise lehce stisknul nabízenou ruku.
"Vypadá to, že sis tu už celkem zvykla. Jak se ti tu líbí?A jak se ti bydlí s Kashikem? Dostala si už nějakou práci ve vesnici?"
Jedna z dalších špatných vlastností, kromě neotřelého smyslu pro humor, bylo pokládání příliš mnoha otázek najednou.

Páni. překvapeně jsem zamrkala. Velký zájem. Líbilo se mi to.
"No zvykla, stále mě udivují nové a nové věci. Kashike tomu říká moderní svět. Občas mám ještě problémy. Třeba jsem nepochopila doteď jak pracuje ta bedna s černým sklem." myslela jsem televizi, jejíž název jsem si prostě nedokázala zapamatovat.
"Nebo jsem si byla koupit látku na nové šaty a prodavač se mě ptal jestli mám šicí stroj. No trochu jsem ze sebe udělala blázna. Nikdy jsem takový vynález neviděla, ale určitě by mi ušetřil práci." ukázala jsem na své blankytně modré šaty.
"A jak se mi bydlí s Kashikem? No kromě toho, že mu musím lézt na nervy, je to celkem dobré. Občas přijde úplně zřízený z mise. A práci tady ve vesnici zatím nemám. Kategoricky odmítám chodit na mise. Nevím, mám radši děti. Ale zase po tom útoku jsem si říkala, že by bylo asi dobré začít znovu trénovat své schopnosti." docela jsem se rozmluvila. Dlouho jsem takhle s nikým nemluvila, proto se tomu nedalo divit.

Soshi

Odtáhl jsem Himiko trochu dál od davu, abych nemusel tak křičet. "Teď bych chtěl vidět..." řekl jsem šťastně, ale zarazil jsem se. Vzadu v ulici jsem viděl žlutou pásku a za ní...sesunutou zeď.
"CO je támhle?"

(pozn. rozbořené budovy jsouv  místnosti "Ubytovna")

Když se Hisa na moment rozmluvila, hned jsem využil příležitosti a vložil jsem si do úst další kousek vepřového.
Bedna s černým sklem? Co by to tak mohlo bejt?... Né že bych nevěděl, co je to televize, ale sám jsem jí nikdy neměl a vlastně jsem se na ní ani nikdy nedíval. Žil jsem po staru a navíc jsem byl furt na misích, když jsem zrovna neležel ve špitále... Špitál... tam myslím nějakou měli. Beztak jsem ji ale nezapnul. Měl jsem dost věcí ke čtení.
Když mi ukázala svoje šaty, pochopil jsem to tak, že si je šila sama. Né že bych byl hulvát, ale dámská móda mi opravdu nic moc neříkala. Na tydle věci prostě moc nejsem. I já jsem ale poznal, že ty šaty vypadají, jako koupené u švadleny, tudíž jsem nelhal, když jsem se jí rozhodl její výtvor pochválit. "Moc pěkné Hiso, je vidět, že sis s tím dala práci."
Její odpor k misím mě trochu zaskočil. Nemínil jsem rýpat do toho, jestli je pacifistka, nebo jestli se bojí, či jestli je v tom nějaký jiný důvod. Byly zlé časy a všichni by jsme měli dělat maximum pro to, aby naše vesnice byla v bezpečí.
"Když máš ráda děti, proč nezkusit místo jako sensei v akademii? Ve volnu můžeš i trénovat. Ty malý caparti potřebujou někoho s vlohama pro taijutsu, aby jim dal pořádně do těla a připravil je na to, co je venku čeká."
Když jsem říkal "caparti", snažil jsem se, aby to nevyznělo moc hanlivě. Děti jsem moc nemusel, lezly mi na nervy. Nejspíš to bylo kuli tomu, že jsem mezi nima musel sedět ve svých 23 letech a koukat, jak toho ty malí ďáblíci uměj víc než já. Naštěstí jsem se učil rychleji než oni a tak sem mohl Akademii ukončit "předčasně", pokud se tomu tak dá v mém věku říkat.
KAždopádně jsem si uvědomoval, že děti jsou naše budoucnost a proto jim musíme věnovat maximální pozornost a veškerou možnou péči a prostředky.

Cestou sem jsme se trochu zdrželi, ale alespoň mohla Sarada trochu poznat Kirigakure. Když jsme však dorazili, jako první mě upoutala výzdoba. Dali si s tím fakt záležet a mi se to moc líbilo. Celou oblastí se taky táhla i vůně všech možných dobrot. Musím toho hodně ochutnat. Otočil jsem se na Saradu a pousmál se. ,,Líbí se mi tady. Všechno to vypadá dobře."
Pak jsem zamířil ke stánku a objednal si jídlo. Vzal jsem jednu porci i Saradě, protože máme za sebou dlouhou cestu a navíc to parádně vonělo. Dal jsem se tedy do toho a chutnalo to skvěle. ,,Co na to říkáš? U brány jsi vypadala taková nervózní. Určitě se ti tu bude líbit."

"Děkuji." ocenila jsem jeho pochvalu. Byl pozorný.
"No já bych ráda, problém je ale u mě. Nejdřív bych musela potrénovat svoje schopnosti. Byla jsem dlouho, no mimo. To tělo si to trochu pamatuje. Trochu víc." Byla jsem mimo fyzičku. Vystrčit pár kostí mimo tělo to zvládne každý levou zadní, ale trénink jako takový. Já sama se k němu nepřiměji.
"Byla bych špatný příklad pro děti, kdyby jejich sensei byl slabý." dořekla jsem a slyšela v té větě svého otce. Pak jsem se ale zarazila.
"Co jsou to caparti?" podívala jsem se na něj zadumaně, to slovo jsem slyšela poprvé.