Budova Tsukikage

Když si sáhl rukou za hlavu, viditelně jsem se napjala, připravená zareagovat, kdyby se rozhodl zaútočit. Nakonec si ale jenom nasadil kapuci. Vyslechla jsem si jeho slova a když odešel, pomalu jsem vydechla nosem. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zadržovala dech.
Na okamžik jsem si dovolila zavřít oči, jenže to už se z chodby opět ozvaly rány.Vyskočila jsem z křesla a rychle dorazila ke dveřím, které jsem otevřela dokořán.
Do nosu mě okamžitě udeřil zápach spáleného (nejen) masa a z kouře se mi do očí nahrnuly slzy. I přes černý dým v chodbě ale bylo nemožné přehlédnout vlnu lávy.
Shi se ke dveřím nahrnula ve stejnou chvíli, co jsem k nim došla. Vědíc přesně, na co myslím, zatnula drápy do země a z tlamy se jí vyhrnula masa vody, která narazila do lávové vlny a zastavila ji.
Suiton: Suijinheki
Já natáhla ruku a ony dva hozené kunaie narazily do stěny z okvětních lístků irisu, kterou jsem vytvořila mezi oběma protivníky a která sahala od stěny až k podlaze.
,,Stačí!'' rozkázala jsem hlasitě a zatímco se dým rozptyloval, stěna z lístků se rozpadla a já vyčkávala, jestli se někdo z nich bude protivit zastavení boje.

Sledovala jsem ho, jak mizel v černých plamenech. Voda z Shiina jutsu mezitím vytékala ven děrami ve stěnách, které tu zanechalo řádění na chodbě.
Rozhlédla jsem se kolem. Stěny byly pokryté sazemi, uprostřed chodby byla hromada ztvrdlé lávy a ve vzduchu se stále vznášel pach smrti.
,,Nemám tušení,'' zavrčela jsem odpověď na jeho otázku a k jeho předchozí poznámce se vyjádřila tichým zamručením. ,,Kaomi,'' zavolala jsem na dívku a otočila jsem se na podpatku směrem do kanceláře, věříc, že mě bude následovat.
Uprostřed místnosti na zemi stále ležel mladík, který přiběhl se zprávou o útoku. Sehnula jsem se, abych mu zkusila nahmatat tep. Nic. Mrtvý.
Zatnula jsem zuby a do dlaně si zaryla nehty. Přešla jsem k prosklené stěně a zadívala se ven. Padla noc.
,,Shi, najdi někoho, kdo to tu uklidí,'' rozkázala jsem, aniž bych uhnula pohledem z výhledu na vesnici. Tygřice se na mně podívala nevěřícným pohledem, beze slova se ptala, jak po ní můžu chtít takovou podřadnou práci. ,,Hned!'' dodala jsem důrazněji a šlehla po ní ostrým pohledem. Odměnou mi bylo podrážděné zavrčení, ale nakonec vyběhla z místnosti a za chvíli se i na chodbě ozval shon. Do kanceláře přiběhli dva muži, aby odnesli mrtvé tělo.

Otočila jsem hlavu a podívala se na košíček bylinek položený na mém pracovním stole. Chvíli jsem se na něj nepřítomně dívala a nejspíš jsem vypadala dost ztracená v myšlenkách, než jsem pokývala hlavou a vytáhla koutky do slabého úsměvu.
,,Skvěle, děkuji ti. V nemocnici budou mít radost,'' odpověděla jsem. ,,Za odměnu si může vybrat nějakou techniku.''
Došla jsem ke stolu, ale neposadila jsem se. Místo toho jsem se začala přehrabovat v jednom z šuplíků. Do místnosti mezitím už zase vběhla Shi a vyskočila na svou pohovku.
Otočila jsem se na Reie. ,,Půjdeš do Kiri s mírovou smlouvou,'' řekla jsem prostě a podala mu svitek, ve kterém byly vepsané všechny ty věci o pomáhání si a tak dále.
To mi do hlavy vehnalo otázku, kde je tak dlouho Yoko a hned na to se mi vybavila slova Ogiho Takakuiho. Jenom další problémy...
,,Rozdělila jsem vás do týmů. Reii, ty máš pod sebou chuuninku Yoko Uzumaki. Momentálně je na misi v Iwě. Kaomi, tvůj sensei je Junka Faia,'' oznámila jsem jim.
,,A ano, z toho, co jsem viděla, to bylo Amaterasu,'' odpověděla jsem tiše na Kaominu otázku.

