Nemocnice

pro Ayame Takahashi Sat Jul 13, 2013 9:24 pm

First topic message reminder :

Budova nacházející se blízko středu vesnice. Místo, které je snad pořád plné shonu.
Nacházejí se zde zranění shinobi i obyčejní lidé. Po chodbách pobíhají medici v bílých vlajících pláštích a z koutů se ozývá pláč bolesti i štěstí.
U důležitých pacientů hlídají ANBU.

pro **Rōen Gekkou** Mon Oct 12, 2015 10:31 am

Treba uznať, že aktivity som mal dosť. Ale zároveň podotknúť to slovko "mal". Totiž, živosť z vás veľmi rýchlo vyprší, keď iba sedíte na mieste a čakáte. A čakáte a čakáte.. A zrovna ja, človek, čo čakanie nenávidí, som bol na toto obzvlášť háklivý a ľahko ma to ovplyvnilo. Teraz, keď sa okolo mňa len premávali biele plášte, mŕtve tváre a nik zaujímavý, som iba sedel na sedačke pri recepcii a očami som prepichoval pult oproti mne, za ktorým sedela rovnako nezaujímavá bytosť v uniforme doktorov. Sem tam som sa obzrel k hodinám a prekrútil som oči, sem tam zas inde, či sa tu niečo nezmenilo, no sekundy akoby plynuli jak minúty, minúty jak hodiny, ..
Keď sa konečne Kazekage zase vrátila, otočil som pomaly hlavu i s pohľadom ku nej, véľmi znudeným pohľadom. Čakať v nemocnici bez spoločnosti.. horšiu vec mi spraviť nemohla! Oprel som si hlavu o operadlo sedačky a zľahka som naklonil hlavu pri tom, ako som na ňu kukal.
"Hmpf," len odfrknutie bolo reakciou na jej poznámku. Pf, za trest ma musela nejako prebrať k životu, lebo z tohto stavu som sa len veľmi nechcene a ľahostajne vždy dostával sám! Muselo ma len vždy niečo nadchnúť alebo silne nakopnúť. Nie teda fyzicky nakopnúť, skôr ten druhý spôsob. Aj keď.. ktovie ako by som reagoval na prvý, hm..

pro **Akasuna no Pilikka** Mon Oct 12, 2015 8:05 pm

Zacukaly mi koutky úst, když na mě hodil ten otrávený výraz. Chápala jsem, že ho to nebaví, nebavilo to nikoho, zvláště pak někoho tak aktivního jako je on. Tak trochu jsem dokonce čekala, že už tu sedět nebude, protože jsem u Yukiho s Shirem a Hideem strávila poměrně značně dlouhou dobu. Každopádně jsem ale přece jen řešila důležité věci, tak to bylo snad omluvitelné. Naklonila jsem se nad něj a ukazováčkem ho jemně šťouchla do nafouklé tvářičky.
"Trochu života do toho umírání." zazubila jsem se. Bylo mi jasné, že je nějakým způsobem naštvaný a budu ho muset trochu uplatit, aby se zase hezky usmíval. "Tak copak by jsi chtěl, aby jsi se netvářil jak na pohřbu? Ten ramen nebo sušenky? Nebo máš nějaké speciální přání?" naklonila jsem hlavu, jak jsem čekala na jeho odpověď. Byla jsem ráda, že tu na mě počkal, tak jsem se snažila mu to oplatit.

pro **Rōen Gekkou** Mon Oct 12, 2015 8:29 pm

Nadvihol som obočie, tú prvú poznámku som samozrejme ignoroval. To sa totiž vždy ignoruje v takýchto chvíľach, takže sa nemohla ani čudovať. Skôr ma zaujala druhá jej odpoveď. Ponuka.. to je jedno. V hlave mi začali búriť nápady, čo všetko by som si teraz dal, ale čím viac som toho vymyslel, tým blbšie mi to začínalo pripadať, až som prišiel na celkom iný nápad!
"Špeciálne prianie? Hmm," podivne som sa pousmial, vstal som a ponaťahoval som sa. Následne som ustúpil a rukou naznačil, aby vykročila ako prvá, načo som úsmev trošku rozšíril.
"Musíte prijať moje pozvanie na jedlo," poznamenal som zrazu. Bolo mi blbé, aby ma ona pozývala na jedlo.. sám neviem prečo, nebolo to až také neobvyklé.. no to bolo jedno! Bol som už takto rozhodnutý!

