Budova Tsukikage

Uslyšela jsem hlasité dupání, lehce jsem se zamračila a omluvně se podívala na Kaomi. ,,Vydrž, prosím, chvíli.''
Vstala jsem ze svého křesla a došla ke dveřím, které jsem následně otevřela. Zarazila jsem se a chvíli lehce překvapeně hleděla na dívku sedící mi přede dveřmi. Yoko...A najednou to všechno dává smysl, pomyslela jsem si s úšklebkem, když jsem si vzpomněla na ruch na chodbě. Letmo jsem zatřepala hlavou. ,,Pojď dál,'' vyzvala jsem Yoko.
Když vešla, zavřela jsem za ní dveře, druhému člověku na chodbě jsem věnovala pouze rychlý pohled. Neznala jsem ho.
,,Mám pro tebe úkol, jdeš právě včas,'' řekla jsem směrem k Uzumaki a Kaomi jsem posunkem ukázala, ať ještě chvíli vydrží, že to bude rychle vyřízené.
Došla jsem za svůj stůl a z jednoho šuplíku vytáhla svitek. Ten jsem následně podala Yoko. ,,Tohle je mírová smlouva. Půjdeš s ní Iwy a předložíš ji Tsuchikagemu,'' vysvětlila jsem jí její misi.
Nevěděla jsem, kdo je současný vůdce Kamenné, takže jsem jí nemohla říct, jak se asi bude chovat. Jen jsem doufala, že alespoň pro tuhle misi se Yoko trochu...uklidní. Ne, to asi nebylo moc pravděpodobné.
Nedala jsem jí moc prostoru pro dotazy. Docela to spěchalo, takže jsem ji rychle vypoklonkovala z kanceláře a vyslala na cestu.
Pak jsem se obrátila opět ke Kaomi a vrátila se k tomu, co jsem jí předtím chtěla říct. ,,Bez týmu tě na B-misi nemůžu poslat ani kdybych se rozkrájela a i kdybych tě s někým spojila, dala bych vám maximálně Céčko,'' řekla jsem jí popravdě, ale pak jsem v hromadě spisů na stole vyhrabala jednu složku.
,,Mám tady ale důležitý úkol,'' začala jsem vážně. ,,Z nemocnice jsem dostala zprávu, že jim došly léky pro jednoho vážně nemocného pacienta. Potřebuji, abys přinesla rostliny na tomhle seznamu, aby z nich mohli vyrobit medikamenty. Pravděpodobně u toho moc boje nebude, ale prosím, ber ten úkol vážně.''
Z mého výrazu bylo jasné, že si doopravdy nedělám legraci. Podala jsem jí složku se seznamem a informacemi, kde má ty bylinky najít.
,,Hodně štěstí,'' popřála jsem jí ještě a tím jsem ji dala najevo, že je asi nejlepší čas odejít.

Muž z cizí vesnice mi zkazil překvapení. Proto jsem se na něj zamračila a místo odpovědi přiložila prst k ústům.
"Pšt!" 
Ticho, skřítku!
Ve chvíli, kdy jsem zaklonila hlavu, abych se na něj podívala, se dveře otevřely. Nemohla jsem tedy Tsukikage už příliš vyděsit a tak jsem se jen vymrštila na nohy.
"Konbanwa!" zazubila jsem se a vzápětí mi došlo, že jsem zapomněla, proč jsem za ní vlastně šla. 
Naštěstí mi oznámila, že pro mě má úkol a tak jsem vešla. Jakmile jsem spatřila Kaomi, dostala jsem chuť zeptat se Tsukikage-sama, jestli je její a začít básnit o tom, jak mají podobný nos. Nedostala jsem ale příležitost, protože jsem se dozvěděla, co budu dělat.
"Splním veškerá vaše přání," uklonila jsem se komicky, přičemž jsem si hbitě přivlastnila mírovou smlouvu. "A věřte, že budu zpět dřív, než... ona vyroste!"
S posledními slovy jsem ukázala na Kaomi a vzhledem k tomu, že jsem znala prchlivost mladších, jsem vystartovala z kanceláře rychlostí blesku.

//Přesun

Ostal som stáť kúsok od dverí a so zatvorenými očami som počúval. Dobre cvičenému uchu ich rozhovor nijak neušiel. To nie je dobrý nápad, to vôbec.. nie je dobrý nápad. Prebehlo mi hlavou no nijak som sa do toho nezapájal. Pozeral som sa tej pobláznenej ženskej na chrbát, až kým mi nezmizla z dohľadu.
Pri tom som ale zachytil dvere, aby sa úplne nezavreli. Nebolo síce úplne slušné vojsť bez klopania no na to teraz viac menej nebol čas.
"Práve ste to dievča odsúdila buď na smrť.. alebo na niećo ešte horšie." Povedal som stále ľahostajným hlasom smerom ku Tsukikage a len som sa mierne poklonil.
"Oga Takakui, ex-Anbu pod vedením bývalého Tsuchikageho." Predstavil som sa po čom som pokračoval.
"Terajší Tsuchikage nie je človek, ktorý chce mier. Je to len bábka.. bábka ktorá by najradšej zabila každého a všetko, čo jej príde do cesty." Vysvetlil som svoje slová. To dievča čakalo peklo.. každopádne teraz ju už asi nikdo nedobehne a Tsukikage mi ani nijak nemusí veriť. Mohla si všimnúť že aj keď pri sebe nemám zbrane, na chrbte mám niekoľko veľkých zvitkov.