Poslední dny jsem byl značně mimo. Trávil jsem je - jak by se dalo očekávat - v knihovně, ačkoliv většinou úmorným nuděním, protože k tomu, abych si přečetl nějakou pasáž z textů, které tam byli mi stačilo se trochu soustředit. A tak jsem trávil svůj čas navrhováním nových znaků, skládáním ód na donáškovou službu (už jsem měl čtyři strany!), to vše proložené veršovanými hádkami s knihovníkem, na to samé téma. Když jsem po týdnu vylezl z onoho kouzelného světa a rozhodl se zamířit za Tsukikage a aspoň jednou si zahrát na hodného hocha a oznámit jí, že hodlám odejít z vesnice a přečíst první knihovnu na kterou narazím, protože mám absťák, zrovna pršelo.
Neměl jsem rád déšť, rozpíjel inkoust.
Když jsem se ale dostal do budovy Tsukikage narazil jsem na něco, co se mi nelíbilo daleko víc. Cesta k její kanceláři byla lemována mrtvými těly a také spoustou zničených masek. Nesouhlasil jsem ani s jedním. Když jsem dorazil na konec krvavé cesty a překonal jsem mírně osmahnutou cílovou rovinku, stanul jsem v otevřených dveří kanceláře a zadíval se na Ayame, která - a to jsem poznal i já - byla evidentně ve špatné náladě. Kromě ní tam byli další dvě osoby. Svraštil jsem obočí.
"Zdá se, že jsem přišel o hodně.
Tohle je horší, než lidi, co řvou v knihovně," zamručel jsem s naprosto vážnou tváří a zkusmo kopnul do jednoho těla, ležícího hned vedle dveří, doufajíc, že sebou trhne, nebo aspoň slabě zasténá.

Kývla jsem Reiovi na rozloučenou a pak jsem se vydala ke skříni se svitky, abych Kaomi našla vyžádanou techniku. Po chvíli jsem ji vytáhla a podala ji jí.
Když se začala na něco ptát, trpělivě jsem čekala, ale pak najednou vyjela na někoho ve dveřích. Zvedla jsem k tomu místu oči a po době, která se mi zdálo věčnost, se mi na tváři samovolně usadil široký a upřímný úsměv. A přes to, co udělal a za co ho Kaomi seřvala jsem měla hrozně nutkavý pocit jít ho obejmout. Neudělala jsem to.
,,Jaký tvor?'' zeptala jsem se Kaomi a konečně odtrhla svůj pohled od Exe, abych se podívala na malou geninku.
Shi nicméně neváhala, vyskočila z gauče s novým elánem v žilách a prakticky na Exe skočila. Stejně jako Kaomi, ani četa, která uklízela chodbu neměla s Exem takové pochopení, jako já a tak na něj muži odnášející pokopané mrtvé tělo házeli nevěřícné a pohoršené pohledy.

Zrovna ve chvíly, kdy jsem usoudil, že je daný člověk opravdu po smrti se stali dvě věci zároveň. Prošla okolo mě jedna neznámá osoba a druhá se ke mně otočila a začala řvát. Na mé tváři se objevil výraz čirého zděšení a nepochopení, protože mi nebylo jasné, co jsem udělal tak špatně a křičící osoby mě vždycky zneklidňovali. To, že mi tahle sahala asi tak do pasu věci ani trochu nepomáhalo. Pozvedl jsem svůj pohled k Ayame, která ale ani neotevřela pusu, což bylo potěšující a mírně zbeklidňující zároveň, protože jsem vůbec netušil co si myslí. Ale usmívala se.
Znovu jsem svůj pohled zaměřil dolů a pokusil se na to bělovlasé stvoření usmát.
"Nechtěl jsem vás urazit,
Však on ještě mohl žít!" zkusil jsem se obhájit a myslel jsem, že mi to šlo dost dobře.
"Mrtví žijí odkazem
a tady to pozře zem."
Vyjádřil jsem svůj názor na uctívání těla ležícího nedaleko. Odkazem jsem samozřejmě myslel písemnou dokumentaci. K té jsem měl úcty až až.
Pro někoho možná nepříjemné pohledy, kterými mně provrtávala parta venku, mě vůbec netrápily, protože jsem je zkrátka nedokázal rozšifrovat. Zato skákající tygřice byla signálem více než jasným.
"Shirayuki-hime!" na mé tváři se objevil upřímný úsměv, který v mžiku skončil pohřbený na podlaze pod sněhobílou hmotou, stejně jako zbytek.