pro **Akasuna no Pilikka** Wed Oct 14, 2015 5:58 pm

Pobaveně jsem se usmála, když jsem zahlédla v jeho tváři tu stopu zájmu. Neznala jsem ho ještě tak dobře, abych si mohla být jistá, jak vlastně bude reagovat a znala jsem lidi, kteří milerádi setrvávali v tom znuděném, otráveném rozpoložení, takže nakonec pro mě bylo příjemným překvapením, že jeho případ to není. Narovnala jsem se a spojila ruce za záda. Ta jeho neustálá touha něco dělat zřejmě přecházela i na mě, protože jsem se znenadání začala houpat na patách jako malé dítě a jen se tak culila. Bylo to zvláštní, moc jsem své chování nechápala, ale bylo mi fajn, všechny ty starosti alespoň na chvilku zůstali za dveřmi Yukiho pokoje a já se těšila prostě jen tak z té pohody. Jako obvykle mě při těchto myšlenkách zasáhlo kruté bodnutí připomínající minulost, ale nedala jsem na sobě znát nic určitého, jen jsem se zastavila v pohybu a chvilku nepřítomně koukala před sebe. Často jsem přemýšlela, jestli potom všem mám právo ještě někdy upřímně cítit radost nebo spokojenost, ale ty myšlenky jsem se snažila potlačit. Jednou jsem se rozhodla žít a nemínila jsem to dělat jen tak napůl.
"Omm pozvání na jídlo nikdy neodmítám, ale neměla jsem ti něco vynahrazovat já?" zazubila jsem se a na jeho vyznání jsem se vydala pryč z nemocnice, konec konců vyřídit si to můžeme i po cestě. Odcházela jsem klidná, protože jsem věděla, že kluci se o všechno postarají a v případě nouze mi dají vědět.

pro **Rōen Gekkou** Sat Oct 17, 2015 4:31 pm

Poškrabal som sa vo vlasoch a len som ju zostal sledovať. Až kým sa nezatvárila akosi.. zvláštne, neprítomne a zamyslene, rozmýšľal som nad tým, prečo som jej znova vykal. Asi nejaký momentový psychický skrat.. nič iné mi nenapadlo, ale ani som už viac vymýšľať nešiel. Bol som zvláštny človek, ale často krát mi to dávalo akúsi výhodu v spoločnosti, ktorá ma mohla v mnohých smeroch podceňovať. Ako aj tu, keď som si všimol jej výraz tváre a zastavenie sa v pohybe. Tseh, musel by som mať oveľa viac kávy v sebe, aby mi to ušlo a aby som si nedomyslel, že ju zjavne niečo trápi. Aj keď som mal pocit, že toho má viac než si sám myslím. No zatiaľ som to nešiel riešiť. Pousmial som sa a kratšie som kývol hlavou.
"To je pravda.. ale pozývať ma na jedlo nemusíš, vymyslíme niečo iné," vyhlásil som s úsmevom a ostal som na ňu zvedavo kukať, či vykročí ako prvá alebo ešte bude mať znova nejakú námietku. Nevadilo by mi to, len mi vadilo toto prostredie, inak by to bolo úplne dokonalé! Nezáväzné a neformálne rozhovory sú predsa najlepšie akokoľvek..

pro **Akasuna no Pilikka** Sun Oct 18, 2015 5:13 pm

Nakonec jsem jen kývla hlavou na souhlas a pousmála se. "Tak dobře, dáme si jídlo a něco vymyslíme." zhodnotila jsem situaci a otočila se. Jak jsem již řekla, mě tohle prostředí nevadilo, ale byla jsem zvyklá tu buď pracovat, v tom horším případě někoho léčit, takže domlouvat si tu večeře nebo odměny bylo prostě divné a upřímně i já už chtěla vypadnout. Vydala jsem se tedy k východu, nebo alespoň tím směrem, kterým jsem východ tušila, přece jenom jsem tu byla prvně.
"Nevyrušuju tě z něčeho?" najednou mě napadlo, že zatím co já ho tu tahám po nemocnici a tak, on měl možná původně nějaký jiný plán. Doufala jsem, že by mi to řekl.
Každopádně orientační smysl mě nezklamal a já prošla prosklenými dveřmi ven.