Vyslechla jsem Ogu a celou dobu se u toho mračila. Mé zamračení se ale ještě více prohloubilo, když jsem skrz své lístky ucítila, že se u brány děje cosi podivného. Co to sakra...
Prudce jsem se otočila k prosklené stěně a pohledem vyhledala hlavní bránu. Shi, která vycítila mé rozčilení zvedla hlavu a tiše zavrčela.
Už už jsem se chtěla sebrat a vydat se k bráně, ale zarazila jsem se. Lístky mi předávali všechno o jeho pohybu. On jde sem...

Zatímco oblohu křižovaly blesky a do skla za mnou bušil déšť, do kanceláře vpadl shinobi a oznámil mi už známou skutečnost. Máme ve vesnici nevítaného hosta.
Sotva mladík spadl k zemi, z chodby se ozval první z výkřiků. Nedlouho poté jsme všichni uslyšely kroky. Shi se naježila a nadzvedla na své pohovce. ,,Lež,'' řekla jsem jí jenom a ona pro jednou poslechla, slyšíc naprosto vážný tón mého hlasu. Ostatní tři šelmy jsem uklidnila pokynutím ruky.
,,Dobré odpoledne,'' odpověděla jsem mu na jeho slušný pozdrav poté, co vstoupil a musela jsem se zarazit, abych mu téměř automaticky nenabídla kávu nebo čaj. Přejela jsem ho od hlavy k patě ledovým pohledem svých kočičích očí a nakonec jsem se k němu obrátila s kamennou tváří.
,,Mohu Vám pomoci?'' zeptala jsem se na klasickou Kage-ovskou otázku a trochu vytáhla pravý koutek svých úst do úšklebku.

Obloha se trochu uklidnila a mně na rukou konečně přestala vyskakovat husí kůže. Upřela jsem pohled na mladíka na zemi, zatímco ho překračoval. Ještě žil, ale ne na dlouho, pokud se k němu brzy nedostane pomoc.
,,Tak to aby jste se posadil,'' ukázala jsem mu na křeslo před svým stolem. Pozorně jsem sledovala každý jeho pohyb. Když si sundal kapuci, koutkem oka jsem viděla, jak se Shi celá naježila. Nesnášela masky.
Když mi řekl o Reině, trochu naklonila jsem hlavu na stranu a zvedla pravé obočí.
,,Neříkejte. To je...milá zpráva. A jaký hodný člověk ji přivedl mezi nás?'' zeptala jsem se a celou dobu hleděla na místo, kde by měl mít otvor pro druhé oko. Černým dírám v maskách jsem totiž zrovna dvakrát nevěřila.

Sledovala jsem ho, jak si sedá a přitom se nenechala rušit vědomím, že se za dveřmi mé kanceláře objevují noví lidé. Mohla jsem snadno jednoho z nich zavolat, aby umírajícího shinobiho odnesli do nemocnice, ale nehodlala jsem tohle zajímavé setkání přerušit.
,,Chodily jsme spolu na akademii,'' řekla jsem prostě, byla to pravda. Ačkoliv jsem si nemyslela, že narážel zrovna na tohle.
Když mi po dlouhém tichu odpověděl na mou předchozí otázku, musela jsem vynaložit hodně svého hereckého talentu, abych skryla své pocity před jeho zraky a zachovala si neutrální tvář. Obličej je tvůj sluha, ne ty jeho, vybavila se mi stará slova.
,,Hokage-dono měl zdá se napilno,'' odpověděla jsem a proklela se za tu sotva patrnou stopu hořkosti, kterou jsem slyšela ve svém vlastním hlase.

V naprosté tichosti a klidu jsem si ho vyslechla a oči měla zabodnuté do jednoho konkrétního bodu na jeho masce. Je vážně dobrý...
Tygřice na své pohovce tiše zavrčela. ,,Já vím,'' řekla jsem jí v myšlenkách a pak si rychle rozmyslela, co mu odpovím.
,,Snad vás neurazí, když vaši žádost o pomoc zanechám nezodpovězenou. Tsukigakure Konoze hodně dluží,'' dobré i zlé, ,,a pokud je to opravdu tak, jak říkáte a vás posílá Raikage-dono, vyřiďte mu ode mne, prosím, pozdrav. A také mu řekněte, aby své vyslance naučil lepšímu vychování. Jsem přesvědčena, že násilné vniknutí do vesnice a zabíjení jejích shinobi do správného diplomatického chování nepatří,'' dořekla jsem a na rtech vykouzlila úsměv, který zdaleka nedosáhl mých očí a mohl znamenat tisíc věcí najednou.
Téma Reina jsem opustila a už se k němu víc nevyjadřovala. To a všechno ostatní vyřeším později. Zkušenost mne naučila, že není radno věřit všem informacím, které jsou pouze z jednoho zdroje.