Udiveně jsem se dívala na Kaomi. Myslí to vážně? ,,Chceš si ochočit...medvěda?'' zeptala jsem se pro jistotu.
Shi, která Exe na zemi dost nevybíravě přišpendlila mu ještě k tomu pořádně olízla obličej svým drsným jazykem. Při mé otázce ke mně otočila hlavu a naklonila ji na stranu.
,,To jako myslíš vážně? Podívej se ještě jednou, kdo to řekl,'' vyplázla na mne jazyk. Ano, měla pravdu. Sotva jsem mohla co říkat se svou 'sbírkou' koček.
Tak jsem na Kaomi jenom zvedla obočí. ,,A jak přesně plánuješ ochočit si toho medvěda?'' zeptala jsem se s pokrouceným úsměvem.
Shi po chvíli nechala Exe vstát, ale stejně se mu držela u nohy a s upřeným pohledem svých pomněnkových očí se dožadovala hlazení.

I přesto, že jsem se tomu snažil zabránit mi Shi umyla svým jazykem celý obličej, zatímco holčička vlasů stejné barvy jako měla ona kožich, ležela na židli. Pochopil jsem to tak, že na mně nejspíš chtěla přes tygřici dohlédnout a radši, než aby to obešla to vzala vrchem. Což jí stejně moc dlouho nebylo platné, protože mě Shi nakonec nechala vstát a já tak mohl odpovědět na dívčino vysvětlení, proč ten člověk byl určitě mrtví.
"Vždy když něco ztratíš, nezboří se svět.
Když kniha ztratí vazbu, dá se vlepit zpět," pronesl jsem něco, co by v řeči normálních lidí znělo asi jako "A jak si můžeš být sakra tak jistá?", protože jsem to fakt nechytal.
V místnosti jinak probíhala debata o medvědech, které jsem naprosto nevěnoval pozornost. Medvědi byli nezajímaví. Kočky byly daleko lepší. Měly vzory.
Usmál jsem se na Shi a poklepal jí po hlavě, zatímco jsem si narovnal svitek s Pečetí čistoty na zádech.

Překvapeně jsem zamrkala a pak mi mezi rty uniklo krátké pobavené uchechtnutí. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na Kaomi, mírně vzhůru, protože stála na židličce a já se jí se svými 160 cm momentálně nemohla rovnat.
,,Až si to promyslíš, řekni to tady Exovi a ten ti to buď schválí, nebo ne. Já osobně bych navrhovala dát mu nějaké jídlo,'' usmála jsem se na ni, ze židle sundala plášť a přehodila si ho přes ramena.
Došla jsem až k Exovi a zastavila se vedle něj. ,,Budu pryč tak tři dny, potřebuji si pročistit hlavu. Vezmeš to za mě, že jo? Díky,'' zeptala jsem se, aniž bych nějak zvlášť čekala za odpověď. Poplácala jsem ho po rameni s dobráckým úsměvem na rtech, jemně jsem zatahala Shi za ucho a s rozloučením jsme se s tygřicí vydaly pryč. (přesun)