~Přesun~

pro **Sabaku no Hideo** Mon Oct 19, 2015 5:26 pm

Chvíľku som Yukiho sústredene pozoroval, než som sa rozhodol jeho pohľad a celkovo odmerané správanie ignorovať. V momente ako Pilikka opustila túto miestnosť a ostali sme tam len my samy, celková atmosféra v nemocničnej izbe zhustla a môj pohľad sa zmenil, z veselého a priameho na kamenný a nekonkrétny. Bolo očividne jasné ako som reagoval na jeho strohú poznámku, nereagoval som. Faktom ostávalo že som sa k nemu nemienil chovať ako k niekomu špeciálnemu, mienil som ho brať ako obyčajného chalana s neobyčajnými schopnosťami, čím vlastne aj bol, čo by mohlo mať za následok lepší pokrok než by som sa k nemu choval ako k niekomu špeciálnemu. Ak mi chcel uveriť, teda, ak som chcel aby mi uveril, musel pochopiť a začať mi veriť práve cez moje správanie sa k nemu, ako k normálnemu a bežnému chalanovi, aby nemusel myslieť nato, že ho beriem inak kvôli tomu čudu čo má vo vnútri.
"Tak skús zatvoriť oči a pokús sa zaspať.. Nemusíš sa báť." Prehovoril som bez citového zafarbenia smerom k nemu a ruku som presunul nad jeho hlavu. Ak by sa totiž Ichibi v jeho spánku pokúsil niečo urobiť, podľa všetkého by schytal poriadnu čočku. S ním som mal vlastné skúsenosti, veď vďaka nemu a minulosti s ním, ovládam piesok. Len som nechápal, prečo sa tak silno zmenil. Ešte nedávno mi veril.

pro **Rōen Gekkou** Tue Oct 20, 2015 7:33 pm

Na jej záver som sa iba pousmial, podvihol ruku a ukázal jej palec hore, načo som sa stočil na päte a vykročil som iba pol kroka pozastávajúc za ňou. Predsa len, aby mala prednosť! Ruky som po ceste skryl do vreciek gatí a pohľad som zapichol na Pili, obzvlášť, keď mi ešte položila otázku. Iba som sa znova usmial a mávol rukou.
"Aj keby, určite to nemá prednosť," poznamenal som. Po opustení nemocnice mi bolo oveľa príjemnejšie, akoby zo mňa opadla menšia záťaž, nakoľko som nemocnice fakt nemal rád, ale aspoň som sa snažil to nejak ignorovať. Teraz, už v kľude a pohode, som znova oči pretočil na Pili a spolu s ňou som sa odtiaľto pomaly vytratil.

~Presun~

pro **Yuki Tsuki** Sat Oct 24, 2015 1:28 pm

Ne. Odpovím striktně, načež přestávám zkoušet, že spím a posadím se do polosedu, přičemž se chytím rukama za překřížené nohy. Vlastně jsem mohl využít toho, že je tady ke svému vlastnímu užitku. Měl jsem spoustu otázek, navíc když se mi zdálo to, co se mi zdálo. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mám zeptat nebo ne, no nakonec jsem to udělal. Kolik pánů přede mnou Shukaku měl? A jak se jmenovali všichni? Vyletělo ze mě. Jistě, mohl jsem se zeptat Shukakua, no nevím, jestli by to byl v téhle chvíli nejlepší nápad.

pro Sponsored content

Nemocnice

Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice

Re: Nemocnice