To, o čem se bavily ty dvě jsem vůbec neposlouchal, co jsem to zkoušel naposled, nebylo to nic zajímavého a tak jsem se místo toho věnoval prohlížení vzorů na kožichu Shi, v naději, že jí tam třeba nějaký přibyl. To by bylo super. Začal jsem vnímat teprve, když Ayame došla až těsně ke mě. A to co jsem slyšel se mi taky příliš nelíbilo.
"Ale já... ale já... ale já..." zkusil jsem to a pozvedl ruku na protest, ale Ayme mě jen poplácala po rameni a odešla, následovaná svou věrnou tygřicí.
No, skvěle. Takže tady budu muset být další tři dny a navíc v kanceláři!
Obrátil jsem svůj pohled k dívce na židli a zkormouceně se na ní usmál.
"Tádydádydá," dokončil jsem naprosto nesmyslně rým a spustil ruku.
Pak mi pohled padl na psací stůl a něco mi došlo.
Ó ano! Určitě tam museli být nějaké složky. S misemi, členy vesnice,  rozpisy služeb na záchodech, čímkoliv! Můj úsměv se změnil na fanatický, jak jsem se vysokou rychlostí přesouval ke své záchraně před smrtí nudou. Vytáhl jsem první šuplík a opravdu, něco tam bylo. Nadšením se mi rosvítily oči a vytáhl jsem první složku, když se nademnou znovu ozval vysoký rozhodný hlásek. O kterém jsem naprosto netušil, co po mě chce.
"Co?" vzhlédl jsem a vyvalil jsem na ní oči. Rozhodila mě z konceptu tak, že jsem zapoměl rýmovat.
"Co?!" ne, tentokrát to nebyla zoufalá záchrana na poslední chvíli, ale čisté překvapení, které měla náhodou za následek absolutní rým.

Dokázal bych vám odříkat celou knihovnu pozpátku, ale můžu vás ujistit, že v žádné knize nestálo co dělat, když čelíte tvrdohlavé sedmileté holčičce. Jedním jsem si byl ale jistý - dovolit jsem jí to, ať už to bylo cokoliv, jen tak nemohl. Ano, byl jsem byl trochu mimo, ale rozhodně jsem nebyl hlupák. A Ayame mi svěřila tohle místo, tuhle židli a tenhle úžasný stůl a já jsem se musel snažit. A kromě toho jsem měl rád svůj život.
Opřel jsem si lokty o stůl a také jsem se jí hluboce zadíval do očí.
"Vše se děje v kruhu. Jsme odpovědní za své činy. Vrátí se nám," řekl jsem jí se zcela vážnou tváří.
Proč jsem nerýmoval? Citoval jsem.

Holčička přelezla celá na stůl, dál se mi dívala do očí a rozbrečela se. Odtáhl jsem se jak nejdál to na židli šlo, dlaněmi ale stále opřený o stůl.
Kso!
Tak tohle bylo opravdu mimo mou kvalifikaci. Holčička přede mnou brečela, o čemž jsem věděl, že by se stát nemělo. Nejspíš to mělo co dělat s předmětem našeho rozhovoru, což byla ještě horší zpráva.
Z takové náhlé reakce by nejspíš byl zmatený kdekdo, natož pak já. Chvíli jsem se na ní koukal a přemýšlel, co se ode mě čeká, že udělám. Věděl jsem, že bych jí měl nějak zastavit.
"Možná, když zavřeš oči tak to přestane," pípnul jsem opatrně a ukázal směrem k jejím mokrým tvářím.
"A pak mi můžeš vysvětlit,
co má tohle všechno být," pronesl jsem o poznání jistějším hlasem a opět již rýmovaně.

Zdálo se, že moje ráda zabrala, z čehož jsem měl upřímnou radost, protože jsem právě přišel na to, co musím dělat s lidmi, kteří brečí!
Věděl jsem z té hromady informací v mé hlavě, že by na to mělo zabírat i objetí, hlazení, nebo podobné věci, ale v tomto ohledu jsem byl poněkud nejistý a navíc to, jak se zdálo nefungovalo vždy.
Bělovláska na mě stále upírala pohled a chrlila něco o tom, že jí nikdo nic nedovolí. A taky o tom, že mi nic nevysvětlý. Na okamžik jsem se toužebně zadíval na složku, která stále ještě ležela na stole a pak se s povzdechem vrátil pohledem zpět k dívence.
Na dobu, když mi bylo sedm jsem si nevzpomínal, ale předpokládal jsem, že jsem se v té době toulal někde po lese a hledal jídlo. To bylo ještě v dnech před knihovnou. Musela to být hrozná nuda.
Vrátil jsem se do přítomnosti a, jako již nejednou, jsem zatoužil, aby holčička přede mnou byla prostě kus papíru, který by se dal přečíst, nebo nějaký pěkný znak, které u bych porozuměl.
Vlastně by mi docela dobře stačilo, kdyby měli lidé napsané na čele, co po mě chtějí.
"Povolil bych ti to rád,
co to je však musím znát," vydal jsem ze sebe zoufale a doufal jsem, že z ní konečně vypadne co chce.